Castiel přecházel v omezeném, velice omezeném prostoru cely tam a zpátky. Dean o tom ale nevěděl, celou tu dlouhou dobu. Teprve chvíli po večerce, když anděl riskoval ránu tonfou, protože dál chodil těch pět kroků ke dveřím a pět zase zpátky, ho Dean jedním okem zahlédl.

Jen na vteřinu, když se mu podařilo trochu zvednout hlavu, a jen pravým okem, protože to levé měl zavřené.

Dveře cely se otevřely, respektive je otevřel Howell svojí kartou, a dva dozorci, kteří Deana táhli mezi sebou, ho hodili dovnitř jako pytel brambor. V roli pytle brambor Dean setrval, protože se složil na podlahu a ani se nehnul. Nad ním proletěly jeho boty a zapadly někam pod postel.

Následně se dveře zase zavřely a Howell přes mříže houkl na Case, ať kouká zalézt a spát, ale odkráčel, aniž by na plnění příkazu dohlédl, aby se vyměnil konečně s noční službou – dělal si přesčas a podle jeho smíchu, když se bavil s ostatními dozorci, jej dělal rád.

Dean ležel na podlaze jako mrtvý. Ale cítil na tváři chlad betonu, který ho nějakým záhadným způsobem uklidňoval, a... dýchal. Srdce mu tlouklo. Což bylo pro tuhle chvíli nejvíc, čeho byl schopný.

Cas se k němu sehnul a něco si tiše pošeptal v enochiánštině. K Deanovi to doléhalo zdálky a jako pod vodou, ale byl by přísahal, že šlo o nějakou děsivou kletbu.

Věděl, jak vypadá, nebo aspoň předpokládal; zakrvácená košile, kalhoty mokré od slané vody… Jak usychaly, na šedé látce se rýsovaly solné mapy a flek krve se rozpíjel i na jejich zadní části.

To už ho Castiel bral za ruku, a jeho tělem projel záchvěv paniky.

Věděl, že je mimo, ale nedokázal si pomoct. Každý sval v těle se zatnul a on se ztěžka zvedl na všechny čtyři, do kleku, odstrčil anděla.

„Ne... nedotýkej se– nesahej na mě,” zachraptěl.

Anděl se odtáhl, zvedl ruce a Deanovi se nesmírně ulevilo.

Chvíli jen tak klečel, bojoval s bolestí a nevolností a tím strašlivým pocitem, že je hrozně špinavý. A jako by to nestačilo, pod tím vším ještě bublal vztek. Touha zabít svoje mučitele, roztrhat je na kusy holýma rukama a omýt se v jejich krvi.

Pokoušel se marně podívat na Case oběma očima, levé měl oteklé tak, že to nešlo ani na škvírku.

Z myšlenky, že zavře i druhé oko, ho jímal děs.

Olízl si rozbité rty a než stačil říct, Castiel už u něj byl s kalíškem vody. Dva malé loky, pak ještě dva, rozhodně se necítil nějak podstatně lépe, ale ani hůř.

Nakonec váhavě přijal andělovu ruku. Opřel se o něj a nechal si pomoci k posteli.

Bojoval kvůli tomu sám se sebou, nechtěl už cítit cizí doteky, nechtěl... chtěl být sám a nejlíp si dát pořádnou, dlouhou sprchu, zakončenou dvěma lahvemi whisky.

Chtěl se vypnout a necítit vůbec nic.

***

Do nosu ho uhodil pach, který mu připomínal plavecký bazén, aspoň zpočátku, chlor a další čistící prostředky, ale ani ty nemohly zakrýt spodní tón – krev, moč, strach.

Vnímal jako zvíře, které ženou na jatka.

Nepříjemné světlo zářivek.

Studené kachličky zašlé bílé barvy na zemi i stěnách.

Řetězy, stůl v rohu, oka ve zdech.

Co se bolesti týkalo, ta v zápěstích byla první, když ho za ně vytáhli tak, že visel ve vzduchu, do půl těla nahý, bosý, šátral marně nohama po opoře. Pouta se mu zadírala do masa, nepříjemně tlačila na šlachy a nervy.

Věděl, že je to teprve začátek a byl odhodlaný to, co přijde, nějak zvládnout v tichosti a hrdě.

V místnosti bez oken s ním byli Dunn, Howell a ještě dva dozorci, které si nepamatoval jménem.

