Čtyřicet osm modrých bloků, tvořících strop třídy, se mi slévalo před očima do jednoho. Byla jsem zatraceně unavená, vyčerpaná, polomrtvá. Den předtím byla zkouška na koncert. Zatím nejvíc destruktivní ze všech. S Jayem jsme si sedli vedle sebe. To nebyl vůbec dobrý nápad. Celé tři hodiny jsem se snažila soustředit na cokoliv jiného, než na jeho ruku, opřenou o opěradlo mojí židle.

Jedna z mých spolužaček zrovna psala na tabuli řešení matematické úlohy. Věděla jsem, že dříve nebo později si učitelka všimne mého tupého výrazu a pošle mě taky něco vypočítat. Neměla jsem ale sílu s tím nic dělat.
Pořád jsem si v hlavě přehrávala včerejšek. A taky ten den v italském bistru, kde jsme potkali Savannu a Taylor.
Zmínil se o ní nejmíň 2x. To mě dost štvalo. Neměla jsem už ani chuť popírat, že bych nežárlila. Bylo nepříjemné si to přiznat a ještě nepříjemnější byl fakt, že jsem neměla sebemenší právo žárlit.
I přes to jsem se nemohla zbavit pocitu, jako bych něco ztratila.
Ale co když si dělám starosti zbytečně?
Taylor nebyla zrovna panenka Marie. Vlastně byla dost mrcha. Všichni to věděli. Jay určitě taky. A copak by si Jay začal s někým, kdo mu za to nestojí?
Určitě by se nenechal zmanipulovat tím, že byla prostě hezká holka. Nad to je přece on povznesený.

S trochu klidnější myslí jsem se znovu zaposlouchala do zvuků v okolí. Nikdo si zjevně nevšiml toho, že jsem na několik minut tak trochu vypnula. Podívala jsem se na hodiny. S potěšením jsem zjistila, že bude brzy zvonit.
Po skončení hodiny jsem se rozloučila s Tamarou a Clarou a vyrazila rovnou domů.
Těšila jsem se, až zalehnu do postele, protože už jsem začínala vidět dvojmo.
Po chodníku směrem od školy se ke mně blížili dva hrozně povědomí kluci. Ve vzdálenosti několika metrů ode mě se najednou spojili. Aha.
Jeden povědomý kluk se zastavil u mě a já si prohlédla jeho tvář.
Bylo mi úplně jasný, že ho znám a také, že když na něj budu dál zírat s vykulenýma očima, abych zaostřila, bude si myslet, že jsem zhulená.

"Ahoj Dai," pozdravil. A v tu chvíli mi to došlo, protože jenom jeden člověk na světě mi říká Dai.
"Maxi," lehce jsem se usmála.
Max se mnou chodil na seminář psychologie. Měl průměrné známky, moc nevyčníval, byl prostě normální. Jen jednou věcí se lišil od všech ostatních kluků. Měl o mě zájem.
"Jedeš domů?" zeptal se zdvořile. Zaujal uvolněný postoj a usmál se na mě.
"Naštěstí,"
"A jak se daří? Viděl jsem, že jsi na seznamu na Londýnský koncert."
"Přesně tak."
Moje těžce vydřená schopnost konverzovat alespoň tak, abych se přespříliš neztrapnila, vzala nohy na ramena. Konverzace nikam neplynula a já si na moment uvědomila, že s Jayem jsem si měla vždycky tak nějak co říct.
"Nechápu, jak se mi to podařilo." dodala jsem ještě.
"Ty jsi byla vždycky talentovaná."
Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem se jenom krátce zasmála jako největší idiot.
"Viděl jsem tě teď hodně s Waynem," řekl po chvíli ticha.
Zamrazilo mne v zádech. Bylo jasné, že si toho někdo všimne, trávili jsme teď spolu spoustu času i ve škole. Ale stejně mě to překvapilo.
"Ehm," zamručela jsem neurčitě, "jo, jsme kamarádi."
"Jenom kamarádi?"
"Jo." Řekla jsem to až příliš rychle. Nedůvěřivě si mě přeměřil.
"Měla by sis na něj dát pozor. Otáčí se za vším co má sukni."
Lež! "To si nemyslím." Únava mě úplně opustila. Na její místo se posadil vztek a začal tahat za provázky.
Výraz v Maxově tváři potemněl. "Podívej," a ukázal za mě.

Nejdřív jsem neviděla, na co ukazuje. Byl tam celý dav lidí. A pak najednou jsem si všimla kožené bundy. Stál tam Jay a vedle něho Taylor.
Praštilo mě to do očí tak, že jsem se málem rozběhla pryč.
Pudy prostě zvítězili. Taylor ulovila Jaye tak snadno a rychle, že by o tom mohla napsat článek do Bravo!.
On se nechal.
Jasně, že se nechal!

XXX

Večer mi volal. Zvedla jsem to, ale když se ozval jeho klidný, vyrovnaný hlas, praštila jsem se sluchátkem znovu do stojanu. Zkoušel to na mobil, jenže ani to se mu nepovedlo. Nakonec mi poslal několik textovek. Ve všech po mně chtěl, abych mu zavolala, až budu mít čas.
Neodpověděla jsem.
Byla jsem doma sama, rodiče odjeli na víkend pryč. Už 2 hodiny vytrvale pršelo, do okenního parapetu tiše bubnovaly kapky. Prosadila jsem se k televizi a nechala Alasku stočit se mi v klíně do klubíčka.
V 11 večer se ozval zvonek. Hrozně jsem se lekla, shodila jsem kočku na podlahu a ta na mě zlověstně zaprskala.
Došla jsem ke dveřím. Kukátkem jsem se podívala ven a spatřila Jaye.
Na moment jsem zvážila možnost, že budu dělat, jakože nejsem doma.
"Otevři, Daisy, vím, že tam jsi."
Odfrkla jsem si a otočila klíčkem v zámku.
Měl mokré vlasy. Drobné potůčky vody mu stékali po tvářích a odkapávali na podlahu.
"Přišel jsi mi sem vytřít?" zeptala jsem se značnou dávkou ironie. Pak jsem toho zalitovala, protože se tvářil jako ztracené štěně.
"Nesu popcorn." Vyslovil to jako omluvu. Otevřela jsem dveře dokořán a nechala ho vejít. Postavil se na kobereček v předsíni. Nervózně se rozhlédl po podlaze. Pak si začal opatrně sundávat bundu, aby nenadělal.
"Počkej," odběhla jsem do ložnice rodičů a vytáhla nějaké oblečení po bratrovi, co si tu nechával kvůli pravidelným návštěvám.
Podala jsem mu balíček věcí a nasměrovala ho do svého pokoje, ať se převleče.
Sama jsem se zatím posadila na gauč.
Tak popcorn. Bezva. Tohle bude dlouhá noc.