Zamžoural před sebe, což teď znamenalo nahoru, protože ležel. A uviděl jen různými nápisy počmáraný spodek postele nad sebou. Palanda, uvědomil si a zase oči zavřel, protože měl pocit, že jimi do jeho hlavy pronikají žhavé jehly. Bolest nastoupila s menším zpožděním, ale zachvacovala celé tělo. Připadal si polámaný, jako hračka, s kterou se bavilo rozmazlené, agresivní dítě a jeho hra spočívala v tom, že s hračkou házelo a mlátilo o nábytek.

Narudlá tma pod víčky neskýtala žádný zvláštní úkryt před bolestí. Po krátké kontrole zjistil, že zlomeného nejspíš nic nemá, nanejvýš snad naštípnuté žebro. To ostatní musely být jen pohmožděniny a podlitiny. Dlouho se ale soustředit nedokázal, zase upadl do spánku, podobného bezvědomí.

Aniž by si pořádně uvědomoval, co se vlastně stalo a kde se nachází.

Ještě se mohl zachránit. Stačilo by zbít anděla, možná i kdyby jen odmítl, pro tentokrát by mu to prošlo, možná...

A z pozice dozorce by se cokoli plánovalo jednodušeji.

Cítil na sobě pohledy všech vězňů i dozorců, ten Dunnův ho doslova probodával.

Nemělo smysl se teď obrátit proti němu. Třebaže to bylo to, po čem toužil, rozbít tonfou tu plešatou hlavu, doufat, že se vězni připojí. Byli sice v přesile deset na jednoho, ale takhle bez předchozí domluvy by to bylo marné.

Zazvonění.

Pustil tonfu na zem, věnoval letmý úsměv Casovi, který otevřel oči a zatvářil se skoro až vyčítavě.

Pak se Dean otočil k ostatním dozorcům.

„Neudělám to,” sdělil. „Byla to moje chyba. Ne jeho.”

Nechápavé pohledy. Bylo mu jasné, že nedokáží pochopit, proč se Dean dobrovolně vzdává svého postavení a mění ho za něco mnohem horšího.

Současně museli být na tuhle možnost připravení, protože stačilo Dunnovo drobné gesto a dva z nich k němu pokročili.

Dean odstrčil Case dozadu a zvedl tonfu. Rozhodl se, že jim to přece jenom nedá zadarmo. Ve skrytu duše doufal, že se k němu přidají vězni, přestože neměli plán, co dělat dál.

Pak se strhlo peklo.

Znovu otevřel oči. Tentokrát se vydržel dívat déle. K oknu, za kterým už panovala tma; šero vlastně zůstávalo i v téhle místnosti, cele, kam proudilo jen světlo z chodby, a nepříliš silně.

Musel být večer, nebo snad hodně brzy ráno. Pojem o čase se Deanovi vytratil stejně jako ponětí o tom, co předcházelo téhle situaci. Pamatoval si snídani a tušení průšvihu, pak to byly jen... útržky.

Všiml si pohybu a vzepřel se na loktech.

Uviděl u oprýskaného umyvadla postavu, která napouštěla vodu do kelímku.

Samozřejmě, že to byl Castiel. A Dean si s ustrnutím všiml, že mu na zádech mundůr mokvá krví.

Nadechl se, zahnal nevolnost, která se ho zmocňovala s bolestí hlavy, ale z vyschlého hrdla mu vyšlo jen nesrozumitelné zachroptění.

Castiel se k němu otočil, vodu v kelímku opatrně donesl až k palandě a posadil se na kraj matrace.

„Potřebuješ se napít,” konstatoval, jako kdyby tohle byla úplně normální situace.

Okolo levého oka se mu rýsoval monokl a Dean si podvědomě sáhl na obličej, sám měl jen horce tepající a oteklou čelist a na temeni hlavy bouli.

Posadil se úplně, s povděkem přijal kelímek a upil.

„Co se stalo?” zachraptěl.

„Kdybys byl býval udělal, co ti –” začal anděl, ale Dean mu skočil do řeči: „Kdyby teta měla kulky, tak by to byl strýc. Co se stalo, Casi?”

Vlastně měl Dean štěstí, že se sehnul pro tonfu. Ta v ruce jednoho z dozorců mu totiž proletěla nad hlavou, trefit ho, sundala by ho nadobro.

To už se před něj dral Castiel s holýma rukama a Dean periferním pohledem viděl, že se bouří vícero převážně andělů. Dozorci na tu situaci byli evidentně připravení, protože začali vytahovat pistolové tasery. Ten on nevyfasoval, z teď už zřejmých důvodů.

Dopředu vyrazil i jeden z lidí z třinácté skupiny, muž s mírně krysím obličejem, ale ten začal bojovat na straně dozorců.

Deanovi se mihlo hlavou, že mu nejspíš slíbili za to malé práskáníčko, že si s ním vymění místo.