„Popros mě, a dostaneš jen deset ran,” nabídl mu Dunn, který se postavil před něj. Měl chuť na něj plivnout, sliny zatím měl, ale byl trochu rozdíl mezi tím zachovat si důstojnost a konáním, které by jeho situaci mohlo ještě zhoršit.

Beze slova tak hlavního dozorce sledoval a připravoval se... Přežít.

„Jak chceš,” ušklíbl se Dunn a poodstoupil. „Ale víš, čím to můžeš kdykoli zastavit.”

Kývl na jednoho z dozorců, který si připravoval býkovec, což Dean nemohl vidět, ale prásknutí do vzduchu slyšel a trhnul sebou.

Zavřel oči, ale vzápětí je znovu otevřel, protože se jinak v duchu vracel do Pekla, bez opory pod nohami, zavěšený jako zvíře po porážce, jen očekávající, až...

Vzápětí se ozvalo prásknutí další, a tentokrát už ho cítil. Bylo to, jako by kůže na zádech povolovala, jak se do ní spletené kožené řemeny zabořily. Rozhodně následně cítil, jak mu začínají stékat po zádech teplé pramínky krve.

Kousl se do rtu a představoval si, jak Dunnovi dupe do úsměvu.

Další rána, a další, v celkem rychlém sledu za sebou, deset jich musel dostat tak nebo tak.

Věděl, že ho chtějí zlomit; že si to minimálně Dunn vzal za cíl, kterého dosáhne všemi prostředky, které má k dispozici.

Stačilo by jedno slovo. Prosím.

A pak mít hlavu skloněnou, plazit se před nimi, ukázat, že je z něj poslušný... Pes.

V ústech ucítil chuť krve. Jak se snažil nekřičet, rozkousal si ret, ale v podstatě to necítil. Záda měl zato v jednom ohni.

„Deset,” řekl Dunn náhle a zdvihl ruku, zastavil dozorce s bičem. Pak přistoupil blíž a vzal Deana za bradu. Pozorně v jeho tváři pátral po jakékoli známce pokory, když nic nenašel, pustil ho. „Pořád mi nemáš co říct? Tvoje volba.”

Zase ukročil, a vzduch a vzápětí i kůži na Deanových zádech prořízlo další zasvištění.

Ne, že by to přestával vnímat, když se však údery blížily dvacítce, v hlavě mu běžela jen ta dvě slova, „tvoje volba”. Nacházel v nich určitou útěchu. Pořád měl svobodu si zvolit.

A on volil tu cestu, na které se před Dunnem neohne.

***

Castiel se posadil k Deanovi na postel. Službu měl teď dozorce Meskill, starší muž s šedinami prokvetlými vlasy a docela příjemným obličejem, který byl mezi vězni známý tím, že zbytečně nikoho netýral a byl vcelku benevolentní na svých nočních směnách. Ani teď nic nenamítal proti tomu, že anděl poslušně neležel v posteli a nespal.

„Je mi to tak líto,” zašeptal anděl a Dean po něm zamžoural. Jeho blízkost ho přese všechno uklidňovala.

V hlavě měl to všechno, co se dělo v místnosti bez oken, ale i tak ho napadlo, že Cas teď myslí svoji Milost, že ho nemůže uzdravit. Podle toho, co se Samem o andělech nastudovali, tohle byla schopnost, kterou měli, alespoň teoreticky. Ze zkušeností Lovců tedy andělé dvakrát ochotně neléčili lidi, bylo to pod jejich úroveň.

„To je… v pohodě,” zalhal, myšlenky mu bloudily všelijak, ale pokaždé přeskočily do posledních několika hodin.

Pořád nedokázal zavřít i zdravé oko, jednak proto, že se mu pak vracely obrazy jako z noční můry, Dunnův zlý úšklebek a jeho tvář, když se ptal: „Ještě mi nechceš nic říct?” A jednak, protože měl úplně iracionální strach z toho, že když zavře oči, neuvidí útočníky, kteří mu půjdou znovu ublížit.

***

„Tak ho umyjeme,” prohlásil Dunn, když dopadl dvacátý úder a Deanovi se stále dařilo nevydat ani hlásku, přestože se mu křik tlačil hrdlem a hrozil se vydrat ven skrz zaťaté zuby.

Vzápětí se ozval kovový zvuk, jak někdo zvedl kbelík, a on zalapal po dechu, protože ho oblila ledově studená voda – slanější, než ta mořská.

