10th June - Saturday
F A I T H

Hrála jsem si před všemi na hrdinku, ale byla jsem v háji. Tak moc jsem potřebovala mluvit s někým blízkým, s kýmkoliv. Klidně i s mými rodiči, se kterými jsem nemluvila asi dva roky. Ano, navštěvovala jsem je každý rok alespoň na pár dní, ale pak už se jejich vztah změnil. Nesnášela jsem poslouchat jejich - už přehnané - hádky. Hádali se i kvůli špatně povlečené posteli, a to tak, že třeba táta byl donucen jet k babičce, protože ho mamka vyhodila z domu. Kvůli čemu? Kvůli špatně povlečené posteli!

Setřásla jsem z hlavy myšlenky na mou rodinu a myslela radši na něco jiného.

Moc mi chyběl Harry. I když jsem na něj byla dost naštvaná, proto že prakticky kvůli něj jsem byla zatažená do tohohle průseru. Díky jeho tajné práci a díky jeho tajných zmizení jsem nevěděla komu věřit a komu ne. A pak jsem skončila tady.

Liam mě děsil, neskutečně moc mě děsil. Byl ten typ muže, co neměl žádnou soudnost a klidně by zbil a nebo jinak napadl ženu.
Damon byl taky děsivý člověk, ale ne tak jako Liam. Přišel mi trochu hodnější než jeho starší bratr, že měl v sobě alespoň trochu soucitu.
I přesto, že tady byli lidi se kterými se dalo bavit, stále jsem tajně doufala, že sem někdo přijde a dostane mě odtud, úplně kdokoliv.
Znervózňoval mě navíc fakt, že nemám telefon. Chtěla jsem lidem - Harrymu - dát vědět, že jsem v pohodě, ale že bych se nezlobila kdyby mě odsud dostal.

Seděla jsem na posteli a uklidňovala se pomocí zpomalení dechu. Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala. Celou dobu jsem si opakovala, že je všechno v pořádku, a prsty psala na povlečení postele slovo 'okay'.
Když najednou někdo zaklepal, a bez mé odpovědi věšel dovnitř. Poskytl se mi pohled na Damona, na pozdrav jenom pokývl hlavou a zavřel za sebou dveře. Nechtěla jsem s ním mluvit, a tak, když si sedl na postel těsně vedle mě, ignorovala jsem ho.
„Drahoušku," řekl sladkým hláskem. „Opravdu by jsi mi udělal radost kdyby jsi tady zůstala ještě zitra. Alespoň do půl čtvrté, moc tě prosím," žádal mě, zkoušel na mě psí očka a já v hlavě protočila očima. Kdybych jimi přetočila před ním, asi by mě zabil. Tak nějak jsem věděla, že nemá cenu mu odporovat. Ano, vzdala jsem to.
Plácla jsem se dlaněmi do stehen a rychle se postavila. Otočila jsem se čelem k Damonovi a dala si vlasy za ucho, protože mi zavázely.
„Do půl čtvrté. A zitra jsem tady naposled, už se sem nikdy nevrátím," odsekla jsem a Damonovi se na rtech objevil zase ten úšklebek, který by se dal nazývat možná i úsměvem.
„Takhle se mi líbíš, zlá a nepřístupná," zavrněl a přitáhl si mě za boky k sobě. Položila jsem si ruce na jeho ramena a snažila se od něj odtáhnout, on mi v tom však zabránil a postavil se přímo naproti mně. Mezi námi nebyla snad žádná mezera, rukama mě stále hladil na bocích, a navzdory tomu jak jsem se mu přela, mě i přesto pevně držel.
Najednou jeho pravá ruka sjela na můj zadek, já nějakým zázračným způsobem vysvobodila tu svou z jeho sevření s plácla ho po té, kterou měl na měl zadku. Pohoršeně jsem se na něj podívala, jeho úsměv (odporný zákeřný úšklebek, toho sobeckého bastarda) se rozšířil. Z ničeho nic mě popadl za obě dvě zápěstí a hodil semnou na postel. Uvežnil mě mezi svýma nohama a ruce mi držel nad hlavou. I přesto, že jsem se vzpírala, on nereagoval.
Ležel nademnou a začal něžně líbat můj krk, a já mu stále uhýbala. Odtrhl se ode mně a nadrženým hlasem řekl: „Drahouškuu, vím že to chceš, vidím jak mě sleduješ, takže nehraj nedostupnou a poddej se tomu," pobízel mě, a v tu chvíli mě něco napadlo.
Poddala jsem se mu, nechala jsem se od něj líbat. Jednou rukou jsem jela po jeho zádech až jsem dojela k jeho zadku, začala jsem jej hladit a když jsem ucítila, to co jsem chtěla, opatrně jsem svůj telefon z jeho kapsy vytáhla. Damon byl tak zaneprázdněný mým tělem, že si toho ani nevšiml. Navíc když jsem mu líčila, jak moc se mi to líbí.
„Panebože, Damone, to je tak dobré, ty tvoje rty," vzdychala jsem nahraně a Damon něco vrčel do mého krku.
Odemkla jsem rychle svůj telefon a našla zprávy. Bylo jich tam hodně nepřečtených. Hlavně od Harryho, byly moc starostlivé. Až se mi po něm ještě víc zastesklo. Rychle jsem mu napsala jednoduchou zprávu „Payne House". Odpověď přišla hned, a já byla vděčná, že mám na mobilu vždycky zapnutý tichý režim. Harry mi odepsal pouze „Rozumím, hned jsem tam.". Ihned jsem obě dvě zprávy vymazala, stejně jako historii a mobil mu dala zpátky do kapsy. Rukama jsem ho hladila po zádech a až jak jsem odložila ten telefon, došlo mi, že mám vyhrnuté triko a Damon mě líbá na břiše.
Plán byl sice skvělý, ale jak se ho teď zbavím?
Začala jsem úplně nahlas a dávivě kašlat, jakobych měla astma a nebo kdybych byla nějaký hrozný kuřák. Kašlala jsem tak hlasitě a agresivně, že byl Damon nucen slézt ze mě. Viděla jsem jenom jeho vyděšený pohled a rychle se posadila.
„Promiň, občas mě ten kašel takhle chytne, pořád nevím, co to vlastně je," začnu si vymýšlet a ještě jednou se rozkašlu, ať je to trochu reálné.
„Ježíši Kriste, dobře, donesu ti hned vodu," řekl starostlivě a utíkal dolů do baru pro vodu. Nechal otevřené dveře, takže jsem mohla slyšet jak se z dola ozývá hlasitá hudba. Tanečnice už cvičily, a to beze mě. V tu chvili mi to bylo úplně jedno, důležité bylo dostat se odsud. Napadlo mě zamknout se třeba v koupelně, ale tam by mě Harry těžko hledal. Nakonec jsem se rozhodla, že sejdu dolů do baru a řeknu Damonovi, že už jsem v klidu. Před lidmi z baru mi přece nic udělat nemůže ne? V to jsem silně doufala.
Dobré znamení bylo, že zde zatím nebyl Liam. Kdyby tady byl a Harry sem v tu chvíli vpadl, nevím co by se dělo. Nevím, jestli to vědět vůbec chci. Doufám, že všechno proběhne v pohodě, i když se obávám, že se moje představy nevyplní.
Očekávala jsem Harryho tak do dvaceti minut ve dveřích.

