Dveře se se zabzučením otevřely. Castiel, který tu už nějakou dobu čekal, sám zbitý a bolavý, se zvedl ze spodní postele, na jejímž okraji seděl. Dean, jakkoli byl mimo, zachytil jeho pohled, tu bezmocnou zlost a soucit současně; andělskou zlobu na jeho trýznitele a soucit s ním.

Šlo jen o vteřinu, možná dvě, potom ho silné ruce pustily a postrčily dopředu, takže vklopýtal do cely a pak mu do obličeje vyrazila podlaha. Skončil na zemi, anděl se k němu shýbal, ale jeho svaly byly po všech těch křečích jako na hadry, spáleniny po elektrodách stále hořely.

Ale to pořád nebylo to nejhorší. To nejhorší ho nutilo odhánět od sebe Case, který ho tahal nahoru.

Nakonec si nechal pomoct, i když mu bylo jasné, že anděl sám taky dostal notně do těla.

Hlavou mu proběhlo, že nejspíš už zešílel, protože zároveň chtěl, aby Cas odešel a nesahal na něj, a taky potřeboval, aby zůstal a držel ho v objetí.

„Bylo to velmi statečné a velmi hloupé,” konstatoval Cas, zatímco se ukládal vedle něj. „Hayliel… Je ti zavázána.”

„Prdlajs, Brumbále,” zachraptěl Dean. Pořád jako by v něm doznívalo to, čemu Howell říkal „elektro disco”, jako by ho pořád svíraly křeče. Popravdě netušil, jestli by to, co udělal, udělal znovu s vědomím, co ho čeká. A hlavně, že to bude čekat i oba anděly.

„Ne, skutečně,” zašeptal Castiel. „Ale teď už… Neměl bys na sebe upozorňovat. Hlavně ne zítra. Mohlo by to všechno zmařit.”

„Dokázali byste to i beze mě,” vypravil ze sebe Dean a nechal se nakonec obejmout, skoro měl pocit, jako by ho anděl kryl svými křídly.

Angel, put sad wings around me now, ozvalo se mu v hlavě, protect me from this world of sin, do that we can rise again…

Tahle písnička se mu teď k jeho situaci tolik hodila.

Připomněl si, jak se Samem považovali všechny anděly za nepřátele. A teď jednomu z nich ležel v náručí. Nechával se skrýt před světem někdejších spojenců, z nichž se vyklubala mnohem krutější monstra, než by si dokázal představit i v těch nejhorších nočních můrách.

Angel, take me far away…

Přitiskl si k hrudi Casovu ruku a zavřel oči.

Samozřejmě zase přišly útržky vzpomínek z místnosti bez oken, ale andělova blízkost je pomáhala zahánět, takže poslední spánek v téhle cele byl nakonec docela posilující.

Ráno se podobalo probuzení malého dítěte o Vánocích, očekávání, tak trochu napjaté, přičemž tělem jako by mu stále projížděly elektrické impulsy. Výhoda toho „elektrického disca” spočívala v tom, že mu víceméně vymazalo vzpomínky na další věci, které se tam dole děly.

A teď měl vyhlídku na to, že rozbije Howellovi hlavu kladivem, takže bylo na co se těšit.

Celkově zůstával mírně zesláblý, třásly se mu ruce i nohy, vlastně bylo skvělé, že na pozici střelce se přihlásila Jaylee. Netušil, jestli a kdy ho to přejde.

Samozřejmě v tom hrál roli i fakt, že teď několik dní skoro nejedl, proto se přinutil snídani do sebe dostat, jakkoli se mu nechtělo. Zkrátka to vzal na sílu, protože potřeboval energii, a ta šlichta, která zřejmě v nějakém lepším světě byla cereáliemi s mlékem, by mohla být energeticky vydatná.

Vzduch kolem teď přímo sršel očekáváním, všichni byli stejně napjatí jako on, ale šlo o dobré napětí, příslib svobody.

Věděl, že přijdou ztráty, tomu se nedalo vyhnout. Ne každý to zvládne. Andělé s obojky byli stejně zranitelní jako lidé. A minimálně ze začátku měli mít dozorci výhodu ve výzbroji. Oni jen v počtu.

