Felix se rozechvěle nadechl a vytočil Seungminovo číslo na centrálu. Zatímco telefon vyzváněl, vydal se směrem k nejbližší opuštěné budově, o které věděl, že se do ní občas někdo uchýlil.

„Policie, co se děje?" ozval se Seungmin.

„Ahoj, tady Felix. Prosím tě, budu potřebovat seznam všech opuštěných budov tady ve městě a okolí."

„Jasně, za chvíli to máš na telefonu," odpověděl operátor načež začal cvakat na počítači.

„Víš něco nového? Nevzpomněla si sousedka, nebo někdo od nás, že by viděli nějaký podezřelý auto nebo podezřelý lidi?"

„Bohužel, ale hned ti budu volat, když budu něco mít," ujistil ho Seungmin.

„Dík," povzdechl si Felix a stisk na volantu ještě zesílil.

„Není za co. Minho vzkazuje, ať si na sebe dáš pozor."

„Řekni mu, že provedu. Zatím se měj."

Ukončil hovor a pokračoval v cestě. Velmi by ocenil schopnost, která by mu umožnila určit Jisungovu polohu na první dobrou. Jistě, od jeho unesení uběhla sotva půl hodina, ale moc dobře věděl, že i za tak krátkou dobu se toho může stát hodně. Doufal, že jeho partner je stále naživu.

Zhluboka se nadechl, narovnal se a přidal plyn. U opuštěné budovy číslo jedna by měl být každou chvíli.

*

Zaparkoval u budovy, ze které se už dávno začala loupat fasáda. Možná to byl kdysi krásný rodinný dům, ale teď už z něj bylo v nejlepším případě útočiště pro bezdomovce a plátno pro graffiti.

Předtím, než vystoupil, zkontroloval upozornění na telefonu. Zelená tečka ukazovala, že mu slíbená zpráva už přišla. Přečte si ji, až tady skončí.

Vzal si pistoli a vydal se na průzkum. V okolí domu nic zajímavého nebylo, na stěnách akorát objevil několik sprostých nápisů a nemohl si nevšimnout pár vysklených oken. Když dům obešel, vydal se dovnitř. Bylo odemčeno.

Jako první ho přivítal zápach zatuchliny. Upřímně ho to ani nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, v jakém stavu dům byl. Jak po levici, tak po pravici měl dvoje dveře, a naproti koukal do místnosti, která předpokládal, že bude obývací pokoj.

Chvíli stál a poslouchal, ale když se neozvalo nic, kromě občasného závanu větru, vstoupil do útrob domu hlouběji.

Jako první se rozhodl prozkoumat místnosti vlevo. V jedné místnosti byl záchod a ve druhé koupelna. Napravo byla prádelna a spižírna. Nic vzrušujícího tam nenašel, jenom nepořádek a zrezivělé vybavení. Dveře do všech místností znova zavřel a pokračoval chodbou dále.

Přesně jak předpokládal, skončil v něčem, co bylo vzpomínkou na krásný obývací pokoj spojený s kuchyní a jídelnou. Na pohovce byly natažené poměrně nově vypadající deky. Tak přece jen se tu někdo zdržoval... Instinktivně stisk na zbrani zesílil, ale stále ji neodjišťoval.

Když se trochu otočil, všiml si chodů vedoucích do patra. Došel k závěru, že v přízemí už pravděpodobně nic nevyzkoumá, tak se vydal do patra.

Ztuhla mu krev v žilách, když uslyšel pod svou vahou dřevěné schody vrznout. Zůstal stát v nezměněné poloze a rozhlédl se do všech stran. Když nezaregistroval žádný pohyb a nezaslechl žádný zvuk, pomalu pokračoval po rozvrzaných schodech nahoru. Tentokrát byly dvoje dveře po jeho pravici a jedny na konci chodby.

Ani v jedněch dveřích nenašel to, v co doufal. Narazil akorát na dvě ložnice v politováníhodném stavu a místnost, která sloužila na harampádí, které nejspíš měli původní majitelé v úmyslu vyhodit.

Pomalu vydechl nosem a vydal se po schodech dolů. Tuto budovu si ze seznamu mohl odškrtnout. Byl čas na budovu číslo dvě. A pokud Jisunga nenajde v budově číslo dvě, bude pokračovat do budovy číslo tři, a tak dále.

***

Christopher si frustrovaně povzdechl. Už jezdil po městě skoro dvě hodiny a ještě pořád na Felixe nenarazil. Museli se pravidelně míjet. Pokaždé, když tomu klukovi řekl, ať na něj počká a zůstane, kde je, tak ho odbyl s tím, že se omlouvá, ale že nemůže ztratit ani vteřinu. Aspoň že mu Seungmin poslal ten samý seznam, jako Felixovi, tak mohl aspoň zhruba odhadnout, kde jeho kolega je. Na Jisunga také stále ještě nenarazil, aby mohl Felixe uklidnit, že jeho spolubydlící už je v bezpečí.

