Jeongguk jen nevěřícně hleděl na muže před sebou, a ten se na něj na oplátku díval se vší vážností ve tváři. Tmavovlásek se po chvíli pobaveně ušklíbl a neubránil se ani arogantnímu odfrknutí, které se po pár okamžicích změnilo ve smích, ale ten ho přešel stejně tak rychle, jako přišel, jelikož ho ředitel stále propaloval tím samým, do nitra jeho srdce se prožírajícím pohledem.

"Vy jste se musel pomátnout," rozčílil se tmavovlásek, ale z nějakého důvodu se nepokusil vstát z křesla a odejít z té podivné, temné a ponuré místnosti.

"Myslíš si snad, že bych žertoval?" položil řečnickou otázku a rty smočil v dalším doušku vína.

"Vypadá to tak. Víte, normální lidi si většinou žádají odškodné v podobě peněz," Jeongguk povýšeně povytáhl obočí a pohodil hlavou, aby z očí odstranil ofinu, která jej nepříjemně šimrala. A na mužově tváři byl stále stejný výraz, snad jen o něco přísnější, než před několika okamžiky. Pak se však koutek jeho úst zdvihl a i z něj unikl pobavený smích.

"Ah, to bude asi ono. Víš, Jeongguku, já nejsem tak docela člověk," pověděl se sklopenou hlavou a úsměvem na rtech, následně hlavu zvedl a v očích mu znova poletovaly jiskřičky, pomalu zažehující oheň. Tmavovláskem se prohnala podivná vlna horka a těla se zmocnila nejistota a obavy.

"Jsem Ďábel." 

V tu ránu byl mladík na nohách a ustoupil skoro až ke dveřím, vedoucím z kanceláře. Než ovšem zatáhl za kliku, otočil se na toho podivína, opřeného o stůl a ukázal na něj rozklepaným prstem.

"Jste naprostej cvok. Přísahám, že jestli se mě pokusíte zastavit, zavolám policii!" nedbaje dalších mužových slov, vydupal z kanceláře a nezapomněl do dveří z druhé strany rázně zatlačit, aby se ozvala pořádná rána. Z plic vypustil všechen vzduch, aby jej mohl vyměnit za čerstvý a na chvíli zavřel oči. Čelem se pak otočil čelem do chodby, připraven najít Namjuna, popadnout ho a okamžitě odtamtud vypadnout. Na chodbě na něj však čekal šok.

"Ty jsi mi ale nedůvěřivý hoch," promluvil tiše hlas, který se ozval dusivým tichem jako prásknutí bičem. Z úst chlapce unikl vystrašený výkřik a jeho veliké mandlové oči se vytřeštily, nechápavě hledíce na postavu před ním.

"Co? Jak...?!" koktal a přitom stále civěl na zrzavého muže, který se mohl potrhat smíchy, div nerozlil rudé víno na koberec, který se na chodbě nacházel.

"Jen se neplaš," uklidňoval jej s nataženou dlaní ředitel, stále se usmívající na k smrti vyděšeného mladíka. Jeongguk se opřel o zavřené dveře pracovny svými zády a hlasitě polkl.

"Prosím?! Vždyť jste se teď přede mnou zjevil jako duch! Viděl jsem vás v tom dementním kanclu, když jsem ty dveře zavíral! A vy mi řeknete jenom: 'Jen se neplaš'?!" 

Zrzek se zachechtal. Musel uznat, že se díky Jeongguk bavil jako už dlouho ne.

Nakonec se však odpíchl z místa a vydal se k chlapci, přehodil mu ruku přes rameno a pomalu jej vedl k výtahu.

"Uklidni se a pojď. Promluvíme si dole."

Ve výtahu se Jeongguk celým tělem tiskl k jeho stěně, co nejdál od ředitele, který se usmíval jako sluníčko. Mladík si nedokázal vysvětlit, jak se na té chodbě mohl zničehonic tak objevit. Nevšiml si, že by v kanceláři byly jakékoli tajné dveře, kterými by se tam mohl nepozorovaně dostat. A i kdyby tam něco takového, jako tajný průchod, bylo, určitě by se nemohl vypařit tak rychle a proplížit se za něj.

"C-co jste sakra zač?"

Mužův úsměv se ještě rozšířil, což bylo s podivem, jelikož jeho úsměv už tak zářil jako úsměvy hollywoodských celebrit na červeném koberci, když pózují fotografům na předávání cen.

