"Díky za svezení," usmál se číšník Namjunovým směrem a ten musel dlouho bojovat sám se sebou a svými růžolícími tvářemi. Uvolněně pustil ruce z volantu a začal si hrát se svými prsty. Chvíli se díval na nudnou panelovou budovu, která nevypadala nijak vábně. A i když Jeongguk bydlel ve velice podobném, leč útulnějším bytě, ani jedno nedosahovalo standardů, na které byl Namjun zvyklý.

"Tady vážně bydlíš?" zeptal se nejistě a očima pozoroval každý detail budovy, na který za šera a bídného pouličního osvětlení mohl dohlédnout. Jin secvakl pojistku bezpečnostního pásu a přikývl hlavou, přidávaje zpěvné "uhm-hm".

"Není to sice nic moc," pronesl měkce, stále s úsměvem na tváři, kteří snad na jediný okamžik neopadl, "ale jsem spokojený," dořekl a pokrčil rameny. Blond mladík za volantem zabručel, zpola chápavě, zpola nespokojeně. I se sklopenou hlavou cítil číšníkův pohled, mířící na jeho tvář.

"Řekl jsem něco špatně?" znejistěl číšník a kousl se do rtu. Nato Namjun vyskočil jako čertík z krabičky a zuřivě vrtěl hlavou.

"Ne! Ne, vůbec nic takového!" 

Jin si překryl ústa dlaní, aby skryl úsměv a udusil smích deroucí se mu z hrdla. Poté však oba mladíci zvážněli, když Namjun pokračoval: "Já... Asi to bude znít hrozně divně, ale co kdybys prostě bydlel u mě? Než si najdeš něco lepšího a nemusel žít v takové pochybné části města." 

Na rameni ucítil lehký dotek a navzdory tomu, že byla Jinova dlaň příjemně hřejivá, naskočila blond mladíkovi husí kůže a on se pod dotykem zatřásl jako osika. Netušil, jak na něj mohl mít ten člověk takový vliv. Takový, až mu nabídl, že může žít v jeho vlastním bytě.

"Junie, vždyť mě neznáš. Co když jsem nebezpečný sériový vrah, který schovává ve sklepě mrtvolu?" na okamžik si se vší vážností hleděli do očí, načež vybouchli smíchy jako teenageři, až se jim oči zaplnily slzami a rozbolela je bránice. Už jen představa toho, že by byl někdo tak sladký a milý takové monstrum, přivozovala Namjunovi záchvaty smíchu, které se sice umírnily, ale přesto se sem tam zachechtal i poté, co je oba smích přešel.

"No, možné je sice všechno," načal větu blondýn, "ale jen málokterý byt ve Vegas má sklep," jejich pobavení postupně vyprchávalo, atmosféra ve voze značně odlehčila a osvěžila.

"Poslyš, jestli tu nabídku myslíš vážně-"

"Myslím," přerušil číšníka Namjun a široce se usmál, čímž nevědomky odhalil dva výrazné ďolíčky ve tvářích. Jin se zahihňal a štíhlými prsty si upravil ofinu.

"Budu o tom přemýšlet, dobře?" 

Sice to nebylo „ano", které si přál slyšet, ale malý plamínek naděje v něm přeci jen vzplál a on se zářivě usmál. Zatím se s tím spokojí.

Cestou domů skoro nedával pozor, co se děje na vozovce před ním, za což byl na sebe naštvaný ještě v momentě, kdy strčil klíčky do zámku svého luxusního bytu, do kterého vešel. Nepřivítalo ho však nic, než tma a chlad. Smutně vydechl vzduch z plic, rozvázal si tkaničky a opatrně zul společenské boty, načež s pocitem nekonečné úlevy zahýbal s prsty. Z ramen si ještě sejmul sako, které pověsil na věšák v ložnici s tím, že není třeba jej zatím nechávat v čistírně, a došel do koupelny, kde se zbavil i zbytku svršků a za chvíli už jeho záda bičovala horká voda, která díky podsvícení svítila střídavě modře, pak červeně a také žlutě. Jedna z věcí, proč bylo dobré mít peněz nazbyt, byla tahle koupelna. Kdyby na to měl energii, zřejmě by v ní zůstal daleko déle, ale únava si vyžádala svoji daň, tudíž vodu zastavil, osušil se a šel si lehnout.

