Úplně jako první vám chci strašně moc poděkovat za 200 votes na 5 částech! To mi udělalo ohromnou radost :) Hodně to pro mě znamená a vy všichni, co mojí povídku čtete jste důvod, proč mě psaní baví :) 

Dnes bych tu část chtěla věnovat všem :)

XXX Foffy 

Jde to se mnou z kopce. 

Chození pozdě se stalo mou součástí až s děsivou lehkostí. Ne, že bych snad ráno zaspala. Naopak teď vstávám mnohem dřív. Vstanu, obleču se, provedu všechny věci, co se tak ráno dají dělat (i dopisování úkolů) a pak si prostě sednu k oknu, zírám ven a přemýšlím. 

Moje myšlenky se od toho večera v parku netočí okolo nikoho jiného než Jaye. Sama jsem se zřekla jakéhokoliv citového techtle mechtle a kolem dokola jsem si vystavěla pomyslnou hradbu, ale stejně každou chvilku nakukuji přes okénko do toho podivného světa, kde jsme tak najednou přátelé.

Nevím, co to má všechno znamenat. Nebo se možná spíš bojím myslet si, co to znamená. 

Právě teď oceňuji neměnnost toho, jak mě Savanna královsky vytáčí. Ať se změní, co se změní, tohle zůstane stejně.

Po škole jsem rovnou vyrazila do kavárny a nechala si vynadat od Anny, že jdu pozdě. Venku vytrvale pršelo a bylo zataženo. Lidí tu bylo všeho všudy 5 i se mnou a Thomasem. Přibližně v šest se mezi dveřmi objevil Jay a namířil si to přímo ke mě.

Byl celý promočený a voněl příjemnou směsicí deště a pánského deodorantu. V ruce držel knížku formátu A5, kterou se evidentně až do teď kryl před deštěm.

"Ahoj." Zářivě se usmál a položil ji přede mě. "Jak se máš?"

Žasla jsem nad tím, jak může být v jednu chvíli tak klidný a v druhou roztržitý a nervózní. Možná, že moje teorie Jaye, muže dvou tváří, byla pravdivá trochu jiným způsobem. 

Přešlápla jsem z nohy na nohu a pokusila se přátelsky usmál. "Dáš si něco?"

Úplně ignoroval moji otázku, namísto toho přesunul promočenou knížku přes pult ke mě. "Přinesl jsem ti tohle."

Otočila jsem svazek k sobě, abych mohla přečíst název. "Růže pro Algernon?"

"Původně to byla povídka, ale pak z toho udělal celou knížku. Četl jsem to asi milionkrát. Bude se ti to líbit. Počítám, že mi to nebudeš chtít vrátit." zasmál se a vysvlékl si bundu.

"Děkuju." překvapeně jsem obracela knížku v ruce a prohlížela si její obal.

"Kdy tu končíš?" vyhrkl znenadání a oběma rukama se opřel o stůl.

Ošila jsme se a nevědomky si začala hrát s balíčkem cukru, který jsem všemožně ohýbala. "V osm."

"Fajn. Dám si dvakrát velký cappuccino." 

Při přípravě kávy jsem si připadala jako slon v porcelánu. Podařilo se mi rozbít jeden hrnek a rozsypat kasičku s drobnými. Když jsem po sobě uklidila tu spoušť, vydala jsem se s táckem ke stolu, kde seděl. 

"Posaď se," vyzval mě.

"Neměla bych." 

"Pro koho si myslíš, že je to druhý kafe?"

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Jay se vítězoslavně usmál a pokynul mi, abych si sedla naproti. Otočila jsem se a zjistila, že mě Thomas propaluje pohledem. Pak ale pokýval hlavou do stran a mávl rukou na znamení, že je mu to jedno.

Sedla jsem si, záda narovnala jako prkno, protože jsem se nedokázala uvolnit.

"Říkal jsem si, že bychom si mohli vyměnit seznamy knížek. A taky bych chtěl o tobě vědět víc. Víš, je mi trapný, že spolu chodíme do školy už rok a," odmlčel se. Vzal du rukou hrnek a upil. Pěna mu nad horním rtem vytvořila tenkou linku, připomínající knír. "je tu teď ten koncert. A já o tobě vůbec nic nevím."

"Proč to děláš?" vyhrkla jsem. Kolikrát jsem si položila tuhle otázku? Už mě napadli všechny možné scénáře od psychické poruchy k sázce s kamarády, ale nic mi k Jayovi nesedělo. Nemyslela jsem si, že by měl čas a chuť zabývat se utahováním si z cizích lidí. "Proč já?"

Rysy v obličeji mu náhle ztvrdly. Už nebyl vysmátý a plný energie, neseděl klidně rozvalený na koženkové sedačce, ale namísto toho se narovnal, spojil ruce a položil je před sebe. 

"Protože se mi pořád vrací jeden sen."

Tuhle odpověď jsem čekala ze všeho nejmíň. Přimhouřila jsem oči a opatrně si ho prohlížela. Možná, přece jenom ta psychická porucha... "Sen?"

"Jo."

Čekala jsem, až mi to vysvětlí, ale Jay místo toho jenom sklopil hlavu. Chvilku bylo ticho.

"Je v něm taková malá holka, může jí být přibližně 9."

Píchlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, kam míří. Těžce jsem polkla a snažila se zahnat pocit úzkosti.

"Malá copatá holka. Nevim, jak se jmenuje, ale vím, že pro mě znamená celý svět."

"Aha," bylo jediné, co ze mě v tu chvíli vypadlo. Připadala jsem si bezcitná. "A co to má co společného se mnou?"

"Nevim," oplatil mi můj tón. "ale rád bych zjistil, jestli je to jenom sen."

Když jsem se mu později podívala do očí, viděla jsem v nich všechno, co jsem potřebovala vědět.

xxx

"Pamatuje si tě?" Tamara se uvelebila na sedačce u okna a mě to připomnělo, že bych měla něco udělat s tím raním polemizováním. Clara stála opřená o můj stůl a rozhlížela se po pokoji. Pak vzala do ruky knížku, kterou jsem dostala od Jaye.

"Co je tohle?"

"To jsem dostala od něj. Vypadá to, že si pamatuje jenom mojí přítomnost ve svý minulosti. Jenom stín mě."

"A řekla si mu to?" 

"Ne. Četla jsem tu knížku. Chlap v ní je retardovaný a,"

"Myslíš, že ti tím chce něco naznačit?" zeptala se mě s povytaženým obočím Clara.

"Jo, nech mě domluvit. Je retardovaný a všechno hned zapomene. Nemá prakticky žádný vzpomínky ani na předešlý den, natož na svoje dětství. A když je pak najednou chytrý, tak mu dochází, že nic není, tak jak si myslel, že nikdo není takový, za jakého ho považoval. Napadlo mě,"

Odmlčela jsem se. "Napadlo mě, že radši zapomněl na všechno zlé, i přes to, že obětoval to dobré. Je šťastnější kvůli své nevědomosti."

"V tom případě bys měla zůstat tajemná, nemyslíš?"

"Asi jo."

Otočila jsem se a podívala se na sebe do zrcadla. To, co jsem viděla, bylo všechno, co musí před Jayem zůstat skryto. Kdyby to tak šlo.