Krátká úvodní kapitola je napsána klasickou formou, pak už je 98% příběhu formou textingu :))

*

"Nemůžu uvěřit, žes mě k tomuhle donutila."

"Tak už běž." Má kamarádka, Kim Saerin mě popostrčila. "Je to sázka a tys slíbila, že tuhletu už splníš, protože z té poslední ses vykroutila. Takže hezky běž."

Zanadávala jsem, ale přecejen se nakonec neochotně dobelhala ke Kimu Taehyungovi. Postával (jako zázrakem) sám mezi poličkami s knihami, ve kterých zjevně hledal nějaké informace.

Přistoupila jsem k němu a trochu se přikrčila. "Uh, ahoj, uhm..no..omlouvám se, že ruším, ale..."" Poklepala jsem mu na rameno. Vážně to právě dělám? Ví on vůbec, kdo jsem nebo že existuju?

Hlava Kima Taehyung se natočila. Rozhlížel se zmateně kolem, snažíc se přijít na to, odkud přichází můj hlas. Zmínila jsem se, že jsem neuvěřitelně maličká? Odkašlala jsem si a zamávala rukou do vzduchu. "Jo, ahoj, ehm, tady dole."

Bože, jsem taak trapná, někdo mě zachraňte. Rychle.

Jeho zrak se přesunul níž a jeho obočí se zvedla. "Oh..." Věnoval mi pohled, který mi naznačoval, abych pokračovala.

"No, totiž..." Nervózně jsem si hrála se svými prsty. Polkla jsem. Je to jenom sázka. Stejně na tu pitomou prosbu nepřikývne. Vydechla jsem a začala blábolit: "Vím, neznáme se... ale koukej, moje kamarádka---jo tamta--se se mnou vsadila, že nepožádám nejpopulárnějšího kluka o pusu. Jasně, že nemusíš, jestli nechceš. P-prosím, nedávej mi facku--"

Ihned zaklapl knihu, kterou držel ve svých dlaních. "Není problém."

"...."

"Na tvář nebo na rty?"

Ztuhla jsem.

"Já---Já totiž, já uhm... já nevím. Ona neřekla nic konkrétně, řekla jen..."polibek", takže nevím, kam myslela... Uhm, wow to znělo divně, ale hele, uh... Cokoli ti bude příjemné--- Jeej, to taky znělo blbě--- Chci jen říct--před pár minutama jsem měla peprmintovou žvýkačku... takže z pusy mi nepáchne, jestli se bojíš tohohle a -"

Naklonil se blíž a políbil mě. Stalo se to tak náhle, že mě to přinutilo zmlknout a zbytek mé věty visel někde ve vzduchu - nedořčený. Díky bohu, že to byla jen pusa na čelo, ale proč se teď mé nohy nehýbou tak, jak by měly?!!

Rychle se usmál, jakoby se právě nic nestalo a pak odkráčel i se svou knížkou ven.

Zato já tam jen dál stála jako solný sloup - pořád v šoku.

*

Odcházela jsem domů se sluchátky v uších a v mé mysli se stále dokola přehrával ten moment v knihovně. Bylo to jako písnička, která byla nastavená na opakovaní - jenomže na pokaženém mobilu, protože tu písničku jsem nemohla nijak zastavit.

Pořád jsem byla hluboko ponořená do vlastních myšlenek, když jsem ucítila, jak mi v kapse zavibroval telefon. Vylovila jsem ho a uvědomila si, že je to upozornění ze snapchatu.

"Oh, kdo to je?" Pokrčila jsem obočí a zaraženě zírala na novou žádost o přátelství.

uživatel untaemable si vás přidal podle vaší přezdívky

[přijmout]

[odmítnout]