Bylo asi půl třetí ráno, když přišli domů. Felix byl na něm zavěšený, sotva stál na nohách, mlel páté přes deváté a usmíval se u toho jako sluníčko. Nebyl zvyklý pít, tudíž se na něm pár skleniček vína docela výrazně podepsalo.

„Díky, Hanji," usmál se na něj vděčně, když mu pomohl z kabátu a následně i z bot.

„Není zač," odpověděl Jisung, zatímco se svlékal ze zimních vrstev. „Pojď, pomůžu ti do postele."

Sangvin opatrně zvedl svého kamaráda do náručí a vydal se s ním do ložnice. Nešel moc rychle, aby se Felixovi náhodou neudělalo špatně.

„Díky," zamumlal vyšší, když si opřel hlavu o jeho rameno.

„Za málo," usmál se Jisung a otočil hlavu směrem němu. Byl tak krásný. Nemohl se vynadívat na jemný srdcovitý obličej, na kterém vynikaly laní oči. Jeho drobný nos byl posetý pihami, které se roztahovaly na tváře. A jeho usměvavé rty...

Zavrtěl hlavou a položil Felixe na postel. „Je ti dobře?"

Oslovený mírně přikývl a natáhl k němu ruce, aby si ho přitáhl do objetí. Jisung se nebránil a položil si hlavu na jeho hrudník. Nechal se od něj hladit ve vlasech, zatímco poslouchal klidný tlukot jeho srdce. Zavřel oči a nasál jeho hřejivou vůni koření. Tak moc ho miloval...

„Nevím, jak ti mám poděkovat za to, že se o mě staráš," ozval se polohlasně Felix.

Jisung se nadzvedl, aby mu viděl do obličeje. „Nemusíš mi vůbec děkovat, Felixi. Dělám to rád."

Jeho pokrevní partner nesouhlasně našpulil rty a položil mu dlaň na tvář, po které ho následně začal hladit. Sangvin tiše vydechl nosem a odhrnul mu ofinu z očí, načež jemné gesto opětoval. „Byl jsi první, s kým jsem se začal cítit jako člověk. Když jsem procházel kolem nemocničního pokoje a viděl tu ženu při porodu umírat, cítil jsem se jako monstrum... Předtím, než vykrvácela, se mi podívala do očí. Jako kdyby se mě tím pohledem chtěla zeptat, proč ona musí umřít, aby sangvin, kterého v sobě nosila, mohl žít..."

Hlas se mu zlomil a do očí mu vhrkly slzy, stejně jako Felixovi. Rozechvěle se nadechl a pokračoval. „Teprve když jsme se seznámili, když nám bylo šestnáct, ten pocit přešel."

„To jsem nevěděl, promiň, Hanji," zašeptal pihatý a pohladil ho palcem po rtech.

„Vždyť to nevadí, Lixie," usmál se a na bříško dotyčného prstu ho políbil. Potom se k němu skláněl blíž a blíž...

Mezeru mezi jejich rty spojil Felix. Pomalu ho líbal, zatímco jej hladil ve vlasech. Jisung se jeho polibkům nebránil, naopak je velmi ochotně opětoval. Když se druhý potřeboval nadechnout, přesunul polibky z jeho úst na čelo, nos a líce, a dokonce se odvážil jich několik vtisknout na jemnou kůži na jeho krku. Takto jej laskal, dokud neusnul.

*

Ze vzpomínek na loňského Silvestra ho vytrhly hlasy za dveřmi jeho cely. Po čtyřech se k nim přesunul blíž, aby lépe slyšel. Téměř nedýchal, aby náhodou nepřeslechl něco důležitého. Zanedlouho začal z mumlání rozpoznávat jednotlivá slova.

„Co když se z těch pout dostane?" ozval se ženský hlas.

„Tak se z nich dostane. Důležité je, aby se odtud nedostal úplně," uklidňoval ji starší muž.

„Vždyť nad vámi skoro vyhrál, když jste pro něj byli. Fakt, že ti málem nakopal prdel někdo, kdo je o hlavu menší než ty, nemá chybu." V jejím hlasem byl znatelný úsměšek.

„Jen málem," bránil se muž. „Podívej, dostali jsme ho, to je hlavní, ne?"

„No jo pořád. Nechceš ho jít zkontrolovat?"

„A to jako proč? Je mi blbě, jen když na něj pomyslím."

„Možná uvolníš tu nahromaděnou agresi, když do něj párkrát kopneš."

