Dean se už několik dní neozval. Nemuselo to nic znamenat, prostě měl možná moc práce, ale Sam věděl, proč na to místo šel a nechápal, že by tam měl zůstávat zbytečně déle. Byli domluvení. Jakmile zjistí, co je zvláštního na andělovi Castielovi, Dean to tam ukončí a vrátí se.

Pro jistotu se ptal několika lidí z BMoL, jen tak nezávazně, mezi řečí, snažil se z toho nedělat žádné velké drama. Jenom jestli je možné v tom vězení pro anděly a démony zkrátka skončit a jít si zase po svém.

Odpovědi ho úplně neuspokojovaly, ale dozvěděl se, zhruba, to, co si s Deanem mysleli.

Podepíše mlčenlivost a může jít.

Samovi ale ani po všech těch nenápadných pokusech nikdo nenaznačil, kde se to místo nachází a navíc...

Před dvěma dny se atmosféra změnila.

Sam měl nepříjemný pocit, že v místním středisku BMoL o něm mluví za jeho zády. Byl to jen pocit, jistě, ale on se během života naučil věřit svým instinktům.

Přebral si to v hlavě tak, že se někde něco podělalo. Jako by to ve skrytu duše nečekal. Pokud v něčem byl namočený Dean – nebo Sam osobně, aby byl férový – věci měly tendenci jít rychle dolů vodou.

Někdy měl tendenci si myslet, že je to kvůli všem těm rozbitým zrcadlům, které měli na svědomí už kdysi dávno, když naháněli Bloody Mary.

Každopádně, v bunkru se už necítil bezpečně. I předtím bylo celkem nepříjemné vědomí, že lidé z BMoL sem můžou kdykoli vtrhnout jak se jim bude chtít. Ano, Dean a Sam tohle místo zdědili, bylo jejich, a alespoň Dean už ho bral jako domov – možná první po smrti mámy, který kdy poznal.

A vyjma Impaly, samozřejmě.

Tu teď Sam do svých plánů zahrnout nemohl. Byla příliš nápadná, snadno vyhledatelná. Dean to bude muset pochopit.

Takže když si ráno snesl svoje věci a několik komínků knih, které po těžkém přebírání vyvolil jako ty, bez kterých se neobejde, naložil to všechno do Impaly, to ano, ale odjel s ní k jejich stodole.

Vzadu v přístavku stál džíp Grand Cherokee, tři roky starý, o kterém BMoL neměli tušení. Aspoň tedy doufal.

S Impalou vjel Sam do stodoly, vyhrnul si rukávy a začal odhazovat balíky staré ztuchlé slámy, dokud neudělal místo, na které by se Deanova Baby vešla. Pak s ní zajel prakticky do slámy, vystěhoval z kufru a zadních sedaček všechno, co by mohl potřebovat a přestěhoval ty věci do džípu. Přes Impalu ještě naházel volné balíky, až nebyla vůbec vidět.

Chvíli zůstal stát, ale stodola vypadala jako předtím. Pokud BMoL o Impale nevěděli, nebo neměli spočítané balíky slámy, neměli by mít šanci ji tu objevit.

Sám pro sebe přikývl.

Pak nastoupil do džípu, ještě pro jistotu si stáhl do čela kšiltovku, i když jinak se o maskování nestaral. Měl dost plnou nádrž, aby dojel, kam potřebuje, pro začátek, ale ještě chtěl...

Ujistit se, že neutíká zbytečně.

Ano. Potom už byl domluvený na setkání s jistou osobou, která se držela z dosahu radarů, ale naopak dokázala zjistit skoro cokoli.

Nejdřív ale ujištění.

Dojel až k lesní cestě, kde odstavil džíp, a vydal se pěšky několik mil jen s batohem a knihou, jídlem a pitím a dalekohledem uvnitř.

Pořád tu byla docela zima, takže netušil, jestli to bude na čtení, ale vzal si svazek Vyhledání – magie v průběhu věků od jednoho z mála známých mágů současnosti. Bylo to dost zajímavé čtení, a on to teď nejspíš bude potřebovat.

Tak trochu doufal, že mu pomůže počítačová královna. Že informace o místě, kde je Dean, budou někde v databázi BMoL k nalezení.

Dorazil ke svému pozorovacímu stromu, z jehož koruny byl na dálku dobrý výhled na bunkr. Vylezl do rozsochy, nějak se usadil – větve skoro tvořily přirozený posed –, vytáhl dalekohled, ale zatím zůstával kolem bunkru klid.

Věděl, že případně uslyší zvuk motorů přijíždějících aut, takže si promnul ruce, vytáhl knihu a chvíli studoval. Zakládal si stránky, na kterých objevil něco zajímavého, a občas mrknul k bunkru.

Už si začínal myslet, že tu chytne tak maximálně zápal plic, když konečně uslyšel blížící se zvuk kol na štěrku a bublání motorů. Ne jednoho, několika.

Přijíždělo černé auto a za ním bílá dodávka. Připomínalo to nějakým způsobem šachy, protože další auto, také černé, se drželo kousek zpátky, aby zajelo před výjezd z garáží bunkru.

