Noc nebyla úplně dobrá. Cas usnul, což bylo u anděla poměrně zvláštní, ale Dean věděl, že to je tím obojkem; s ním museli démoni i andělé jíst, pít, vyměšovat a taky spát.

Dean ale strávil v bezvědomí a spánku celý den, takže teď jen ležel se zavřenýma očima a snažil se nějak zvládnout bolest hlavy.

Jenže si akorát pomalu uvědomoval, do jak moc velké šlamastiky se mu podařilo dostat.

Nejen, že přišel o věci jako telefon a přehrávač, ale hlavně i o tu omezenou svobodu, kterou tu měl jako dozorce.

Navíc čekal, že i když se k vězňům prve choval slušně, nikoho nebil a vůbec, stejně ho nebudou mít úplně v lásce .

Co se týkalo dozorců, proměnil se z trpěného podivína v nepřítele, nejen tím, že dal spoustě z nich na budku.

Zkrátka se nacházel ve výchozí pozici, která nebyla ani trochu dobrá.

A další věc, Sam. Nepsal mu každý den, ale jestli o sobě nebude aspoň občas dávat vědět... Měl takové tušení, že se tu Sam dřív nebo později objeví, a vůbec nechtěl, aby to dopadlo špatně.

Nejhůř tak, že by se Sammy taky ocitl na té horší straně mříží.

Když se mu konečně podařilo usnout, bolela ho hlava i ve snech a navíc, jejich obsah...

Probudil se ještě před budíčkem a vstal, aby se protáhl a aspoň si opláchl obličej. Bolest hlavy trochu ustoupila, třebaže ji stále cítil, ale už si dokázal představit, že s ní přežije v dole.

U dveří našel ležet jakýsi pytlík z hrubé hnědé látky, s číslem 115 na bílé cedulce.

Zvedl jej a nedůvěřivě se na něj podíval, když se z palandy ozval Casův hlas: „To jsou tvoje věci, Deane.”

Ohlédl se na anděla: „Jo, taky dobrý ráno přeju.”

Pak začal vybalovat obsah sáčku, bylo tam holítko, z kterého by se možná dala při troše štěstí vydolovat žiletka, kartáček na zuby a pasta, mýdlo a kelímek na pití.

„Úplný Vánoce,” zabručel, zatímco Castiel slézal z postele a za chvíli... No, ten anděl neměl moc smysl pro osobní prostor, ale Deanovi to z nějakého záhadného důvodu nebylo nepříjemné.

„Představ si, že ses nikdy nemusel holit, ani si čistit zuby,” řekl anděl mírně fascinovaným hlasem, když Deana doprovázel uklidit si ty věci a potom si také začal nanášet pastu na kartáček. „A nikdo ti nic neřekne, musíš na to přijít sám. Docela jsem se pořezal,” dodal Cas a přejel si prsty po čelisti. „Ale už jsem se to naučil dělat správně.”

Pustil si na kartáček vodu, a pak, zatímco šilhal po Deanovi, si začal čistit zuby.

Dean jenom zavrtěl hlavou. Zase se ho zmocnil pocit provinění, že někoho, kdo pro něj a Sama tolik udělal, dostali jako vězně na tohle místo.

Vlastně si tím všechno přivolal, nebýt Castiela, ani on by tu nebyl, neměl by důvod, ale...

Možná, že to tak mělo být. Někdo to tu musí zrušit.

Trochu se zachvěl při pomyšlení, že jenom v tomhle baráku je dvě stě převážně andělů, třebaže připravených o podstatnou část své moci. Nebyl to záchvěv strachu, spíš příjemného vzrušení.

Že přitom po očku sledoval Case, který byl ještě pořád do pasu nahý, s tím rozhodně nemělo nic společného.

A pak už odbyli ranní hygienu, jak se dalo.

„Jak to vypadá?” zeptal se anděl, zatímco si bral zakrvácenou košili a zřejmě si ji hodlal obléknout.

