Dívka opatrně otevřela oči a posadila se. "Jak... Rothbarde?!" křikla a uslyšela na chodbě kroky. Masivní dřevěné dveře se otevřely a v nich stál černokněžník. "Volala jsi?" Opřel se o rám a naklonil hlavu na stranu. "A teď mi vysvětli co jsi dělala v té knihovně."

"A že bys mi třeba poděkoval?" zamračila se a položila nohy na zem. "Já..."

"Byla si skvělá. Zachránila si mi život, Claudette. Ale já, protože nejsem nijak schopný rozpoznat krásu a ocenit laskavost, nebo statečnost, přestože už mi v hrudi tepe srdce, já to neumím ocenit. A tak snad díky, má drahá." S těmi slovy k ní přistoupil a položil jí dlaň na rameno. Ona se na něj koukala, nevěřila tomu co slyší, protože nic hezčího od něj ještě neslyšela. 

"Řekl... Řekl jsem něco špatně?" optal se opatrně a sklonil se k ní. "Ne, neřekl." zasmála se a vrhla se mu kolem krku. Rothbard nevěděl co má dělat a tak se posadil vedle ní a objetí jí oplatil. Dívka zvedla hlavu a usmála se na něj. Pak se naklonila a políbila ho, přesně tak, jak to předtím, ale ne tak dávno udělal on. On se tomu nebránil, ale po chvíli se odtáhl a podíval se na ni. "Jsi si vědoma toho co děláš?" 

"Prosím?" zvedla obočí a udiveně se pousmála. Muž sklonil hlavu a začal mluvit. "Víš, i přestože již mám srdce, nikdy nebudu úplně schopný být tím princem z pohádky, kterým by sis přála, abych byl. Jsi si jistá, že chceš být zrovna se mnou?"

Claudette na něj chvíli mlčky koukala a pak se stejně vážnou tváří odpověděla: "A ty si vážně myslíš, že kdybych chtěla prince z pohádky, nebyla bych s ním? Vážně si myslíš, že nejsem tak svéprávná, abych se dokázala rozhodnout co chci a co ne? Nejsem malé dítě, Rothbarde!"

Poslední větu skoro křičela a pak pobaveně zakroutila hlavou. "Ano, vím, co dělám." dodala pak trochu klidněji a podívala se na něj. "Až mi bude něco vadit, řeknu ti to." a s těmi slovy ho políbila na čelo. Chvíli se na sebe jen koukali a pak dívka přerušila ticho.

"Měla bych se převléct." usmála se a stoupla si. "Do něčeho, co není od krve. Od tvojí krve. Měla jsem ty šaty ráda." Čaroděj se na ni ani nepodíval a odpověděl "Tak sis je měla sundat." Claudette si založila ruce v bok "To by se ti líbilo, že?"

"Líbilo." odvětil prostě a tím ji naprosto vyvedl z míry. Ona jen otevřela a zavřela pusu, jakoby chtěla něco říct, pak se radši jen otočila a odběhla. Rothbard se musel nad jejím rozpoložením pousmát a pak se trochu předklonil. Nepřestávala ho fascinovat. Ano, fascinace, to bylo to, co popisovalo jeho zaujetí tou lidskou bytostí. A ano, cítil k ní i něco víc, lásku, možná, ale nebyl si jistý, jestli je takové emoce vůbec schopen.

Záleželo mu na ní, bože, tak moc. Ale nevěděl co má dělat, jak jí to říct, nebo jinak naznačit.