Velkou síní Bradavického hradu se ozýval šum a konverzace spolužáků, kteří se celé dva měsíce neviděli, se skoro splývaly jedna s druhou. Honosné kamenné zdi byly vyzdobeny v barvách čtyř kolejí stejně jako dlouhé stoly, za nimiž už vyčkávali hladoví studenti. Hrstka povědomých tváří už na svých typických místech chyběla, ovšem nahradilo ji několik střapatých hlav malých jedenáctiletých čarodějů a čarodějek, kteří ještě před několika momenty seděli na malé dřevěné stoličce s roztrhaným kloboukem na hlavě, který jejich cestu předurčil na dalších sedm let.

U všech čtyř stolů si spolužáci vesele povídali, až si jen málo z nich všimlo, že na oné dřevěné stoličce sedí i někdo, komu jedenáct let nebylo už nějaký ten pátek. Hnědé vlasy jí splývaly pod ramena, hlubokým pohledem analyzovala každou tvář v místnosti. Stejně jako předchozí studenty, i ji zaplavila nervozita, když ji těsně nad oči přepadl kožený Moudrý klobouk.

Děvče jako ty už jsme tu dlouho neměli, rozezněl se hnědovlásce hlásek v hlavě. Ani po těch letech ji magie nepřestala překvapovat. Mozkem určitě patříš do Havraspáru, o tom není pochyby, ale... 

Veselý smích v síni nabyl takového rozměru, že ho bradavický ředitel musel dlouhým napomenutím přerušit, čímž se všechna pozornost přenesla zpět na zázračný klobouk a studentku, jenž seděl na hlavě. Hnědovlasá dívka v duchu zaklela, což klobouk konečně posunulo k dokončení řeči.

Ale srdcem je to... Nebelvír!

Bradavickým sálem se rozlil jásot, především od stolu plného Nebelvírských studentů. Nově zařazená Nebelvírka seskočila ze stoličky a s něčím, co by se dalo popsat jako vypěstované sebevědomí, zamířila k volnému místu za nebelvírskou tabulí. Už dávno jí bylo jasné, že musí mít hlavu vzhůru a nezapomínat na kuráž ani na ostatní pomůcky, které jí obvykle usnadňovaly kontakt s ostatními. Když se pousmála, že všech stran se na ni začala vrhnout fůra jmen.

"Já jsem Marlene!" zamávala na ni z druhé strany stolu blondýnka s širokým úsměvem.

"Cooper, těší mě."

"Angelica!"

Jména se na ní hrnula ze všech stran, ovšem ona si rázem pamatovala každé z nich a aniž si to uvědomila, její mozek už vryl navždy další osoby, které do jejího života vkročily- nebo lépe řečeno, mezi něž vkročila ona. Konečně si všimla i zrzky, která ji oslňovala zářivým bílým úsměvem. Do očí hi hned udeřil odznak 'PRIMUS', jenž měla připnutý navrchu hábitu.

"Ahoj, jsem Lily Evansová. Cokoliv budeš potřebovat, můžeš se na mě obrátit, jsem totiž primuska a jak vidíš z Nebelvíru," poslední dvě slova dodala šeptem, když se síní rozezněl hlas ředitele, který konečně uvítal všechny nové studenty. Znovu se zazubila a zrovna, když už se měla k další větě, s Brumbálovým lusknutím se po délce celého stolu zjevily všerůzné chutné pokrmy.

Ani se nestačila představit, protože najednou se všichni pustili do jídla a sálem se rozezněl cinkot příborů, ťukání skleniček a spokojené mlaskání. Brunetka se při onom pohledu znovu pousmála.

"Jamesi, nemyslim si, že by se ti to tenhle rok povedlo o něco líp," hlasitý smích tmavovlasého chlapce, který seděl po její pravici, ji přiměl sklonit pohled na celou partu čtyř chlapců, která seděla opodál.

"Tenhle rok už mi neodolá, vážně," odvětil jeho rozcuchaný přítel na protější straně, a když Nebelvírce uniklo uchechtnutí, on a společně s ním celá banda kluků, si jí všimla.

Tmavovlasý chlapec, jemuž vlasy padaly skoro k ramenům, se na brunetku otočil a jakmile jeho pronikavý pohled přejel její postavu, narovnal se a na rty nasadil sebevědomý úšklebek.

"Jsem Sirius Black. A ty se jmenuješ jak, krásná Nebelvírko?" mrknul tak, až se to zdálo být flirtovní a před sebe pevně napřáhl pravačku. Nebylo neobvyklé, že se Sirius Black zajímal o každou dívčí tvář v Bradavicích a balící oslovení mu nedělaly problém.

Hnědovláska přejela jeho postavu pohledem, s neutrálním výrazem pohlédla na jeho nastavenou dlaň a zpátky do jeho bouřkových očí, ve kterých se mu odráželo záření stropních svícnů.

