Rothbarda probudil hlasitý, pravidelný zvuk, který, jak se později ukázalo byl pouze a jen v jeho hlavě. Protřel si dlaněmi oči a následně si položil prsty na spánky, aby uklidnil ten tlukot v jeho hlavě. Byl si naprosto jistý, že je to jeho srdce, které, ne, že by o sobě dávalo tak nahlas vědět, jen na něj nebyl zvyklý. Pevně zavřel oči a znova je otevřel, odsunul ten zvuk do pozadí a rozhlédl se. Ležel ve své posteli, bez košile, přikrytý dekou, ale něco tu chybělo.

Claudette. Když mu to jméno vyvstalo na mysli, zaplavila ho vlna emocí a to takovým způsobem, že vykřikl a chytil se za hrudník. Všechna ta láska, bolest, náklonnost, ten strach, to vše, od čeho se celou dobu izoloval ho dostihlo a projevilo se právě teď. Zhluboka se nadechl a posadil se. Neměl nejmenší tušení, co se s ním právě děje, ale hnán jakýmsi instinktem vyskočil na nohy a začal prohledávat své nejbližší okolí. Musel ji najít. Ale proč? Zarazil se a pohled se mu stočil ke košili na zemi. Ona to tedy kdysi byla jeho košile, nyní byla celá od krve a...

"Zachránila mi život." zašeptal a vzal ten kus látky do ruky. Ale kde je teď? "Claudette?"ozval se hlasitěji a otevřel dveře na chodbu. První co ho napadlo bylo, že by mohla být v pracovně, ale když tam vešel, našel jen nepořádek a na stole zaschlou kaluž krve, důkaz té zoufalé operace. Otočil se a všiml si otevřených dveří do knihovny a skutečně - ležela tam na zemi na nějaké knize. Přeběhl, ano, přeběhl k ní a otočil ji na záda. "Drahá?" zeptal se a jemně s ní zatřásl. Pak se podíval v jaké knize že to četla a začal se smát. "Co sis jako myslela? Že jsi čarodějka?" ušklíbl se a zvedl ji do náručí. Pouhou myšlenkou obnovil ten val, přestože už to nebylo třeba a přitáhl si ji blíž k sobě. Podíval se na její klidnou spící tvář a poprvé v životě ji dokázal popsat.

Byla krásná, tak krásná. Jemné rysy její bledé tváře dokonale kontrastovaly s jejími vlasy a když spala, vypadala tak klidně. A její oči... Bylo to zvláštní, protože se nikdy nezajímal o to, jakou barvu mají, ale teď by to strašně rád zjistil. Podíval se na ni a když postřehl, že má na sobě pořád ty samé šaty,  a dokonce od krve, napadlo ho, že by ji mohl převléct. Ale ten nápad byl něco, co by ještě včera z jakéhosi důvodu bez problémů udělal, ale dnes se mu ta idea příčila.

Odnesl ji do ložnice a přikryl ji dekou. Proč upadla do bezvědomí, když četla z té knihy? Jako smrtelnici by jí to nemělo dělat problém, nemělo by to na ni mít žádný vliv, tak co se stalo? Přešel k jedné ze skříní, vytáhl černou košili a oblékl si ji. Trochu se pousmál, protože byl rád, že i přestože má srdce, černá pořád zůstala jeho barvou. 

Byl rád.

Ta slova byla zvláštní. Celý život se jim vyhýbal a teď jim byl nucen čelit a to všechno jen kvůli ní. Nevěděl jestli by ji za to neměl nenávidět, ale nějak mu to nešlo. Přešel až k ní, sedl si a odhrnul jí vlasy z čela. Pak zatřepal hlavou, jakoby odháněl nějakou myšlenku, vstal a tiše za sebou zavřel dveře.