Koncert se měl odehrát 20. června. Tudíž za měsíc. Všichni okolo toho začali zmatkovat. A když říkám všichni, myslím kompletně celou školu. Učitelé i studenti. Zkoušky byly několikrát do týdne, někdy dopoledne i odpoledne. Fajn bylo, že za účast se na oplátku tolerovaly nevypracované domácí úkoly, nepovedené testy a zameškané hodiny.

Byla jsem tím tak pohlcena, že jsem na krátkou dobu ztratila zájem o drama s Taylor. Až po pár dnech se mi hlavě usadila otázka, jak to vlastně je s ní a Jayem.  A nejen mě, ale i Claru a Tamaru to zajímalo. 

"Už jste si to ujasnili?" zeptala se při obědě Tam.

Postrkovala jsem jídlo po talíři sem a tam. To co se u nás v jídelně servírovalo by mohlo klidně oživnout, obsadit školu a prohlásit ji za samostatný stát. "Já nevím."

Clara si povzdechla, zvedla ruce a zamumlala něco o tom, že to se mnou nemá cenu. Zato Tamara se zlobila. V poslední době to nebylo nic neobvyklého. Hádali jsme se pořád. Nezazlívala jsem jim, že mi to vyčítají. Ale taky už mě nebavilo to poslouchat pořád dokola. A tak jsme se vždycky pohádali. Nemluvili jsme spolu. Nejhorší na hádce s nejlepšími přáteli je, že s nimi stejně musíte po pár minutách mluvit, protože máte důležité věci, co jim potřebujete říct.

"Nemůžeš mu to už konečně říct. Vsadím se, že by to pochopil."

"Ale vždyť já ani nevím, co mu chci říct. Nejsem jsi tím vším jistá."

"Máš ho ráda, ne?"

Cítila jsem, jak mi tváře zrudly. Sklopila jsem proto hlavu ještě víc dolů. 

"Mám."

"Tak mu to běž říct. Chováš se dětinsky."

"Dej mi už konečně pokoj." zamručel jsem a zvedla se k odchodu. Bylo mi z toho mizerně, ale už jsem nemohla. Jediný, kdo netoleroval všechen ten stres, kterým jsem procházela, byli ti, kteří to měli chápat ze všech nejvíc. Měli mě podporovat a uklidnit.

Ale i když se všechno kolem sypalo a bortilo, jedno zůstalo stejné.

"Věděla jsi, že spolu Jay a Taylor chodí? Je to skoro sto procentně jistý. Ještě se jí sice nezeptal, ale asi to brzo udělá."

Savanna mě pořád neskutečně štvala.

XXX

"Které části 'knížka je vždycky lepší než film a už se o tom nechci bavit' jsi nerozuměl?"

"Ale ne vždycky ti knížka může nabídnout, co film. Efekty, hudba, to všechno je záležitost filmu."

"Prostě zmlkni, než se naštvu natolik, že to bude mít fatální následky."

"Nezastrašuj mě, prcku, co ty bys mi tak mohla provést?"

"Ze všeho nejdřív bych přestřihla lano, na kterém právě stojíš."

Jay seskočil ze slack line, co stála natažená mezi dvěma stromy v parku. Volným krokem došel ke mně a posadil se vedle. 

"Neříkám, že knížky nejsou fajn, ale,"

"Tak to neříkej," zamračila jsem se na něj. Rukama jsem samovolně šátrala kolem a trhala sedmikrásky.

"Jsi naštvaná?" zeptal se a chytil mě za obě ruce. Přejel mi mráz po zádech. Nevěděla jsem, co přesně se změnilo, ale poslední dobou na mne sahal pořád. Při každé příležitosti. Stačilo opravdu málo. Kdykoliv jsme teď přecházeli přes přechod, bral mě za ruku nebo alespoň dvěma prsty za rukáv.  Připadala jsem si jako malé dítě, ale rozhodně jsem neměla v plánu nic namítat. 

Byly chvíle, kdy jsem se na něj podívala a zjistila, že se on dívá na mě. A postupem času jsem zjistila, že Jay je ten typ člověka, co se prostě dívá. Pořád byl populární, všichni ho na chodbách zdravili, všichni ho milovali, ale někdy se prostě zastavil a jenom se díval. Jakoby tu věc v duchu rozebíral a zkoumal.

"Ne," zamručela jsem a zavřela oči. Opřela jsem se zády o strom. "Jenom unavená."

"Unavená? Spíš se divím, že ti nepraskly hlasivky z těch zkoušek. Nebo nervy."

"Poč myslíš, že tu ničím floru?"

"Taky pravda."

"Ještě dvacet pět dní." Sáhla jsem po další květince, ale znovu mi v tom zabránil.

"To ne, přeháníš, musí to být dýl."

"Počítala jsem to."

"Tak pojď někam jinam, tady nás kdykoliv můžou načapat a odtáhnout za uši do zkušebny."