Trvalo to dva dny, než se Dean přinutil znovu si s Castielem promluvit.

Vlastně ani nevěděl, proč zkrátka nezačal pracovat na tom, aby odtud mohl vypadnout. S nikým za tu dobu nenavázal žádný pořádný kontakt, omezoval se na pozdrav nebo různé varianty bručení. Během druhé směny už začínal mít dojem, že se z toho zblázní. Hlavně přes den to bylo vážně zlé, když dlouhé hodiny trávil jen se svými myšlenkami, zatímco objekt většiny z nich dřel dole v dole.

Přesto, když se ho anděl pokoušel oslovit, nereagoval, dokonce ho dvakrát okřikl číslem, ne jménem.

Oba večery strávil napůl v posilovně a napůl v bazénu, potřeboval se jednak něčím zabavit a jednak rozhýbat svaly po skoro celodenním dřepění na zadku.

Ani pak moc dobře nespal, zhruba do jedné ráno poslouchal písničky a myslel na to, že by si dal panáka, nebo spíš rovnou láhev.

Podle Cadea se tu dalo pití sehnat docela snadno, ale Dean to z nějakého důvodu neudělal. Možná, že se tak sám podvědomě mučil střízlivostí a... A pak ho mučily sny.

Budil se zpocený jako vrata od chlíva a pokaždé dlouhé minuty jen zíral do tmy, bál se znovu usnout. Ráno bývalo krušné, vlastně horší, než s kocovinou.

Druhý z těch dvou skoro němých dní napsal Samovi. Předpokládal, že zpráva stejně bude procházet kontrolou, takže jediné, co ze sebe vypotil, bylo „jsem okay”. I kdyby mohl psát něco podrobnějšího, v tu chvíli by to nedokázal zformulovat.

Jsem špatný člověk, který slouží špatné věci.

A noční můry si nepřestávaly v jeho hlavě dělat divoké mejdany.

Čtvrtý den, který v Kobaltovém údolí začal, se už u snídaně rozhodl, že dneska bude s Castielem mluvit. Potřeboval mluvit. Musel mluvit.

Připadal si už teď, že balancuje na tenkém laně nad propastí šílenství.

Sice nastal poslední den týdne, který se započítával do soutěže o nejvyšší výkonnost, ale i když u stolu se o tom ostatní dozorci dost zapáleně bavili a trumfovali se čísly, on nevěděl, jak na tom jsou a ani ho to nezajímalo.

Co si myslíte, že je větší problém v našem podniku, nevědomost, nebo nezájem?

Trpce se uchechtl, mávl rukou, když se na něj Cade tázavě podíval, dopil kafe a vyrazil do baráku A.

Tak trochu si během předchozích dní pohrával s myšlenkou, že by si družstvo s někým vyměnil, prohazování ostatně nastalo vždy, když nastoupil někdo nový a teoreticky nebylo ani jinak zakázané, ale teď, když všichni viseli na výsledcích těžby a uzavírali sázky, by stejně nejspíš chtěl jen někdo, kdo na tom byl hůř.

A i když mu to bylo jedno... Tou výměnou by se vlastně připravil o důvod, proč tu v první řadě zůstávat. O moc déle už v uniformě beztak šaškovat nehodlal, zato to hodlal nějak uzavřít.

„Proč?!” vybafl na Castiela, když se zase ocitli ve výklenku. Anděl se tvářil skoro až potěšeně, a v Deanovi to probouzelo ještě větší hněv. „Proč jsi mě tam nechal tak dlouho, proč jsi mě nevytáhl, než–”

Než jsem se zlomil.

„Prostě dřív?! Ha?!”

Ani si to pořádně neuvědomoval, ale držel anděla za límec a tlačil ho ke stěně slepé uličky, zatímco mu druhou rukou mířil baterkou do tváře.

Po té otázce se Castiel zatvářil provinile, kdyby mohl, nejspíš by zvedl ceduli s nápisem OMLOUVÁM SE.

„Odpověz mi, kruciprdel, ty mizernej okřídlenej…” začal Dean, když anděl mlčel, ale zarazil ho pohled modrých očí. Ve světle baterky se jejich zornice proměnily v černé špendlíkové hlavičky a pak ta vážně nebeská modř...