Spát však nemohl. Jeho postel byla dost velká i pro tři lidi, a i když tady spokojeně žije už bez mála třetím rokem, teprve teď mu v ní začalo něco chybět. A nejen v posteli, ale v jeho životě celkově. Vždycky se sem vracel a čekal ho tentýž obrázek: Tma, prázdný studený byt a jídlo z donášky. Sice svedl uvařit ta nejprimitivnější jídla, ale hlas v hlavě na něj doslova křičel, že je čas přestat žít ze dne na den, pracovat v pobočce firmy jeho otce jako oddaný pes a vracet se někam, kde na něj nikdo nečeká.

Jistě, v práci zůstat musel, pokud se chtěl vyhnout vydědění z rodiny, ale na zbytek jeho problémů tu existovalo řešení. A to se jmenovalo Jin.

Rozčileně plácnul do matrace a posadil se. I kdyby si od něj vzal číslo, nevěděl, jestli by mu byl schopný napsat. Musel by znít jako zoufalec a blázen. Prohrábl si vlasy, zadíval se na druhou polovinu postele, jež zela prázdnotou, a v jeho nitru rostla odhodlanost. Musí sem Jina dostat. A začne s tím hned zítra.

*

Schovaný před stínem ostrého slunce, které ohřívalo zemi a obzvláště dnes nepříjemně pálilo a teploty bez větší námahy vystoupaly nad třicet stupňů celsia, opíral se Jeongguk zády o panelovou budovu, ve které bydlel. Dával si přitom velký pozor, aby se jeho sněhově bílé tričko nezašpinilo o cihlovou stěnu, proto se opíral pouze zlehka a často přenášel váhu z jedné nohy na druhou. A ačkoli sem sluneční paprsky nedosahovaly, na očích měl nasazené sluneční brýle, jež měl posunuté na hřbetu nosu o něco níž, aby dobře viděl na obrazovku svého mobilu, který právě vytahoval z kapsy. Kliknutím na tlačítko na straně se mobil rozsvítil a mladík si povzdechl. Zavrtěl hlavou a na jazyku poválel lízátko, které cumlal už několik minut.

Díky tomu, že měl dnes volno, nechtěl strávit čtyřiadvacet hodin zavřený ve svém pokoji před počítačem, a tak napsal svým dvěma přátelům. Původně chtěl přizvat i Namjuna, ale ten se mu omluvil s tím, že dnes má nějakou práci. Jeongguk nebyl nijak zvlášť zvědavý, o jakou práci by se tak mohlo jednat.

"Čus!" křikl mu do ucha vysoko posazený hlas a následně uslyšel hlasitý smích, kterémuž se neubránil ani on sám. Mobil schoval do kapsy a plácl si se dvěma chlapci, kteří byli přibližně v jeho věku, a pozdravil je nazpět.

"Promiň, že to tak trvalo. Yunki si potřeboval skočit pro náplně," řekl mladík se silně odbarvenými vlasy, které připomínaly odstín kanárčího peří, a tmavovlásek propálil muže s ohnivě rudými vlasy. Bůhvíproč se mu při pohledu na ně na okamžik udělalo mdlo. Chvíli trvalo, než se mu ďáblův obličej vytratil z mysli a on se opět vrátil do reality.

"P-pořád kouříš?" zakoktal a odkašlal si, aby skryl nejistotu v hlase. Mladík se na něj podíval, zatímco potahoval z elektronické cigarety, jejíž kouř zlomek vteřiny nato vypustil z nosu, čímž se k Jeonggukovu chřípí dostala vůně připomínající klasickou dětskou sladkost Tutti-frutti.