Po šoku z chladu mu rozbitá záda začala hořet takovým způsobem, že mu ze rtů přece jenom sklouzl tichý nářek, už to nedokázal zadržet.

„Pořád nemáš, co bys mi řekl, šmejde?” přistoupil k němu Dunn a teď už Dean nezadržel ani svůj vztek, rozdmýchaný bolestí, plivl mu do tváře narudlou slinu.

„To je taky docela trapné klišé, nemyslíš?” řekl Dunn tiše a kapesníčkem, který mu podal úslužně Howell, si otřel obličej.

A potom si z Deana všichni čtyři udělali boxovací pytel. Tak přišel k oteklému oku, protože Dunn mu zřejmě hodlal vrátit svůj vlastní monokl.

***

„Chceš o tom mluvit?” zeptal se teď anděl, a Dean jen tiše vydechl. Muselo to přece být jasné, muselo to na něm být vidět. Z očí se mu draly slzy; vztekle si otřel aspoň to zdravé, při tom pohybu sykl bolestí.

„Ne,” řekl nakonec a zabořil tvář do polštáře. Trhl sebou, když ucítil Casovu ruku na rameni – jako pes, který byl příliš často bitý na to, aby důvěřoval dotekům.

Pak zase otočil hlavu na stranu. Aniž by se ho o to prosil, Castiel se zvedl a došel pro kyblík s mastí. Dean nevěděl, jestli se může nanášet na ještě krvácející rány, ani jak si poradí se solí, kterou měl pořád na zádech, ale Cas to vyřešil operativně, zkrátka ještě nejdřív utrhl kus z vlastní košile a získaný hadřík namočil pod kohoutkem a začal mu záda nejdřív umývat.

Bolelo to, samozřejmě že to bolelo, ale Dean držel a jen občas sykl nebo zasténal, stále ještě toho většinu držel v sobě, nechtěl se projevovat ani před andělem.

„Vědí, že bys nás mohl všechny spojit, bojí se tě, Deane,” prohlásil Cas tiše, zatímco kousek po kousku smýval sůl a chodil ten hadřík vyprat, a zase zpátky, tak pořád dokola.

„Bojí? Mě?” Dean se hořce zasmál. Po tom, co se stalo nakonec, si rozhodně nepřipadal jako válečný vůdce, nebo za co ho ostatní vězni chtěli mít. Spíš jako ten kus hovna na botě, za který ho označoval Dunn.

***

Téměř už ztrácel vědomí, když bití přestalo. Do reality ho přivedl další chrstanec slané vody, třebaže ten už situaci o moc víc nezhoršil.

Zadoufal, že je to konec, je to všechno, teď ho odtáhnou zpátky, aby si mohl lízat rány a zítra nastoupit na směnu do dolu.

Místo toho mu ale někdo začal svlékat kalhoty i spodky, a on sebou začal v rámci svých značně omezených možností cukat, bránit se.

Nebylo mu to nic platné, jen dostal ránu na solar a na chvíli ztratil dech.

Zápěstí už měl taky tak rozedraná, že mu připadalo, jako by se mu u nich měly oddělit ruce od paží, ale teď šlo o jinou část těla, o kterou se musel obávat.

Spustili ho na zem a Deanovi se na okamžik dokonce ulevilo. Jenže potom dostal znovu pouta na ruce a Dunn s Howellem ho odtáhli ke stolu v rohu, přicvakli řetízek za očko ve zdi za stolem, takže se na něj Dean chtě nechtě musel natáhnout.

Další pouta na kotníky, které připnuli k nohám stolu. Teď už nešlo nic, uhýbat ani kopat.

V tom, co následovalo, nebylo vůbec nic erotického nebo sexy, šlo o jednoznačný akt dominance, snahu ho co nejvíc ponížit.

Figurovala v tom nejdřív tyč od smetáku, proti které už všechno ostatní vypadalo… malé.

A třebaže si Dean sliboval, že se nesesype, měl k tomu zatraceně blízko. Po tvářích mu tekly slzy, které nedokázal zadržet a jeho mozek mu tvrdil, že v je v Pekle.

V jednu chvíli ztratil vědomí, ale jen si tím vysloužil chrstanec ledovou vodou do obličeje, a pokračovalo to dál a dál. Cítil, jak se něco trhá, cítil krev, která z něj prýštila, a přes zvonění a hučení v uších slyšel nadávky, kterými ho častovali.

„Takže,” prohlásil Dunn, zatímco si dopínal kalhoty, „silnější pes mrdá. Zapamatuj si to, ty sračko.”

