Pocit, že mu každou chvíli zápěstí povolí a utrhnou se, byl vážně nepříjemný. Bolest sama o sobě se dala snést, v posledních dnech zažil mnohem horší. Skoro se na to dalo zvyknout. Ale vidět naproti sobě viset úplně stejně Case… To bylo vážně zlé.

To, že když se ostatní dali na odchod, schytal od Howella ještě takovou přátelskou ránu tonfou přes holeně, taky nebylo dvakrát příjemné, ale výkřik zadusil a spolkl.

Nakonec tu zbylo ticho a prázdno, on a anděl, tak blízko a přesto tak daleko.

Navíc už teď začínal mít žízeň, nedovedl si představit, jaké to bude za den, natož dva. Měli by přežít teoreticky tři dny.

Cas možná vydrží déle, navzdory obojku.

Ale tohle přece nemohl být konec.

Myšlenky, které mu teď táhly hlavou, nebyly hořkosladké, jen hořké. Casova víra v to, že je dovede ke svobodě… Zklamal.

Zklamal všechny vězně a zklamal i sám sebe.

Náhle se mu zatočila hlava. Udělalo se mu zle, na zvracení, jako by mu mravenčil mozek.

„Casi,” vyslovil tu zkratku andělova jména, a potom mu hlava klesla, oči se zavřely.

Už neslyšel Casův hlas, volající jeho jméno, neslyšel chřestění řetězů, jak se anděl podvědomě snažil vyprostit a jít mu na pomoc.

Utýrané a zneužívané tělo zkrátka vypnulo. Propadl se do tmy, v níž nebyly ani sny.

***

Jedna věc byla studovat mapu a popis místa, druhá věc doopravdy se tam ocitnout.

V jednu chvíli ještě dýchal trochu zatuchlý vzduch v lovecké chatě, v tu další už ho držel Crowley, a pak… Pak se ocitli v suchém nevadském ovzduší, slunce stálo vysoko na nebi a z dálky se ozývaly tlumené údery kovu o kámen, aspoň tak to Samovi připadalo.

„Bezvadné, Losíku,” poplácal ho Crowley po zádech a ukázal na budovy před nimi, za nimiž se podle plánů skrývaly doly. „Jdu za svojí partou, ty tu teď máš svou práci.”

Démon tak trochu pohrdavě mávnul rukou k dvacítce andělů, kteří tu stáli a evidentně čekali na Sama.

Měli schránky všemožného věku, barvy pleti a pohlaví, od malé černošské holčičky po Asiata s bílými vlasy a mírně nahrbeného stářím.

Sam jen doufal, že i Charlie udělala to, o co ji včera požádal; zrušit jakýkoliv kontakt Kobaltového údolí se zbytkem BMoL přesně v poledne, s tím, že hlášení sice budou přicházet, ale od ní, a budou tvrdit, že je všechno v pořádku.

Crowley zmizel za svými démony, kteří měli zaútočit na doly a osvobodit vězně tam. Sam s anděly se měl dostat dovnitř a po čtvrt hodině pak měla dorazit další dvacítka andělů, kdyby tyhle někdo zvládl odpálit.

Sam se otočil na svou družinu, chystal se je požádat, aby zviditelnili ochranné znaky na budově a vratech, aby je mohl porušit, když se rozezněla siréna.

To bylo dobré znamení, démoni započali útok a všechen zdejší personál by měl být odvelen k dolům.

„Ty znaky, prosím,” zavelel andělům a na budově před nimi i na vratech zlatavě zaplály symboly, které znemožňovaly andělům bez obojků dostat se dovnitř.

Sam tedy čekal, že po nich každou chvíli začne někdo střílet, ale výstřely se ozývaly jen od dolů, takže jejich plán se zdál vycházet.

S divoce bušícím srdcem narušoval jednotlivé znaky, které pod údery klínem postupně hasly, až nakonec dva andělé přistoupili k vratům a ty se pod jejich náporem rozletěly ve směs třísek, kusů dřeva a pokrouceného kovu.

Mohli dovnitř.

A šli.

Přes všechno přemýšlení nepřišel Sam na žádnou možnost, jak se vyhnout strategii „zabít je všechny”, zkrátka… Nemohli nikoho, vyjma vězňů, nechat naživu.

Příčilo se mu to, nechtěl zabíjet lidi. Jenže jen pustit vězně a nechat to tak, to by bylo jen zadělávání si na problémy do budoucna.

Takhle nebude nikdo vědět, nezbyde nikdo živý, kdo by si ho s touhle akcí mohl spojovat. Vyjma vězňů. Ale ty vážně jen tak pro jistotu likvidovat nemohli.

O kamerové záznamy se postará Charlie a BMoL nebudou mít tušení, co se přesně stalo.

