Takže za asi tak milion let přichází.....NOVÁ ČÁST :3...když mě moje nová chuť psát znovu neopustí, příští část by mohla být už zítra. Omlouvám se za chyby, v tomhle směru mi to dneska vůbec nemyslí... :)

Jedna věc, kterou jsem si byla na sobě jistá, je moje schopnost chodit perfektně včas. Je jedno, jak moc nestíhám, vždycky dorazím na minutu přesně.

Až do teď tomu tak bylo.
Od chvíle, kdy jsem se tak krásně ztrapnila v tramvaji se školním idolem, uběhl týden. Jeden dost hektický týden. Úkoly a testy se na mě sesypali jako lavina a zatímco se všichni učitelé najednou tak rázně dožadovali mé pozornosti, doma mě všichni ignorovali. To, že jsem jednou dorazila pozdě, byla vlastně jen drobnost. Takový maličký kráter po ohromném meteoritu.

Zkouška na velký koncert se konala v divadelním sále za školou. Když jsem se tam konečně dostala, byla zrovna pauza. Proplula jsem davem štěbetajících dívek a posadila se do rohu pódia, uprostřed kterého byly rozestavěné do kruhu židle. Místnost ze všeho nejvíc připomínala středověkou akademii. V každém rohu sálu stál hlouček hudebníků a jeden nebo dva hráli na nějaký nástroj. Ze všech 14 lidí jsem znala přesně 2. Zatraceného Jaye a Lucy, drobnou, plnoštíhlou zrzku.

Lucy mohla měřit sotva 150 centimetrů. Kulatý obličej měla obsypaný pihami, nejvíc se jich hromadilo na drobném nosíku. Vlasy jí sahaly těsně pod ramena, kde jejich barva přecházela do barvy oranžového trička. I přesto, že nápadně připomínala kulaté zapadající sluníčko, byla krásná a - čemuž patří můj největší obdiv - na všechny milá.

Proto jsem se vydala právě k ní. Lucy pro mě znamenala záchytný bod. Mnohem radši bych tu viděla Tamaru, ale v tu chvíli jsem byla za Lucy neskonale vděčná komukoliv, kdo mi ji sem seslal. Jemně jsem se dotkla jejího ramene a když se na mě otočila, nasadila jsem ten nejpřátelštější úsměv, jaký jsem dovedla.

"Ahoj," pokusila se překřičet hluk, který kolem panoval. "Takže tebe taky vybrali."

Její úsměv nebyl falešný, spíš unavený. Když byla pauza po několika vteřinách ukončena, znatelně se jí ulevilo.

A po tom, co jsem se dozvěděla, že sedí vedle mě, se zase ulevilo mně.

____________________________________________________________

Když mi bylo asi tak 5 let, moje nejoblíbenější písnička, jejíž původ se nikomu nepodařilo doložit, měla hrubým odhadem nekonečno slok. V každé z nich figurovala nějaká kladná postava od kytičky přes kočičku až ke sluníčku a činnost, kterou zvolená postava provozovala. To znamená: svítí, voní, mňouká a podobně.

Troufala bych si tvrdit, že od té doby se můj repertoár rapidně rozšířil. Písně, které se s jistotou budou zpívat na onom velkém koncertu, ještě nebyly vybrány, ale už teď jsem znala všechno, co jsme zpívali. A to se ani v jedné nevyskytovala hrající si štěňátka.

Po skončení zkoušky jsem si posbírala věci a odešla z teď už prázdného sálu.

"Počkat." ozvalo se mezi dveřmi a vzápětí do mě vrazila postava za 1)mužská, 2)vyšší než já 3)Jaye Wayna.

"Sakra. Promiň." Chytil mě pevně za ramena a tím mi pomohl znovu získat rovnováhu. Chvilku si mě prohlížel skrz šero místnosti a pak se usmál. "Ahoj." prohodil šeptem.

"Už mě můžeš pustit." napodobila jsem ten tichý hlas a vymanila se ze sevření jeho rukou. Jay se odtáhl a nervózně se ošil. Chvilku jsme tam jenom stáli a já měla celou tu dobu pocit, že mi nutně potřebuje něco říct. Až když jsem si začala pohrávat  s tkaničkami od mikiny, se probral a oklepal se.

"Neviděla jsi tu někde takovou tlustou knížku?" Stáli jsme tam naproti sobě jako dva blbci, on jenom s trochu větším sebevědomí.

"Myslíš ten sto let starý výtisk Labyrint světa a ráj srdce, co už tu leží tak 5 let?"

Chraplavě se zasmál a mě napadlo, jestli se mu takhle mění hlas vždycky, když je se mnou.

"Vlastně ne, zapomeň na to." Rukou se podrbal na zátylku a já si musela v duchu dost rázně poručit, abych se co nejrychleji otočila a vypadla z jeho gravitačního pole.

Jakmile jsem to udělala, rozběhl se za mnou a krok zvolnil, až když rázoval vedle mě. Bylo téměř nemožné utéct mu, protože jeden jeho krok byly dva moje.

"Nevěděl jsem, že zpíváš tak dobře." Bylo vtipné pozorovat ho, jak se mi snaží vlichotit, aniž by věděl, že mě jenom poslední zbytky vůle drží v realitě. Realitě, kde jsme dva úplně cizí lidé.

Nervózně jsem se zasmála a sklopila hlavu.

"Není divu, že tě vybrali. Máš moc příjemný hlas. Hezky se poslouchá. Takový jednoduchý. Teda, ne že by byl fádní, já jenom že," Chrlil ze sebe jednu větu za druhou a já se nakonec opravdu upřímně rozesmála.

"Tohle říkáš všem holkám?" Na pár minut jsme si vyměnili role a já byla teď ta sebevědomá. Do koutků se mi neúprosně tlačil úšklebek.

"Vůbec ne. Vypadám snad na to?"

Teď dostal on mě. Pokrčila jsem rameny a znovu se uzavřela do svojí bublinky.

Vypadal zklamaně.

Těsně před zastávkou metra promluvil znovu: "Já nejsem takový." Mluvilo z něj vyhlodané svědomí. Vsadila bych se, že nad mou otázkou přemýšlel celou cestu.

"Já vím." zašeptala jsem "Jsem si jistá, že vím."

"Jistá, sedmikrásková královno?"

"Jistá, chameleone. Určitě máš spoustu tváří, ale já vím, že jenom jedna je pravá."

A pak jsem bez rozloučení naskočila do metra a nechala svého společníka v hlubokých myšlenkách.