"To už jsem ti přece řekl," zazubil se a na ukazovák si namotal pramen ohnivě rudých vlasů. "Myslíš, že si mě vaši vymysleli, aby tě mohli strašit a vynucovat si tvoji poslušnost? Jsem reálný, stejně jako ty nebo tvůj kamarád." 

Chlapcovo srdce se divoce rozbušilo. Věděl o Namjunovi? A jak vůbec znal Jeonggukovo jméno, když mu ho sám neprozradil? Byl ochotný uvěřit všemu, i tomu, že je ředitel casina ve skutečnosti tajný agent a Jeongguka sleduje. Všechno bylo reálnější víc než představa, že před ním právě stojí Ďábel. To bylo nemyslitelné.

Když výtah zastavil, vystoupil ředitel jako první a trpělivě vyčkával, až se i Jeongguk váhavě vydá za ním. V casinu se ale něco změnilo. Hudba stále hrála, všude pořád vládl šum z rozhovorů, avšak... všichni hosté byli pryč. Nikdo krom zaměstnanců se tam nenacházel. Tmavovlásek okamžitě střelil pohledem k baru, ale Namjuna tam nenašel. Pohledem projel už skoro celou obrovskou místnost, když vtom mu do ucha zašeptal nakřáplý hlas:

"Není tady." 

Okamžitě od zrzka uskočil a zamračil se na něj. 

"Namjun odešel asi před dvaceti minutami," dodal a dopil zbytek vína ve sklenici, kterou odevzdal jednomu z číšníků na plato.

"Proč by odsud sám od sebe odešel? A jak vůbec víte, jak se jmenujeme?" 

Ředitel se rozešel k baru a vyžádal si další sklenici vína, která se u něj objevila za pouhých pár okamžiků.

"Nejdřív tvoje druhá otázka," řekl a upil, "vím o tobě všechno. A ty tvoje úvahy o tom, že jsem státní agent, tss," zavrtěl pobaveně hlavou ředitel a uchechtl se. Rukou pokynul směrem k židli, na kterou se Jeongguk posadil, uleviv roztřeseným nohám. O tom, že byl v šoku z toho, že ten chlap věděl, co se mu honí hlavou, bylo netřeba se zmiňovat. Opřel si hlavu do dlaně a snažil se všechno zpracovat, urovnat a pochopit. Zatím však nesvedl nic z toho. Nic nedávalo smysl.

"A k tvé první otázce..." muž nechal větu rozplynout na dlouhé vteřiny ve vzduchu. Odložil sklenici na bar, přesto z ní nespustil ruku docela, jelikož elegantními štíhlými prsty stále přidržoval její stopku. Druhou pak podebral chlapcovu bradu, aby se mu mohl podívat do očí. Jeonggukem projela vlna třasu, putující od jeho brady, přes hruď a podbřišek až k jeho nejintimnějším partiím. Na okamžik měl dojem, že je ten muž něčím výjimečný, ale nebyl si tak docela jist, čím přesně.

"Namjun odešel, protože jsi mu to sám napsal." 

Chlapcovo obočí se nechápavě svraštilo, ale to už v ruce svíral telefon, který mu z ní málem vyklouzl. Tak moc se mu potila dlaň a tak moc podivně se cítil.

V dalším okamžiku jej polil studený pot, když uviděl krátkou konverzaci, o níž nevěděl, že mezi ním a Namjunem proběhla, a udělalo se mu ještě hůř, když mu ředitel každou ze zpráv, jež nepoznával, odrecitoval slovo od slova. Opatrně zvedl hlavu a pohlédl do mužovy jemně se usmívající tváře. Pak pokýval hlavou a krátce stiskl chlapcovo stehno, přičemž ten pocítil totéž, jako když držel jeho bradu.

"Už mi věříš," nebyla to otázka, ani klasická, ani řečnická, přesto Jeongguk přitakal. "To rád slyším," jako spokojené předení vyslovoval muž s ohnivými každou slabiku s důrazem, jasně a zřetelně. 

Mladík se rozhlédl kolem. Tentokrát už však casino nevnímal jako casino, ale jako skutečné Ďáblovo doupě.

"Co jsou zač všichni tihle lidé?" zeptal se, schválně se vyhýbaje očnímu kontaktu s mužem naproti němu.

"Zaměstnanci," odpověděl prostě, ale po napití se opět pokračoval. "Většina z nich ale nejsou lidé," 

Tmavovlásek sebou při té odpovědi nejistě cukl, rozhlížeje se kolem s myšlenkou, že každý ze zaměstnanců mu rázem přišel nebezpečný a podivně bizarní, skoro až nelidský. Nelíbilo se mu, s jakým klidem to zrzek pronesl. 

