Víte, Claudette byla vždycky a za všech okolností beznadějná romantička. Prakticky vyrůstala v knihách, takže po vzoru svých hrdinek se rozhodla k radikálnímu kroku. Nápad to byl chvilkový, impulzivní, ale nebylo složité ho realizovat.

Začalo to celkem nevinně, dokonce by se to dalo brát jako žert. Při obědu se totiž Rothbard rozhodl, že naváže na jejich předchozí konverzaci. "Co přesně jsi udělala než to srdce bouchlo?"

Ticho. Dívka se ani neotočila, jen pokračovala v jídle.

"Mluvil jsem na tebe, ženská."

Zase nic. Černokněžník uhodil pěstí do stolu a zvýšil hlas. "Na něco jsem se tě ptal!" Ona však jen položila příbor a postavila se. Tvářila se, jakoby ho neviděla, odsunula židli a rozhlédla se. To ho rozzuřilo již docela, vyskočil na nohy a doběhl k ní. Pevně sevřel její zápěstí a předklonil se tak, aby jí viděl do očí. "O co se to tu pokoušíš?"

Místo odpovědi se Claudette jen usmála a pokrčila rameny. Muž povolil stisk a udiveně se na ni podíval. "To je nějaká forma vzdoru?" Dívka přikývla a otočila se. Přešla k oknu, opřela se o rám a začala zpívat. Byla to krásná píseň, kterou ji naučila matka, píseň o krásné dívce, která čeká u velkého dubu na svého milence. Ten ovšem nepřijde, protože cestou spadl do potoka a zlomil si vaz. Nic neobvyklého, ale ona tu píseň milovala. A něžný, smutný příběh byl pravým opakem té frašky, která se jí právě děla.

Kolem okna proplula ryba, těžko určit jaká, protože než se to dalo rozeznat, už tam opět nebyla. Rorhbard stál za ní a z dostatečné vzdálenosti ji pozoroval. Přivřel oči a prohlížel si ji se zaujetím jemu vlastním, chladným, až vědeckým. Fascinovalo ho, jak zvládala být statečná s přesto tak křehká.

Sám se nad svou myšlenou zarazil. Křehká. To bylo citově zabarvené a jemu se to nelíbilo. Emoce neměly v jeho myšlenkách co dělat a přesto se tam vetřely. Pevně sevřel ruku v pěst a nehty si zaryl do dlaně, nejspíš aby bolestí vypudil tu myšlenku. Pak se otočil a jednoduše odešel. Nechtěl se zdržovat v její přítomnosti, protože ho rozptylovala. Rozptylovala. Další taková věc. Neměla ho co rozptylovat, toho se už dávno zbavil. Ruka mu za chůze bezděky vyletěla k levé straně hrudníku, po které se mu horizontálně táhla asi šest palců dlouhá jizva, důkaz jeho radikálního rozhodnutí. Vyjmout si srdce, to není jen tak, obnášelo to spoustu příprav a zaklínadel, o risku nemluvě. Všechno to dělal sám, protože spoléhat se na jiné bytosti by v tomto případě bylo nebezpečné. Tedy i tak bylo, protože se to mohlo pokazit jediným chybným pohybem ruky, což by mělo katastrofální následky. Bolelo to, to byla snad jediná věc, kterou si pamatoval.

Došel až do pracovny a zadíval se na své srdce. V tu chvíli se zarazil a přidřepl si, aby na něj lépe viděl, poněvadž to co se dělo naprosto zastínilo jakékoli Claudettiny výkyvy nálad. Rothbard zamrkal, přimhouřil oči a stejně nevěřil svým vlastním očím. Nedalo by se totiž řici, že bilo, ale jeho srdce, jeho srdce, hermeticky uzavřené ve skleněné láhvi, se chvělo.