S pocitem rozlámanosti se probouzím s tváří přitisknutou ke studenému okýnku. Akorát dodávka zastavuje u čerpací stanice, která je součástí obrovského nákupního centra v nějakém městě. Marně se snažím najít něco, co by mi napovědělo, kde se nacházíme. Nějakou ceduli, upoutávku jako ‚Vítejte v Někde!'. Ale nemůžu najít nic, co by mi poradilo. To je, když něco nutně potřebujete najít, co jindy nacházíte zcela běžně, ale teď se mi nedaří.
„Fajn," promlouvá Harris zepředu a budí i všechny ostatní. Ještě pořád je tma, ale hodiny na palubovce ukazují půl osmé ráno. „Vidím to tak na hodinu, dvě. Víte, co máte a nemáte dělat. Tak jo, ven." Předposlední větu nejspíš směřoval všem, jenom mě a Jeremymu ne. Neochotně se soukám z auta a chci se jít k bratrovi, kterému už naběhl pěkný monokl a konečně mu přestřihávají plastové pásky. Divím se, že mu je nechali tak dlouho. Řidič dodávky mu do ran lije trochu kysličníku a čistí mu kůži od krve. Chci se k němu dostat a obejmout ho, ale nedaří se mi to
Dva kluci, co se mnou seděli v autě, se sice netváří tak kamenně jako ostatní, ale ani se neusmívají na každého, koho potkají. Mám chvíli čas si je prohlédnout. Jeden z nich je černoch, s krátkými tmavými vlasy a velikýma hnědýma očima. Ten druhý má hnědé vlasy a zvláštní, zářivé oči, těžko říct, jakou mají barvu. To je ale jedno, protože vypadají snad nejvíce přátelsky ze všech tady. U Jeremyho se naopak drží ti, kteří se tváří, že jim je všechno jedno a nejraději by něco, nebo někoho zmlátili. Bratr představuje perfektní cíl, ale drží svoje nervy na uzdě.
Strach, co ze mě na chvíli opadl, se mě znovu zmocňuje. Nejraději bych si dala pořádnou facku. Jak tady můžu říkat, že vypadají přátelsky, když nás unesli?
A mají zbraně. Spoustu zbraní, abych byla přesná.
Celkem mě překvapuje, když nás všechny Harris zve na snídani do McDonaldu. Procházet kolem tolika náhodných lidí je příšerné, protože mám chuť vykřičet na celý obchoďák, co se nám děje a že chci domů. Očima se snažím dávat najevo, že k nim nepatříme, ale lidé kolem nás chodí bez povšimnutí, každý jde za svým, spěchá do práce nebo do školy, kupují si svačiny, telefonují a ignorují každého, jenom ne sebe.
V McDonaldu se setkáváme se skupinou z první dodávky. Daniel a Matty se drží u sebe, ale nemluví a jedna z holek neustále těká očima jejich směrem. Asi se jí nelíbí, že jsou spolu, když já a Jeremy se k sobě nemůžeme přiblížit.
„... ne, žádné větší problémy. Jeremy je trochu výbušný, ale už jsem měl i horší případy," dostává se ke mně útržek hovoru Harrise a muže z druhé dodávky.
V Macdonaldu sráží několik stolů k sobě, ale nenechávají nás sedět u sebe, ani Daniela s Mattym. Vlastně nás každého posazují úplně jinam.
V kapse mi začíná zvonit mobil a všichni u stolu utichají a stáčí oči ke mně. Zvláště Harris se tváří... divně.
„Kdo vám volá?" chce vědět. Já hovor vypínám, mobil strkám do kapsy a očima propaluju stůl před sebou. Když vidí, že se nemám k odpovědi, dodává: „Lori, jsme na jedné lodi."
„To teda nejsme!" vrčí Jeremy.
„Já jsem jí volal," přiznává se Matty a tím maří můj pokus neprozradit ho. Získává si pozornost všech. Jejich šokované výrazy jsou pro mě překvapením.
„Jak si zjistil její číslo?" mračí se.