"Ale ať už je to tak, či onak, všichni u mě mají nějaký vroubek. Tady mají příležitost napravit, co podělali a dostanou šanci se vrátit do svých předchozích životů." 

Jeongguk se na něj vylekaně zadíval. I hlupák by v jeho očích mohl vidět všechny ty nevyřčené otázky: Udělal jsem něco špatně? Dopadnu stejně, jako většina těch ubožáků tady? A proč zrovna já?

"Bez obav, maličký, tys nic neprovedl," ujistil jej s dalším upitím vína ďábel.

"A tak proč teda..."

"Proč jsem si tě vybral?" přerušil jej obratem muž a mile se usmál, když mladík pokýval hlavou. "Jak už jsem řekl, vím o tobě všechno. I to, že jsi nešťastný," vyřkl skoro až láskyplně a v očích mu na okamžik přelétlo cosi, jako náznak soucitu.

"Co? N-ne, jsem v pohodě. Nemůžete o mě vědět všechno. Vždyť ani moji přátelé to neví," oponoval, ztráceje pevnou půdu pod nohama. 

Na ďáblově tváři se objevil pobavený úšklebek, zatímco si rukama prohrábl zářivé vlasy, dodávaje jim tak větší objem.

"Panenko," protáhl, zvláštně něžné oslovení doplněné o povzdech unikající z jeho plic, "čtu v tobě jako v knize."

Mladík pochybovačně povytáhl obočí, ale s každým mužovým slovem ztrácel naději, že před ním může cokoli skrývat. 

"Každý den pracuješ, aby sis přivydělal na vysokou školu. Denně jsi vídal lidi, kteří se ti za zády pošklebovali kvůli šikmým očím, zvláštní barvě kůže. I o tvé orientaci. Vracel ses domů zničený a kladl si ty samé otázky: 'Jsem v tom snad sám?  Budu mít šanci někdy žít normální život?' Nemám pravdu?" 

Hoch se zakuckal na dechu, příliš prudce nasátém skrz šokem pootevřená ústa a snažil se zpracovat to, co mu bylo zrovna řečeno.

"K-každý večer ne," vykoktal poníženě a snažil se nedat najevo právě prožitý šok.

"Poslyš, možná si nežijete úplně nejhůř. Ale chtít od života něco víc, na tom není nic špatného. Můžu ti splnit všechno, po čem jsi kdy toužil. Dám ti to, co chceš, a já si za to vezmu jenom takovou malou drobnost." 

Jeongguk se uchechtl a promnul si čelo. Nevšímal si mužova úsměvu, který se mu usadil na tváři, protože vycítil chlapcovo váhání. 

"Vždyť na duši ani nevěříš, ne?" 

V duchu mnohokrát zvážil všechna pro a proti. A čím více nad tím přemýšlel, tím víc si začínal říkat: Co můžu ztratit?

A tak, než se nadál, byli oba muži zpět v potemnělé pracovně. Jeongguk seděl zpět v hlubokém, měkkém křesle a díval se za sebe, na mužova záda, jež postupovala od širokých ramen, a zužovala se v útlý pas.

"Možná bys měl podepsat tu smlouvu a ne na mě tak koukat, Panenko. A mimochodem, tykej mi. Připadám si staře, když na mě mluvíš tak slušně." 

Tmavovlásek svraštil obočí, za dnešek snad už posté, a neubránil se otázce, kterou položil tak, aby vyhověl mužovu požadavku:

"Jakou myslíš?" od malého plácku, na kterém byla postavena tmavě zelená lahev s vínem a několik dokonale naleštěných skleniček, se ozval bublavý smích.

"Přece tu, co leží na stole." 

A když se mladík otočil, nevěřícně hleděl na obrovský stoh sešitých papírů, který tam před okamžikem ještě rozhodně neležel. Rozhlédl se po pracovně, ale neviděl nikoho, kdo by tam smlouvu mohl položit, zatímco se nedíval. Prostě se tam objevila. Jen tak, odnikud. S knedlíkem v krku se přisunul blíž a projel několika set stránkovou smlouvu. Hned na první, titulní stránce, stálo ozdobným písmem: "Smlouva na sedm přání". Palcem přejel po všech papírech a v hlavě mu naskakovala jedna cifra za druhou, když odhadoval, kolik stran ta věc mohla mít. Nakonec se vrátil na vrch, kde na titulní straně dodatečně přejel na do papíru vyrytého čísla sedm, táhnoucího se vpravdě přes celý list.