A konečně bylo po všem.

Jako v mlze cítil, že klesá ze stolu na zem, potom co mu znovu natáhli spodky a kalhoty, navlékli mu vršek od mundůru.

Neměl ani sílu cokoli říkat. Bránit se. Dál vzdorovat. Nechal se prostě táhnout.

„Tohle si budeme opakovat, dokud se přede mnou nebudeš plazit,” zněl Dunnův vzdálený hlas, hlavní dozorce ho vzal za vlasy a přinutil ho na něj pohlédnout. „Je ti to jasné?”

Dean neřekl nic.

***

„Ano,” prohlásil teď vážně Castiel, už byl hotový s jeho zády a teď mu otíral rozedraná zápěstí. Pálilo to, ale tak nějak vzdáleně, neskutečně. „Vědí, že máš v sobě sílu, která nás dokáže dovést ke svobodě. Něco, co nedokáže samo Nebe nebo Peklo.”

Podívej se na mě, chtěl říct Dean, ale neřekl. Mám dost. A bude se to opakovat, dokud...

Chytl Case za ruku ve chvíli, kdy se mu pokusil stáhnout kalhoty. Rozumově mu bylo jasné, že anděl bere jeho zadnici jen jako jednu z částí těla, kterou je třeba ošetřit, ale zvedal se mu z toho žaludek.

„Ne, to... ne,” zašeptal.

Hrdlo se mu svíralo a měl dojem, že bude zvracet, ačkoli co mohl, už vyhodil předtím.

Nezáviděl komukoli, kdo bude místnost bez oken uklízet.

„V pořádku, Deane,” řekl anděl jemně a odtáhl ruku. Ačkoli nejspíš opravdu chtěl zkrátka poskytnout tu nejlepší péči, jaké byl s jejich omezenými možnostmi schopen, respektoval „ne” a Deanovi se strašně moc ulevilo. 

Pořád toužil po sprše – nejlíp sprše z whisky, aby to měl po kupě –, ale nedokázal... Zkrátka nedokázal Casovi dovolit i tohle.

Mezitím Cas stihl utrhnout další hadřík, a tentokrát jemně začal Deanovi omývat i obličej.

„Je mi líto, že ti nemůžu pomoct jinak,” prohlásil a nakonec otevřel kyblík s mastí. „Mít přístup ke své síle, dokázal bych tě uzdravit úplně.”

„Já vím,” šeptl Dean a nastavil mu obličej, který anděl opatrně otřel hadříkem, a pak mu na něj nanesl mast, po čemž si Dean zase položil hlavu. Bylo mu srdečně jedno, jestli ušpiní polštář. „Děkuju, Casi.”

„Nemusíš mi děkovat,” řekl Cas a z jeho hlasu byl cítit mírný úsměv, třebaže ho Dean neviděl.

Opatrně namazal Deanovi i rozbitá záda a začal se zvedat, snad aby se vrátil na svoji postel.

Dean, ačkoli v něm stále zůstávalo, že chce být sám, ho ale chytil za ruku.

„Zůstaň se mnou,“ hlesl, sám netušil, že to řekne, takže překvapil hlavně sám sebe. „Prosím.”

Tím, že u něj anděl byl, mu vlastně říkal, že není špinavý, že není odporný, že není... Žádná sračka.

„Samozřejmě,” ozval se Cas. „Samozřejmě, že u tebe zůstanu, jestli chceš.”

Dean se posunul tak, že jedna polovina postele zůstala volná, protože se oba potřebovali aspoň trochu vyspat. Počítal s tím, že druhý den budou muset jít makat, bez ohledu na cokoli, a i když se momentálně cítil totálně rozbitý, rozhodně nehodlal fňukat, stěžovat si, nebo Dunnovi lízat boty, aby ho nechal se vzpamatovat.

Castiel zůstal sedět několik dlouhých vteřin, než se položil na bok vedle Deana a sice to vypadalo, že nad tím usilovně přemýšlí, ale nakonec si jeho ruka našla tu Deanovu.

„Slyšel jsem, že objetí je léčivé,” řekl zadumaně. „Ale to teď poskytnout nemohu. Pomáhá i tohle?”

Dean jen tiše zamručel. Mohlo to znamenat všelicos, ale teď a tady to znamenalo, že ano. Cas se nacházel jako hráz mezi ním a nepřátelským světem tohohle vězení, a on konečně dokázal zavřít oko a upadnout do spánku.