„Když jste vyměnili kartu mě, došlo mi, že jste museli vyměnit i ostatním. Nejdřív jsem zjistil to svoje a myslel jsem, že číslo Lori bude změněné minimálně." A je to tady. Matty je génius, co se týče matematiky a informatiky.
„A na to si přišel jak?"
„Ne všichni používají DIF SIM karty, které zavedla britská tajná služba teprve před dvěma lety," vypouští z pusy Matty a tentokrát jsou vyvedení z míry všichni, až na Dana, který si asi neuvědomuje, o čem bratr vůbec mluví.
„Dovol mi další otázku," odkašlává si Harris. Přísahala bych, že mu cukly koutky. „Odkud máš informace o tajných projektech M16?" Vím akorát to, že M16 je jedna z tajných služeb v Británii.
„Vy jste od policie?" Matthyas viditelně bledne, nejspíš se mu udělalo špatně.
„Ne, do policie máme dost daleko."
„Ale nehrozí rodičům nebo mě vězení, když vám to povím?"
„To, co ti hrozí, je maximálně pochvala za výjimečné schopnosti v oblasti výpočetní techniky a upozornění, abys to vícekrát nedělal," vzdychá Harris a čeká na odpověď, stejně jako všichni ostatní.
„Ukradl jsem je." U stolu je chvíli ticho, pak se ale Harris začíná smát. Působí to zvláštně.
„Takže už víme, kdo se jim naboural do systému a málem nás kvůli tomu zavřeli, protože samozřejmě podezírali nás. Víckrát to nedělej, a to myslím vážně."
Matty ukradl tajný projekt M156... a oni mu řeknou, aby to už nedělal? Jeremy se mě očima ptá, jestli jsem slyšela to samé. Já nepatrně přikyvuju a uvažuju o tom, co na sebe teď Matty prásknul.
Od malička se hrabal ve všech možných přístrojích, z ovladačů prakticky na cokoli vždycky zmizely kryty, pamatuju si, že když mu bylo dvanáct, opravil mámky rádio jenom z pomocí kusu obyčejné špejle. Podílí na tvoření webu školy, ale že je až tak... dobrý?
Dál se hovor stáčí úplně jinam a Matty s Danielem prolamují ledy. Hlavním tématem jsou překvapivě auta, sport, jídlo a občasná kolemjdoucí v krátké sukni.
Mattyho udivuje, že se s nimi dá bavit o nějakých super výkonných počítačových programech, Daniel zjišťuje, že všichni se učí karate nebo jiné bojové umění. Já a Jeremy mlčíme, sedíme jako zařezaní, pokoušíme se být neviditelní, oba bychom nejspíš byli raději někde úplně jinde. Ale my dva se mezi tolika lidmi ztrácíme, takže by nikoho nenapadlo, že nás unesli a nejsme tu z vlastní vůle.
Matty a Dan nám v postoji těch, kteří se nenechají zmanipulovat, moc nepomáhají, protože se s nimi baví, jako bychom se znali věčnost.
„... to je možný, ale stejně si myslím, že nejlepším hokejistou je moje ségra!" prohlašuje hrdě Daniel a já odvracím zrak od okna. Pár těch kluků se začíná smát, jakoby Dan řekl ten nejlepší vtip, co kdy slyšeli.
„Být tebou, nesmál bych se," promlouvá Jeremy poprvé, naprosto vážným chladným hlasem. „Protože možná si příbuznej s Jackie Chanem, ale na ledě bys byl nahranej."
„Jdu se projít," špitám směrem k nejbližšímu sedícímu klukovi, aby pak všem mohl říct, že se nechystám utéct. Nebo možná i jo...
Celkem normální rychlostí vycházím z McDonaldu a jsem ráda za vzduch neprosycený všemi těmi chemickými chutěmi. Nesnáším Mekáč. Jakmile jsem trochu dál, přidávám do kroku a beru jezdící schody po třech a snažím se vyhýbat všem lidem, co jdou proti mně.
Vycházím z obchoďáku a nadechuju se mrazivého vzduchu. Pohled na zasněženou a zdánlivě čistou krajinu mě uklidňuje.
Co se nám to stalo?
