,,Ahoj", usmála se na mě Axelova sestřička Lola.

Bylo něco kolem jedné odpoledne a já s Axelem a Lolou jsme vyrazili do městské nemocnice navštívit paní Beghamovou.
Hrozně jsem jí chtěla vidět a proto když mi ráno volal můj nejlepší kamarád, jestli bych nechtěla jít, hned jsem to odsouhlasila.
V jedné ruce s čokoládou a v druhé ruce s Lolou jsme se to promenádovali po nemocniční zahradě.

,,Ještě předtím než vejdeme, měla bys vědět, že...".

,,Já vím Axele", věděla jsem, co chce říct.

Bylo mi jasné, že bude v trochu jiném stavu, než ji znám, ikdyž musím přiznat, že to byl pro mě trochu šok.

Louisa Beghamová pro mě vždy byla schopná, seběvědomá a hlavně soběstačná žena. Samozřejmě, že pro mě byla mým vzorem moje maminka, ale byla jím také paní Beghamová.
Svým chováním mi vždycky trochu připomínala Pettie. Vždycky jsem jí viděla jenom v elegantním kostýmku a na metrových potpatkách. Měla dlouhé blonďaté vlasy a zelené pronikavé oči, vždy z ní vyzařovala taková ta energie luxusu a možná i trochu nadřazenosti, jakoby každý kdo kolem ní prošel byl jenom pouhým smrtelníkem. Byla to ale dobrá žena s velkým srdcem, přispívala na spoustu nadací a dokonce i jednu vlastnila.
A proto vidět jí na nemocničním lůžku s oholenou hlavou pro mě nebylo nijak příjemné.

,,Ahoj beruško", pousmála se na mě Louisa.

Hned jsem se jí vrhla do náruče. No jo, možná mi i ta slza ukápla, jsem to ale cíťa.

Celé odpoledne jsme strávili vtipkováním o vzdejším jídelním servisu a drbáním celé naší školy.

                                         ~

Cestou domů jsem přemýšlela nad spoustou věci, jak je život vlastně krátký, jak bychom si ho měli užívat každý den, vím, že mi to říkal každý, ale až do téhle chvíle jsem nevěděla pravou podstatu slov.

U branky jsem nemohla narazit na koho jiného než mého souseda.

,,Ehm Ahoj?" zeptala jsem se podeziravě a zároveň trochu opatrně.

,,Jen tu čekám na Patricka", vyplivnul na mě.

On je fakt na mě ještě naštvaný? Já myslela, že tuhle schopnost ovládají jenom holky.

,,Jdete spolu ven?" pokusím se o konverzaci.

No co, když už tady stojíme na proti sobě, mohli bychom se usmířit ne? A pro záčátek začít nějakým normálním komunikováním.

,,Očividně", zamrmla otráveně.

Ten kluk si dělá srandu.

,,Hele, můžeš na mě přestat být naštvanej, to ty jsi mě pozval na ten pitomej zápas", vyjela jsem na něj.

Teda takhle jsem to úplně říct nechtěla.

,,Jo tak pitomej? Taky je to poslední zápas na kterej jsem tě pozval! A nemysli si, že jsem teď naštvanej na tebe, svět se netočí jenom kolem tebe víš, není to jenom o tobě, jestli chci být naštvanej, tak budu naštvanej", zařve na mě.

No dobře nebylo to úplně řvaní, ale chápete ne.
Úplně jsem to nepochopila nebo snad vůbec, jestli někdo o mě říká, že občas melu blbosti, tak to ještě nepotkali Brandona Dallase. Jak jakože se svět točí kolem mě, nejsem blbá, vím, že se točí kolem slunce. Ne teď vážně on si jako myslí, že jsem sebestředná nebo co.

I když jeho slovům jsem zas tak nerozuměla docela dost mě naštvala a proto jsem jen nad tím pokroutila hlavou a prošla jsem kolem něj k našemu domu.

Tohle nemám zapotřebí.

,,Jé čau Ari", pozdravil mě bráchá vycházející ze dveří.

                                         ~

Celou neděli jsem strávila s holkama v kavárně.
Byla sranda na chvíli jen vypnout a bavit se s přáteli. Už od sobního rozhovoru s Brandonem jsem ho vůbec nechtěla vidět a tak jsem to vyřešila tím, že jsem si zatáhla všechny rolety u oken v mém pokoji. Procházelo mi to až do nedělního večera.