„Byl jsem boží voják,” řekl anděl vcelku klidně, znělo to trochu omluvně, ale jinak jako kdyby na Deanovo rozčilení reagoval jen klidem. Což Deana popouzelo ještě víc. „Plnil jsem rozkazy, protože jsem věřil, že naplňuji Otcův plán. Mrzí mě, cos musel prožít, Deane, ale nemůžu se vrátit v čase a napravit to.”

„Jestli to má být omluva, tak je pěkně mizerná,” prohlásil Dean, přitáhl anděla k sobě, aby mu to mohl zasyčet do obličeje a pak ho znovu odstrčil na stěnu. „Měl bych tě tu taky nechat čtyřicet let. Ale to by nestačilo,” dodal tiše.

„Opravdu mě to mrzí,” řekl anděl a sledoval ho, jako by čekal, kdy přijde první rána. „Snažil jsem se to napravit, později. Dohlížel jsem na tebe a pomáhal, jak se dalo.”

„Jo? Posloucháš se, co tu meleš?” Dean měl dojem, že brzy začne kousat, horní ret se mu zkřivil a odhalil zuby. Násilím se přiměl uklidnit, i když tady a teď... Mohl by vytáhnout tonfu a udělat z Castiela krvavou kaši, maximálně by dostal pokárání za zničenou pracovní sílu. „Kde jsi byl, když umírali a trpěli lidi, který mi byli blízko, když umřel Bobby, když... Kde jsi byl, ha?”

„Tou dobou ve vězení v Nebi,” odvětil Castiel stále s tím nervy drásajícím klidem. „Moji nadřízení usoudili, že jsem se příliš upnul na člověka a porušoval kvůli němu pravidla.”

Dean chápal, že tím člověkem myslel Castiel jeho, ale...

„Od té doby jsem byl na útěku, jak před Nebem, tak před Strážci slova,” ozval se anděl ještě. „Ale nakonec v utíkání a skrývání se zřejmě nejsem zase tak dobrý.”

Ta poslední slova zněla tak odevzdaně a smutně, že Deana trochu přešel hněv. Pořád by teď nejraději vzal nějaké nářadí a chvíli s vězni bušil do hlíny a kamene, aby se vybil, ale už neměl chuť praštit Castiela baterkou do obličeje.

„To teda nejsi,” potvrdil mu, zavrtěl hlavou. „Jenže vyvolání, když je přesně cílený na tebe, tomu asi nemůžeš odolat, co?”

Anděl zavrtěl hlavou a podíval se do země pod svýma nohama.

Dean se natáhl, poplácal ho po rameni: „Běž dál pracovat. Už teď... No, radši běž zase pracovat.”

Nemusel mu říkat, že si všiml pohledů ostatních vězňů, kteří na anděla hleděli se záští, tím, že ho Dean odváděl od práce, jim jako družstvu klesala výkonnost.

Kdyby šlo jen o něj samotného, Dean by na to zvesela kašlal. Ještě před několika minutami by kašlal i na to, jestli Castielovi hrozí, že ho ostatní zkopou do kulaté krychle, až se nikdo nebude dívat, ale teď...

Potřeboval si to zase nějak srovnat v hlavě.

Za chvíli zase seděl na čerstvém vzduchu na svojí židličce, poslouchal zvuky kladiv a krumpáčů, v ruce otevřenou svou dnešní plechovku piva.

Vzpomínal.

Když se vrátil z Pekla, mnohokrát se ocitl v situacích na hraně, z kterých doteď netušil, jak se vlastně dostal. Náhody, až příliš očividné na to, aby to byly skutečně náhody.

Dosud ho nenapadlo se nad tím zamyslet, ale když si to dal dohromady s tím, co mu teď Castiel řekl, dávalo to smysl. Všechno do sebe zapadalo se skoro slyšitelným cvakáním.

I ta nejpalčivější otázka teď byla zodpovězena. A on věděl, že mu anděl docela dobře mohl lhát, na něco se vymluvit, mlžit. Neudělal to. Tím sice v danou chvíli Deanův vztek neumenšil, ale když mu hlava trochu vychladla, dovedl to Dean ocenit.

Podrbal se ve vlasech.

Napadlo ho, jestli jsou andělé vůbec fyzicky a mentálně schopní vyloženě lhát.

Zamlčet určité skutečnosti, zdůraznit jiné, v tom byli mistři, ale dokonce ani Lucifer vyloženě nelhal.

S démony to byla jiná písnička.

Andělé však ze své podstaty nejspíš nedokázali vyslovit lež, ani kdyby na tom záležel jejich život.