Vím, že mnoho lidí je na tom hůř, než my. Ale s tím já nic neudělám a děsím se toho, co prožívám já teď, ne jiní, o kterých ani nevím. Napadá mě myšlenka útěku. Znovu a zase se o mě pokouší. Jenomže bratři jsou tam a já tady. Bez nich si připadám sama. Kdyby odvedli jenom mě, asi bych se zbláznila, brečela. Takhle se alespoň snažím být jako oni. Stateční, nebo statečnost alespoň předstírají a daří se to.
Po minutě strávené venku jenom v tričku se zase vracím dovnitř. Ale ne k nim, ale do obchodu s luxusním oblečením. Nemám v plánu teď vyrazit na nákupy, protože u sebe moc peněz nemám, ale klidně budu jenom očumovat všechno zboží jenom proto, abych se nemusela vracet.
Takhle procházím všechny obchody s oblečením, elektrotechnikou a dokonce i jedno hračkářství v druhém patře obchoďáku. V obchodě se sportovními potřebami obdivuju krasobruslařské brusle. Ty moje jsou sice už starší, ale nedám na ně dopustit. Což ovšem neznamená, že bych ty nové nebrala, kdyby mi je někdo nabídl zadarmo.
Mojí poslední zastávkou je obchod se šperky. Na první pohled je jasné, že mám v kapse peníze jenom na to, abych se mohla dívat. Ze všech těch zářivých prstýnků, náušnic, náramků, řetízků a hodinek až oči pálí. Ale jsou nádherné.
„Promiňte, slečno, mohu vám nějak pomoct?" Otáčím se za hlasem a koukám na ženu, které může být tak padesát. Má na sobě ošklivý šedivý kostým, na nose tlusté brýle a přísně ulíznutý účes. Její oči vybledlé modré barvy bodají.
„Jenom se dívám," pokouším se o úsměv.
„V tom případě vás poprosím, abyste odtud odešla," vyhazuje mě jemně. Už se chci nadechnout a říct jí, že nedělám nic zlého, když se jenom koukám, ale někdo je rychlejší.
„Je tu se mnou, madam." Za jejími zády stojí ten černoch s tím nezářivějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Dokonale bílé zuby dokonce přebíjí záři všech těch šperků. Vypadá celkem nevinně. Skoro roztomile. Ale nemůžu mu kvůli jednomu úsměvu zapomenout, že se podílel na mém únosu.
Ženská kluka sjíždí snad ještě opovržlivějším pohledem, než mě, ale nic neříká. On se sice tváří mile, ale taky jde znát, že by neměl problém z tohohle obchodu udělat kůlničku na dříví. Ať chce nebo ne, má vzhled kriminálníka a jeho zářící oči s uličnickým leskem tomu vůbec nepomáhají.
Nakonec nás ta babka nechává být.
„Sleduješ mě?" otáčím se na něj a mhouřím oči.
„Hmmm."
„Hm-co?"
„Nenazval bych to sledováním. Spíš...fajn. Jo, sleduju. Celou dobu, je to moje práce," zubí se. Vypadá dost uvolněně.
„Sledovat mě?"
„Taky. A ujistit se, že ti někdo nebude komplikovat život."
„To je vážně milý," bručím a obracím se zpátky k vitríně, jako by tu ani nebyl. Očima hypnotizuju jemný stříbrný náramek, který je seskládaný z maličkých čtyřlístků a uprostřed každého je zasazený ještě menší zelený kamínek. Cena vedle mě ale děsí. Vím, že mám v kapse pětilibrovku. Ještě patnáct takových a mohla bych si ho dovolit.
„Líbí se ti?"
„Jo."
„Chceš ho?"
„Neříkej mi, že po kapsách nosíš tolik..."
„Nehodlám za něj platit," oznamuje mi, jakoby mi řekl, jaké je venku počasí.
„Chceš ho ukrást?" valím na něj oči.
„Ne, zeptám se tý milý paní, jestli by mi ho dobrovolně nedala. Samozřejmě, že ho chci ukrást!," usmívá se lišácky. „Zeptej se tý babky na něco a pak jdi ven. Počkej před obchodem a prosím, nikam nechoď. Harris by mě asi zabil, kdyby věděl, že tady běháš sama."