,,Jo Ari nezapomeň na... proč je tady taková tma?" mamka mi vtrhla do pokoje.

Bylo sice už šest hodin večer, ale sluníčko ještě svítilo.

No ,mami, to bude to tím, že jsem ve skutečnosti upír a paprsky světla by mě mohly zabít.

,,Počkej, já tady roztáhnu", mamina se vrhla k oknu.

Nee světlo.

,,Přišla jsem ti říct abys nezapomněla na zítřejší večeři u Dallasových", mrkne na mě.

Já úplně zapomněla.

,,No ,mami, já jsem plánovala, že v pondělí zkusím ten nábor rozsleskávaček, na tu večeři jsem popravdě zapomněla", řeknu upřímně.

Mamka byla jediná, komu bych o tom náboru řekla, jinak jsem měla v plánu o tom nikomu jinému neříkat, protože hej, všichni co mě dobře znali věděli, že na všechny sporty jsem úplné prkno. Míče jsem chytala systémem "udělám si z rukou košík" a házela jsem systémem "omlouvám se všem, které trefím".
Vím, že roztleskávání není jenom o míčových hrách, ale já jsem obecně pohybově byla úplně marná. Takže Axelovi, bráchovi a pro jistotu holkám ani muk.

                                       ~

,,Já se tak netěším na ten Stanfordův ksicht", poznamenala Kendall, když jsem stáli u skřínek.

Ale no tak Ken, to si náš učitel dějepisu nezasloužil. Byla tu ještě Lili a Axel.

,,Vidíte ty zachmuřelý tváře fotbalistů", poukázala Ken na skupinku kluků procházející kolem nás.

,,Dneska jsou všichni po škole", zasmála se.

Ken sice milovala americkej fotbal, ale věděla jsem, že proti našem fotbalistům měla jisté výhrady, osobní výhrady. Taylor byl v týmu.

,,Počkej dneska mám být po škole i já!" vykřikla jsem zděšeně.

Přijde mi, že na dnešní pondělí jsem úplně zapomněla, nejdříve večeře a teď být poškole. Což mě přivádí jak asi bude po škole Scott, bude po škole na druhou.

,,Ale rozleskávačky nevypadají moc zachmuřeně", poznamenám když se podívám na procházející Sandru.

I nějaké rozleskávačky byly po škole, ptáte se proč? Jednoduše, při čtvreční rvačce rozleskávaly a povzbuzovaly náš tým.

,,Ty nemusí, je dneska ten nábor a každý kdo na něj jde, je prominut z různých trestů", pronese zamyšleně moje nejlepší kamarádka.

Ha, takže dneska budu moc jít na nábor. Moc jsem nevěděla proč vlastně na něj tolik chci, ale za víkend jsem se pro to tak natchla a dokonce jsem si pro sebe v pokoji nacvičovala takovéto "řekně te A".

Naše škola také měla svůj pokřik zněl tak to: My jsme Marshall high school! Kdo jsme? Marshall high school! Co jsme Marshall high school!
Mělo to spoustu variant, ale tahle se mi zdála nejjednodušší na naučení.

,,Hele zvoní, celý den se už asi neuvidíme mám hodně projektů, tak Lili nezapomeň dneska v pět", mrkl na na nás Axel a zmizel v davu studentů.

,,Ú, nějaké to dastaveníčko", zahejbala Kendall obočím na Lili.

,,Jen mě doučuje dějepis", začervenala se moje zrzavá kamarádka.

,,..řekně te A, řekněte L, řekněte L, Marshall high school! Marshall high school! Kdo jsme? Marshall high school! Co jsme? Nejlepší! Marshall high school do toho!" opakovala jsem si potichu cestou do tělocvičny.

Dveře do šaten měli uprostřed okýnko, kterým jste se mohli kouknout, co se děje uvnitř.
Hned ale jak jsem se jím podívala jsem se zastavila. Bylo tam asi dvacet holek. Všechny byly štíhlé s dlouhýma nohama a s vlasy jak z reklamy. Posedávaly na lavičkách a společně se smáli, tím ukazovaly jak bílé zuby mají. Co mě to napadlo, tam rozhodně nejdu!

Otočila jsem se na patě, ale při prvním kroku jsem se s někým srazila. Nepřijde vám, že se poslední dobou srážím s někým docela často?

