Claudette se zhluboka nadechla a prudce se posadila. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že ještě před chvíli se topila a teď leží v posteli v úplně cizím pokoji. Na zdech byly tmavé tapety s výrazným vzorem, na podlaze koberec a postel, ve které se probudila byla velká, dubová s nebesy a polštáři. Trhla hlavou, protože cítila, že po jejím boku kdosi stojí a skutečně... Stál tam on, Rothbard, jen v kalhotách a černé košili a koukal na ni. Propaloval ji svým typickým pohledem, mračil se, ale nic neřekl. Dívka se otočila a pokusila se o úsměv.

"Ráda vás zase vidím." Tentokrát ani nelhala, doopravdy byla ráda, že tam venku neutonula. Čaroděj zvedl obočí. "To, že jsi hloupá jsem věděl celou dobu, ale že bys udělala takovou hloupost, to bych neřekl." Na to nebylo co říct. Když se na to Claudette zpětně podívala, doopravdy to nedávalo moc smysl.

"Říkal jsem ti, že už tě nechci vidět. Tak co tu děláš?" Nakrčil nos a ona pokrčila rameny. "Zachránil jste mě." Byla to tvrdá pravda, nic než pravda, protože kdyby ji nezachránil, nebyla by tu, umřela by a on měl klid. To mu s touto větou došlo, sám se na sebe naštval a mávl rukou, takže zatáhl závěs. "A ještě jsi drzá. A polonahá. Obleč se." Otočil se a vyšel z místnosti, nechal ji tam samotnou s úhlednou hromádkou oblečení u noh postele.

Tomu se říká přivítání, řekla si a začala se převlékat. Pak ji napadlo, ve které místnosti se asi nachází. Mohla to být jeho ložnice, to by i odpovídalo. Bosé nohy se dotkly podlahy a ona se rozhlédla. Žádné boty, nic. "Uhm... Rothbarde?" Křikla a zpoza dveří se ozvalo tlumené: "Nejsem tvoje služka!" a z police u okna spadlo pár knih. Byla si skoro jistá, že to udělal nějakým svým kouzlem, ale i tak se lekla.

"Já jen, ráda bych..." začala, ale on vtrhl do místnosti a naklonil hlavu na stranu. "Ticho!" sykl a přistoupil až k ní. Chytil ji za zápěstí a zadíval se jí do očí. "Kdo tě poslal?" Claudette se pokusila odstoupit, ale nepodařilo se jí to. "Nikdo." šeptla "Přišla jsem sama. Nechci si ho vzít."

"A já tu zase nechci tebe." Zamračil se znova a odstrčil ji. "Řekl jsem, že se nemáš vracet. Ty ses vrátila. Porušila jsi můj rozkaz."

"Ale... Ale..." pokusila se dívka něco říct, ale nepodařilo se jí to. Najednou jí všechny slova vypadly z hlavy, chtěla by mu toho tolik říct. To co si uvědomila, věděla, že to bylo důležité, ale neuměla to zformulovat. "Měl jsem tě zabít a měl bych klid. Měl jsem tě tam venku nechat umřít." Ta slova ji z jeho úst ranila víc, než od kohokoli jiného. "Vůbec jsem neměl na ten obchod přistoupit." Z jeho očí čišela zlost, zloba a nenávist. Zároveň tam ale také postřehla strach. Ten muž se jí bál. Z jakéhosi důvodu, který jí unikal, ho děsila a to ona nechtěla. 

To ovšem nepřebilo to, že jí právě vyhrožoval smrtí. "Prosím." zašeptala a udělala krok směrem k němu. Pak mu položila dlaň na hruď, na místo, kde tušila, že míval srdce. Kdysi. Doopravdy, tak jak u jiných lidí cítila alespoň náznak tepu, tak tady nebylo nic, jen chlad. Stála tam tak, koukala mu do očí a on mlčel. Neodtrhl ji, neodhodil ji, nic. Jakoby se zasnil, jakoby to na chvíli nebyl ten Rothbard, jakoby mu došlo, že vyříznout si srdce nebyl ten nejlepší nápad.

Po těch nekonečných minutách ale zamrkal, couvl a zamračil se. Následně beze slova, bez vysvětlení prostě jen mávl rukou a zmizel.