Jeho záda už vypadala o sto procent lépe. Z krvácejících ran zůstaly strupy, ty lehčí se už zacelily a zůstala jen narůžovělá nová kůže.

Dean podvědomě natáhl ruku a dotkl se jedné jizvy. Anděl sebou mírně cukl, ale jinak trpělivě držel.

„Večer ti to ještě namažu,” řekl Dean trochu ochraptělým hlasem. „Už je to celkem dobrý…”

„Děkuji,” zašeptal Castiel a začal si natahovat košili. „Večer dostaneme čisté oblečení.”

„Hm... Hele, Casi, víš, jak…” začal Dean, protože mu už od večera vrtala hlavou jedna otázka, jenže odpovědi na ni se trochu obával. „Je tu dvě stě vězňů, jak to, že... Jak to, že ne víc?”

Castiel se k němu otočil a ve tváři zvážněl. V tu chvíli už bylo Deanovi jasné, že neuslyší žádnou dobrou zprávu, že odtud určitě nikdo živý neodchází na svobodu, i kdyby s obojkem na krku.

„Když má přijít někdo nový, buď vrátí zpátky jednoho z lidí, kteří si už svoje odpracovali,” řekl Castiel, pohlédl Deanovi do očí, tomu opět přejel po zádech mráz, ale neuhnul pohledem. „Nebo jednoho z nás zabijí.”

Ano, čekal to.

Přesto to bylo jako úder blesku.

Až Nebi dojdou andělé, co se stane? Jak bude moci ono místo dál fungovat?

A co se stane s dušemi lidí, pokud se Nebe zhroutí?

„To je... děsný,” vypravil ze sebe. Naštěstí ho od dalšího vymýšlení odpovědí a otázek vyrušil nepříjemný zvuk zvonku, který měl vězně probudit.

Ještě když se řadili ve frontě na snídani – ovesnou kaši, vyhlížející, jako by ji už někdo jedl –, měl Dean v mysli ta slova a aspoň díky tomu nevnímal, že ho pořád bolí celé tělo.

Začal zase vnímat, až když seděl u dlouhého stolu. Stoly a lavice zabíraly celou zadní část přízemí budovy, takže tu mohly sedět celé dvě stovky strávníků.

Byl docela vděčný Casovi, kterého se držel a v zamyšlení tak nějak proplul až sem. Samozřejmě, instinkty zůstávaly ve střehu, kdyby na něj někdo zaútočil, naskočily by obranné reflexy, ale měl problém vnímat.

Ponořil otřískanou hliníkovou lžíci, kterou vyfasoval, do slizké šedé hmoty, která snad v nějakém minulém životě bývala ovesnou kaší.

„Dobrou chuť,” ozval se Castiel a pustil se do jídla, zatímco přání dobré chuti rezonovalo mezi anděly. Dean si všiml, že ti s jídlem problém nemají, zatímco lidé se tvářili znechuceně. Andělé nejspíš neměli tušení, jak by to jídlo mělo správně chutnat a vypadat, a v tomhle ohledu měli docela výhodu.

„To předžvejkal kůň, ne?” zamumlal Dean a odsunul od sebe misku. Celkově mu nebylo zrovna nejlíp a kdyby tohle snědl, dost možná by to vyzvracel.

„Měl bys jíst, Deane,” otočil se na něj Castiel. „Jestli to chápu dobře, potrava je jako palivo pro stroj, kterým je tvoje tělo.”

„Dík za přednášku,” utrousil Dean a zůstal sedět a zírat do misky.

Postupně se mu začali představovat ostatní andělé, ale až potom, co se vzhledově nejstarší z nich, Sareash, oslovil Castiela: „Můžeme mu věřit?”

Dean chápal, že sem přišel jako dozorce, a třebaže předtím nevnímal moc napětí mezi lidmi a anděly, tak nepochyboval, že existuje.