Bylo mu jasné, že zůstane hlavním podezřelým, ale v každém případě se ocitli ve válce a jakkoli nechtěl zabíjet, tady to bylo nutné.

Kdyby byl býval věděl, že andělé mají moc mazat a upravovat vzpomínky…

Když vstoupili na nádvoří, zjistil, že alespoň prozatím se to obejde bez toho, aby měl on sám krev na rukou.

Zato andělé byli, celkem pochopitelně, nabroušení a nemilosrdní. Zkáza Sodomy a Gomory to ještě nebyla, žádná boží atomovka, ale těch několik dozorců v černých uniformách, kteří tu ještě pobíhali jako mravenci, do jejichž mraveniště někdo šťouchl klacíkem, skončilo tak, že jim zkrátka explodovaly hlavy.

Sam si všiml jedné plavovlásky, která se ukrývala v zákrytu za šedou dodávkou a kreslila na zeď znak pro zapuzení andělů.

Úplně to nevadilo, za nějakých deset minut měla přijít další letka, ale…

Namířil na ženu zbraň, nedokázal se však přinutit vystřelit, přese všechno, co o tomhle místě věděl, a tu spoušť nakonec stiskl pozdě.

Blondýnka klesla k zemi s prostřelenou hlavou, stihla ale přitisknout krvácející dlaň na znak, který vlastní krví nakreslila, a všech dvacet andělů, kteří tu rozsévali zkázu a smrt, bylo s jediným zábleskem to tam.

Sam se rozhlédl. Po nádvoří jako bizarní pokosené květy ležela těla, místo hlav jen krvavou kaši.

Stále zněla siréna a ozývala se střelba, ale šlo to od dolů. Tady byl nyní až strašidelný klid.

Sam chvíli přešlapoval na místě, nakonec se sehnul a jednomu mrtvému strážnému sebral kartu, která vypadala, že by mohla otevírat zavřené dveře i bez andělské asistence.

Každopádně, než se stačil rozhodnout, že půjde do jedné z budov na vlastní pěst, vzduch znovu rozvířil tlukot andělských křídel a druhá dvacítka přistála rovnou na nádvoří, pravděpodobně lokalizovali jeho.

Jako velitel je Sam rozdělil na čtyři skupiny po pěti a poslal je do jednotlivých domů, s tím, že andělským rádiem dali podobné pokyny i dalším posilám, které ještě měly přijít.

Střelba od dolů neustávala, pravděpodobně to tam měli Crowleyho démoni těžší, než se mohlo zdát při plánování, ale svůj úkol plnili – všechny zdejší síly se soustřeďovaly právě tam, až možná na pár strážců hradu, které tu nechali.

Z nějakého důvodu – tedy na rozdíl od toho, co Sam vyčetl z dokumentace –, mezi sebou personál komunikoval vysílačkami, ale jen velmi omezeně, takže stačilo vnést jim sem trochu zmatku a smrti a už nebyli schopni přeskupit svoje síly, aby to bylo k něčemu dobré. Marné žádosti o posily, které vysílali na ústředí BMoL, stačila odklonit do ztracena Charlie. A zdejší posádka evidentně věřila, že proti bezbranným démonům a andělům s obojky je jednoduše nadřazená.

Sam s pěti anděly zamířil k budově A, podle plánů a seznamů to bylo místo, kde drželi anděly i lidi, tedy i Deana, a ačkoli vězni byli podle všeho teď venku, v dolech, Sama tam něco táhlo. Museli ostatně vyčistit všechny budovy, nikoho z lidí, podléhajících BMoL, nenechat naživu.

V chodbě hned za dveřmi, které andělé nechali explodovat, ještě než na ně Sam stačil zkusit použít kartu, se krčil starší muž, který právě dotvářel znak na odpuzení andělů. Celý se přitom třásl a skoro z něj až vzlínal pach strachu. Na jmenovce měl „G. Meskill”, a když se před ním objevila andělská skvadra a Sam, zvedl muž ruce, ani se nenamáhal zkoušet dokončit znak.

„Vzdávám se, vzdá–”

Zopakovat to nestihl, jeden z andělů, v těle lékaře, evidentně, protože měl na sobě stále bílý plášť se stetoskopem, k němu natáhl ruku, a Meskillova hlava se rozletěla na kousky.

Sam na okamžik odvrátil hlavu, začínal mít pochybnosti o tom, co dělá, možná tu všichni nebyli zlí, možná…

Jako v noční můře, kdy tělo dělá věci, které vycházejí z podvědomí, ne z vědomí, natáhl ruku s kartou ke čtečce u dalších dveří a otevřel je s pípnutím do úplně úchvatného prostoru.

