Claudette to nečekala, což neznamená, že by se jí to nelíbilo. Propletla své ruce za jeho krkem, trošku se odtáhla a pro změnu ona políbila jeho. Rothbard ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž, snad aby mu neutekla a políbil ji znova. A znova a znova. Stáli tam a líbali se, celé minuty, než čaroděj zmateně zamrkal a odstoupil od ní.

"Claudette." řekl její jméno a bylo to snad poprvé co ho vyslovil. "Co to děláš?" zašeptal a polkl. "Claudette, to jsi neměla dělat. Ne kvůli mě, ale kvůli..." Zarazil se. Pak vyrazil vpřed, cestou ji stihl chytit za ruku a teď ji doslova táhl za sebou. "Rothbarde? Co... Co se..." 

"Mlč." sykl a bylo poznat, že se na povrch zase prodral ten skeptický cynik, který by ji nejradši odpravil. Došli až do jeho pracovny a černokněžník ji pustil. Doběhl ke stolu, vzal sklenici se svým srdcem a podal jí ji. "Vezmi ho a schovej ho."

"Před kým?" vykulila oči a přitiskla si nádobu k hrudi. Odpověď byla prostá, krutá. "Přede mnou." Vyslal k ní zoufalý pohled a pak dodal: "Ne. Nech si ho u sebe a schovej se." Zatřepal hlavou a ukázal ven z místnosti. "Dělej!"

Dívka neváhala ani chvíli, otočila se a odběhla. Slyšela jak za ní bouchly dveře a poslední, co postřehla byl zvuk tříštícího se skla. Doběhla až do haly a pak proběhla až na konec druhého křídla. Zabočila do jedné místnosti, zavřela za sebou a položila sklenici na skříňku. Pak vylezla na židli postavenou u stěny a otevřela vchod na půdu. Vrátila se pro srdce, vylezla po žebříku nahoru a přiklapla desku zpátky na své místo. Překročila jeden vyvýšený trám a zamířila k místu až vzadu v rohu, k místu které bylo i předtím jejím provizorním útočištěm.

Věděla, proč to dělá. Rothbard vedl vnitřní souboj sám se sebou a nyní to dospělo do stádia, kdy by se jeho racionální já pokusilo zabít jeho sentimentální já - Nehledě na rizika. Podívala se na srdce, které se ve sklenici pohupovalo nahoru a dolů, pohyb způsobený její chůzí, a napadlo ji, co tam asi teď provádí.

Zahnala tu myšlenku a vrátila se zpátky k tomu polibku. Usmála se, posadila se na bednu u malého okénka a sklenici položila na zem vedle sebe. Pak na ni položila ruku a napadlo ji, že jí ten muž dal své srdce. Doslova.

****

Rothbard smetl knihy z police a z úst se mu vydral nelidský zvuk. Pak kopl do jedné z truhel a začal křičet "Co jsem si jako myslel? Že ji tu nechám a nebude to mít následky?!" Na zem dopadly další předměty. "A i kdyby jsem si ji nakrásně pustil k tělu, co si jako myslím? Že budeme žít šťastně až do smrti?! Taková naivita!" Zatáhl a shodil na zem celou skříňku.

"Jedna ženská! Tohle se mnou udělala jedna ženská!" Máchl rukou a kouzlem strhl na zem závěs. Pak se nadechl, vydechl a trochu uklidnil. Proč mu to vlastně tak vadilo? Měl ji rád. Celkem, pokud tedy mohl soudit. Jenže co to vlastně znamená? Byl izolovaný od svých emocí a nemohl tedy nijak poznat, jestli ji má doopravdy rád. Tedy, byla tu jedna možnost.

"Ani omylem." Křikl, aby zahnal vlastní nápad. Jenomže cosi hluboko v jeho duši už nechtělo, aby byl sám. Chtěl jít za ní, obejmout ji a zůstat s ní. Všechno ostatní by se vyřešilo. Kdyby si jen nevyndal to srdce, mohl by. Ale takhle to nebylo možné, prostě nebylo. A jediná možnost byla tak riskantní...

V tu chvíli se mu ovšem podlomila kolena a on spadl na zem. Bylo to náhlé, ale přesto věděl, co to znamená. Věděl, že to přijde. Všechno má svou cenu.

"Claudette..." Vydechl a zavřel oči. Potlačil bolest a postavil se na nohy. "Má drahá," vyprávěl a ona i přestože tam nebyla ho slyšela. Napojil se na její myšlenky.

"Budu potřebovat, abys něco spravila. Mě, konkrétně."