„Já nevím," váhám.
„V životě už ji neuvidíš," ušklíbá se a vypadá ohromně sebejistě, jako by měl s krádežemi mnoho zkušeností a nikdo ho nemohl přistihnout.
„Nebo taky jo, u soudu," těkám očima k ženě, která ukazuje nějakému mladému páru prstýnky. „Co když ona uvidí tebe, jak tady kradeš?"
„Klídek, jo? Běž prostě ven, dokud je zaměstnaná," vyhání mě a já dělám, co po mě chce. Sedám si na lavičku před zlatnictvím a čekám asi dvě minuty, dokud kluk nevychází z obchodu s rukama v kapsách a pohodářským úsměvem na rtech. Hlavou kývá směrem k jezdícím schodům, ke kterým se pomalu vydávám.
Až na eskalátorech se začíná hrabat v kapse a vytahuje ten náramek.
„Ukaž ruku," vyzývá mě a já ji nedůvěřivě natahuju k němu.
Připíná mi ho a já se zase trochu stahuju.
„Jsem Dyllen," usmívá se.
„Lori. A díky."
„Nemáš zač. Víš, myslím, že takové přepady, jaký si dneska zažila, nejsou úplně správné. Ale zase musíš přiznat, že dobrovolně byste taky nešli."
„Nešli, když nevíme, kdo jste, proč nás vůbec chcete někam odvážet a milion dalších věcí. Všichni se tváříte... prostě divně. Navíc je Jeremy zraněný."
„Jeremy je zvláštní typ člověka. Často se nestává, že by se nás někdo pokusil napadnout. Martyn má od něj zlomený nos, takže má u nás bod plus," uculuje se.
„Často nestává? Takže... vy takhle přepadáváte lidi častěji?"
„Lori, nemluv o tom jako o přepadení. Spíš bych to nazval jako dobrovolně povinné opuštění domu s cizími lidmi. Ale jinak jo, několikrát do roka, i když tohle je moje druhá akce."
„Příšerný," mručím.
„Zatím se to určitě tak jeví, ale... já ti něco povím, ale ty nepovíš, že jsem ti to pověděl, jasný?"
„Platí."
„Vy čtyři- ty a tvoji bratři, jste něčím zvláštní a můžeme pomáhat lidem způsobem, jakým to devadesát devět procent obyvatel na světě nedokáže. Odpad jako já se stará o vaše bezpečí. Všechno je to ale přísně tajné a ví o tom strašně málo lidí. Takže... ehm, bych ocenil, kdyby Harris nezjistil, že jsem ti toho tolik vyžvanil." Tolik? Možná mi toho řekl hodně, ale já z toho naprosto nic nechápu.
„Nic mu nepovím. Kam jedeme?"
„Zase klídek, nemůžu ti vyslepičit všechno," směje se a v očích se mu nadšeně blýská. „Ale popravdě, ani my to úplně přesně nevíme, protože to místo na mapě nenajdeš. Tají nám to."
„Kdo?"
„No ředitel a profesoři."
„Takže škola?" uvažuju nahlas. Dyllen se dlaní plácá do čela a potichu úpí.
„Dost otázek, jo? Takhle ze mě dostaneš úplně všechno, aniž bych to věděl. A to jsem tady já, kdo má výcvik, ne ty..." hučí.
„Výcvik?" chytám se hned.
„Zapomeň na to. Lori, já tuším, jak ti je, ale nemusíš mít strach. A už vůbec ne z nás. Ti blbečkové se taky začnou chovat normálně. Mohla si je vidět, jsou jako jiní kluci v našem věku," mrká na mě. „Jenom v přítomnosti Harrise nejsou tak sprostí."
„Ty máš taky pistoli?" ptám se opatrně. On po mě střílí ostrým pohledem, ale hned se zase usmívá. Jenom naštvanost hraje a zase se začíná usmívat.
„Mám."
„Ukážeš mi ji?"
„Proč, chceš mě zastřelit?"
