O OSM LET POZDĚJI

Felixovi jako obvykle zazvonil budík o půl páté ráno. Přetočil se na břicho, s námahou se natáhl po telefonu a několika naučenými pohyby protivný zvuk vypnul. Poté se zrovna rozpleskl na záda a otočil hlavu ke svému spolubydlícímu, který ležel rozvalený na své půlce postele a měl přes obličej nataženou peřinu. Tiše mu záviděl, že může vstávat až o dvě hodiny později.

I přes veškerou počáteční lenost se odkryl, ze skříně vytáhl věšák s úhledně pověšenou uniformou a doplahočil se i s ním do koupelny. Když rozsvítil světlo, musel si na chvíli překrýt obličej rukama. Bylo znát, že se už blíží poslední měsíc roku, rána už zdaleka nebyla tak jasná.

Když se konečně rozkoukal, vyčistil si zuby a umyl si obličej, načež se rychle osprchoval. Potom se oblékl a co možná nejtišeji se odplížil do kuchyně. Zatímco se vařila voda na kávu, v lednici lovil máslo a vejce.

Zrovna se chystal obrátit omeletu na druhou stranu, když ucítil pár paží, jak se mu omotává kolem pasu.

„Dobré ráno," zamumlal Jisung a tiše si zívl, načež si položil hlavu na jeho rameno.

„Dobré ráno," usmál se Felix a na chvíli otočil hlavu směrem k němu. „Vzbudil jsem tě?"

Menší z dvojice zavrtěl hlavou. „Ne, vzbudil jsem se sám od sebe."

„Vážně?" nadzvedl pihatý obočí.

„Vážně."

Felix skepticky našpulil ústa, ale přesto přikývl a konečně obrátil omeletu na druhou stranu. „Jak ses vyspal?"

„Dobře. Doufám, že mi to dneska k něčemu bude," zasmál se sangvin. „Co ty?"

Druhý s úsměvem znovu obrátil pohled k pánvi. „ Taky dobře. A neboj, bude to v pořádku. Jsi šikovný."

„Díky."

Netrvalo dlouho a Felix už byl po snídani. Nádobí nechal ve dřezu s tím, že ho umyje večer, až se vrátí z práce. Obul se do černých bot a přes rameno si přehodil černou tašku, ve které jako obvykle měl peněženku, telefon a klíče.

„Dávej na sebe pozor," pohladil ho Jisung po rameni, když odemykal dveře.

Felix se k němu otočil čelem. „Budu, díky. Ty taky."

Menší z dvojice se pousmál a přikývl.

„Děje se něco?"

Jisung zavrtěl hlavou. „Nic se neděje, jen... jsem trochu nervózní z té nové práce."

Felix ho bez otálení objal a pohladil ho po vlasech. „To zvládneš. Kdyby se cokoliv dělo, víš, že mi můžeš kdykoliv zavolat."

„Já vím," zamumlal sangvin z jeho ramene a přitulil se k němu ještě víc.

Pihatý si tiše povzdechl a zahleděl se do stropu. Jak moc se mu nechtělo do práce. Chtěl zůstat s Jisungem doma, přednostně zabalený v dece a koukat na béčkové filmy. Jenže to bohužel nemohl, volno měl až za tři dny.

Sklopil pohled k hodinkám na svém zápěstí. Za chvíli bude půl šesté. „Musím jít, Hanji. Minho mě zastřelí už mezi dveřmi, jestli přijdu pozdě."

Jisung tedy, ač nerad, svého spolubydlícího propustil z objetí.

Felix se kousl zevnitř do dolního rtu a znovu se zahleděl na Jisungovu tvář. Na tvář osoby, která s ním byla, když mu bylo nejhůř. Na tvář osoby, která mu trpělivě vysvětlovala matematické vzorce, které mu ne a ne dojít. Na tvář, která se na něj usmívala, když mu konečně odezněly všechny příznaky leukémie. Majitel té samé tváře se o něj také bez jediné stížnosti staral, když strávil téměř dva měsíce doma v posteli s poraněnými zády. Také ho rozesmíval, když se cítil mizerně. A on mu za to byl neskonale vděčný a...

Miloval ho za to.

Ani si neuvědomil, že se usmívá.

„Co se tak usmíváš?" prolomil ticho Jisung a naklonil hlavu na stranu jako zvědavé štěně.

Zavrtěl hlavu a jemně ho uchopil za tváře, přičemž je palci pohladil.

Menší chlapec na něj pořád tázavě hleděl, ale neuhýbal, naopak vyšel něžnému dotyku vstříc a opatrně chytil vyššího za zápěstí. Měl pocit, že se mu srdce každou chvíli vyskočí z hrudi.

„Díky, za všechno," zašeptal Felix a naklonil se k němu ještě blíž.

„Jasně, vždyť nemáš za co děkovat, já..."

„Mlč už," usmál se a konečně spojil jejich rty v milujícím polibku.

Jisungovi v tu chvíli vhrkly slzy štěstí do očí a jeho srdce opravdu málem prolomilo jeho hrudní koš.

„Miluju tě, Lixie," zašeptal, když polibek přerušili, aby se nadechli. Po tváři mu tekla opuštěná slza, kterou mu Felix rychle setřel palcem.

„Já tebe taky, Hanji," políbil sangvina pihatý chlapec na čelo a na chvíli zavřel oči. Měl je zavřené do té doby, dokud neuslyšel popotáhnutí. „Proč pláčeš?"

Jisung se k němu přitiskl ještě blíž a schoval obličej do jeho ramene. „Netušíš, jak dlouho jsem na tohle čekal. Nic jsem neříkal, protože jsem nechtěl zničit naše přátelství..."