"Uhm-hm," přitakal bezeslovně Yunki a znovu potáhl. Jeho starší přítel kouřil, co si tak tmavovlásek vzpomínal, od svých třinácti let. Snažil se ho přesvědčit nesčetněkrát, aby přestal, ale nemělo to žádný efekt, a tak byl jedině rád, když vyměnil klasické cigarety za ty elektronické.

"Co chceš dneska dělat?" zvolal nadšeně blondýn a zazubil se, jako to dělával vždycky. Jeongguk se zachechtal, rukou si přejel po zadní straně hrdla a pokrčil rameny.

"Vlastně jsem doufal, že pro jednou vymyslíte něco taky vy," oba mladíci naproti němu protočili očima. "Ale doma být nechci!" dodal rychle, aby ty dva náhodou nenapadlo celý den hrát videohry, kterých začínal mít Jeongguk po krk.

"Ježíš, dáme si ledový kafe a zajdeme do parku na pokec," navrhl Yunki po několika vteřinách nepříjemného ticha, přerušovaného motory aut, jež sem doléhaly z rušné ulice.

Přestože stačilo jen několik desítek metrů chůze, aby začalo být všem třem horko, dorazili do kavárny, kterou vybíral rusovlásek, jelikož nesnesl myšlenku na návštěvu Starbucks či jiné komerční značky, protože velice dobře věděl, jaké blafy tam vydávají za kávu. Kluci od něj dokonce dostali kázání, že pokud tam někdy vkročí, přestane s nimi mluvit a přeruší veškerý kontakt. Yunki sice málokdy své výhrůžky skutečně splnil, ale tenkrát zabraly a kluci už se nepokoušejí vzpírat.

*

Hodiny plynuly rychleji, než bylo příjemné, a brzy se tak museli rozdělit a vydat do svých domovů. Zatímco Yunki se s prostým "Ahoj," otočil na patě a vydal se opačným směrem, se sluchátky v uších, otočil se Jeongguk k blondýnovi, se kterým si vyměnil všeříkající pohled, a plácl si s ním.

"Tak zas někdy, Yugyeomie!" za přeslazené oslovení, které jeho o fous starší kamarád tak nesnášel, dostal okamžitě lehký pohlavek výchovného charakteru, ačkoli něco takového se u Jeongguka vždy minulo účinkem.

"Měj se, mrně," zabručel na oko uraženě Yugyeom a poklusem se vydal na zastávku autobusu, který mu měl za chvíli jet. Jeongguk přešel jeden blok a brzy už stoupal po schodišti ke dveřím bytu. Sice bylo jen něco málo po deváté večer, ale jeho rodiče už touhle dobou chodívali spát, protože každé ráno vstávali velice brzy. Občas ho mrzelo, že museli tak tvrdě pracovat. Proto se tak usilovně snažil, aby mohl jít na vysokou a své rodiče časem zaopatřit.

V předsíňce, která působila ještě menší díky množství bot a pověšených mikin a bund, které nebylo kam schovat, ze sebe skopal tenisky a zamířil do kuchyňky, kde si chtěl udělat kávu, jelikož ještě neměl v plánu jít spát. Když však stiskl vypínač a kuchyni zalilo nažloutlé světlo, chlapcovo srdce se sevřelo a čelo polil studený pot.

"Jak ses sem dostal?" zašeptal a zamračil se jako sto čertů. Ďáblův úsměv byl však natolik zářivý, že oproti němu neměl chlapec šanci.

"Přišel jsem ve stejnou chvíli, jako ty," mrkl na něj s výrazem nevinné laňky. "Jaké kafe chceš, Panenko?" zeptal se hned a jeho úsměv se ještě rozšířil, až si Jeongguk začal myslet, že se mu ta pusa musí zákonitě roztrhnout.

"Hele, jdi..."

"S kým to mluvíš?" 

