První den, respektive jeho druhá polovina, proběhl relativně v pohodě. Protože se oba bratři sžívali s novým místem pobytu, protože toho bylo tolik nového. Radost z toho, že jsou zase spolu, že jsou na svobodě, třebaže ne tak docela, jelikož vytáhnout paty by se rovnalo pokusu o sebevraždu, ale tohle bylo tak fešácké vězení, že to zase tolik nevadilo.

Šlo o velký, starý dům na jihu Francie, kde původně žil manželský pár, který se rozhodl poskytnout svá těla jako schránky andělům. Teď se tu kromě tří koupelen, zimní zahrady, luxusně zařízených pokojů a dobře zásobené kuchyně nalézala i dílna-laboratoř v bývalém vinném sklepě. A v knihovně vystřídaly klasické autory knihy, které Sam vzal z bunkru a spousta dalších, víceméně okultních prací, které andělé shromáždili.

Když se trochu zabydleli a Balthazar zmizel, chvíli seděli v jídelně a Dean do sebe lámal jedno pivo za druhým, jako by se pokoušel dohnat tu dobu, kdy byl v tomto ohledu víceméně na suchu.

První náznak, že všechno není jak má být, přišel, když Sam odvyprávěl svou anabázi se svoláváním Nebe a Pekla a o pomoci, kterou poskytla Charlie, a zeptal se už skoro namol opilého bratra, co se sakra stalo, že skončil za mřížemi a jestli tedy alespoň přišel na to, co je zač ten anděl Castiel.

„Cas,” opravil Sama nedůtklivě a otevřel si láhev whisky, kterou tohle místo Balthazar hojně zásobil, irskou a skotskou, jako by měl nějakou averzi vůči starému dobrému Jacku Danielsovi. „A chlape, to byl on, kdo nás vytáhl z Pekla, oba!"

Přivřel oči, pokusil se soustředit, luskl prsty.

„Oba dva,” zdůraznil a zůstal na Sama zírat, jak čekal reakci.

„To tvrdil on?” zeptal se Sam opatrně, z nějakého důvodu mu připadalo, že ten anděl Deanovi přirostl k srdci.

„Hele, andělé nelžou, někdy neříkají všechno, ale nelžou, zato BMoLáci jo! Až se jim práší od huby.”

„No, dobře, ale jak jsi teda… uhm. Jako, oceňuju, že nás oba zachránil z Pekla, ale jak se ti podařilo… no, udělat ze sebe vězně, to přece v plánu nebylo, ne?”

Dean sklopil oči a do desky stolu začal nehty vyrývat ne úplně slušné obrazce, pak do sebe obrátil značnou část obsahu láhve a poposedl.

„Jsem ho nezmlátil,” vydoloval ze sebe nakonec i verbální odpověď. „Prostě. Tak.”

Sam ho pozoroval se semknutými rty, tohle excesivní pití, či spíš už přímo chlastání, pokaždé signalizovalo hluboký a hodně ošklivý problém. Že pil Dean pivo místo vody běžně, to byla jiná věc, ale teď se vyloženě snažil uchlastat se do bezvědomí.

Ten pomlácený obličej, když ho Sam v Kobaltovém údolí našel, zřejmě představoval jen špičku ledovce.

A navíc se ani slovem nezeptal na svojí Bejby. Další důkaz, že věci jsou stovky světelných let od „v pořádku”.

„Víš, že na to nejsi sám, cokoli tě žere, viď?” optal se s vážnou obavou v hlase.

Dean po něm však jen hodil pohledem. Svíral láhev, až mu bělaly klouby a nakonec zavrtěl hlavou.

„Na tohle jsem sám,” zabručel. „A vždycky budu.”

„Deane…”

Jenže starší z bratří Winchesterů se už zvedl od stolu, bylo na něm znát, že tohle téma aspoň pro teď nechce rozebírat.

Sam už to znal, musel mu nechat čas, než Dean dospěje do bodu, kdy se zase tak trochu zlomí a vyklopí, co se stalo.