Tak trochu s očekáváním se na svého anděla zadíval, zajímalo by ho, jak to vlastně je.

„Můžeme,” přikývl Cas vážně, „není... Není to člověk Strážců.”

To byla pravda a Dean se skoro zatetelil radostí, že to Castiel tak vidí, že to chápe, přestože se k němu choval dva dny hůř, než k ostatním vězňům a...

Zkrátka byl rád.

Sareash se představil a po něm další a další andělé, jejich jména si zkrátka nedokázal hned zapamatovat, do toho někteří lidé a zkrátka... Věděl, že mu zabere několik dní, než se mu podaří vrýt si do paměti aspoň poměrnou část z nich a rovnou to přiznal.

„Nebudu si to pamatovat, aspoň ne hned,” řekl, zatímco už se sklízely misky a vězni se začínali řadit do svých skupin, až na členy osmičky, kteří vyhráli soutěž a měli mít dneska volno.

Měl dojem, že andělé to vzali jako omluvu, jen tak docela nechápali, že jednoduše neudrží v hlavě přes sto jmen.

A byl to trochu divný pocit, stát s ostatními ve třináctém oddílu a ne na druhé straně. Navíc mu stačilo stát na místě, aby cítil každou naraženou kost, každou modřinu a podlitinu, snad ještě hůř, než včera. Měl zkušenosti, že tyhle věci se obvykle přes noc rozleží, ale takhle důkladně zmlácený už nebyl dost dlouho.

Možná, že se tu andělům říkalo holubi, ale jediný holub, kterého Dean viděl, byl Alger Howell. Pořád na něm bylo znát, že nějaký čas trávil v dole, jakkoli se tam zrovna nepřetrhnul, ale teď se v černé uniformě naparoval jako hřivnáč, který předvádí kapacitu své hrudi vyvolené samičce.

Dunn se objevil taky a v jeho tváři se skvěl monokl, jako by na něj přeskočil od Case, kterému už zůstalo jen mdlé nažloutlé zabarvení kůže kolem oka. Hlavní dozorce měl ale oko napuchlé, černé a skoro zavřené.

Nastoupený byl i Cade Wolfe, který měl levou ruku v sádře v závěsu kolem krku a probodával Deana zlým pohledem. Asi neměli dostatečnou personální kapacitu, aby ho někdo mohl vystřídat.

„Číslo 115,” houkl Dunn, když proběhlo kratší sčítání.  „Dneska si odpracuješ svoje a večer nastoupíš trest za zranění několika dozorců, rozumíš?”

Nedalo se říct, že by Dean nerozuměl. Ze soucitných pohledů, kterými ho počastovali lidé i andělé kolem, by to pochopil, i kdyby mu to hned nedošlo. Prostě asi nestačil otřes mozku a celá ta nakládačka, ještě si bude muset slíznout něco horšího.

Před očima mu vyvstanula Casova záda a představil si totéž, jen bez toho, aby měl rychlejší hojení.

„To mi nezní moc fér,” prohlásil Dean, místo strachu v něm zase narůstal vztek. „Vy jste útočili na mě,” pokračoval, třebaže Dunn k němu vykročil s tonfou v ruce, taky vzteklý, a zvlášť na jeho holé rudé hlavě to bylo vidět.

„Deane, ne,” zašeptal Cas a vzal ho jemně za paži, jenže Dean už byl v ráži, teď se očima navzájem propalovali s Dunnem, andělovu ruku setřásl. „Ještě ne,” zaznělo od Case, ale pak anděl ztichl, stejně jako všichni ostatní.

Dunn Deanovi zabodl konec tonfy pod bradu.

„Dávej si pozor na hubu, teď nejsi nic, rozumíš?! Nic! Nemáš větší cenu než hovno na podrážce,” zavrčel Dunn. 

Deanovi bylo jasné, že podobné vřelé city k němu chová už od začátku, jen teď si mohl dovolit je projevit naplno.

