Hrozně krátká část, pozítří přidám další, delší :) Opět bez gramatické kontroly.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Matyášovi, protože pro mě znamenal  a stále znamená hodně i přes ten rok, co nás ode dneška dělí. 

Foffy.

"Jayi," vydechla jsem nahromaděné napětí a nadechla nové. Všechno uvnitř mě, každou skulinku, záhyb i srdce naplnila něha. Hřejivá, příjemná něha, kterou jsem doteď chovala někde v uzlíčku na dně žaludku.

"Měla by ses vidět." usmál se a podal mi květiny do ruky. "Jsi na těch kytkách závislá."

Chtělo se mi křičet a vysmát se mu, že nic neví. Že je tak hloupý, protože mu nedochází, že nejsem závislá na hloupých sedmikráskách, ani na jejich otrhávání, ale na něm.

Teorii mého neštěstí jsem dala dohromady teprve nedávno, ale od té doby se mi jenom potvrzovala.

Celý můj život se skládal z malých, dětských krůčků. Nikdy jsem nedělala velké skoky, na to jsem neměla sebevědomí. A když je člověku jedenáct, tak se to toleruje. Je jedno, že někomu neřeknete, jak moc vám na něm záleží. Je to jedno i za předpokladu, že s ním následujících sedm let nepromluvíte. Všechno je pro vás pomalé a rychlé zároveň. Ale životu stačíte, neuteče vám.
A to přesně se změnilo. Na mě je svět moc rychlý. Nikdy jsem se nenaučila brát osud do rukou a bojovat. Všichni lidé, které znám dělají každý den alespoň jednu věc poprvé. Utíkají mi, vzdalují se mi, a když je chci dohnat, dostanu se někam, kde jsem vůbec být nechtěla. Neumím udržet tempo.

"Teď chci vidět, jak mi z nich vyvěštíš budoucnost." usmál se a pak mi podal ruku. Vyšla jsem zpoza pultu a chytla se jí. A Jay mě vyvedl ven z kavárny.

"Mám tam věci." zaprotestovala jsem, když mě přivedl k motorce, zaparkované u parkovacích hodin naproti přes silnici. Podíval se na mě a pak zpátky na kavárnu. Znovu zvedl ukazováček, jako to dnes udělal už jednou a pak se rozběhl přes ulici.

Za pár minut jsem seděla na zadním sedátku, na hlavě jsem měla bílou helmu a pevně se přidržovala řidiče. Po pár desítkách metrů už jsem byla regulérně promočená. Batoh na zádech mi připadal těžší, protože se celý nasákl vodou.

Dojeli jsme a konečně se vyjasnilo.

"Kam mě vedeš?" zeptala jsem se, když jsme zastavili na kraji asi desátého parku, kolem kterého jsme projeli. Jay opřel motorku, vytáhl klíčky ze zapalování a strčil si je do kapsy.

"Já vlastně ani nevím, improvizuju." Pak mě znovu chytil za ruku a mně se v břiše zachvěl balíček napětí. Cítila jsem jeho teplé prsty, jak mi krouží po hřbetě ruky. Nechala jsem se vést dál. Pak jsme došli k první lavičce a on si sundal bundu, kterou položil pod nás, abychom nebyli ještě víc mokří.

Seděli jsme hodně blízko u sebe. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych teď chytla za ruku já jeho, ale nechala jsem svoje prsty volně ležet na stehně.

"Vytáhni je." pobídl mě. Sáhla jsem do batohu. Sedmikrásky, které mi dal, byly už trochu povadlé, když mi je dal. Vytáhla jsem jednu ze svazku a začala oškubávat její okvětní lístky, i když jsem si řekla, že si je schovám.

"Je to prostě zlozvyk. Někdo si kouše nehty, někdo vytáčí lidi do nepříčetnosti," Jay se krátce zasmál. Ohryzek se mu při tom pohnul tak, až jsem z toho málem roztála.

"Ukaž se," lehce do mě strčil loktem.

"Nechci ti kazit iluze, ale z tohohle se nedá věštit." tentokrát jsem se zasmála já. Podíval se na mě a chvilku si mě prohlížel.

"Iluzí jsem se zbavil už dávno." Proč mi připadalo, že v tomhle je mnohem víc, než jenom pouhý povrchový význam slov? Že to, co mi tu říká, je ve skutečnosti hluboké jak Mariánský příkop.

Utrhla jsem první lístek. "Protože jsi na mě hodný." Druhý. "Protože mě navštěvuješ v práci." Třetí. "Protože mi nosíš malinkatý pugéty."

Podíval se na mě se svraštěným obočím. Nechápal. Tak jsem si ho přestala všímat. "Protože mě máš rád takovou, jaká jsem. Vozíš mě na motorce po městě. Mám pocit, že jsi můj přítel."

Nechápal. Když jsem se na něj podívala, oči měl rozšířené, dokořán otevřené, rty mírně od sebe. Usmála jsem se, ale on na mě jenom dál zíral.

"Myslíš, že jsem tvůj přítel? Kamarád?"

Trochu mě to vyděsilo, ale přikývla jsem. "Jo." polkla jsem knedlík strachu.

"Máš pravdu." Podíval se před sebe a já se nevyhnula pocitu, že mi něco tají."

"Nejsme?" Snažila jsem se zachytit jeho pohled, ale nedovolil mi to.

"Ale jsem. Kamarádi."

A kdybych nevěděla, že kluk jako on je příliš povznesený nad nás, smrtelníky, myslela bych si, že řekl ještě jedno slovo.

Prozatím.

9V_jJ