Když se tak Dean v myšlenkách vracel do minulosti, napadla ho další věc.

Na to, než bude moci Castielovi položit další otázku, ale počkal ještě hodinu. Nakonec, čas tu představoval komoditu, které měl téměř neomezené množství.

„Proč jsi nevytáhl i Sama?” zeptal se potom dole znovu napřímo, bez nějakých okolků, i když teď už nezněl, jako by z anděla chtěl vymlátit duši. Dokonce mu nesvítil do obličeje, ale někam vedle něj, takže Castiel už nemusel mhouřit oči a snažit se na něj pohlédnout navzdory oslnění.

„Ale já jsem ho vytáhl,” řekl a mírně svraštil obočí, sám sobě v duchu nejspíš položil otázku, na kterou si nahlas odpověděl: „Samozřejmě, že o tom nevíš. Samuel si to nepamatuje a já jsem se nesměl ukazovat.”

Deanovi to skoro vyrazilo dech. Celé roky žil s tím, že je vděčný BMoL za Samův život, oba dva si to mysleli.

„Sama dostal ven BMoL,” vyhrkl.

„Ano, to nejspíš chtějí, abyste si mysleli,” přisvědčil Castiel vážně.

„Ale –” začal Dean, zadrhl se. Zavrtěl hlavou. „Když... Vytáhl jsi mě, jo, měl jsem tvůj zatracenej otisk ruky na rameni, ale Sam... teď mi řekneš, že na něj sis vzal rukavice, nebo co? Nebo nějaký andělský kleště?”

Začínala ho bolet hlava, ani ne z toho smradu a prachu, jako spíš z toho, že se mu hroutily poslední iluze, které snad ještě o BMoL měl.

Castielovi věřil. 

Andělé a lži – už si vyjasnil, že to nejde k sobě.

„Se Samem to bylo jiné,” ozval se Castiel mírně. „Musel jsem ho dostat z Klece. To chtělo úplně jiný přístup a... spojence v Pekle. Nebylo to zadarmo, ale nakonec se to podařilo.”

„Okay, já... ti věřím,” vydoloval ze sebe Dean a sám se zády opřel o stěnu. Pak vlastně poprvé nahlas vyslovil andělovo jméno, respektive jeho zkratku, protože Castiel mu připadalo příliš dlouhé: „Věřím ti, Casi. Jenom teď nevím, co s tím vším dělat.”

Dozvěděl se všechno, co potřeboval, a dost věcí, které by raději nevěděl. Ta nevědomost byla nutná podmínka k tomu, aby mohl z Kobaltového údolí odejít a zapomenout na něj.

Teď mu bylo jasné, že tu Castiela nemůže nechat.

Zbytek svojí směny už netrávil v sedě, prostě nemohl vydržet zůstávat bez pohybu, takže chodil jako tygr v kleci v okolí dolu a v duchu spřádal plány, jak odtud dostat sebe i anděla.

Znamenalo by to v podstatě vyhlásit válku BMoL, zvlášť když hodlal nějak zrušit celé tohle místo, jen ještě nevěděl jak. Dva proti impériu. Se Samem tři. Ten se určitě taky přidá. Když se dozví pravdu.

Přesto to bylo jako plánovat sebevraždu. Nebo spíš vlastní popravu.

Jak se mu to zvolna v hlavě vyjasňovalo, uvědomoval si, že jen tři by na to zřejmě nebyli. Spojit se s anděly a démony by prakticky znamenalo zradit lidstvo, ale v téhle situaci... 

Nepřítel mého nepřítele, a tak dále.

Znamenalo by to spoustu dohod a jednání.

Bude to znamenat spoustu dohod a jednání.

Nadšení pro věc mu vydrželo do chvíle, kdy práce v dole končily a jeho svěřenci se řádili k odchodu zpátky do budovy, protože v tu chvíli si všiml kyselých obličejů několika andělů a vyloženě naštvaného výrazu ve tvářích lidských vězňů. Reptat nahlas si nikdo netroufl, ale Dean tušil, že je zaděláno na problém.

Ten večer rozhodně nezůstal klidný. U večeře ve společné jídelně cítil skoro až fyzicky pohledy jak ostatních dozorců, tak hlavně Dunna. Nikdo mu nic neřekl, ale on věděl, že je něco špatně.

Přesto se choval jako obvykle. Nechtěl, aby ostatní věděli, že ví, nesměl působit provinile, jenom by sám sebe usvědčil.