„Tyhle trapárny se někde učí, nebo to z tebe leze přirozeně?” zeptal se Dean s milým úsměvem, než tlak na tonfu zesílil, takže už nemohl pořádně mluvit.

Bylo by jednoduché teď po té zbrani prostě chmátnout, trhnout jí proti Dunnovi, vyrazit mu zuby. Dean se musel vší silou držet, aby to neudělal. Už tak byl v pěkném průseru, a jestli se odtud bude chtít dostat, bude muset napřít všechny síly. Nemůže jimi plýtvat v tak malicherných sporech.

Než se stačil zamyslet, nebo říct něco dalšího, Dunn s tonfou pohnul, odtáhl ji a vrazil mu s ní do břicha, takže Dean byl rád, že snídani nejedl, protože teď by ji pravděpodobně vyhodil na Dunnovy naleštěné střevíce.

Prohnul se v pase a vyhekl, ale zvracet nezačal. Cítil, jak ho Dunnova ruka popadla za vlasy a zvrátila mu hlavu tak, aby se díval vrchnímu dozorci do obličeje.

„Zkus být chytrák teď.”

„Sám jsi chytrák... chytráku,” zasténal Dean, ale Dunn už ho pustil a otočil se, aby se vrátil k dozorcům, zřejmě usoudil, že tohle teď nemá cenu a rozhodl se počkat si na večer.

Dean se pomalu narovnal, na rameni ucítil Casovu ruku a zachytil jeho ustaraný pohled.

„Budu v pohodě,” stačil ještě hlesnout, ale pak už se všichni dali zvolna do pohybu, pochodovat pro nářadí a s ním k dolům.

Samozřejmě, že to představovalo utrpení samo o sobě. Práce to nebyla nijak složitá, okoukal, jak na to, po chvíli. Prostě mlátit do skály a vybírat hrubou kobaltovou rudu. Nijak ji neopracovávali, na to byli démoni. Zřejmě. Zkrátka plnil hrubý pytel rudou a chodil ji vysypávat do kontejneru. Práce náročná na fyzičku, na soustředění a přemýšlení naštěstí ne.

Jenže měl pocit, že mu Dunn v břiše něco poškodil. Každopádně, už po té včerejší nakládačce močil krev, takže teď neměl možnost poznat, jestli je to nějaký nový problém, nebo pořád ten samý.

A dýchat zatuchlý vzduch plný prachu v dole, to taky nebyla žádná hitparáda.

Pokoušel se nemyslet na večer, místo toho se snažil v duchu plánovat, jak rozpoutat vzpouru a utéct v co největším počtu, pokud možno.

Potřeboval k tomu nejlépe dát vědět i démonům. Zkrátka sjednotit síly Nebe a Pekla, aby tuhle zvrácenou věc zrušily.

Že se to nepodaří přes den, mu bylo jasné. Nejraději by se do toho obul hned, zkrátka netoužil skončit jako uzlíček bolesti, ale věděl, že to tak rychle nepůjde.

Aspoň prohodil pár slov s dalšími anděly, i když se pořád cítil asi jako Bilbo Pytlík, když se mu začali představovat trpaslíci.

Elyon, Anaphiel, Briathos a jemná andělka Hayliel, jako vojačka působící černovlasá Aliyah, tichá Iaoth. Za lidi tu pak byla mateřská Jaylee Duncanová, a dva muži ve středním věku, Will White  a Ned Lyons.

To už bylo k zapamatování jednodušší. Dozvěděl se i to, že anděl Sareash je takovým neoficiálním vůdcem všech andělů, uznávají ho i lidští vězni. Takže byl rád, že se u něj u snídaně snad dobře zapsal.

A scéna s Dunnem při nástupu aspoň všechny přesvědčila, že není žádný nastrčený špeh.

