Pláč nikdy nic nevyřeší a to věděla i Claudette. Po chvíli se posadila na posteli a začala přemýšlet, jak by se odsud mohla dostat. Jediné co ji napadalo bylo okno, ale může ho vůbec otevřít? Neutopí se? Když k němu přešla a dotkla se ho, napadlo ji, že tak tenké sklo by to určitě nevydrželo. Nijak se tomu nedivila, Rothbard byl čaroděj a mohl si prakticky dělat co chtěl.

Sebrala všechnu odvahu, kterou měla a posunula kliku do svislé polohy. Cosi cvaklo a ona pomalu otevřela okno a pevně zavřela oči. Čekala náraz vody nebo něco podobného, ale nic se nestalo. Když se podívala, zjistila totiž, že kolem zámku, nebo jak by se to dalo popsat. Když se jí pokusila dotknout, ruka jí prošla skrz a ona cítila vodu. Chladnou ale vodu. A to jí dodalo naděje.

Když bude plavat nahoru, dostane se až na hladinu. Pak už jen doplave ke břehu a jednoduše uteče. Zula si boty, vyhoupla se na parapet a rukama se chytila rámu. Zhluboka se nadechla a prostrčila hlavu na druhou stranu. Odrazila se a za chvíli už plavala vzhůru za světlem. Když se otočila, uviděla za sebou obrovský palác, který doopravdy stál na dně jezera. Vypadal sešle a v okolí ještě šlo rozeznat zbytky parku. Netratila ovšem čas a dále stoupala. Najednou, čím blíž byla k hladině, se začínala cítit strašlivě špatně. Přestala cítit ruce, nohy a zamotala se jí hlava. Když se konečně vynořila na vzduch, před očima se jí zatmělo. V první chvíli si myslela, že je to způsobené náhlým nádechem, ale to nebyla pravda. 

Nechtěla tomu věřit. Protože ať už to Rothbard udělal jak chtěl bylo to geniálně podlé. Claudette byla labutí. S dlouhým, ladným krkem, bílým peřím a křídly. Ale uvnitř, uvnitř to pořád byla ona.

Hlavou se jí honila taková spousta myšlenek, že je skoro nejde popsat. Hlavní věcí ale bylo, že jestli je v téhle podobě, nemá žádnou možnost úniku. Ano, mohla by jednoduše uletět. Ale co pak? Nejspíš by navždycky zůstala v labutí podobě. A to Claudette doopravdy nechtěla. A tak zatřepala křídly a ponořila se pod vodu.

Jakmile byla celá pod hladinou, vrátila se jí opět její podoba a ona klesala dolů. Normálně by se jí tak hluboko potopit nepodařilo, ale teď to bylo, jako by ji cosi táhlo dolů. Několika tempy se dostala ke svému otevřenému oknu, vklouzla dovnitř a spadla na podlahu. Celá mokrá lapala po dechu a když se jí podařilo otevřít oči, zjistila, že kouká na kožené boty. A bylo naprosto jasné, čí boty to jsou.

Jakmile zvedla pohled uviděla ho jak ji se znechuceným výrazem pozoruje. Pokusila se vstát, ale zamotala se do vlastní mokré sukně a tak se musela opřít o zeď. Nakonec se ale napřímila, odhrnula si mokré vlasy z obličeje a trošičku zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí.

Rothbard v sobě neskrýval opovržení. "Neříkala si náhodou, že nebudeš utíkat?" Claudette přikývla a hrdě zvedla bradu. "Já jsem se chtěla jen podívat do zahrad."

"Oknem?" oponoval jí černokněžník a lusknutím prstu zavřel okenici.

"Ano. Tedy, je tam voda, jakže je to asi jedno, jestli oknem, nebo dveřmi, ne?"

"Za obvyklých okolností bych tě za takovou drzost zabil. Ale neudělám to. Není to laskavost, jde spíš jen o můj rozmar. Rád pozoruji lidi jako jsi ty. Rád jim beru naději." Když ta slova říkal v očích mu tančily plamínky radosti a škodolibosti.

"A to mě má vyděsit?" ušklíbla se Claudette a chtěla si dát pramínek vlasů za ucho, ale Rothbard ji chytil za zápěstí. Dívkou projela vlna chladu, strachu a beznaděje, zatímco muž naklonil hlavu na pravou stranu a skoro neslyšně odpověděl: "Mělo by."