„Ne, já jenom... prostě jsem se chtěla podívat." Nedokázala bych vystřelit ani na zvíře, natož na člověka. I když nikdo neví, čeho je schopný, dokud se neocitne v nějaké krizové situaci. A tohle už krizová situace není, protože jsou na nás hodní a mě vážně zajímá zbraň sama o sobě.
„Teď rozhodně ne," zubí se.
Pokrčením ramen maskuju zklamání a společně se mlčky vracíme k ostatním.
„Jdu si ještě koupit jablečnou taštičku," říkám Dyllenovi. On přikyvuje a vrací se ke stolu, kde všichni až na Jeremyho o něčem horlivě diskutují. Ten uraženě sedí v rohu a věnuje se vražděním všech okolo za pomocí svých hnědých očí. Stoupám si do fronty a čekám, až se na mě dostane řada.
Matty a Dan se tedy pořádně rychle otrkali. Chovají se přátelsky a asi jim začali věřit, že nám nechtějí nic udělat. Dyllen mě trochu obměkčil, ale i tak jim nevěřím ani noc mezi očima. Unesli nás a tím to hasne.
Trvá snad deset minut, než se mi do rukou dostává sladká horká pochoutka. Jediná dobrá věc na McDonaldu je právě tato.
„Je to všechno?" ptá se holka, která může být stejně stará jako Jeremy.
„Jo, díky," dávám jí svou pětilibrovku a čekám, až mi vrátí.

Skutečnost, že jsem bůh ví kde, s bůh ví kým, je pořád dost děsivá. Dyllen své milé chování může hrát. Všichni to mohou být herci. Jenomže co nám zbývá udělat... nic. Neutečeme, nezbavíme se jich a oni nejspíš nemají v plánu nás pouštět. Musíme vydržet.
Se snad nečitelným výrazem ve tváři se chystám vrátit se. Ale v poslední chvíli si všímám spěchajícího muže. V levé má ruce telefon, který si tiskne k uchu, v druhé ruce veliký kelímek s kávou. Je to nějaký docela mladý kravaťák v obleku, který někam spěchá a nekouká na cestu. Ostatně já taky ne. Já si ho všímám až ve chvíli, kdy do sebe narážíme.
Já i on končíme na zemi a obsah velkého kelímku na mém tričku a džínech. Tváře mi začínají hořet, vyskakuju na nohy a běžím rovnou na záchod, který je vzdálený jenom pár metrů.
Na záchodě si hned sundávám tričko a úlevně si oddechuju, protože byla překvapivě neskutečně horká.
„Do hajzlu," kleju, když vidím tu spoušť a mýdlo z dávkovače nechávám kapat rovnou na látku.
„Lori, jsi v pohodě?!" nakukuje Dyllen dovnitř. Otáčím k němu hlavu a on se obrací ke mně zády. „Promiň, já... nedívám se, jo? J-já se nekoukám." Mám co dělat, abych se jeho rozpakům nezačala smát. „Jsi v pohodě? Přinesl jsem ti svetr."
„Nejvíc utrpělo moje tričko. Já osobně jsem jenom naštvaná."
„Fajn, hele... auvajs!"
„Ty mizero šmíráckej!" začíná vřeštět nějaká stará paní a bere Dyllena holí přes hlavu. „Dnešní generace mladých je zralá pro kriminál! Policie!"
„Čekám venku!" volá Dyllen a klidí se z válečného pole proti silnějšímu nepříteli. Na fukaru nechává můj svetr.
Tahle scéna mi přijde celkem vtipná a zvedá mi náladu.
Když se mi z trička daří dostat většinu z kávové skvrny, chvíli ho suším pod fukarem. Džíny to sice tolik neodnesly a na jejich barvě skvrna tolik jako na béžovém tričku nevyniká, no nejde říct, že je snadno přehlédnutelná. Nějak to přežiju. Beru si na sebe svetr, mokré tričko do ruky a vylézám ze záchodů.
Čeká na mě Dyllen, který v ruce drží dvě jablečné taštičky a vesele s nimi mává.
Všímám si, že ostatní už jsou pryč, takže i my se vydáváme směrem z obchodního centra.