Na Claudette právě upravovali poslední detaily jejích nových šatů, když si všimla havrana sedícího za oknem. Dala by ruku do ohně že je to ten samý, který ji tenkrát v noci navštívil. Otočila hlavu a upřela na něj pohled, ale uletěl. Zabolelo ji u srdce, nadechla se, snad chtěla něco říct, ale nedokázala pochopit co. Měla by být šťastná. Ale nebyla.

Když pak kráčela dolů po schodech do sálu, měla na chvíli pocit, že v davu krémových šatů zahlédla černý plášť. Rothbard jí natrvalo uvízl v hlavě, viděla ho, nebo spíš chtěla vidět úplně všude. Augustýn se jí hned ujal, vyzval ji k tanci a ona přijala. Je to zvláštní, protože přestože si ho měla brát, držela se od něj tak daleko jak jen mohla. A zanedlouho taky zjistila proč.

Dostali se na balkon. Těžko říct jak, ale muž ihned využil příležitosti a jal se konverzovat. "Ublížil vám ten ubožák nějak?" zeptal se a chytil se zábradlí. Claudette zakroutila hlavou. "Ne, vážně ne. Vlastně byl i celkem laskavý." přistihla se, že se ho zastává. Ubližoval jí, tak proč to dělá?

"Ale teď už jste tady a já si vás konečně můžu vzít. Potřebuji ženu." Pořád koukal do dáli a ani se na ni neotočil. "Potřebuji dědice své země a vy vypadáte, že bude schopná mi dát syna." Dívka ztuhla a měla pocit, že se jí právě zhroutil svět. Ano, věděla že takoví lidé existují, ale vždycky v skrytu duše doufala, že se jim vyhne. A teď se měla stát ženou muže, který ji potřebuje jen na to, aby rodila děti. Ano, vychovávali ji v tom, ale ta představa...

Opět jí myšlenky sklouzly k Rothbardovi. Mohl si ji vzít, mohl to udělat tolikrát, a stejně to neudělal. Proč? Nepočítala s tím, že když přišel o srdce, přestal být mužem. A tenhle čestný, bůhvíkdo, který se měl stát jejím manželem po ní chtěl jen jedno. A v tu chvíli jí to došlo.

U černokněžníka jí bylo lépe.

Kéžby se tam mohla vrátit. A vlastně, proč ne? Otočila se a vešla zpět do sálu. Když se rozhlédla, hned ho uviděla. Vážně tam byl, stál v rohu jen v košili a kalhotech a propaloval ji svým uhrančivým pohledem. Vlasy mu padaly do čela a vypadalo to, že jej nikdo jiný nevidí. Nejspíš ani nevěděl, že Claudette ano, protože pak se jen otočil a zmizel. A v tu chvíli se rozhodla.

"Augustýne?" usmála se a on za ní došel. "Ano?" Dívka se rozhodla, že se ještě přesvědčí a zeptala se. "Jaká by podle vás měla být správná manželka?"

"Poslušná." Definitivně rozhodnuto. Položila mu ruku na rameno a zalapala po dechu. "Je... Je mi nějak špatně." podlomila se jí kolena a zachytila se ho. Měla to nacvičené, věděla co dělat. Složila se na zem, nezapomněla správně rozhodit ruce a zavřít oči. Cítila jak ji někdo, nejspíš Augustýn vzal do náručí a nesl pryč.