Věděl, že to nejspíš budou jatka, ale jestli všechno proběhne jak má, měly by se ztráty minimalizovat. Dozorci u dolů u sebe nenosili žádné vysílačky, takže se mezi sebou nebudou moci varovat, a pokud se všem skupinám podaří svého dozorce zlikvidovat v díře…

První náznaky toho, že se něco podělalo, přišly hned po snídani, když se vězni řadili k nástupu.

Normálně by před nimi nastoupila jen dvacítka dozorců a Dunn. Noční služba odcházela, její členové se taky potřebovali vyspat.. Ale dneska to bylo jinak.

Celý prostor pomalu obklopovali dozorci v černých uniformách, připravené tasery i tonfy, a na ochozech se objevili střelci s Faxtonkami.

„Něco se posralo,” sykl Dean ke Casovi, ale anděl to viděl taky, sám od sebe, stejně jako ostatní vězni. Zástupy se rozlehlo šumění šeptaných slov, z natěšeného očekávání se stala nervozita.

Od Sareashe přišla zpráva, kterou Deanovi přetlumočil Cas ustaraným tónem: „Démony vůbec nepustili z cel.”

„Někdo to práskl,” řekl Dean skoro nahlas a zachytil pohled Dunna, z kterého vyčetl potvrzení svých slov.

„Ticho!” zahulákal hlavní dozorce vzápětí a vězni zmlkli.

Dal se skoro slyšet zdivočelý tlukot dvou stovek srdcí. Snad každý si teď přál být někde jinde.

„Malý ptáček mi zazpíval, že byste rádi vraždili, tak jako když jste si ještě poletovali venku a považovali Zemi za svoje hřiště,” začal Dunn zeširoka a přecházel před nastoupenými anděly a lidmi. „Dám vám teď jedinou příležitost vydat mi ty, kteří plánovali vzpouru a vraždy, a vás ostatní nepotrestám.”

Ticho.

„Jestli mi toho – nebo je –, nevydáte, začneme výslechy všech a líbit se vám to nebude,” dodal Dunn, zastavil se a Deanovi došlo, že nemá jinou možnost.

Z nějakého důvodu se ale nejdřív otočil ke Casovi. Ten se nadechl, aby něco zašeptal, ale vzápětí na to nejspíš zapomněl, protože Dean si ho přitáhl k sobě a políbil ho.

Šlo o tak trochu zoufalý polibek a zároveň přiznání, že to, co cítí, už nemůže dál popírat. Byl to první a nejspíš i poslední polibek, aspoň podle toho, co Dean očekával.

Ale v tom okamžiku pro něj existovaly jen andělovy rty, které se rozevřely, a po počátečním šoku polibek sice nezkušeně, ale chtivě prohloubily.

V ten okamžik neexistovalo nic, jen oni dva a jejich blízkost.

Konečně si Dean aspoň na pár vteřin nepřipadal tak pošpiněný tím, co mu udělali. Cítil chuť mléka od snídaně a Case samotného…

Odtáhl se a vyrazil dopředu.

Protože okolní svět samozřejmě stále existoval, ačkoli Dunn z nějakého důvodu přehlédl ten okamžik, skoro jako kdyby nechával poslední přání odsouzenci.

Kdyby tu stálo jen dvacet dozorců s Dunnem, Dean by teď asi pronesl proslov o tom, že si můžou vzít jejich životy, ale nikdy ne jejich svobodu, ale takhle… Poznal předem ztracenou bitvu a nechtěl zbytečné krveprolití.

Doufal, že bude stačit, když se vydá on sám, že potom nebudou následovat další výslechy. Hlavně, aby nevytáhli i Sareashe, protože ten byl pro zdejší anděly takovou otcovskou figurou – nesmí o něj přijít.

„Byl jsem to já,” řekl, když došel před nastoupené řady a zvedl ruku, aby zadržel ostatní vězně. Ti začínali mírně hlučet a zřejmě se někteří rozhodovali, že by ho měli jít zachránit. Hlavně si vyměnil pohled s Hayliel a zavrtěl jemně hlavou, když ji viděl, že se nadechuje k nějakému prohlášení.

„To se dalo čekat,” odvětil suše Dunn a pokynul dozorcům.

Ránu tonfou Dean tak trochu očekával, ale připravit se na něco takového a ustát to, to byla věc druhá, takže skončil na zemi, a vzápětí mezi dvěma dozorci.

Oči se mu rozšířily, protože viděl, že další dva si jdou pro Castiela, který stále ještě zůstával ohromený polibkem, jako solná socha.