Věděl, že noční směna bude dělat součty natěženého kobaltu a ráno by měly být vyhlášené výsledky – přicházela sobota a šlo o volnou neděli, což pro vězně představovalo velkou věc.

A tušil, že výsledky jeho oddílu nebudou zrovna zářné. Možná šlo jen o pár chvil, kdy kvůli němu a jeho rozhovorům s Casem pracovalo jen devět z deseti, ale... Stačilo to rozhodně k tomu, aby jim to dávali ostatní za vinu.

Tušil, že nějaká krysa byla nejspíš za Dunnem.

A nebál se ani tolik o sebe, jako o toho zatraceného anděla.

S tím tísnivým pocitem v hrudi a žaludku si dal hodinu v posilovně, kde se to pokoušel dostat ven s potem, ale nefungovalo to, ani voda to z něj nedokázala smýt.

Na pokoji se Cade ani nesnažil o konverzaci, což bylo samo o sobě podezřelé. Většinou se pokoušel bavit se o ženských a chlastu, nebo zkoušel Deana přemluvit na poker, jenže Dean s ním nechtěl mít nic společného, protože ten zmrd znásilňoval bezbranné vězeňkyně a ještě se tím chlubil.

Zahnal myšlenku na to, že když je teď stejně v hajzlu, mohl by Cadea udusit polštářem, protože už by to stejně bylo jedno.

Nahodil v přehrávači Metallicu a zavřel oči.

Sny byly té noci obzvlášť výživné.

Sešli se tentokrát už v půl sedmé v baráku A. Oficiálně kvůli vyhlášení výsledků, za což byl Dean vděčný, protože aspoň na snídani už nebyla pozornost tolik upřená na něj. Uzavíraly se poslední sázky, jenom Dunn na Deana vrhal chladné pohledy svých ocelové šedých očí.

Ovesnou kaši Dean nedojedl. Shrnul ji z talíře do zbytků, dorazil kávu a duševně se připravoval na cokoli, co nastane. Jen aby zjistil, že se na to připravit nemohl.

Všechno probíhalo jako obyčejně, nástup vězňů, nástup dozorců, ale tentokrát se nedali na pochod nikam, místo toho mezi ně předstoupil Dunn, ruce za zády, přešel tam a zpátky – zdálo se, že i vězni vědí víc, než sám Dean.

„Výsledky soutěže vyhlásím za chvíli,” prohlásil nakonec Dunn, když se zastavil, přejel pohledem vězně a pak i dozorce. „Nejdřív je třeba vyřešit menší... problém. Oddíl číslo třináct nesplnil normu.”

Teď už se díval přímo na Deana a mračil se. „Winchester. Uvědomuji si, že tu nejste ještě ani celý týden, ale doneslo se ke mně, že jste na tom selhání měl svůj podíl. Spolu s číslem 194.”

Rozpojil ruce a založil si je pro změnu na hrudi.

„Oba předstupte!”

Deana polilo horko a vzápětí chlad.

Tohle bylo jako v jeho zlém snu, jenom teď se to odehrávalo doopravdy. Nebál se o sebe, bál se, co se stane andělovi.

Pokročil dopředu a zůstal stát, zatímco Castiel vystoupil z řady a přešel dopředu. Vypadal stále klidný, jako kdyby se ho tohle všechno nijak zvlášť netýkalo.

„Číslo 194 bude potrestáno za sabotáž,” oznámil Dunn a kývl na Deana. „Předpokládám, že je jen správné, aby z něj vytloukl duši ten, kdo ho měl na povel a kdo je za to tedy zodpovědný.”

Poodstoupil a zůstal stát rozkročený kousek stranou.

Dean na něj pohlédl, jen aby zjistil, že to myslí smrtelně vážně.

Okolo bylo ticho, že se mu zdálo, že slyší tlukot Casova srdce a rozhodně slyšel, jak anděl zašeptal: „Udělej to.”

Docházelo mu, že když neposlechne, bude to znamenat porušení pravidla o vytváření vztahů. Myšlenky na vzpouru a útěk a válku s BMoL mu snad nikdo z hlavy nevyčetl, ale...

Jako v posledním zlém snu sáhl po tonfě a švihnutím ji vysunul. Castiel zavřel oči.

„Čekáme,” ozval se Dunnův hlas.

Zvedl ruku s tonfou a čas jako by se zastavil.