***

Dean zalezl se dvěma láhvemi do pokoje, který si vybral za svůj a zatáhl rolety, ačkoli venku už byla tma. Nechtěl, aby ho ráno cokoli budilo.

Kručení v žaludku přebil tím, že do přehrávače naládoval Black Sabbath, pustil je tak nahlas, že nejspíš byli slyšet po celém domě, zul si boty a v oblečení sebou hodil do postele se saténovým povlečením.

Nějak by v tu chvíli radši bral hrubou látku, z níž bylo povlečení v Kobaltovém údolí, jenom kdyby…

Kdyby nebyl sám.

Věděl dobře, že mohl zůstat se Samem, svěřit se mu, vypovídat se. Mohl. A zároveň to nedokázal. Ani s myslí docela už slušně zamlženou alkoholem.

Ještě dorazil láhev a další načal, protože se hodlal úplně odbourat. Pak skončil napůl přikrytý na posteli, svět se s ním točil a nebylo to lepší, ani když zavřel oči, spíš horší.

Vyhodil kotvu, což znamenalo spustit jednu ruku přes pelest, to ho trochu zastavilo, už nehrozila mořská nemoc, ale stejně.

Jestli doufal, že ho chlast ochrání před sny a vzpomínkami, tak se šeredně mýlil.

***

Další dva dny probíhaly ve znamení narůstající Samovy nervozity. Většinu času tedy trávil v dílně, kde se pokoušel vymyslet způsob, jak sundat obojek od BMoL, aniž by jeho nositel zemřel, a bez rozpečetění krví toho, kdo jej nasadil. Charlie se povedlo sehnat nějaké dokumenty o obojcích, které se daly u BMoL najít, jenže zatím byl zkrátka neúspěšný.

Víc ho ale znepokojoval Dean.

Protože, zaprvé, vůbec nejedl. Zkoušel na něj všechno možné, připravil stejk, mírně propečený, tak, jak ho měl bratr rád, dokonce si dal pauzu od výzkumu, aby upekl jablečný koláč, ale Dean všechno odmítal.

V jeho pokoji se tak vršily talíře s netknutým jídlem a prázdné láhve od piva a whisky, zatemněno, Dean pořád v jednom oblečení zalezlý v posteli, a pouštěl si – pro Sama dost nepříjemně –, příliš nahlas muziku.

Že byl čtyřiadvacet hodin denně v lihu, to byla další věc.

Sam věděl, že bratra trápí noční můry, slýchal z jeho pokoje uprostřed noci křik, poprvé se tam rozběhl a našel Deana sedět na posteli, objímat si kolena a houpat se dopředu a dozadu. Mluvit o tom striktně odmítal.

Takhle to dál nešlo.

V podvečer třetího dne Sam dostal k ruce andělku Hayliel, aby mohl zkoušet sundat obojek i prakticky, nejen teoreticky. Ubytovala se v jednom z volných pokojů a zvědavě se vyptávala na Deana, zatímco Sam opatrně zkoumal obojek.

Nakonec ale informace vypadávaly spíš z ní než ze Sama, který jen oznámil, že Dean je na tom špatně.

Co od andělky slyšel ho vůbec nepotěšilo. Vypadalo to, že stav, v kterém Deana v Kobaltovém údolí našel, představoval jen malou část z toho, co se opravdu stalo. Hayliel byla sice teď obojkem polidštěný anděl, ale stále postrádala lidské zábrany, co se týkalo mluvení o určitých věcech, a sice nebyla u toho, když Deana týrali, ale co věděla z vlastních zkušeností bohatě stačilo.

Samovi bylo jasné, že by to chtělo odbornou péči, protože tohle byl samotný praotec PTSD.

Jestli Deanovi… Jestli mu provedli to, co Hayliel úplně na rovinu a bez uzardění nadhodila, potom s ním bratr na to téma nejspíš nebude mluvit nikdy.

A problém byl v tom, že o tomhle Dean nebude mluvit absolutně s nikým.

