Existovaly jen dvě možnosti jak se dostat ven. Ta první byla, že Claudette prostě a jednoduše uteče, ale ta druhá se jevila jako pohodlnější.

"Rothbarde!" křikla šeptem a pochodovala přitom sem a tam. Kdyby ji prostě vzal s sebou, všechno by se vyřešilo. Jí však odpovídala jen ozvěna. "Zatraceně, Rothbarde! Ozvi se." Ticho. Toto řešení tedy zavrhla a jala se chystat na cestu. Oblékla se do nejprostších šatů, které měla, to aby nebudila přílišnou pozornost a přes ramena si přehodila plášť. Do tašky přes rameno schovala svůj měšec a všechno to jídlo, které jí donesli, kdyby náhodou měla hlad. Nezapomněla na láhev s vodou a už si to, potichu a s jezdeckými botami v ruce, rázovala směrem do stájí. Před každou odbočkou se zastavila, neustále se ohlížela a tiskla ke stěnám. Měla jen jednu příležitost, víc ne. Takže hned za rohem narazila do své sestry.

"Claudette!" křikla holčička a objala ji kolem pasu. "Ššš, tiše." položila jí dívka prst na ústa a sklonila se k ní. "Natasho, zlatíčko, teď mě nesmíš prozradit." "Proč?" ptala se hned ona, ale pak jí to došlo. Nebyla hloupé dítě. "Ty utíkáš, že? To kvůli Augustýnovi?"

Mladá žena přikývla a podívala se z okna. "Nikomu to neříkej. O ničem nevíš, ano?" Natasha se usmála "Slibuji. Ale musíš mi slíbit, že se vrátíš. Vrátíš?" Claudette se zamyslela. Vzhledem k tomu, že za ním přijde dobrovolně by jí Rothbard mohl povolit návštěvy u její sestry. "Budu dělat co budu moct." přitakala, naposledy ji políbila a vyrazila dál. Došla až ke stájím, kde se zarazila. Nikdy nebyla dobrá jezdkyně, jediné co ovládala bylo sedlání. To sice bylo skvělé, ale když koně vyvedla na nádvoří, chytil ji záchvat panické hrůzy. Přemohla se, vyhoupla se do sedla a pobídla svou klisnu. Klusem vyjela z parku a podle hvězd vyrazila na sever. Všechny útroby se jí svíraly strachem a nejistotou. Měla maximálně osm hodin než ji začnou hledat. Spát se jí nechtělo na to byla moc vyděšená, ale udržet rovnováhu jí dělalo problém. Čekala ji dlouhá pouť s nejistým cílem a ona si vlastně ani nebyla jistá, proč to dělá.

****

Rothbard seděl ve svém křesle a upíral pohled na sklenici před ním. V ní bylo pořád jeho srdce, ovšem nyní bouchalo. Pravidelně se svíralo a uvolňovalo, pumpovalo tu průhlednou tekutinu, jakoby to byla krev. Systola a diastola, pořád dokola a dokola. Koukal na ten hypnotizující pohyb celé hodiny a přemýšlel nad tím, jak je to možné. Nemělo se to dít, ale dělo. Proč, a hlavně jak? Jak je možné, že celá staletí na něj nikdo neměl vliv a teď během několika málo měsíců mu ta dívka převrátí život vzhůru nohama? 

Řešení bylo až směšně jednoduché, ale realizace se mu nelíbila. Bude muset přestat se svými obhlídkami, musí na ni zapomenout a pak se to všechno uklidní. Jeho srdce přestane tak komicky ovlivňovat jeho život a on bude moct pokračovat ve svém izolovaném životě. Za několik desítek let, až Claudette umře, tou dobou už bude zase v pořádku.

Jenomže pak tu byla ta jeho část, která mu neustále opakovala, že za ní má zajít a omluvit se. To by ovšem bylo nesnesitelné pro jeho sebevědomí, protože Rothbard Temný se nikdy nikomu neomlouval. Za žádných okolností. 

Takže rozhodnutí padlo. Nechá ji být a napraví si svoje vlastní záležitosti.