Chodit s narubaným kobaltem nahoru ke kontejneru pak bylo svým způsobem nejlepší i nejhorší. Nejlepší proto, že se mohl nadechnout čistého vzduchu, z toho puchu dole se mu kroutil žaludek. Když mu na tvář dopadly sluneční paprsky, užíval si to snad jako nikdy v životě.

A nejhorší to bylo z prostého důvodu: Alger Howell.

Deanovi teď připadal jako kočka, co číhá u myší díry, až její kořist vyleze.

Měl chuť mu rozbít obličej, šlápnout mu do úsměvu, vymazat mu z tváře ten sebejistý a krutý úšklebek. Mohl by to udělat, přestože ten parchant měl kromě tonfy i pušku a u pasu pistolový taser – to byla nejspíš novinka ve vybavení, která Deana těsně minula. Dean si věřil, že by byl dost rychlý, aby Howell nestačil nic z toho použít.

Jenže si byl vědom toho, že ho může mít na mušce ostřelovač z některé ze strážných věží, nebo by dozorci doběhl na pomoc jiný. Ne, musel se držet zpátky, dokud nebude hotový plán vzpoury a útěku.

Takže na Howellovo "zpátky do díry, sráči" prostě nijak nereagoval.

Naštěstí ten pitomec sice mával tonfou ve vzduchu, ale ani jednou Deana neudeřil, jako by čekal na to, až dostane dost pádný důvod.

Ten mu Dean ovšem nehodlal dát.

I oběd proběhl bez zbytečných incidentů. Vězni dostali hrachovou kaši konzistence tuhnoucího betonu a kus masa, který o sobě se sebevědomím influecerky, prohlašující se za modelku, zkoušel tvrdit, že je stejkem.

Dean do sebe ale tentokrát jídlo naházel stejně jako ostatní. Přesto, že ho stále bolelo všechno, včetně břicha, cítil vlčí hlad. A sice zrovna hrachová kaše byla nejspíš svým způsobem atentátem na jejich čichové buňky, tak na zasycení fungovala.

Odpoledne docela uteklo.

Jak se však blížil večer, Dean byl stále nervóznější. Čekal, že dopadne stejně jako Cas, jen bez toho, aby se mu rány hojily superrychle.

A nejspíš i tak půjde zítra ráno zase do dolu.

Pořád ještě ho pobolívala hlava a celé pomlácené tělo už žadonilo o odpočinek.

Nedovedl si představit, že to bude ještě horší.

„Postarám se o tebe,” slíbil mu Cas tiše. Jako kdyby mu četl myšlenky. „Zvládneš to. Přežil jsi horší věci.”

Nejspíš mu nechtěl připomínat jeho roky v Pekle, ale Dean si na ně vzpomněl. Byla v tom pravda, tak, jako v Pekle, ani na Zemi trpět nemůže.

„Jenže tenkrát jsem se zlomil,” zašeptal a... Uvědomil si, že by se nejradši skryl v andělském objetí, Cas v něm navozoval pocit bezpečí a klidu.

„Tohle nebude tak zlé. Nepotrvá to třicet let,” řekl anděl a mírně se na něj pousmál.

Ještě pár dní zpátky, a Dean by si myslel, že se mu Castiel vysmívá.

Teď...

Už se řadili na cestu zpátky. Howell je rovnal do dvojstupu s tonfou v ruce, nikoho nebil, ale tu šťouchl a támhle postrčil a Dean jen doufal, že jeho ani Case se ten zmrd nedotkne, protože by nejspíš vyletěl.

Poslední minuty ale uplynuly v klidu, nakonec, jen hned za dveřmi baráku už čekali dva dozorci, kteří ho chytli a oddělili od skupiny.

Zachytil ještě Casův nebesky modrý pohled a vážný, ale současně povzbudivý výraz.

Možná jen proto se nezačal rvát.

Možná jen proto s nimi šel dobrovolně.

Možná jen proto si to nedělal ještě horší.