,,Kendall?", podívám se na svojí kamarádku, která se právě zvedá ze země.

,,Co tu děláš?" zeptám se na otázku, na kterou znám už předem odpověď, ale nechce se mi tomu uvěřit.

,,Vlastně jsem přišla na nábor, stejně jako ty hádám", zasměje se nervózně Ken.

Ona umí být nervózní?

Tohle bych na Ken netypovala, ikdyž je pravda, že spoustu podmínek splňovala, byla vysoká, měla dlouhé hnědé vlasy a fotbal milovala.

,,No jó no, ale už mizim, byl to blbej nápad, přeju hodně štěstí", popřeju jí.

Jak jsem mohla být tak naivní?

,,Tak to teda ne, ty pěkně půjdeš se mnou na ten nábor", prohlásila, popadla mě za ruku a už si to hrnula ke dveřím.

Naše přítomnost ostatní holky v místnosti nijak nevyrušila, a tak jsme si sedly do nejtmavšího rohu a začaly si opakovat sestavu. Kendall mi taky prozradila, že na nábor chtěla jít už v prváku, ale bála se a taky na něj šla Bethany že.

Jedna z mladšíh roztleskávaček nás odvedla do rozehlé tělocvičny, kde už na tribunách na nás čekal zbytek rozleskávačského týmu. Mezi němi jsem nezahlédla Bethany.
Byly tam také čtyry lavice, za kterýma seděla jak jinak než Camila, Ashley, Emily a Sandra.

,,Vítejte na našem náboru rozleskávaček v roce 2019. Jak už víte hlavní zápas už byl a nyní budeme vybírat do našeho týmu jen pár těch nejlepší, přesněji čtyry", uvítala nás Camila.

Všem se zatajil dech, jenom čtyry? Z čísel na každé holce jsem poznala, že nás tu bylo osmnáct, věčina byly prvačky, z druhaček jsme tu byly tři a jedna třeťačka.

Potom jsme se seřadily do třech řad po šesti, Emily nám ukázala sestavu, kterou už všechny stejně znaly.

S Ken jsem stály ve druhé řadě s já si připadala jako naprostý ňouma.

,,Tak začneme první řadou, ostatní se posaďte", zavelela Camila.

Byly tu dobrý a i trochu slabší výkony, ale všechny měly jedno společné, byly nehorázně energické.

Hned jak jsme šly na řadu my, jsem znervóznila.
To dáš, to dáš, to dáš, opakovala jsem si pro sebe.

Hned jak se hudba spustila jsem se začala vlnit do různých tvarů.

Co to děláš se svým životem Ario?

,,Dobrý, ne?" posadila se vedle mě na lavičku udýchaně Kendall.

,,No skvělý", povzdechla jsem si.

To ještě nebyla ta nejhorší část, ta teď přišla.

Freestyle.

Jak já jsem to slovo nesnášela.

Šly jsme po číslech, já jsem byla patnáctá.
Všechny tam začaly dělat různé přemety, salta a co já vím ještě.

,,Hodně štěstí", popřála jsem Ken, která šla číslo předemnou.

Byla skvělá, udělala pár přemenutů, araba a pak trochu zatancovala.

Měla jsem to trochu připravené, ale hned jak jsem se dostala do středu tělocvičny jsem se sekla.

Nádech, výdech.

Camila na mě mírně kývla a pak pustila hudbu. Začala jsem se tak nějak hýbat do rytmu. Chtěla jsem udělat i nějakou tu akrobatickou část a tak jsem začala dělat hvězdy, spoustu hvězd. Při čtvrté jsem už neudržela rovnováhu a spadla jsem.

Au.

Samozřejmě jsem se nemohla nějak seknout a tak jsem se začala kroutit na zemi což vyůstilo v most, ze kterého jsem se postavila. Na závěr jsem udělala rondat, předtím jsem ho párkrát dělala, ale teď pro mě bylo těžké při dopadu udržet rovnováhu.

Po dalších třech číslech nás všechny Camila svolala.

,,Dneska jsme viděly spoustu povedených čísel a každá jste byla svým zbůsobem dobrá", mrkla na prvačku, která vypadala, že se za chvílí rozbrečí.

,,Ale projít mohou jen čtyry z vás , budeme vyvolávat čísla, která se tenhle rok dostala do týmu rozleskávaček Marshall high school!" řekla a všechny holky v místnosti začly tleska, pískat a křičet zároveň.