Jeongguk za dnešní den prožíval svůj druhý infarkt, když zaslechl hlas své matky, jak se blíží k nim. Tmavovlásek neměl nejmenší ponětí, co jí teď poví. Jak má vysvětlit, že se v jejich bytě zjevil někdo, kdo má na sobě divoce vzorované sako, děsivě hluboký výstřih – i když se jedná o muže – a pekelně upnuté kalhoty, které směřují pohled pozorovatele do samotného středu? Jeongguk zavrtěl hlavou. Ne, nesmí se tam dívat.

"Mami, tohle je..."

"Dobrý večer, nechtěl jsem rušit." 

Mladík se s vytřeštěnýma očima otočil za sebe a místo zrzavého ďábla uviděl blond kštici svého nejlepšího kamaráda, který se na jeho matku díval s typicky širokým úsměvem a ďolíčky ve tváři.

"Za chvíli půjdu domů, jen jsem tady Jeongguka chtěl hodit domů," pronesla osoba vypadající jako Namjun na vlas stejným hlubokým hlasem a vrazil si ruce do kapes. Když však spojil pohled s vyděšeným mladíkem, hravě na něj mrkl a nenápadně si skousl ret. Hned pak bylo jasné, že ten, na koho se Jeongguk právě dívá, není jeho kamarád.

"Ah, dobře." 

Tmavovlásek raději stočil pohled zpět na svou mámu, ale na zádech stále cítil Ďáblův spalující pohled, který ho nutil se nervózně ošívat a potit se z nenadálého návalu horka. 

"Až zítra skončíš v práci, mohl bys prosím nakoupit?" 

Chlapec přitakal a očima sledoval, jak jeho máma vyskládala na stůl bankovky. S tím nakoupí skutečně jen to, co je potřeba a možná i něco navíc, jako třeba balíček chipsů.

"Mami," pronesl něžně Jeongguk a chytil ji za ruce, "zaplatím to ze svého, nech to být," s úsměvem se nechal pohladit po tváři, ale jeho máma byla v tomhle poněkud tvrdohlavá. Lapeni v mateřském spojení matky a syna, ani jeden z nich si nevšiml, jak se dvojice temných očí dívá na chlapcovu maličkost od hlavy až k patě mlsným pohledem, za nímž se skrývala i kapička zvědavosti, stydlivě vykukující zpoza rohu, ve stínu a nepostřehnuta.

"Běž brzo do postele. Dobrou," usmála se unaveně jeho máma a brzy nato oba muži zaslechli tiché cvaknutí kliky. Když se chtěl Jeongguk opřít do Ďábla a spustit na něj spršku těch nejsprostších slov, která znal, už před ním nestál blondýn, ale skutečný Ďábel, který hravě povytáhl obočí.

"Hoseoku, jak... jak jsi to sakra udělal?!" tmavovlásek musel ze všech sil bránit sám sobě, aby se skutečně nahlas nerozkřičel. Jeho otrávenost stoupla, když zrzek mávl rukou do vzduchu.

"Že by kouzlo?" cvrlikal rozpustile a do toho se tlumeně smál. Aniž vyžadoval odpověď na svoji předchozí otázku, pustil se do přípravy rozpustné kávy s mlékem.

"Děsíš mě," zamručel Jeongguk, přebíraje si od muže horký hrnek s kávou. Jeho oči se rozšířily překvapením. Byla to ta nejlepší káva, jakou kdy pil. Nebyla ani příliš silná, ani slabá a mléka tam bylo tak akorát, aby nezastínila chuť kávy samotné. Ďábel se na něj díval se samolibým úsměvem na rtech.

"Chutná?" neodpustil si a s chichotem sledoval mladíkovu hlavu, jak jí opatrně přikyvuje, aniž by musel odtahovat rty od šálku.