Anděly tedy neuchvátil, ti vtrhli dovnitř a nechali explodovat další dvě hlavy, jinak tu už žádní další dozorci nebyli, jen…

„Deane,” vydechl Sam, když uviděl dvě postavy, zavěšené na řetězech mezi sloupy pod prvním ochozem, a v jedné poznal svého bratra.

Rozběhl se k němu, pořád s tím pocitem, že je tohle jen zlý sen. Siréna, která stále zněla, mu v hlavě rezonovala a bylo to, jako by měl místo mozku pár hrstí ostrých střepů.

Už byl u bratra, a andělé, kteří prostor ještě prohledali, se zase shlukli u anděla s obojkem, který visel naproti Deanovi, a začali ho vysvobozovat z pout.

„Pomozte mi,” zavolal Sam, s ledovou vodou místo krve v žilách se natáhl, aby položil dlaně na Deanovy tváře, aby zjistil –

Nemůže být mrtvý!

Strašně moc se bál toho, že se dotkne už vychladlé kůže, ale pak si všiml, že se Deanův hrudník zvedá a klesá, dýchal, byl jen v bezvědomí.

Což nebylo vůbec nepochopitelné, protože vypadal jako reklama na modřiny – alespoň v obličeji. Sam si ani nechtěl představovat, jak to vypadá pod šedým mundůrem.

Mírně odstoupil, když se vedle něj objevili dva andělé. Pouta rozlouskli tak snadno, jako by byla z lepenky, a složili bezvládné tělo na zem.

Sam k němu přiklekl, v tu chvíli už všechno okolo slyšel jako z dálky a slité do jednolitého hučení, ani to, že konečně přestala řvát siréna, úplně nevnímal.

„Deane, prober se, prosím, prober se…”

***

Do tiché tmy, ve které se vznášel, k Deanovi přišel známý hlas. Probudil ho, přivedl ho zpátky do reality, a vrátila se s ním i bolest těla, ale stejně to vítal.

„Same,” vydechl ještě se zavřenýma očima, ale pak je otevřel a musel se pousmát, jen mírně, popraskané rty by jinak začaly krvácet. „To je dost, že tu jsi.”

Všiml si i dalších lidí, kteří sem vedli Case, podpírali ho, ale víc se teď zaměřoval na bratra. A na to, že…

Že tu není jako vězeň. Nejspíš proběhla úspěšná záchranná akce, protože Sam byl oblečený jako do boje, ozbrojený až po uši a s neprůstřelnou vestou.

Vypadal ale zdravý a živý, takže Deanův dojem, že už umřel a setkal se s bratrovým duchem, byl taky rozhodně mylný.

Opatrně se posadil a konečně začal nějak vnímat i okolí.

„Budeš v pořádku,” řekl Sam tiše a taky se na něj usmál. „Nejdřív ale…”

Vytáhl pod dohledem těch lidí, kteří nejspíš nebyli lidé, ale andělé, nožík a otevřel si ránu na dlani, aby pak vstal a přitiskl ji Castielovi na obojek, který se následkem toho rozepnul a spadl na zem.

Anděl vzápětí doslova zazářil, a už natahoval ruku k Deanovi, pomáhal mu vstát, ale hlavně ho beze slova vysvětlení začal hojit a uzdravovat. Jen tedy fyzická poškození; na psychická traumata by byl potřeba jiný přístup a zřejmě jediné, co by s nimi mohl udělat, bylo zazdít je, přičemž neexistovala záruka, že by se ta hráz jednoho dne neprotrhla a Deana neutopila.

„Crowley dokončil svůj úkol,” oznámil jeden z andělů, když dovnitř začali vcházet vězni, a několik z nich zamířilo k Samovi, aby jim sundal obojky.

Vzápětí se jako na zavolanou démon přemístil k nim, s mírně sarkastickým úšklebkem na tváři.

„Přesunujeme se do Pekla,” oznámil. „Budeme zkoumat ty zpropadené obojky a jak se jich zbavit. Ty bys měl taky, i když se spíš teď budeš asi starat o Veverčáka,” obrátil se na Sama, který už dokončil osvobození posledního anděla, kterého mohl.

„Takže si na sebe dávejte pozor, nebo taky ne, jak chcete,” dodal Crowley. „A já budu na příjmu, kdyby tahle chytrá losí hlava na něco přišla.”

„Rychlík do Nebe je taky připravený,” ozval se hlas Balthazara, který k nim mířil mezi zástupy andělů a lidí. „Pro lidi máme připravená bezpečná místa na Zemi.”

„Někdo dělá charitu,” uchechtl se Crowley a Dean mezitím vstal a protáhl se, bylo skoro až divné po posledních několika dnech necítit žádnou bolest. Chtěl démonovi přece jenom poděkovat, jeho vděk si zasloužili všichni, kdo se o tohle velké osvobození přičinili, ale Crowley už jen s úšklebkem zasalutoval a zmizel, stejně jako všichni démoni, svobodní i s obojky.

