Pak už šla sama. Byla si vědoma toho, že má v zádech Augustýna, jejího otce a nejspíš celou armádu, která ji má najít, ale doufala, že se tak nestane. Krajina kolem se měnila a ona si byla čím dál víc jistá, že směřuje správným směrem. Těžko říct, jestli ji víc poháněla myšlenka na Rothbarda, nebo strach z dopadení, každopádně za několik málo dní došla až k úpatí hory u kterého leželo to pro ni tak známé jezero. Opatrně došla až na okraj a špičkou boty se dotkla vodní hladiny. Žádná ochranná kouzla, nic.

Až teď ji napadlo, že vlastně neví co bude dělat. Její plán byl, že ho kontaktuje a pak... Co pak? Řekne mu, že chce zpátky do zajetí, protože utíká před svým snoubencem? To přece nemohlo fungovat, vysmál by se jí.

"Rothbarde!" křikla a sehnula se pro kamínek, který pak mrštila na vodní hladinu. "Rothbarde!? Vím že tam jsi!" Další kamínek žbluňkl, tentokrát dál od ní, ale výsledek byl stejný. "Nech toho! Vím že mě slyšíš. Potřebuji tvou pomoc!" Zase nic.

Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Takže když nechtěl černokněžník na břeh za Claudette, musela ona pod vodu. A tak se, přestože jí i tak byla zima svlékla jen do spodního prádla, které skýtalo kalhoty nad kolena a bílou košilku a se značnou nechutí vešla do vody. Přemohla zimu a ponořila se celá, plavala doprostřed jezera, nehledě na to, že jí všechny smysly říkaly ať se vrátí. V místě, které považovala za správné se pořádně nadechla a potopila se. Kolmo dolů, palác byl ve vodě jasně vidět. Ale jak se dostane dovnitř? Vyplavala zpátky a nadechla se. Bude to muset udělat. Musí to zkusit. Nemá žádnou jinou možnost, musí se k němu dostat. Nikoho jiného už nemá. Nikdo jiný jí nezbyl.

Potopila se znova a plavala k paláci tempo za tempem, šetřila vzduchem až se dostala k věži, nejvyššímu bodu budovy. Pod ní svítilo jedno okno s ona si byla skoro jistá, že je to Rothbardova pracovna. Teď se ale musela dostat dovnitř. Pěstí uhodila do kruhového okna věže, ale nic se nestalo. Havraní vlasy unášené proudem vody jí bránily ve výhledu a pomalu jí docházel kyslík.

Další zoufalý úder do okna. Nic. Její poslední možností tedy zůstalo dostat se k tomu oknu ze kterého vycházelo světlo a přesvědčit toho někoho kdo je snad uvnitř, aby ji pustil. Ručkovala dolů po okapu s vědomím, že nahoru na vzduch už to stejně nestihne. Všechno nebo nic. Kostky byly vrženy.

Dostala se až tam a udeřila pěstí. Jednou. Dvakrát. Její plíce zoufale toužily po nádechu. Potřetí. Pak položila ruku na sklo a s posledním výdechem ztratila vědomí. Její poslední myšlenka patřila Rothbardovi a jeho pronikavě modrým očím. Až na samotném kraji jejího života, těsně před pádem do propasti nevědomí jí došlo, proč vlastně tohle všechno dělá. Než to ovšem zvládla zformulovat, nadobro zmizela.