Dorian seděl vedle své ženy a pozoroval své tři děti. Jako první se mu narodil syn, kterému dal jméno Patrick. Tomu bylo teď dvacet a zanedlouho měl převzít moc nad touto zemí. Pak tu byla jeho sestra, Claudette, která byla o čtyři roky mladší než on a při jejímž narození Doriana poprvé zabolel jeho slib Rothbardovi. Teď to byla překrásná šestnáctiletá dívka s vlasy barvy půlnoční tmy a pletí bílou jako alabastr, seděla za stolem a četla. A úplně nejmladší byla Natasha, drobná desetiletá holčička, která právě pobíhala po místnosti s dřevěným koníkem v ruce.

Ve chvílích jako byla tato se Dorian cítil šťastný. Ovšem vždy jen do chvíle, kdy mu došlo, že to nebude trvat věčně. Jednou si pro jednu z jeho dcer přijde. A on mu nechtěl dát ani jednu.

Jenomže slib je slib a šlechtic si čím dál tím víc uvědomoval, že přechytračit Rothbarda je nemožné a pravděpodobnost, že by na to zapomněl je rovněž mizivá. A tak jen seděl a s každým dnem ho jeho vina více  a více sžírala, čím dál víc churavěl a tesknil. Jeho žena, ve svém věku ještě pořád velmi krásná Natalia si toho všímala, ptala se ho, ale nikdy z něj nedostala víc než jen jména jejich dvou dcer.

A právě tehdy se to stalo. Venku pršelo a hřmělo, když najednou oheň v krbu uhasl. Stalo se tak rychle, náhle a Dorian vyskočil na nohy. Věděl, co přichází.

Uprostřed místnosti se v mraku dýmu objevil On. Vypadal úplně stejně jako před lety, snad jen košili měl jinou.

"Ty víš proč jsem tady, Doriane." řekl a v hlase měl naprostou vyrovnanost. 

"Doriane? Doriane, kdo to je?" vyskočila Natalie na nohy a objala svou mladší dceru, která k ní přiběhla skoro s pláčem. Patrick zase svým vlastním tělem kryl Claudette, vykukující zpoza jeho ramena s vyděšeným, ale zvědavým výrazem.

"Jsem Rothbard, pán severu a přišel jsem si pro tvou dceru." pravil čaroděj a na tváři se mu objevil skoro až znechucený výraz.  Zato žena se otočila na Doriana a vytřeštila oči. "Řekni mi, co se to děje?!"

"Slíbil jsem mu svou dceru výměnou za to, že zachrání naši zem před válkou. Neměl jsem na výběr drahá. Byl jsem mladý a naivní..." tuto větu ovšem nedořekl, protože mu Natalie vrazila facku a otočila se na Rothbarda. "Heleďte, vy... Ale to je jedno. Nezáleží na tom, co vám můj manžel slíbil, ale já vám ani jednu ze svých dcer nedám."

"Obávám se, že nemáte na výběr." poznamenal Rothbard bez výrazu v hlase a očima pozoroval Natashu. "Zato já ano. Chci vaši mladší dceru. Vezmu ji k sobě a budu ji vychovávat tak, aby..."

Malé děvčátko se rozplakalo. "Mami, ale já nechci." vzlykala hlavičku měla zabořenou v náručí své maminky. To vyprovokovalo Patricka, který vyšel zpoza stolu a vyrazil směrem k návštěvníkovi.

"Na moji sestru nikdo sahat nebude!" zakřičel, ale než stihl něco udělat máchl Rothbard rukou a odhodil ho stranou a to bez toho, aby se ho dotkl. Všichni přítomní sebou cukli a Claudette okamžitě přiběhla a začala pomáhat svému bratrovi na nohy. Černokněžník se ušklíbl a pak natáhl ruku směrem ke krčící se skupince. "To dítě."

"Ne, to nesmíte!" křikla Natalie a přitiskla si svou dceru blíž k tělu. "Prosím."

"To dítě." opakoval muž a udělal krok k ní. Byla to naprosto bezvýchodná situace. A v tu chvíli se ozvala Claudette.

"Tak si vezměte mě." Stála tam, v dlouhých bleděmodrých šatech, vlasy sčesané do drdolu a snažila se skrýt strach. To jí ovšem moc nešlo, protože bylo poznat, jak se jí klepou ruce. Její matce se to ovšem nelíbilo. "Claudette, ne!"

"Tebe?" otočil se Rothbard a přešel k ní. Patrick mu odstoupil z cesty, přestože se mu to ani trochu nelíbilo. Muž došel až k dívce a prsten v rukavici jí zvedl bradu. "Proč bych měl chtít tebe?" Na to byla dívka připravená. "Natasha je teprve dítě. Já nebudu utíkat, mám už rozum. Je to pro vás výhodnější. Jednodušší." Hlas se jí třásl a pohled měla zabodnutý do podlahy.

"Tvé jméno." zeptal se Rothbard, ale intonace odpovídala spíš rozkazu. "Claudette." odpověděla a skousla si spodní ret. Muž ji chytil za paži,  zadíval se na ni a přitáhl k sobě. "Změnil jsem názor. Půjde se mnou Claudette, toho uplakánka si můžete nechat. Rozluč se."

Dívka se rozběhla ke svým rodičům a dlouho je objímala. Pak cosi pošeptala své sestře, dlouze  si cosi vysvětlovala se svým bratrem a nakonec přistoupila k Rothbardovi. Ten se opět jen ušklíbl, mávl pláštěm a oba dva zmizeli.