Déle se Sam vlastně ani dívat nemusel.

Přesto ještě pozoroval, jak ozbrojení muži vnikají předním vchodem do bunkru, pravděpodobně to tam všechno prohledávají a nemohou nikoho najít.

Po tváři se mu mihl úsměv, ale jen letmý a jen na pár vteřin. Tohle potvrzovalo jeho obavy, že je něco špatně. Dean se dostal do průseru, už o tom nepochyboval.

Sklouzl ze svého přírodního posedu, ještě si odskočil do křoví, a vydal se na cestu zpátky k džípu, aspoň mohl trochu rozhýbat ztuhlé končetiny a zahřát se.

Chvíli tak dokonce běžel, ačkoli věděl, že pravděpodobně bude muset počkat, až BMoL projedou okolo lesní cesty, aby jim nevjel přímo do rány.

Ale v džípu si aspoň mohl zapnout topení a čekat v teple, s obědem na klíně, a ujídat svůj kuskus se zeleninou, hezky v klidu a pomalu.

Mezitím se po silnici prohnala obě auta i dodávka, možná se mu to jen zdálo, ale jako kdyby samotné motory zněly pěkně naštvaně.

Odjel asi půl hodiny poté, až si byl jistý, že je to bezpečné. Vydal se tak na cestu do Omahy, odkud mu na zabezpečeném kanálu napsala jeho dvorní hackerka.

Jel něco okolo pěti hodin, takže do města dorazil až v podvečer, navíc mu snad další celou hodinu zabralo, než našel doupě. No, skutečně se ten podnik jmenoval Doupě, ale najít jej mu dalo docela zabrat.

U vchodu dokonce musel uvést heslo, které znělo „Kámen mudrců”, a celé mu to bylo trochu proti srsti, ač na druhou stranu oceňoval její smysl pro zabezpečení.

Holohlavý muž, který tu pracoval jako dveřník, Sama dovedl do soukromého salonku, kde s vytuněným notebookem před sebou seděla mladá rusovláska. Při jejich příchodu na ně zamžourala jako kočka, kterou právě probudil šramot ve zdi, ale pak její tvář rozzářil široký úsměv a ona vstala, přikročila k Samovi.

„To je v pořádku, Jacku,” kývla na dveřníka. „Můžeš nás tu nechat... Ahoj, Same!”

A už ho objímala, zatímco on jen stačil vyslovit její jméno, nejspíš nepravé, jako většina jejích krycích příběhů, ale zkrátka ho pod ním znal.

„Charlie.”

Opětoval jí objetí a poplácal ji jemně po zádech, načež si spolu šli sednout ke stolu s notebookem. Komunikovali na kanále, který byl zabezpečený podle Charliiných standardů, tudíž naprosto neprůstřelně, a Sam jí už před pár dny popsal situaci, takže Charlie věděla, co má hledat.

„No, nevím, jestli tě potěším,” řekla, zatímco se její štíhlé prsty roztančily po klávesnici. „Našla jsem pár projektů v rámci přísnýho utajení, ale v pohodě jsem je všechny šlohnula, aniž by si toho moláci všimli. Ale ještě jsem se nedívala, kterej z nich by měl být ten pravej.”

Natočila k němu mírně notebook, objevilo se osm složek: PROJEKT CHIMÉRA, PROJEKT ODYSSEUS, PROJEKT 24, JESLIČKY, PROJEKT MEDÚZA, PROJEKT KOBALTOVÉ ÚDOLÍ a PROJEKT KAT.

„No, jestli... uhm, jestli máš čas, můžeme se na ně podívat,” navrhl Sam, nejistě, protože netušil, kolik času si na něj Charlie vyhradila. „Pití a tak bude na mně.”

„Mám spoustu kofeinu a sice jsem už třicet hodin vzhůru,” začala Charlie, trochu nervózně se usmála a pokračovala: „ale jsem dost rozjetá, takže klidně to můžeme projít a zjistit, kde by měl Dean být.”

Sam pozvedl obočí.

„Nechceš si tedy chvíli zdřímnout?”

V salonku stála i pohovka, která před sebou měla nízký stolek, nejspíš určená pro ty nejlenošivější povaleče. Charlie se podívala na ni, na Sama a na notebook, načež se zvedla.

„Beru tě za slovo,” řekla a zvedla ukazovák. „U tebe vím, že mi nenabryndáš ani nenadrobíš do klávesnice, ale stejně: nenabryndej a nenadrob mi do klávesnice. Kapišto?”

„Kapišto,” usmál se Sam a jenom sledoval, jak sebou rusovláska hodila na gauč, objala polštář a zavřela oči. „Tak jo,” řekl tiše pro sebe. „Podíváme se, co tady máme.”

PROJEKT CHIMÉRA pojednával o dost obskurním křížení příšer mezi sebou. Běhal z toho mráz po zádech, ale o andělech ani démonech se tam neobjevila ani čárka, stejně tak o žádném místě, kde by mělo ono křížení probíhat. Vypadalo to, že je celý projekt ještě jen v počítači a v hlavách několika málo zasvěcených.

