Od toho dne se všechno ustálilo. Claudette se po Rothbardově ukázce jeho schopností stáhla do ústraní, chovala se slušně, neprovokovala a většinu času trávila v knihovně. On se jí nijak zvlášť nevyhýbal, ale její společnost nevyhledával. Vídali se u oběda a u večeře, občas někde na chodbě, ale to bylo všechno. Dny přešly v týdny a ty pak v měsíce a vše se dělo pořád stejně, dokola, beze změny. Ten stereotyp dováděl naši hrdinku k šílenství, a tak se zoufale snažila se něčím zaměstnat. Tím něčím myslím, že to dělala tak, aby ji její věznitel neviděl. Nepotřebovala jeho otrávené pohledy, cynické poznámky a vlastně tak všeobecně celého jeho. Nenáviděla ho, nesnášela ho, bytostně jí vadil. Jenom jeho pouhá existence jí dováděla k šílenství.

A tak Claudette četla, psala básně, hrála na klavír, který našla v jednom ze zapadlých salónků v podkroví. Potom taky vyšívala, přestože ji to nikdy nebavilo a hlavně urovnávala knihy. Občas se jen tak rozhodla a vyplavala nahoru, rozhlédla se po okolí a vrátila se. Byl to její vzdor, jakkoli zoufalý. Její nádech v tom věčně uzavřeném království pod vodou. Po nocích plakala a kdyż usnula, tak se za ní vždycky stavil Rothbard. Jen tam stál, tiše ji pozoroval a přemýšlel. Věděl o tom, že pláče, věděl o tom, že opouští palác, ale protože to nijak nepodráželo jeho autoritu, nechal to být. On jí totiž nikdy výslovně tyto aktivity nezakázal, takže...

Dny plynuly. Jak už jsem řekla, klidně, beze změny. I hladina jezera byla tichá, přesně tak jak to bývá před bouří. A ta se pomalu, ale jistě blížila.

Jednou, když černokněžníka zase chytily jeho sadistické touhy, se při večeři rozhodl a z ničeho nic promluvil. "Vzpomínáš si, jak si mě nařkla z toho, že jsem tvé rodiče donutil tě vydat?" Claudette přikývla, ale nic neřekla, protože právě žvýkala kus telecího. Rothbard pokračoval "Tak jsem došel k závěru, že nejsem zas tak podlý. Měla ses vdávat."

Ta slova ji překvapila tak, že se začala dusit, a on to s pobavením sledoval. Když se trochu uklidnila, vykulila na něj oči. "Cože?" Muž přikývl. "Byla si zasnoubena. Už když ses narodila. Nevím, co se tím tví rodiče snažili dokázat, ale je to tak." po těch slovech pohnul prsty u rukou tak, jako když padá domino. Zase se přesunuli, tentokrát se nacházeli na nádvoří zámku, ve kterém Claudette vyrůstala. Tam stál její otec, její matka, bratr a nějaký muž. Ten byl vysoký, mnohem vyšší než Rothbard, tmavovlasý a podle všeho to byl šlechtic.

"Augustýne, jste si jistý, že víte kde to je?" zeptala se opatrně její máti a bylo vidět, že má z toho muže respekt. "Toto je tvůj nastávající." přerušil ji z rozjímání čaroděj a zašklebil se. "Jede tě zachránit." Slovo zachránit řekl s takovým sarkasmem, s jakým jen šlo. Ten muž mu byl k smíchu. Kdyby Claudette nevěděla, že toho citu není schopen, skoro by si myslela, že žárlí.

Augustýn, jak se jmenoval, byl pohledný a vypadal asi o deset let starší než naše hrdinka. Každopádně působil dojmem, že už něco prožil a tím něčím se myslí bitevní vřava. Ano, dalo by se říct, že z něho šel strach.

Důležité je ale to, že ho dívka nikdy nevěděla, ba dokonce ani nevěděla že existuje, natož že si ho má brát.

"Ano, jsem." odpověděl Augustýn hlubokým hlasem a pokračoval "Najdu vaši dceru a pak ji pojmu za ženu." Claudette zamrazilo. Pomalu jí začala docházet krutá pravda. Bylo úplně jedno jestli stráví zbytek života s Rothbardem nebo s tímhle mužem, protože ať to dopadne jak chce, vždycky zůstane s někým koho si nevybrala.

Věnováno Klárce Smolkové.