"Množství patogenů předávaných podáním ruky je až ohromující. Podle výzkumů je vlastně bezpečnější se líbat," dořekla na jeden nádech, aniž by si uvědomila, jak poslední věta vůbec vyzněla. Sirius Black pozvedl obočí, už se chystal odvětit, ovšem dívka ho přerušila.

"Jsem Sonnet Reagan."

Sirius svěsil svou pravačku znovu podél těla, jeho sebevědomí trochu pošramocené z malého odmítnutí. Nebyl si jistý, jestli to udělala schválně, každopádně neměl sebemenší tušení, o čem to vlastně mluvila. Jedno slovo ale pochytil.

"S tím líbáním bych ti mohl pomoct," mrknul na Sonnet, ale v tu chvíli onu zvláštní konverzaci přerušil druhý, třetí i čtvrtý chlapec.

"James Potter."

"Peter Pettigrew."

"A já jsem Remus Lupin," mávl jako poslední chlapec s oříškovými vlasy a malými jizvičkami. Sonnet si nemohla pomoct, ale téměř okamžitě odhalit jeho tajemství. "Ty víš něco o mudlovských vědách? Ve Studiu o mudlech jsme si o nich něco říkali, ale všechno mi to přišlo hrozně složitý."

"Přečetla jsem hodně mudlovských knížek. Můj otec je genetik, zabývá se dědičností organismů a její proměnlivostí, ve svém oboru je poměrně známý, takže toho znám hodně i od něj" odpověděla mu zběžně Sonnet. Remus se spokojeně zazubil, naopak Siriuse rozčilovalo, že se Sonnet snaží působit chytře.

"U Merlina, další nudná šprtka."

"Mezi tím být šprt a být génius je malý rozdíl," vypustila ze rtů Sonnet, sebevědomějším tónem, než to původně plánovala, a než to pro ní bylo zvykem. Ale Siriusovo skryté dotčení ji znovu utvrdilo v tom, že jen takhle dokáže obejít egoistické chování ostatních a přežít ve světě dospívajících.

James se Siriusově překvapení z jejího nečekaného odvětku zasmál, načež Sirius nasadil křivý úsměv. Konverzaci už po očku přihlížela i rudovlasá primuska s Marlene a několik okolních Nebelvírů, kteří při tom ukusovali kuřecí stehýnka a popíjeli dýňovou šťávu.

"Chceš snad říct, že seš génius?" zasmál se Sirius posměšně a Peter Pettigrew s Cooperem se k němu přidali.

"Mám tě přečtenýho, Siriusi Blacku, a to tě neznám ani pět minut."

Přihlížející chlapci se její troufalosti zasmáli, naopak Lily si poraženě povzdychla. Ani ona nečekala, že by hrdého Nebelvíra někdo dokázal ve slovních hříčkách porazit.

"Vážně?" ušklíbl se ironicky Sirius. "A co jsi zjistila?"

"Tady na škole balíš každou holku, aby sis udržel to svoje postavení, ale to myslím pozná každý na první pohled," Sonnet si konečně připadala mocnější, Siriuse Blacka dostala přesně tam, kam chtěla. "Ve Zmijozelu máš bratra, který to tvoje egoistický chování nejspíš nedokáže snést, ale rodiče tě teď štvou ještě víc, že? Tvoji kamarádi už ani nedoufají, že bys s tím nabalování skončil, protože stejně jako já ví, že jsi už ve vlaku skončil s tou blondýnkou z Mrzimoru," bradou kývla k žluto-černému stolu. 

"A kdo ví, možná by jsi býval nemusel bydlet u Jamese Pottera," dokončila se založenýma rukama. V této malé sekci nebelvírského stolu se rozhostilo ticho, dokonce i Peter a Cooper jen ohromeně přihlíželi.

Jako první se srdečně zasmála Lily Evansová, která potěšením z něčí výhry nad Blackem málem skákala radostí. I přes to Sonnet zaváhala, zda-li z pusy slova nevypustila až moc brzo před promyšlením. Věděla, jak to končilo pokaždé, kdy se neuhlídala a žvatlala až moc. Nechtěla nikoho urazit, ale ani nechat urážet sebe by jí nepomohlo.

Sirius uvnitř zuřil. Všichni ho pobaveně sledovali a když už se chtěl nadechnout, hnědovláska mu znovu skočila do řeči, tentokrát když už to ani původně neplánovala.

"Vypadá to, že mě profesorka McGonagallová volá," vstala z dřevěné lavice a pohled stočila k mladé profesorce. "Těšilo mě."

Lily se smíchem málem udusila na kouscích rýže, i když Sonnet úplně nechápala, co jí na situaci tolik pobavilo.

"Sonnet Reagan," Sirius se ze všech sil snažil udržet neutrální tón a na jeho rtech se vynořil kyselý úsměv. "Začínat tyhle hry se mnou není dobrej nápad."

Sonnet pokrčila rameny. "Tak možná je dobře, že vždycky vyhrávám."