Sešla jsem tedy schody dolů, Damon seděl za barem a bavil se s Joem. Před sebou měl položenou sklenici vody. Vypadali, že se baví o něčem hodně vážném, vzhledem k tomu jak se oba dva tvářili.
Došla jsem k nim, oba dva pohledy se z ničeho nic obrátily na mě. Oba dva tak ztichli, a já přemýšlela o čem mohli mluvit.
„Aah, už je ti lépe, zlato?" Zeptal se, samozřejmě 'starostlivě'. Falešně jsem se usmála. „Jo, je to lepší. Občas se mi to stává." Joe měl na tváři nechápavý výraz, ale ani jeden z nás se nehodlal něco vysvětlovat. Joe to ale taky pochopil.
Damon mi podal tu vodu, „napij se," mrknul na mě a já poděkovala. Jakmile jsem chytila do ruky sklenici, ozvala se obrovská rána a následně křik. Všichni se podívali ke dveřím, kde stála banda mužů oděných v černé. Vypadali trochu jako policejní zásahovka, ale po nápisu policie nebo FBI ani stopy. Nešlo jim vidět do tváře, měly takové zvláštní helmy, díky kterým nebyla možnost vidět, kdo se pod ní schovává. Dívky na pódiu začaly křičet a rychle se schovávaly do zákulisí. Damon se zamračil a hbitě se postavil se židle. Já pořád stála jako opařená, netušila jsem o co šlo. Schovával se pod jednou z těch černých helm i Harry?
Muži v černém začali nahlas křičet, ať jdou všichni k zemi. Barmani a zbytek personálu samozřejmě poslechnul. Až na Damona, ten sebevědomě stál čelem k vetřelcům. Viděla jsem jeho záda, a díky tomu jeho ruku, jak klouže za opasek a najednou drží zbraň. Stále ji ale těm cizincům neukázal. Já spanikařila. Co když tam doopravdy je Harry a Damon ho střelí?
„Co se to děje, hoši? Neděláme žádné problémy, není třeba přepadovky," uklidňoval je Damon a následně se nahlas uchechtl. Muži stále mířeli zbraněmi, někteří už kontrolovali ostatní lidi, nevím proč a kvůli čemu.
Plánovala jsem jak zabráním Damonovi v použití té zbraně, ale najednou mě někdo ze zadu silně popadl a zakryl mi ústa. Damon si toho absolutně nevšiml, protože něco vyjednával s 'pachateli'. Ten člověk mě táhnul někam pryč, nevěděla jsem vůbec kam. Dokud jsme se neobjevili venku. Vyšli jsme totiž z baru zadním vchodem. Muž mě pustil, já se automaticky co nejvíce oddálila.
„Co jste zač?" Vyjekla jsem a dala si za uši vlasy, které mi zavázely.
Osoba se kolem sebe otočila a následně si sundala černou helmu. Uviděla jsem jeho tvář. Konečně mě našel, já byla tak šťastná. Helmu hodil na zem a okamžitě mě pevně objal.
„Harry," vydechla jsem do našeho objetí. Byl  to tak dobrý pocit, říct zase to jméno. Objal mě ještě pevněji, konečně jsem byla v bezpečí. Dal mi jemný polibek do vlasů a odtáhl se, jednu ruku měl položenou na mé tváři a druhou kolem mého pasu. Starostlivě se mi podíval do očí. „Jsi v pořádku, Faith? Tak moc jsem se o tebe bál, neudělali ti něco?" Mluvil rychle a u toho si pečlivě prohlížel mou tvář a ruce. Do široka jsem se usmívala. Nezmohla jsem se na nic než na pouhé přikyvování. Sice mi Liam ublížil, ale to teď bylo jedno. Důležité bylo, že jsem byla zase s Harrym.
„Tak moc se ti omlouvám, už tě nikdy nenechám samotnou, ano?" Sliboval a já přikývla.