,,Číslo 5!", zařvala Sandra.

Davem se ozvaly výkřiky a malá prvačka se začala objímat ze svýma kamarádkama. To se opakovala i u dalšího čísla s tím rozdílem, že to byla třeťačka.

,,Další je číslo 14!", ozvala se znovu Sandra a Ken vedle mě vylítla asi tři metry do vzduchu a šinula si to k ostatním dívkám, které se dostaly.

Nemám šanci.

,,A poslední číslo, které se dostalo do našeho týmu je... 15!" zařvala poslední číslo kapitánka týmu.

Skvělý, tak si můžu sbalit svých pár švestek a jít o dům dál. Můj radar naivity asi musel prasknout.

Počkat...

,,Číslo 15", podívala se na mě Camila s pozvednutým obočím.

Panebože já jsem číslo patnáct. Co jsem jako dělala těch deset sekund, stála si na vedení?

,,Holka jsme tam", zašeptala na mě Ken když jsme stály vedle sebe a čekaly co se ještě bude dít.

,,Všem ostatním hlásím rozchod", ozvala se naposledy Camila.

Následovně se všechny rozešly, některé s pláčem a některé s kamennou tváří.

Sandra nám potom vysvětlila systém tréninku, které jsou dvakrát do týdne, a také to jak naše absence musí být minimální.
Bylo mi jasné, že v tomhle týmu nejsem díky svému tanečnímu nadání, ale díky jednomu mému sourozenci.

,,Jsem Hazel", představila se mi třeťačka.

Pochopila jsem, že s Kendall se znala už z dřívějška.

Byla vysoká, měla černé vlasy a ledově modré oči. Podle způsobu vyjadřování my hrozně připomínala Ken.

Číslo 5 se nám odmítlo představit a prostě odešlo. Prvačka nafrněná.

Vydaly jsme se teda společně s Hazel k východu školy, kde už na ni čekalo asi pět fotbalistů. Moc jsem je neznala byly to třeťáci a jeden druhák.

,,Tak co zlato", obejmul ji jeden z nich kolem ramen.

,,Jsem tam", usmála se a dala mu pusu.

Awww.

Protože jsme neměly s Kendall co na práci, přijali jsme jejich pozvání do vzdejšího "baru".
Kluci byli hrozně fajn, obzvlášť jeden, který mi věnoval větší pozornost - Matthew.

,,Takže Nothemova ségra je roztleskávačka", usmál se na mě, když jsme šly do "baru".

Matthew byl takříkajíc roztomilý, jeho modro šedé oči krásně ladily ke kaštanovým vlasům a jeho úsměv zdobily dva ďolíčky.

,,To jsou mi věci, věř mi, až se to dozví zbytek týmu budeš k roztrhání", zasmál se ještě.

No tak o tom bych úplně nevtipkovala, myslím, že až se to dozví můj bratr, postará se o tu trhací část sám.

                                       ~

,,Tak kam teď?" zeptal se Justin - Hazel kluk- když jsme procházeli městem.

,,Nemá někdo volný dům?" namítl Michael.

,,No brácha s mamkou mají být na večeři u sousedů minimálně do deseti, mohli bychom k nám", navrhnu.

Už jsem byla trochu rozjetá nevím jestli to bylo tím, že jsem se opravdu bavila a nebo alkoholem, který přinesl jeden z kluků, ať to nebo to, byla jsem přesvědčená, že dnešek ještě nekončí.

,,Jsi si jistá", zeptala se mě Ken když jsem otevírala hlavní dveře.

Jen jsem kývla a dál se věnovala mému rozhovoru s Mattem.

,,Zuj te si boty a následujte mě", zavelela jsem.

Cestou do obýváku se všichni bavili, hihňali a neustále něco pokřikovali, ale nebyla jsem na tom jinak, zrovna jsem se smála jako postižená jednomu vtipu když...

,,Ario?" Podíval se na mě můj bratr sedící u stolu. Bohužel jsem neměla jen jeho pozornost, seděla tu i mamka, babička, Everly a Brandon.

Ahojky💗
Vítám vás u dnešní kapitoly. Dneska setu nebudu moc rozepisovat. Stručně, budu ráda za každou hvězdičku a komentář. Doufám, že se vám kapitola líbila.
Vaše My Lady Jane🖤