„Promiň, že jsem ti to řekl až takhle pozdě," zamumlal Felix, načež ho znova políbil na čelo.

Menší znova popotáhl, ale tentokrát se široce usmál a zavrtěl hlavou, přičemž si z tváří utíral slzy dlouhým rukávem. „Nemáš se za co omlouvat. Pokud chceš, tak si o tom můžeme popovídat, až se vrátíš z práce. Teď už běž, ať nemáš průšvih."

Předtím, než Felix vykročil ze dveří, Jisunga ještě jednou políbil. „Pro štěstí."

Jisung se zasmál a zakryl si dlaní červenající tvář. „Vypadni už."

***

Cesta do práce trvala Felixovi dvacet minut. Zaparkoval a podíval se na hodinky. Ještě mu zbývalo pět minut, než musel sedět v kanceláři. To stihne. Sám sobě pokýval hlavou a odpoutal se. Hned, jak vystoupil z auta, si přitáhl koženou bundu blíže k tělu a zkřížil ruce na hrudi. Tahle část roku opravdu nebyla nic pro něj, kdyby chtěl vstávat za tmy a za tmy chodit domů, narodil by se jako krtek.

Když otevřel dveře do svého oddělení, málem naboural do praktikanta, který u nich byl už druhý měsíc. V jedné ruce držel objemný hrnek s kávou a v druhé tlustou složku. Předpokládal, že oboje bude pro jejich vedoucího.

„Dobré ráno, Jeongine," pozdravil ho, přičemž mu podržel otevřené dveře.

„Dobré ráno, Felixi, díky," ukázal mu oslovený ďolíky ve tvářích ve vděčném úsměvu a už zmizel o patro výš. Felixe zajímalo, jestli mu stejné množství energie vydrží, i když tu bude pracovat oficiálně.

Zavřel za sebou dveře a odporoučel se ke svému stolu. Na chvíli mu ztuhla krev v žilách, když se podíval na hromadu papírů. Tohle bylo ztělesněním jeho pracovní noční můry.

„Co je sakra tohle?" zeptal se a podíval se na kolegu z administrativy, který se k němu pomalu blížil.

„To máš pozdrav od vedoucího. Prý to máš seřadit podle data, od nejstaršího po nejnovější, a doplnit údaje, kde chybí," konstatoval Changbin a opřel se bokem o hranu jeho stolu.

„Nemůže to udělat Jeongin?" trucoval Felix a posadil se na židli.

„Neboj, ten má druhou půlku," zazubil se jeho starší kolega.

„Já myslel, že mám dneska pochůzky..."

„Taky žes je měl mít, ale dneska tě vystřídal zkušenější kolega."

Felix se tedy i přes veškeré brblání pustil do papírů. Snad to do oběda stihne a bude mít zbytek dne klid. Rozhodně v to doufal.

***

Během polední přestávky zašel kolegům o pár metrů dál pro oběd, a když mu zbývaly poslední dvě krabičky, navštívil Seungminovu kancelář.

„Díky," usmál se mladší a natáhl se pro krabičku, načež se téměř nekulturním způsobem pustil do jídla. „Povídej, co vůbec ty a Jisung?"

Felix cítil, jak se začíná červenat. „Co s námi?"

„No co asi, už jste svoji?" usmál se operátor, čímž odhalil řadu bílých zubů ozdobenou rovnátky.

Starší si povzdechl a strčil si do pusy sousto předtím, než odpověděl. „Ty mi s tím nedáš pokoj, viď?"

Seungmin pokrčil rameny a znova se usmál ve snaze tvářit se jako nevinnost sama.

Felix protočil oči a spolkl další sousto, načež se široce usmál. „Dobře, jsme spolu."

Seungminovi překvapením málem vypadly oči z důlků. „Počkej, vážně?"

Starší se snažil bránit smíchu. „Vážně."

„No ne! Už jsem si začínal myslet, že dřív odejdu do důchodu, než přiznáš, že opravdu nejste jenom kamarádi," zazubil se vítězoslavně vyšší.

Pihatý mu dal se smíchem malý pohlavek. „Blbče."

Seungmin si s výmluvným úsměvem pohladil uhozené temeno. „Přijdete zase na Nový rok?"

„No, to nevím. Z loňska si toho moc nepamatuju," konstatoval s širokým úsměvem Felix, zatímco přežvykoval sousto.

„Ještě aby jo, byl jsi po pár skleničkách úplně mimo, pak tě musel tvůj nejmilejší táhnout domů," smál se jeho kolega.

„Ani mi to nepřipomínej," přidal se k němu se smíchem Felix a pokračoval v jídle. „Ale ne, přijdeme."

***

Felix by byl za hromadou papírů málem usnul, byť dopíjel svoji třetí kávu, ale probral ho Seungmin řítící se z kanceláře, která byla jen pár metrů dál od té jeho.

„Felixi? Nebydlíš tady?" zeptal se ho a strčil mu před nos s naškrábanou adresou.

Oslovený cítil, jak se mu stahuje žaludek a pomalu přikývl, načež se strachem vzhlédl ke svému kolegovi.

„Sousedka hlásila podezřelé zvuky od vás z bytu, a prý to neznělo jako zatloukání hřebíku..."

Felix zbledl. „Musím domů."

Ze zásuvky stolu vytáhl svoji služební zbraň a vyřítil se ze dveří.

„Prosím, buď v pořádku, prosím," opakoval sám sobě, zatímco sprintoval ke svému autu.