„A teď mi dej konečně pusu," řekl chtivým tónem. Na nic nečekal a rychle přitiskl své rty na ty mé. Ten polibek byl sice rychlý, ale opravdu něžný. Jakmile nám docházel dech, na pár centimetrů jsme se od sebe odtáhli, ale naše nosy se dotýkaly. Dívala jsem se do těch jeho smaragdů a přemýšela nad tím vším, co se vlastně událo. Nechal mě samotnou i když věděl, že se něco může stát a že jsem v nebezpečí. Prakticky ho nenapadlo kde jsem, přitom věděl že k němu domů mířil právě Damon s Liamem. Mohly se stát mnohem horší věci než jenom facka a nějaké to osahávání. Tak nějak to na mě všechno dopadlo a jemně jsem se zamračila. Odtáhla jsem se od Harryho, ten se na mě nechápavě díval. Promluvila jsem jako první, řekla mu, co si doopravdy myslím.
„Jsem šťastná, že jsi mě našel, opravdu. Ale Harry, co ti tak trvalo? Vždyť jsi věděl, že k tobě domů jede Damon a Liam, to tě ti dva nenapadli? Ano, nic se mi nestalo. Dostala jsem facku a chtěli mě zneužít, ale co kdyby se stalo něco horšího? Já-já jsem s tebou vůbec v bezpečí? A proč ti dva vlastně unesli zrovna mě? Mám v hlavě tolik nezodpovězených otázek Harry, mám strach a obavy. Neříkám, že s Ashtonem to nebylo podobné, ale proč mám pocit, že je to teď o něco horší?" Říkala jsem a jenom sledovala Harryho zklamaný a zároveň vyděšený výraz, jediná slza mi stekla po tváři. Harry se ke mně o krok přiblížil a já se zase od krok vzdálila. Netušila jsem, co to do mě vjelo. Zřejmě nějaký psychický kolaps.
Harry začal opatrně mluvit. „Faith, naprosto tě chápu, ani nevíš jak moc se za to nesnáším. Celou tu dobu jsem se utápěl v žalu a neuvěřitelně toho litoval, toho že jsem tě nechal samotnou, i když jsem věděl, co se může stát. Tak moc se ti omlouvám ani nevíš jak. Zlato, řeknu ti doma úplně všechno, ano? Na cokoliv se zeptáš, na to ti odpovím, slibuji. Teď pojď semnou prosím domů, neměli bychom tady tak stát vzhledem k tomu, co se děje vevnitř," pověděl Harry upřímným a starostlivým tónem, tak moc mi chyběl. Podal mi ruku a já ji přijala, jemně mě pohladil palcem a následně jsme spolu šli k autu. Harry se celou dobu otáčel a hlídal, jestli za námi někdo nejde. Před barem stály asi čtyři velké černé dodávky, my nastoupili do jedné z nich a rychle vyjeli pryč.
„Co bude s ostatními?" Zeptala jsem se ustaraně a Harry se na mě rychle podíval, pohladil mě po tváři a obrátil pohled zpět na vozovku. „Ti budou naprosto v pořádku, neboj se. Teď pojedem domů, dáš si sprchu a pak si promluvíme ano, Faith?" Usmál se a já přikývla. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

Byla jsem zvědavá a zároveň vyděšená z toho, co mi Harry vůbec řekne. Jsem s ním doopravdy v bezpečí?

<><><><>
OMLOUVÁM SE!
Jsou prázdniny a já si je tak nějak snažím užít, vzhledem k tomu, že pak poslední týden strávím na soustředění.

Doufám, že se máte skvěle! Klidně mi napiště, kde všude už jste byli, pochlubte se :)

Snad se vám část líbila, budu vděčná za každé VOTE a moc vás prosím o KOMENTÁŘ, moc to pro mě znamená! Ze začátku jich bylo moc a teď jich moc není :/

VOTE&COMMENT PLEASE❤️💙