PROJEKT ODYSSEUS byl zase o cestování pomocí červích děr, také samá teorie, skoro nulové praktické výsledky nebo pokusy, spousta čísel.

PROJEKT 24 zacházel se spánkovou deprivací u rozličných druhů příšer, ale také u lidí. Prakticky šlo o pokusy, jak dlouho kdo vydrží beze spánku a jaká magie by případně šla aplikovat, aby operativci BMoL mohli provádět svou práci třeba několik dní a nocí v kuse. Sam se dozvěděl, že u vlkodlaků zatím hranici toho, jak dlouho vydrží nespat, BMoL neobjevil, stejně tak u upírů.

Zajímavé, ale tohle nehledal.

JESLIČKY zatím odložil stranou, pochyboval, že by tak byl nazván projekt vězení pro anděly a démony.

PROJEKT MEDÚZA si letmo prošel, název mohl být zavádějící, ale zatím to byl dokument s nejmenším obsahem dat ze všech. Šlo víceméně o pojednání o existenci či neexistenci bájné medúzy a případně o způsoby, kterými by se dala zlikvidovat. Nebo využít.

Jako snad u všeho, i tady z toho Sam neměl vůbec dobré pocity, svíral se mu žaludek a ježily se mu všechny chlupy na těle. A už před sebou měl jen dva projekty, KAT zněl zlověstněji, ale když ho se zlým pocitem otevřel, zjistil, že je prázdný.

Zbýval PROJEKT KOBALTOVÉ ÚDOLÍ.

Sam věděl, že jestli ani tady nic nenajde, bude odkázán na pokusy vyhledat Deana magicky, a těm tak docela nevěřil, protože předpokládal, že BMoL mají to místo proti takovým věcem zabezpečené.

„Bingo,” hlesl, když ten poslední projekt otevřel, takové nevinné jméno a...

„Hm?” broukla z pohovky Charlie, ale než jí Sam stačil cokoli říct, jen se převalila a zatímco svírala v náručí polštářek, otočila se na bok a jemně zachrápala.

„Našli jsme to,” zašeptal Sam a naklonil se blíž, jak se snažil všechno vstřebat.

V dokumentech bylo vše. Včetně popisu opravdu neprůstřelného zabezpečení, jak proti Nebi a Peklu, tak proti magickým útokům, což Sama, když to tak četl, uvrhovalo do dost poraženecké nálady, ale věděl, že prostě musí něco vymyslet.

Cokoli se Deanovi stalo, musí ho odtud dostat.

Nejspíš z nich pak budou psanci, ale z příkladu Charlie věděl, že i tak se dá žít.

A bojovat.

Netušil, na co Dean narazil, ale nejspíš... Teď si už o BMoL nedělal tolik iluzí jako předtím, když pročetl všechny ty PŘÍSNĚ TAJNÉ složky. Nejspíš šlo o nějakou opravdu hnusnou křivárnu.

Sam si promnul čelo, nahodil dokument „umístění a mapy”. Ohlédl se po Charlie s úmyslem zeptat se, jestli tu má k dispozici tiskárnu, ale nakonec usoudil, že ji nebude budit a prostě si obkreslil mapy do sešitu a zapsal si souřadnice.

Beztak bude muset vymyslet, jak se na to místo dostat nenápadně. Podle map na Google se v těch místech nacházela jen poušť a skály a on předpokládal, že všechny přístupové cesty budou hlídané, jelikož si BMoL tenhle projekt nechtějí nechat narušit zbloudilým turistou.

Ve složce „holubi” našel seznam všech andělů, aktualizovaný včera večer, kteří tam byli momentálně vězněni. Ve složce „čerňáci” to samé, jen ohledně démonů.

Dokument „aktivní dozorci” otevíral se stisknutými rty a s brněním v konečcích prstů, ale Deana tam nikde nenašel.

Ani v dokumentu „ostatní personál”, zato pak v nejkratším seznamu „lidé”.

Zamračil se.

Znamenalo to, že tam vězní i lidi? Zdálo se, že ano, ale on momentálně nemohl vymyslet žádný důvod, proč by se Dean měl zařadit mezi lidské vězně.

Byla to snad nějaká součást plánu, o kterou se s ním Dean nepodělil? Nebo se stalo něco, co nemohl čekat? Kdyby to bylo plánované, Sam věřil, že by ho na to Dean včas nějak upozornil, stačilo by jedno z jejich kódových slov, aby Sam věděl, že „aha, vstupujeme do války s BMoL, vypadni z bunkru”.

Povzdechl si, zapsal si ještě nějaké údaje, hlavně ty o zabezpečení místa, všechno, co by se mu mohlo hodit, a pohledem na hodiny zjistil, že večer se přehoupl do noci.

Právě teď neměl tak docela kam se podít, aby mohl dát dohromady plán. Měl z toho pocit, jako by se chystal se zavázanýma očima vstoupit na lano nad temnou propastí, zatímco po něm budou ze stran létat ohnivé koule.

Ale koneckonců, už byli s Deanem na horších místech, v horších situacích.

Tohle zvládnou, jako vždycky.

Jenom se k Deanovi dostat.