„Výjimečně uznám, že máš pravdu," zabručel muž.

Jisung začal couvat ode dveří, když se kroky začaly přibližovat. Netušil, jestli má vůbec cenu pokoušet se dostat zpátky do pout.

Moc času na přemýšlení stejně neměl, protože v další vteřině už stály mezi dveřmi dvě černé siluety, jedna menší a jedna vyšší. Byl si jistý, že to byla ta žena s mužem, které ještě před chvílí slyšel se bavit. Stejně jako v bytě, ani tentokrát neviděl obličej ani jednoho z nich.

„Heleme se, ptáček se nám přeci jen vykroutil z pout. Škoda, že ti to k ničemu nebude," promluvil k němu muž a vytáhl ho za vlasy na nohy, načež ho pustil.

Jisung zavrávoral, ale nespadl. Nehodlal ani pípnout po celou dobu, kterou s nimi musí strávit. Takovou radost jim neudělá.

Snažil se ranám vyhýbat, jak nejvíce mohl, ale stejně jich schytal více, než by si přál. Pokoušel se údery vracet a kopat, ale síla a koordinace ho velmi rychle opouštěla. Z několika pokusů se netrefil ani pětkrát. Žena se smála. Tleskáním a pokřikováním podporovala svého kolegu.

Netrvalo dlouho a skončil na zemi. Motala se mu hlava a těžce oddychoval.

„Co blbnete? Máte přece práci," ozval se nový mužský hlas. Mohl jen odhadovat, že to byl ten drobnější chlapík, se kterým měl tu smůlu se setkat u sebe v bytě.

„Stejně už jsme skončili, už s ním není žádná sranda," zasmála se žena, načež ji slyšel odcházet.

„Mutanti zasraní," zabručel si muž pod vousy a kopl ho do žeber. Jak si Jisung slíbil, nevydal ze sebe ani hlásku, i když to pekelně bolelo.

Jakmile se dveře za ním znova zabouchly a kroky už nebylo slyšet, pomalu se posadil. Nepokoušel se vstát úplně, byl si jistý, že kdyby to udělal, tak by omdlel. Zatímco čekal, než se mu přestane motal hlava, v myšlenkách se znova vrátil k Felixovi.

Vzpomínal na to, jak mu pomáhal s fyzickou přípravou, když se chystal na policejní akademii, jak si Felix odřel kolena, když zakopl, když spolu byli poprvé běhat, jakou měli radost, když se spolu nastěhovali do bytu, ve kterém byli dodnes, a jak ho vyšší utěšoval, když měl noční můry, i když musel vstávat v nekřesťanskou hodinu... Dal by cokoliv za to, aby se mohl do té doby vrátit.

Když nasbíral dost sil, obrátil se na všechny čtyři. Už se chtěl vypravit ke stěně, aby se mohl aspoň opřít, ale zadrželo ho něco gumového, co vedle sebe nahmatal. Byl si jistý, že to tam předtím nebylo. Posadil se na paty a objekt zvedl. Že by...?

S bušícím srdcem objekt obrátil a palcem pohladil opačnou stranu. Obličej se mu roztáhl do úsměvu. Když zmáčkl na boční tlačítko, popraskaný displej se rozsvítil. Na telefonu byla jedna čárka signálu a šest procent baterie. Měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Ani jeden z těch pitomců si v tom hluku nevšiml, že někomu z nich vypadl mobil, a navíc gumový kryt tlumil náraz.

Telefon vyžadoval PIN, ale to bylo úplně jedno. Tísňové volání mohl využít I bez číselné kombinace.

Zatímco čekal na odpověď, zkontroloval čas a datum. Pořád bylo úterý a blížila se osmá večer. Felix se bude muset za chvíli napít...

„Policie, prosím?" ozval se po jednom zazvonění Seungmin. Jisung se div nerozbrečel štěstím, když když uslyšel jeho hlas.

„Jste tam?" ozval se operátor znova.

„Seungmine, tady Jisung," ozval se tiše. Cítil, jak se mu jazyk začíná lepit na patro a ústa se plní slinami.

„Můžete to zopakovat? Strašně špatně vás slyším," naléhal mladý muž z druhého konce linky.

„Jisung Han," představil se tedy o trochu hlasitěji, když polkl.

„No do prdele! Vydrž mi na lince, lokalizuju tě podle signálu. Chris s Felixem už jsou na cestě, neboj."

„Řekni jim, ať si pohnou," zasmál se tiše a opřel se zády o stěnu za sebou.