„Chtěla bych mu ještě jednou poděkovat,” oznámila Hayliel, která seděla na židli, příliš vysoké pro její drobnou postavu, a kývala nohama jako dítě.

„Teď to není úplně dobrej nápad,” odtušil Sam, protože nechtěl, aby andělka svého hrdinu viděla ve stavu, v jakém se teď nacházel. „Je na tom vážně zle,” přiznal a svraštil čelo, jak uvažoval. „Ty… víš, co bylo mezi ním a tím Castielem?”

„Milují se,” řekla Hayliel skoro až nadšeně, celá se rozzářila. „Alespoň si to myslím. Dokonce se políbili, přede všemi.” Zaváhala, sledovala Sama, jak se zprudka nadechuje a vypadá zcela zmateně, až nakonec dodala: „A sdíleli spolu lože, ačkoli nevím, zda měli i pohlavní styk.”

Tohle bylo pro Sama jako rána kladivem mezi oči, ale z toho šoku nakonec pro něj vyplynula jediná věc. Jediný tvor, který by Deanovi možná dokázal pomoci.

Vůbec mu nezáleželo na tom, jestli spolu to dva měli i fyzický vztah, vlastně to Deanovi přál, že našel někoho, s kým mu bylo dobře, kdo ho držel nad vodou.

„M-mohla bys…” přesto se zadrhnul a zarazil se. Sice byl skutečně dalek bratra nějak soudit, ale stejně to byla informace, která ho zaskočila. „Mohla bys ho sem přivést? Castiela?”

Andělka ho sledovala zcela klidně, kroutila si na prst pramínek svých plavých vlasů. Na tu otázku zavrtěla hlavou: „Já těžko. Nemám přístup k andělským komunikačním kanálům, ale když se tu objeví Balthazar, tak on by určitě mohl. Nebo se… Můžeš se ke Castielovi pomodlit, třeba přijde.”

„Pomodlit,” zopakoval po ní Sam, vzal na vědomí, že to by byla ta nejjednodušší cesta, zřejmě. Zvedl se od stolu, od dokumentů, které se chystal studovat, od pozotvíraných knih. „No, ehm… asi to zkusím. Možná. Je tedy dost pozdě, nechceš… Uh, si jít už lehnout?”

Hayliel sklouzla ze židle, mile se usmála a dotkla se Samovy paže.

„Rozumím a nebudu vás rušit, půjdu k sobě. Objevila jsem v téhleté televizi jeden film na části. Seriál. Ano, seriál se tomu říká. Ráda ho zase půjdu sledovat.”

„Hm?” Sam na ni tázavě pohlédl, tohle ho na okamžik odvedlo od myšlenek na Deanův stav a jeho vztah k andělovi. „Můžu vědět jakej seriál?”

„Hélène et les Garçons,” odvětila Hayliel s perfektní výslovností. „Je to velice zajímavé.”

Sam zamrkal, ale vůbec netušil, o co se jedná, tak jen kývl, jakože děkuje, a doprovodil Hayliel k jejímu pokoji. Z toho Deanova se ozývala hudba a skučení s ní: „Angel, take me far away!”

„Tady je to jak v blázinci,” zabrblal Sam, když se za andělkou zavřely dveře a do směsice zvuků a hluků v domě se přidala znělka devadesátkového francouzského sitcomu.

***

Ne, že by ho nenapadlo Case zkusit zavolat. Nejhorší to bylo vždycky večer, a potom zhruba od půlnoci do poledne druhého dne, a odpoledne taky stála za prd.

Dean měl pomalu pocit, že čím víc pije, tím je to nakonec horší. Anesteziologické účinky alkoholu tentokrát nepřicházely. Musel mít puštěnou buď hudbu nebo televizi, která tu byla a ve které sjížděl zas a znovu Buffy, protože když se zkusil dívat na svoji guilty pleasure, Orange Is A New Black, stačilo pár minut, aby běžel zvracet žaludeční šťávy a pivo.