Zatímco mířil na další místo, začal mu zvonit telefon. „Prosím?"

„Chrisi, tady Minho. Jak jsi na tom?" ozval se vedoucí.

„Zatím nijak, bohužel. Nenašel jsem ani Felixe, ani jeho spolubydlícího."

Na druhém konci linky bylo chvíli ticho, dokud sang znovu nepromluvil. „Volal jsi mu?"

„Volal, ale že prý na mě nemá čas čekat," ušklíbl se sangvin.

„To samé řekl mně, je to tvrdohlavá osoba. Ale jak jsem ti říkal, musíš ho najít. Má leukémii a nevíme, kolik času mu zbývá, než se nemoc začne projevovat."

Sangvin polohlasně zaklel a automaticky přidal plyn. „Je možný, že proto tak spěchá."

Z Minhova konce se ozvalo souhlasné zamručení. „Hned, jak se spolu sejdete, dej mu pro jistotu napít."

„Jasně... Minho? Myslím, že ho vidím," narovnal se Christopher v sedadle, když si všiml odstaveného policejního vozu s blikajícími světly. „Zavolám ti zpátky."

Ukončil hovor a vystoupil z auta. Když došel k odstavenému vozidlu a naklonil se blíž, uviděl osobu s obličejem položeným na volantu, Vypadalo to, že se jí špatně dýchá. Když několikrát zaklepal na okýnko a osoba k němu otočila tvář, nebylo pochyb, že se jedná o chlapce, se kterým se snažil dvě hodiny sejít.

„Vystup si," přikázal mu jemně a uhnul, aby mohl jeho mladší kolega pohodlně otevřít dveře.

Felix si tedy posbíral věci, které měl na sedadle spolujezdce a udělal, jak mu Chris řekl. Začínal cítit tlak uprostřed čela, ale snažil se na sobě nedat nic znát. „Ahoj."

„Ahoj. Pojď, pojedeme mým autem," pobídl ho sangvin.

Mladší došel k názoru, že nejspíš nemělo cenu se s Christopherem dohadovat. Vypnul světla, auto zamkl a poslušně se posadil na místo spolujezdce, načež si otřel oči. Všechny své věci si držel na klíně.

„Co tě to napadlo, vydat se na takovouhle misi sám? Máš na to vůbec školení?" pohlédl na něj Christopher vyčítavě, zatímco se připoutal.

„Možná instinkt," odpověděl polohlasně druhý a sklopil pohled, což bylo následované tichým popotáhnutím.

Sangvin těžce vydechl. „Podívej, chápu, že o něj máš strach, ale měl jsi na mě počkat, zvlášť když..."

„Zvlášť když co, Chrisi?" obrátil k němu mladší tmavé oči. Teprve teď si všiml, že byly zarudlé. Brečel...?

„Zvlášť když jsi nemocný, Felixi," dokončil Christopher měkce myšlenku. Chtěl svému kolegovi položit ruku na rameno, ale ten se odtáhl a otočil hlavu na opačnou stranu. Ruku tedy stáhl a místo toho zavolal Minhovi, že už se s Felixem sešli a poprosil ho o odtažení Felixova auta zpátky na centrálu.

Když vyřídil telefonát, chtěl se kousnout do zápěstí a dát mu napít, jak mu Minho řekl. Felix si povzdechl a otočil k němu pohled. „Mám ještě hodinu čas."

„Ber to jako prevenci," snažil se ho přemluvit starší.

Felix se pousmál. „I kdybych se napil, tak by mi to k ničemu nebylo."

I když Christopher tušil odpověď, opatrně se zeptal. „Proč?"

Jeho mladší kolega najednou vypadal k smrti unavený, i když se stále usmíval. „Jisung je můj pokrevní partner."

Sangvin nemohl dělat nic jiného, než přikývnout. „Rozumím. Pojď, podíváme se, kam pojedeme dál."

Při porovnání seznamů zjistili, že už jim zbývá prohlédnout méně než polovina adres.

Sotva Christopher nastartoval, začal mu zvonit telefon. „Prosím?"

„Ahoj. Teď mi znova volala Felixova sousedka. Vzpomněla si, že v době, kdy Jisunga unesli, parkovala před panelákem tmavě modrá dodávka se sedřeným lakem na kapotě. Taky byly bíle posprejovaný dveře spolujezdce, nedokázala ty klikyháky rozeznat," oznámil Seungmin. „Changbin s Jeonginem koukají na záznamy kamer, jestli to auto neuvidí."

„Bezva, díky, Seungmine," pochválil ho sangvin předtím, než se s ním rozloučil a hovor ukončil.

„Stejně budeme muset objet všechno, dokud nebudeme mít přesnou adresu, a možná ještě něco k tomu," prohlásil suše Felix a zahleděl se do seznamu.