Claudette probudila rána. Trhla sebou, rozhlédla se a začala přemýšlet, co se může dít. Kolem jezera byla přece jen ta energetická hradba, nebylo tedy možné, aby...

Zalapala po dechu. Možnost, která ji napadla byla moc děsivá, než aby si ji připustila, ale přece jen... Jestliže byla ta bariéra živená jeho myšlenkovou energií, pak když byl v bezvědomí, mohlo to znamenat, že by byl ten val přinejlepším oslabený. A jestli tomu tak vážně bylo, hrozilo jim obrovské nebezpečí. Další rána. Dívka vyskočila z postele a doběhla k oknu. Nevěděla jak se jim to povedlo, ale na místě kde se ještě před chvílí nacházela fontána ležel velký kámen.

Vrátila se a zvedla ze země ten plášť. Políbila Rothbarda na čelo, pohladila ho po tváři a pevně zavřela oči. Chvíli se soustředila, ale nic se nestalo. Další rána, tentokrát mnohem blíže. "Co mám dělat?" křikla zoufale a mávla při tom rukou. Zatmnělo se jí před očima a když se jí zrak zase vrátil, stála na břehu jezera. Podívala se na sebe a trošku se ušklíbla, protože na sobě měla pořád ty žluté zkrvavené šaty a v kombinaci s tím černým pláštěm to působilo i celkem komicky.

Pak se podívala okolo a uviděla Augustýna dávajícího povely svým mužům, kteří v pravidelných intervalech odpalovali jakýsi na rychlo vyrobený katapult. "Jak dlouho jsem byla mimo?" podivila se a natáhla ruku směrem k vodní hladině. S vypětím všech sil se soustředila na obnovení hradby, byla to jediná myšlenka kterou měla v tu chvíli v hlavě. Skoro to bolelo. Ano, už se zvládla přemístit, ale tohle bylo něco jiného. Bylo to tak složité a těžké kouzlo a ona ani nevěděla co má dělat.

"Prosím. Prosím. Rothbarde, co mám dělat?" podlomila se jí kolena a ona tam teď jen seděla a pozorovala, jak znova a znova odpalují kusy skály a jen se modlila, aby se nestrefili. "Co mám dělat?" zeptala se znova a věděla, že jí nikdo neodpoví. Byla sama. Její rodina byla na míle daleko, muž jejího srdce byl v hlubokém stavu nevědomí a ona nevěděla co dělat. Než se nadála, vrátila se zpátky, ani nevěděla jak, a tak se jen složila na podlahu a plakala. Nevěděla co má dělat.

Ale přece jen, ve chvíli největšího zoufalství jí svitla troška naděje. Knihovna. Moc dobře si pamatovala, že v těch hromadách knih, kterými se probírala byla minimálně jedna, která pojednávala o obranných kouzlech. Vyskočila na nohy, nečekala ani vteřinu a vyrazila za svým cílem. Za chvíli už kráčela sem a tam mezi hromadami svazků a snažila se vzpomdnout si, kam ji založila. Pak si klekla a vytáhla tlustou knihu, položila si ji na kolena a začala v ní listovat. Ochrana osob, ochrana milovaných osob, ochraný štít. "Tady to je!" křikla a zabodla prst do stránky.

"Et auferentur omnia, quae tanti saltem, ne moriamur nos tutari poterant. Nunc!" poslesní slova už téměř křičela. Pak se nadechla, vydechla a v bezvědomí spadla na zem. Co ale nevěděla bylo, že v tu chvíli ustala střelba, protože se štít obnovil. Ani jeden z nich nemohl být svědkem toho, jak Augustýn křičí a proklíná Rothbarda, přestože on o tom ani nevěděl.