"Co tu vlastně chceš?" zeptal se chlapec, jakmile se musel nadechnout. A taky proto, že káva byla přeci jenom stále ještě dost horká a začínal ho pálit jazyk. Muž se při té otázce vyhoupl na linku a zatvářil se jako nevinné dítko, které netuší, nač se ho jeho rodiče ptají. Po chvíli ticha ovšem promluvil.

"Jsem tu, abych si vyslechl jedno z tvých sedmi přání, Panenko," pronesl zpěvným tónem a hravě pohupoval nohama sem a tam. Jeongguk se raději opřel o stůl, aby k němu nebyl příliš blízko. I tak si však připadal, jako by si jej k sobě Ďábel připoutal neviditelným řetězem, a tím si jej přitahoval k sobě. A nebylo úniku, ač se o něj marně pokoušel.

"Uhm, proč vlastně sedm? Proč ne osm?" vykoktal, aby se zbavil dotěrných myšlenek, které se k němu stále vracely jako bumerang a brzy mu zřejmě nedají ani spát.

"Proč ne šest?" broukl zrzek s pokrčením ramen. "Co já vím, sedm je tak akorát. Říká se tomu kompromis," zazubil se, zatímco mladík naproti se zakabonil a dětinsky protočil očima, jelikož jej nenapadla žádná dobrá odpověď. Muž seskočil z linky a udělal několik kroků k Jeonggukovi, jehož pohled se změnil na překvapený a možná trochu vystrašený. Sám nevěděl, proč. Hoseok se nezdál nijak nebezpečný a ani nevypadal, že by mu chtěl ublížit. Dokonce nechal Jeongguka, aby ho oslovoval jménem, které mu sám vybral. Jistě, párkrát už chlapce pořádně vylekal, ale to bylo tak vše. Jestli chce dělat kanadské žertíky, budiž.

"Víš, že jsi sladký, když se zlobíš?" zacukroval zrzek a bez jediného náznaku zaváhání prohrábl chlapcovy vlasy. Ať už čekal Jeongguk cokoli, určitě ne to, že ho ten dotek připraví o sílu stát pevně na nohou. Aby si toho Ďábel nevšiml, posadil se na stůl úplně, aby se nesvezl na kolena. Jak ho mohlo něco takového připravit o dech a sílu v nohách bylo tmavovláskovi záhadou. Jeho pohled pak padl na vyskládané bankovky po jeho pravici. Hlavou mu probleskl nápad a muž tyčící se nad ním spokojeně kývl hlavou, snad jako by mu četl myšlenky. To ještě netušil - a snad by si to ani nechtěl přiznat, kdyby ano - že tomu tak skutečně bylo.

"Bohatství. Jo, přeju si být bohatý a... a taky vlivný," zvedl zrak a zadíval se do páru tmavých, nekonečně černých vod inkoustového oceánu. Ďábel se usmál. Těžko říct, zdali mile, či zlověstně. Předklonil se, aby byl v úrovni chlapcových velkých mandlových očí a promluvil:

"Dobře. Až se budeš chtít vrátit, stačí, když někam napíšeš tři šestky. Jedno kam, jedno čím." 

Než se stačil Jungkook zeptat, co tím bylo myšleno, pohltila ho nekonečná tma.

***

Vracím se k vám s další kapitolou - Jdeme na to! Nečekejte žádné extra fantasy, draky, elfy nebo trpaslíky :D Jde ale i tak o takovou hříčku s realitou, tak budu doufat, že si to užijete ^^

A stejně tak doufám, že jste si dnešní díl užili a opět se musím omluvit: Byl. Moc. Dlouhý. 
Nevím, proč se mi to děje, možná tím, že budu rozvíjet dvě dějové linie, ale budu se snažit nepřesáhnout 2,5k slov, to bych se mohla jít rovnou zahrabat :D

Moc všem děkuju za úžasné ohlasy a obrovskou podporu u téhle povídky :3 Jste nejlepší čtenáři, které si můžu přát :'3 A budu to sem psát pořád dokola, protože jsem z toho pořád dokola celá paf :D :3