„Ne!” vykřikl. „Byla to jen moje… Byl to můj plán! On za to nemůže!”

Dunn k němu přistoupil, vydával jazykem tiché „ts, ts, ts”.

„Pamatuješ, co jsem ti říkal?” optal se skoro až přívětivě. „Cokoli provedeš, ten tvůj nabíječ to odnese taky.”

Tohle zkrátka musela být třináctá kapitola jeho příběhu. Smolná. Deanovi se sevřel žaludek, srdce mu zběsile tlouklo, vůbec nevnímal bolest po ráně tonfou, kterou schytal.

Viděl Case klopýtat dopředu za dvěma dozorci, a jen bezmocně vrtěl hlavou, nejen na to, co se dělo, ale i na ostatní anděly, aby zůstali v klidu, protože ve vzduchu pořád visela možnost, že se to celé zvrhne v mohutnou bitku a krveprolití.

Čekal exemplární popravu na místě.

Připravoval se na to, i proto ten první a poslední polibek, jenže…

Výstřel nikde, ani je netáhli do místnosti bez oken, místo toho se ozvalo zachrastění řetězů, na dvou stranách v prvním patře, mezi mřížemi. A potom ho dozorci odtáhli doprava a Case doleva, na jejich zápěstích zaklapla pouta a za chvíli už oba viseli mezi sloupy, tak, že se ani špičkami nedotýkali podlahy.

„Kdokoli bude přistižen, že s nimi mluví, nebo jim dává jídlo či pití,” oznámil Dunn nahlas nastoupeným vězňům, „ten se k nim přidá. A teď mazejte pracovat, šmejdi.”

Dali se do pohybu, protože všechny naděje teď zemřely. Jenom jedna lidská žena, s trochu koňským obličejem, vystoupila z řad vězňů a šla si pro svoji odměnu, zatímco ji ostatní zabíjeli pohledem.

Ale nezáleželo na tom, kdo celou věc zkompromitoval. 

Nezáleželo už na ničem.

***

Sam by ze všeho nejraději naplánoval útok v noci, kdy podle dokumentace zůstávalo v práci méně dozorců a strážné věže okolo oploceného pozemku s doly byly prázdné. Jenže to by zase nemohli počítat s případnou podporou ze strany vězněných.

S Crowleym, ze kterého neustále padaly neuvěřitelně sarkastické poznámky, a s Balthazarem, který měl na anděla vážně hutný smysl pro černý humor, trávili nad papíry a plány celé odpoledne a velkou část nastávajícího večera a noci.

Domluvili se nakonec na poledne druhého dne a anděl i démon zmizeli, aby dali dohromady své jednotky.

Sam uvažoval, jestli do toho má zatáhnout i nějaké lidi, ale nemohl přijít na nikoho, komu by dostatečně důvěřoval.

I Garth trávil v podstatě život na útěku před BMoL, protože těm bylo ukradené, že žije na zvířecích srdcích a jinak je tělem i duší Lovec, pro ně představoval buď cíl, nebo pokusný subjekt jejich zvrácených experimentů.

Většina jiných Lovců, které znal, byla na výplatní pásce BMoL, a Sam jim to neměl za zlé. Strážci jim poskytovali zdroje a techniku, o jakých si osamělý vlk nemohl ani snít, a ještě poměrně nedávno byl i on jedním z nich.

Naposledy si prošel plány Kobaltového údolí. Promnul si čelo, jak si v duchu dával dohromady strategii. Museli počítat úplně se vším, ale taky… osm nebo devět dalších andělů z řad vězňů by mohl osvobodit od obojků a nějaký počet démonů též.

Na plynovém sporáku se akorát dovařil meduňkový čaj. Sam věděl, že se potřebuje dobře vyspat, ale děsily ho sny, ve kterých už byl Dean mrtvý, zavalený v dole, zastřelený, protože se vzpíral. Zkrátka každou noc v Samových snech umíral a Sam s tím nedokázal nic dělat.

Čaj tak docela spásný nebyl, jen snad trochu uklidnil nervy, ale nejspíš by stejný účinek mělo i kakao.

Sam se přesto natáhl na gauč, přikryl se dekou, z níž byla mírně cítit zatuchlina. Ne, že by litoval útěku před BMoL, ale začínalo mu scházet domovské pohodlí bunkru. Po tom všem, nakonec to byl jejich domov. Jediný, který s Deanem měli.