Jenže nic jiného, než tu hnít a pít, nebyl schopný dělat.

I kvůli tomu se cítil stále hůř, jako kdyby nebyl dobrý k ničemu jinému než k věcem, které s ním dělali Dunn, Howell a ostatní.

Ve snech se mu to vracelo, a potom nebyl schopný nic jíst, protože buď zvracel, nebo to šlo spodem a ten pocit zkrátka nenáviděl.

Takže ano, napadlo ho zkusit zavolat Case, který teď byl znovu plnohodnotným andělem, jenže se nechtěl doprošovat. Když ho Castiel byl schopný opustit a nijak se o něj nezajímat, on dolejzat nebude.

Potřeboval se držet alespoň tohohle střípku vlastní hrdosti, jinak by si nejspíš už hodil mašli, prohnal si hlavou kulku, nebo něco podobného.

S pistolí už tak trochu koketoval, ale nedokázal to udělat. Věděl, že i tím, jak je v háji, ubližuje Samovi, ale kdyby se zabil, Sam by nejspíš udělal i nemožné, aby ho dostal zpátky. A vážně nepotřebovali další problémy tohohle typu.

Teď zase přišel večer a on by nejradši vyskočil z kůže, steskem i strachem. Mohl si stokrát říkat, že už je v bezpečí, ale stále zůstával napružený, jako by tohle celé byl jen sen a kdykoli se mohli objevit Howell se Slizounem a odtáhnout ho do místnosti bez oken.

Ztrestal další láhev, už ho znovu bolelo celé tělo, ale teď to bylo hladem a tím, že jediné, co pozřel, byl alkohol.

Nakrčil nos, když si čichl k podpaždí, ale nedokázal se dokopat ani do koupelny. Chtěl zůstat oblečený, za každou cenu, takže zkrátka hnil v posteli, chlastal a smrděl.

Sam tu za ním byl častěji než by se Deanovi líbilo, ale ani on ho z tohohle stavu nedovedl vytáhnout. Nedával mu to za vinu, ale většinou ho vidět nechtěl, nebo spíš nechtěl, aby Sam viděl jeho. V tomhle stavu.

Vlastně i proto nechtěl zkoušet volat Case. Zase a znovu si přehrával jejich polibek, ty chvíle, kdy ho anděl vlastním tělem chránil za nocí, kdy útočily živé noční můry, ale kdyby Castiel viděl, co za trosku ze sebe udělal…

Dunn měl pravdu. Byl míň, než hovno na botě.

Ležel teď na posteli trochu jako mořská hvězdice vyplavená na souš, sbíral sílu aspoň sáhnout po ovládači a zaměnit Judas Priest za Buffy v televizi, ale postrádal vůli a sílu i jen na ten jednoduchý pohyb.

V hlavě mu hučelo. Věděl, že je na tom zle, že to tělo každou chvíli vzdá, a vlastně by se na to těšil, nebýt Sama.

Měl by tu chtít být pro něj. Měl by se vzchopit, vždyť byli ve válce s BMoL.

Hovno na botě.

Nejsem schopnej…

Slaboch.

Zavřel oči a pozoroval tmu za víčky, rád by se v ní ztratil, jenže věděl, že jakmile usne, znovu se vrátí jeho už mrtví mučitelé a neexistuje nic, co by je zadrželo.

Zaklepání na dveře, které se skoro ztratilo v burácející Electric Eye, písničce vydané ne tak dlouho po jeho narození.

Samův hlas, který se tázal, jestli může dál. Asi.

Dean už neměl ani sílu říct, ať odpálí a dá mu pokoj. Zůstával ležet se zavřenýma očima, dveře pokoje vrzly, ozvaly se kroky a někdo vypnul přehrávač, další někdo se posadil na kraj postele.

„Deane, pro všechno na světě, Deane…” vydechl ten někdo a on okamžitě poznal jeho sametový, hluboký hlas, třebaže zkreslený starostí.

Nejradši by se v tu chvíli propadl až někam k zemskému jádru.

A shořel.