Neměl ale čas jít tomu hajzlovi v rámci pomsty přerazit nos, protože na něj útočili a Castiela, který se ho snažil krýt, teď zasáhl taser a dva muži v černých uniformách ho táhli někam pryč.

„Casi!” splynulo Deanovi ze rtů.

V tu chvíli dostal ránu do boku a vykryl další. Každé švihnutí tonfou, které našlo cíl, ale bylo jako naráz nákladního automobilu.

Několik švihů rozdal sám, ale jak se zvolna situace uklidňovala, a po zemi se válelo několik andělů, sejmutých taserem, sesypali se na něj dozorci jako vosy na med.

Podle Dunnových příkazů, zřejmě, ho mlátili jak žito, ale šok nedostal. Měla to být lekce. Chápal to. To ještě netušil, že se mine účinkem, protože rána do hlavy, která ho vypnula, ho připravila o vzpomínky na celou tuhle událost.

„Bojoval jsi,” řekl Cas po krátkém zaváhání. Čekal v sedě, až Dean dopije, ale ten si dával na čas, protože pil jen po malých doušcích, nějak si i tu hnusnou vodu vychutnával. „Taky jsem chtěl, ale... Přidalo se několik bratrů, ne však dost.”

„Spíš mám dojem, že jsem se nechal zmlátit,” zahučel Dean a sáhl si na bouli na hlavě, podíval se na zčernalou, zaschlou krev na prstech. „A ty nakonec taky.”

Ukázal bradou na Casova záda.

„Ano, byl jsi mimo sebe celý den,” potvrdil anděl, a zavrtěl se. Dean se fascinovaně díval na jeho monokl, který hrál všemi barvami, ale už byl splasklý a převládala v něm žlutá, jako by se už pár dní hojil.

„Ale já budu v pořádku,” usoudil, třebaže to nemyslel na celou situaci, jen na svůj fyzický stav, momentálně. „Co ty... tvoje záda?”

Anděl svraštil obočí, jako kdyby na to už zapomněl.

„Ukaž,” pobídl ho Dean.

Po několika vteřinách si Cas povzdechl a s tichým syknutím si stáhl svršek mundůru. Pravděpodobně si tím strhl strupy, protože se mu na zádech objevila čerstvá krev.

Ale to bylo to nejmenší, protože jeho záda připomínala mapu Pekla, přes jeho superrychlé léčení tam zůstávaly šlince a zaschlá krev, muselo to být nejmíň dvacet hodně ošklivých ran.

Na několika místech byly ty rány navíc zanícené.

Dean vydechl a anděl se zatvářil provinile, jako by si to nějak udělal sám.

„Zmrdi,” syknul Dean.

Nepříjemné vzpomínky na to, jak sám měl chuť tohohle anděla zmlátit do bezvědomí, ho přiměly cítit se tak, jak se Castiel tvářil.

Provinile.

Měl se prostě vzdát. Takhle to odnesli oba mnohem hůř, než by to mohlo být, kdyby neodporoval. Možná by teď ještě měl uniformu dozorce a mohl by plánovat velký útěk s aspoň jednou puškou.

Teď cítil na těle šedou látku vězeňského mundůru, mimo to, že byl jako přejetý.

„Mohl bys…” začal Castiel, zněl váhavě a nejistě. „Mám tu mast. Ale nedokážu to udělat sám.”

Bylo z toho cítit, že je zahanbený vlastní neschopností ošetřit si záda, třebaže bylo zřejmé, že si na ně nemůže dosáhnout.

Ale spíš v tom bylo to, že se styděl za celkovou slabost svého těla, které se léčilo rychleji, než lidské, ale na andělské poměry nesnesitelně pomalu.

„Je... pod umyvadlem,” dodal ještě, pohledem hypnotizoval podlahu. „Prosím, mohl bys?”

„Zlámaný ruce nemám,” odtušil Dean, kterému to celé už začínalo být trapné. Bez ohledu na bolest hlavy se vyhrabal z postele a sáhl pod umyvadlo, kde na malé poličce ve zdi opravdu stál menší kyblík, s nápisem „antiseptic – hojivá”.

Vytáhl ho a udělal těch pár kroků zpátky ke Casovi. 

Anděl nebyl vychrtlý a slabý, jak Dean tak trochu očekával, tvrdá práce ho obdařila svalstvem jako na anatomickém modelu. Zrasená záda nebyla výjimkou.

Posadil se vedle něj na posteli a Cas se k němu s tichým vydechnutím otočil zády.

Dean opatrně začal nanášet mast na šlehance, nejspíš bude Cas muset nějakou dobu strávit v leže na břiše, než se to vstřebá a zaschne.

„Hej, já– mrzí mě to,” vysoukal ze sebe, zatímco mazal jednotlivé rány. „Je to všechno moje vina. Neměl jsem... Měl jsem se rovnou vzdát.”