S brzkým ránem, za východu slunce, už byl Sam na nohou a venku, běhal po lesních stezkách, protože na nic lepšího, čím by mohl uvolnit napětí, nepřišel.

Ptáci se začínali ozývat, ve větvích stromů šeptal vítr, a Sam si vychutnával ten pocit, když svaly pracují a s potem odchází starosti.

Příroda kolem nevěděla nic o tom, co jsou BMoL zač, ani že daleko odtud trpí jejich vězni, proměnění v otroky, kteří dobývají kobaltovou rudu. Zkrátka tu jen byla, ve své podstatě stejně nemilosrdná a přitom nádherná.

Slunce se vyhouplo nad obzor a Sam doběhl zpátky do chaty.

Pozdě mu došlo, že si tu nebude moct dovolit sprchu, takže se jakž takž umyl studenou vodou z kýble a oblékl se do čistého.

Dopoledne věnoval studiu ochranných opatření v Kobaltovém údolí, dělal si poznámky a hledal v knihách, jak by se daly zrušit nebo obejít.

V pauze si udělal rychlé jídlo, vzhledem k prostředkům, které měl k dispozici, se spokojil s instantními nudlemi se sýrovou omáčkou. Pak už se začal chystat do akce.

Vzal si pod košili neprůstřelnou vestu, aby aspoň trochu eliminoval riziko, i když pokud ho někdo střelí do hlavy, vesta mu bude platná jako mrtvému zimník.

Připravil si i zbraně a věci, které by mohl potřebovat. Byl mezi nimi klín, kterým hodlal narušit symboly na stěnách.

Akorát si všechno stačil navěsit na sebe a poschovávat do kapes, a už se zavlnil vzduch, v místnosti se objevil Balthazar.

„No tedy,” prohlásil a změřil si Sama pohledem. „Mohl bys hrát v nějakém akčním filmu. Z fleku. Doufám, že jsi doopravdy aspoň z poloviny tak nebezpečný jak vypadáš.”

„Já– ehm, no, děkuju?” vypravil ze sebe Sam nejistě. Nemohl ten posudek potvrdit, ani vyvrátit, protože v chatě se nenacházelo žádné zrcadlo. Ten, kdo to tu zařizoval, nejspíš nepočítal ani s tím, že by si Lovec potřeboval zašít ránu na tváři nebo něco podobného. „Kolik… Kolik jsi sehnal andělů?”

„Dost na čtyři skupiny po dvaceti,” prohlásil Balthazar samolibě. Dohodli se, že andělé budou do boje nastupovat postupně, aby se nestalo, že je někdo všechny odpálí krvavým znakem, a sám Balthazar měl dorazit až s tou poslední skupinou, kdy už by mělo jít jen o dotažení celé věci do zdárného konce a evakuování osvobozených vězňů.

„To by mělo stačit. Teď ještě, s čím přijde –” Sama přerušilo zjevení se démona, který si je oba změřil skeptickým výrazem. „Crowley,” dokončil Sam.

„Peklo poskytne tři stovky démonů,” prohlásil Crowley s takovou pýchou, jako kdyby každého z jeho slibovaných démonů osobně vyrobil. A možná na tom něco pravdy bylo. „Vidím, že Los je připravený na výsadek. A co okřídlenci?”

„Neměj péči, andělé budou, ale nemůžeme nechat Nebe prázdné,” ušklíbl se Balthazar. Mrkl na imaginární hodinky na zápěstí a pokýval hlavou. „Takže, jdeme na to, nebo tu budeme stát jako svatí na mostě a trumfovat se? Pro přesnost musím říct, že tady Sam nepřivedl žádné lidi, ale zase získal plány a informace, takže se to vyrovná.”

„It's Heaven & Hell,” řekl Crowley, jeho důstojnosti se vzpírala možnost, že by to zazpíval. „Losa tam vezmu já, sraz na místě za… třicet sekund.”

Natáhl ruku a chytil Sama za paži. Ten přivřel oči a připravil se na přenos. Nebyl si jistý, o kolik je ten démoní příjemnější než andělský, po kterém si pamatoval, že mu bylo dost nevolno. Každopádně to teď musel překousnout.

Akce osvobození Kobaltového údolí začínala.