Po 3 dnech plných matematiky a učení...jsem se zpět! :D Doufám, že se vám část bude líbit, nebude nic moc dlouhá, tenhle týden toho mám strašně moc a ani o víkendu nevidím sebemenší šanci, že bych měla čas wattpadit, ale budu se snažit přidávat jednou za 2/3 dny :) Opět bez opravy, na to už nemám sílu...

"Oblíbená barva?"

"Modrá."

"Oblíbený den v týdnu?"

"Sobota."

"Oblíbený měsíc?"

"Asi květen."

"Proč květen? Vždyť v květnu je ještě škola?"

"Začínají růst sedmikrásky."

"To jsem si mohl myslet.

Jay se mě rozhodl znovu navštívit v pracovní době. A ne jednou. Už jsem si začala zvykat na to, že mi nedá pokoj a neodejde, dokud mi nepoloží alespoň milion otázek. Thomas se rozhodl přimhouřit očíčko a dovolil mi do směny zakomponovat desetiminutovou pauzu na Waynův výslech.

Bylo to zvláštní. Netušila jsem, jak si mám tohle všechno vykládat. Co tím Jay sleduje? Ale nic jsem nenamítala, když mě doprovázel domů, nebo když mě zdravil ve škole.

Snažila jsem se z každého slova vyčíst jeho záměr. Z jednoduchých vět zjistit, jestli bych si měla dát dohromady svoje pocity a vyložit mu je jako na dlani. Mám ho ráda?

"Oblíbená země?"

"Francie."

"Ale notak, vymysli něco originálního."

"Možná Rakousko."

"To je lepší. Oblíbená,"

"Tak a dost!" zarazila jsem ho a přiklopila mu ústa rukou. Vstala jsem a oprášila si zástěru od drobků, které po mě celou dobu házel, kdykoliv se mu moje odpověď nelíbila.

"Víš, že sis mě vlastně docela přetvořil k obrazu svému?"

"Jenomže já tě mám rád takovou, jaká jsi." Usmál se. Usmíval se takhle často. Tak, že jsem v tu ránu zapomněla, co jsem chtěla. Po tom všem, kdy jsem si myslela, že se v mojí přítomnosti cítí nesvůj, se znovu vrátila jeho sebevědomá stránka. Ta mě ovšem vyváděla z míry mnohem méně, než to jeho zadrhávání a nervozita.

Už mě zase hypnotizuješ. Pomyslela jsem si.

"Tak mi dovol vrátit se do práce, nebo snad začnu mít pocit, že mám radši růžovou, pondělky a,"

"Dobře, dobře, ty ďáble, jen si běž!"

Oba jsme se zasmáli. To přátelství se mezi námi rozvíjelo moc hezky. Bohatě by mi stačilo, kdyby se ke mě choval takhle. Vlastně bylo fajn mít někoho kromě holek s kým jsem si mohla vypít denně kafe (ať žije 50% sleva pro zaměstnance!). 

Šla jsem se znovu postavit za kasu, ale bylo to k ničemu, protože kavárna byla zase oproti jindy vylidněná. Jay se opřel o pult a chvíli mě jenom pozoroval jak myji hrneček od espressa.

"Teď bys mi měl říct ty něco o sobě." začala jsem, protože mě znervózňovalo, když na mě civěl.

"No takže, jmenuji se Jay Wayne, chodím na stejnou školu jako ty a právě sleduji, jak ti po zástěře kape saponát."

Ve chvíli, kdy to řekl, jsem se podívala na mé břicho a spatřila dlouhou, tenkou čáru od mycího prostředku.

"Haha," pronesla jsem s ironii ve hlase.

"Tak fajn, taky se mi líbí, jak ti trčí jeden pramínek z drdolu. Přenáší to význam Messy bun do úplně jiných dimenzí."

Zakroutila jsem hlavou a začala si opět všímat hrnečků od kávy. S očima stále sklopenýma jsem ho znovu oslovila: "Teď vážně. Já o tobě skoro nic nevím. Co tvoje oblíbená barva a den v týdnu a země? Nebo tvoje dětství?"

"Barva černá, den pátek, protože jsem samosebou největší playboy a rád pařim a země asi Čína, protože můj učitel dějepisu vždycky říkával "Děti, učte se čínsky, Čína je budoucnost." a budoucnost je to, na co se momentálně soustředím. Čímž si asi protiřečím, když tvrdím, že jsem pařmen, takže jsem se teď prokec, že všechny pátky od doby, kdy začaly zkoušky na koncert trávím doma v houpacím křesle u křížovek, které jsem šlohnul babičce."

Začala jsem se smát. Odložila jsem poslední hrneček a napodobila jeho postoj. Byl opřený oběma rukama o pult.

Ve chvíli, kdy mi došlo, že by to mohlo vypadat divně, to už vypadalo hodně divně. Byli jsme u sebe tak blízko, že jsem mohla vypláznout jazyk a olíznout mu špičku nosu. Nebo možná spíš bradu, protože byl stále o dost vyšší než já.

Odtáhl se jako první. Postavil se rovně a chvilku mlčel. Otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct, ale pak jenom zdvihl ukazováček a naznačil, ať počkám. Začal se prohraboval ve své tašce. Nakonec cosi vytáhl, postavil se přede mě a podal mi to.

Byl to malý, opravdu maličký pugét sedmikrásek převázaný fialovou mašlí. Byla to ta nejhezčí věc, kterou jsem kdy viděla.

A už v ten moment jsem věděla, že tyhle květinky zůstanou celé i se svými okvětními lístky.