• 9th December •

„Je ti líp?" uslyšel jsem po probuzení mně tak známý melodický hlas, který mohl patřit jen jediné osobě na světě a nikdy bych si ho nedokázal splést s jiným.

Včera večer jsme byli oba tak unavení, že jsem se rozhodl nechat u sebe Mallory přespat. Včera ke mně dorazila posledním autobusem, který jezdí mimo město a dovezl by ji co nejblíže mému domu, jenž se nachází blízko lesa. A když jsem ji chtěl večer odvézt autem zpátky domů, překvapila nás sněhová bouře, která si pohrávala se vším, co se jí postavilo do cesty.

„Možná," zašeptal jsem, jelikož jsem si nebyl jistý, jestli budu moci promluvit, ale upřímně? Byl jsem i trochu líný mluvit. Proč mě vlastně Mal budí? „Děje se něco, že mě budíš?" zeptal jsem se a konečně otevřel oči, jejichž víčka byla ještě tak těžká...

„Máme totiž problém, Houstone. Na dveře garáže nafoukala hromada sněhu, stejně jako na dveře od domu, takže nevím, co s tím provedeme. Ty asi nic, protože jsi marod, takže jsem se tě chtěla zeptat, jestli to můžu zkusit uklidit, protože už..." povídala, a pak se podívala z okna, když vytáhla rolety, „...zase sněží," dokončila to zaraženě. „To si ze mě to počasí dělá srandu? Nečekala jsem, že se stěhuju na severní pól!" rozzlobila se.

„Myslel jsem, že máš zimu ráda," poznamenal jsem a promnul si oči.

„Jo, ale co je moc, to je moc," řekla. „No nic, dáš si něco k snídani?" zeptala se mě, když se opět pohledem zaměřila na mě.

„Něco bych si dal," odpověděl jsem. Bylo mi blbé, že se o mě stará v mém vlastním domě, ale prázdný žaludek přeformuloval mou odpověď...

„Fajn, jdu ti prošmejdit ledničku. Ty se mezitím nějak posbírej a přijď do kuchyně. Dáš si i čaj?"

„Jo, děkuju," řekl jsem vděčně.

„Není zač, Jakeu," zavolala, když vycházela ze dveří mé ložnice.