Přitom cítil vinu vlastně i za to, co se dělo v posledních letech, za to, kolik andělů se Samem chytli a odevzdali sem, včetně Castiela. A že Case odváděl od práce a přivolal na jeho hlavu hněv ostatních, takže v podstatě celou tuhle šlamastiku měl na triku on.

„Ne, jsi bojovník, Deane,” zazněl andělův melodický hlas. Jako kdyby vůbec necítil bolest. „Rozdal jsi i dost dobrých ran. Slyšel jsem, že jsi zlomil ruku dozorci Wolfemu.”

Dean se trochu trpce uchechtl. Musel uznat, že dozorci tu měli dost dobře vyměřenou sílu úderů, aby vězně nevyřadili z pracovního procesu. On se tím zabývat nemusel.

„Záleží na výsledku,” řekl teď. „A ten pro nás není úplně dobrej.”

„Měl jsi udělat, co po tobě Dunn chtěl,” souhlasil Castiel a trochu sebou přece jenom škubl, když Dean nanášel mast na místo, kde začínal zánět. „Ale... Oceňuji, žes to neudělal. Můžeš mi věřit, že stejně to vidí i všichni moji bratři tady.”

Dean na okamžik zavřel oči. Dohnala ho vzpomínka, jak drží v napřažené ruce tonfu a zvažuje, co má udělat.

Hlava ho rozbolela ještě hůř, ale už měl v podstatě hotovo.

Nanesl poslední vrstvu masti a anděl vstal, svoji košili si pověsil přes pelest v nohách horní palandy.

„Děkuji,” pronesl skoro až obřadně.

Deanovi místo odpovědi zakručelo v břiše, ale nečekal, že ještě dostanou večeři.

„Jo, za málo,” dodal rychle a šel kyblík s mastí schovat zpátky pod umývadlo. Všiml si i holení, které tam bylo, což vysvětlovalo, proč není Castiel ani trochu zarostlý. Nejspíš si ho od něj bude muset půjčit, jestli tu tedy bude muset zůstat tak dlouho, aby vousy představovaly problém.

„VEČERKA!” zahulákal v tu chvíli někdo zvenku a Dean sebou trhl, málem se praštil hlavou o umyvadlo, čímž by se nejspíš opět uvedl do bezvědomí.

Když se napřímil, Cas už ležel na břiše na horní posteli a sledoval ho.

„Zítra ráno asi půjdeme... no, do díry?” zeptal se Dean, zatímco překonával těch pár kroků k palandě. Docela rychle se mu podařilo zvyknout si na změnu podmínek, ale vždycky byl přizpůsobivý. Ačkoli by teď dal pravou ruku a ledvinu za to, aby tu mohl mít svůj přehrávač a sluchátka.

Jen doufal, že ho přes noc přestane bolet hlava.

„Ano. Nemáš nic zlomeného a otřes mozku neomlouvá,” odpověděl mu Castiel s drtivou upřímností, na kterou si už Dean taky začínal zvykat.

Zalezl do postele a pokusil se lehnout si tak, aby ho bolavé tělo nebolelo tak intenzivně, což byla ale dost nemožná mise.

„Docela štígro, žes tu měl zrovna volno,” řekl ke Casovi a opatrně položil hlavu na polštář.

Nápisy na spodní straně postele říkaly stále totéž. Některé byly v enochiánštině, jiné anglicky. „šukal jsem tvoji matku”, „chcípni mrtko”, „byl jsem tu, Dylan” a dál a dál.

„Neměl,” ozval se shora Castiel. „Byl tu Alger Howell. Ten dozorce, který donášel a teď... se vrátil do služby.”

Dean si to nechal projít hlavou, zatímco kolem cel prošel právě jmenovaný, drnkal tonfou o mříže.

„Držte huby,” zavrčel u jejich cely, „nebo přes ně dostanete.”

Jo, tohle prostě muselo přijít.

Dean si Algera pamatoval jako číslo 115, to samé, jaké měl teď na prsou on. Jenom doufal, že dostal čistý, ne ten, který si Krysí ksicht zrovna svlékl, ale zřejmě ano, protože Alger byl o hlavu menší a jemu nepřišlo, že by mu byl mundůr malý.

„Pamatuju si ho,” sykl, když se kroky ztratily někde na schodech dolů. „Byl to ten, co se vždycky tvářil, že si může prdel udřít, a přitom nedělal.”

„To zní jako on, ano,” ozvalo se stejně tiše z horní palandy a Dean zavřel oči, světlo z chodby podstatně zesláblo a cela tonula ve stínech.

„Nebudeme tu dlouho, slibuju,” zašeptal ještě Dean místo přání dobré noci, a Cas nahoře se pousmál, což Dean nemohl vidět, ale nějak to vnímal.