Skoro se dalo cítit, jak se tohle místo vyprazdňuje, stává se záhadou pro BMoL, kteří tu už najdou jen mrtvá těla.

„Děkuju,” zašeptal Dean, nejdřív ke Casovi, pak i k ostatním, Samovi a Balthazarovi – to jméno mu rezonovalo v hlavě, když jím slyšel anděla oslovovat od ostatních. „Děkuju vám všem.”

To už se mu stačila vrhnout do náručí Hayliel, objala ho a se slzami v očích pro změnu ona děkovala jemu, což mu ale jen připomnělo poslední události v místnosti bez oken.

„Hej, ale… nebudem si tu hrát na Kanaďany,” broukl, poplácal andělku po zádech a rozhlídnul se okolo. „Nejsou– no, je to ta všichni jsou mrtví, Dejve situace, nebo…?”

Opravdu rád by si osobně vyřídil účty s Howellem a Dunnem, minimálně.

„Všichni jsou mrtví, Deane,” řekl Sam a zněl tak trochu nespokojeně, jak jinak, umírali tu lidé, a přesto, že sloužili špatné věci, mladšího z bratří Winchesterů to zřejmě bude ještě nějakou dobu strašit ve snech.

„Smrdí to tady jako vězení,” nakrčil nos Balthazar, zatímco andělé zahájili přesuny. Už tu byly všechny letky, které Balthazar sehnal, přenášely lidi i své bratry a sestry s obojky. „Mám dojem, že bychom odtud měli vypadnout. Je mi líto, že jsi nedostal svoji pomstu,” obrátil se k Deanovi, „ale můžeš být v klidu, všichni dostali, co si zasloužili.”

Dean tak trochu pochyboval, že dokáže být v klidu. Minimálně by potřeboval vidět aspoň ty dva mrtvé, ale podle toho, jak dopadli strážní tady, jejichž mrtvoly s totálně zdestruovanými hlavami ležely na betonové podlaze, by je stejně nepoznal.

Vyhledal pohledem Castiela a zjistil, že ho anděl pozoruje, a možná by rád vystřídal Hayliel v objímání, ale on z toho zůstával mírně rozpačitý.

Ostatně, i Cas teď vypadal… jako Castiel. Sice měl stále na sobě vězeňský mundůr, ale už se zdál tak nějak vzdálený a nedostupný, až z toho Deana bodlo u srdce.

Obrátil pohled zpátky k Samovi a Balthazarovi.

„Takže jsme ve válce s BMoL,” konstatoval, nebyla to otázka. „Nebe, Peklo a Winchesterovi.”

„Na někoho, kdo byl ještě před chvílí v bezvědomí, ti to celkem myslí, chlapče,” uchechtl se Balthazar. Mezitím odtud andělé zvolna mizeli, a místo čím dál tím víc připomínalo nějaký dávno opuštěný objekt, o který se budou zajímat snad jen urbexeři.

„Vezmu vás dva na bezpečné místo,” dodal vůdce andělů už s vážnějším výrazem v obličeji. „Je to Francie, sladká Francie, ale vy z ní moc mít nebudete, aspoň zatím.”

Dean se znovu ohlédl na Castiela, ale ten mu věnoval jen letmý, trochu smutný úsměv a zmizel s Hayliel a… podstatným kusem Deanova srdce.

„Mám věci tam v té chatě,” namítl Sam, ale Balthazar zavrtěl hlavou. „Už jsme přenesli všechno, i to auto, žádné obavy. A v pokoji tam máš i svoje oblečení a věci, které ti tu zabavili,” obrátil se na Deana. „Není to ten váš milovaný bunkr, ale budete tam dobře ukrytí.”

„Nebudeme se schovávat a nechávat celou válku na vás,” zamračil se Dean. Když už se nemohl pomstít přímo svým mučitelům, hodlal BMoL znepříjemnit existenci jak jen bude moci.

Balthazar ale mávl rukou a zastavil tak i další námitky, které měl na jazyku Sam.

„Jen pár dní zůstanete mimo tohle všechno, a potom vás samozřejmě využijeme, ale potřebujete si odpočinout a navíc někde v bezpečí přečkat aspoň to nejhorší, co se teď strhne.”

„Postarali jste se i o Charlie?” ujišťoval se ještě Sam, zatímco Balthazar k nim přistoupil a položil jim ruce na ramena.

„Samozřejmě,” potvrdil anděl. „Ale v rámci bezpečnosti si nechám pro sebe, kde je.”

„Protože my bychom to určitě šli rovnou prásknout,” zamrmlal Dean.

Balthazar nad ním jen protočil očima, a v dalším okamžiku se Kobaltové údolí pro Sama s Deanem stalo definitivně minulostí.