"Je to standardní kupní smlouva," pronesl obchodním hlasem zrzek a pohodlně se posadil se sklenkou vína naproti Jeonggukovi , aby ho mohl propálit pohledem. Mladík vytřeštil oči a zalapal po dechu.

"Standardní?!" vyklouzlo mu z úst šokovaně a znovu přejel přes bichli palcem, aby zdůraznil, že tohle se „standardní" smlouvě vymyká na té nejvyšší možné úrovni.

"Jistě," pokýval hlavou muž a poklepal na vrchní list prstem. Teprve tehdy si Jeongguk všiml, že má černě nalakované nehty. "V ní se já, Ďábel, fyzická osoba neziskového charakteru, úřadující v Pekle, Očistci a - momentálně - v Las Vegas ve státu Nevada, zavazuji, že ti za úplatu poskytnu tebou vybraných sedm přání."

"A tou úplatou má být moje duše," zamumlal si mladík pro sebe a rukama si projel vlasy, přičemž nervózně podupával nohou a snažil se utříbit myšlenky, které mu v hlavě létaly jako splašené.

"Přesně tak."

"Bože, ty jsi blázen," vydechl nakonec, ale ihned svých slov zalitoval. Muž v křesle se na něj velice ošklivě zamračil a pěstí praštil do stolu. Nijak silně, přesto sebou mladík vylekaně cukl a v mžiku se opřel hluboko do křesla ve snaze s ním splynout, a tím se vyhnout ďáblovu spalujícímu pohledu, jenž se mu zabodával do tváře.

"Neříkej přede mnou jeho jméno," zavrčel pobouřeně, načež znaveně vydechl a mávl rukou, do níž o vteřinu později popadl sklenici s vínem. "Je to jen arogantní idiot, který krmí všechny věřící kecama o tom, že stvořil vesmír a Adama a Evu. A přitom se nezmohl na nic, než na obyčejnej Velkej třesk. Věř mi, evoluce je fakt. Žádná Rajská zahrada a jablko poznání, ani Adam a Eva. Byla to maximálně jakási fantasmagorická dílnička, odněkud jsme se koneckonců odpíchnout museli. A kdo vůbec přišel na to, že se umím měnit v hada? Přiznávám, poslal jsem tam démona v podobě hada, aby Evu svedl, ale za finální interpretaci nenesu odpovědnost." 

Zrzek se dodatečně otřásl při představě chladného, šupinatého těla těchto plazů, kteří mu naháněli husí kůži.
"Nesnáším hady," procedil skrze pevně zatnuté zuby. Když se dostatečně vyjádřil, všiml si, že se na něj tmavovlásek zvědavě dívá a detailně se zaměřuje na každý centimetr jeho obličeje. Povytáhl obočí.

"Co tak koukáš, Panenko?" 

Mladík se rozhodl ignorovat přezdívku, kterou se ho zřejmě muž rozhodl oslovovat, a odkašlal si.

"Promiň, já jen... nevypadáš moc jako Ďábel," vysvětlil. Do hlasu se mu i přes veškerou snahu dostal náznak posměšku, ale ten zmizel v momentě, kdy se k němu muž nahnul. Usmíval se a mezi spodními zuby si zlehka skousl růžový ret. Když se na jeho ústa Jeongguk díval déle, připadalo mu, že tvarem připomínají srdce díky úsměvu, který poté následoval.

"Nemyslíš si doufám, že vypadám jako mužíček s červenou kůží, rohy a ocasem?" 

Jeongguk pokrčil rameny, čímž dal jasně najevo, že přesně to si myslel. Copak to tak nebylo? Vždyť přeci každý si představuje pána Pekel jako rudého muže se zkroucenými rohy, ocasem zakončeným špičkou a vidlemi v rukách, ne? 

"Ujasníme si teď mezi sebou jedno, Panenko – Ďábel," zapíchl si prst do hrudi, "a všechny vyšší bytosti pekla, nejsou odpudivá stvoření, která by ti měla nahánět strach. Jsme překrásní, tak, až to bere dech. Oplýváme charismatem a jsme rozené vůdčí osobnosti. A pro tvoji informaci... Já byl Bohův nejmilejší."

Jungkook polkl knedlík v krku, ale pranic mu to nepomohlo. Neodvážil se ani muži pohlédnout do očí, přestože cítil jeho pohled na čele, kde jej nepříjemně pálil, jako oheň.

"Ale nemusíš mít strach. Já svým klientům neubližuji. Naopak vás mám velice rád," pokračoval líbezným hlasem. "A tebe začínám mít nejraději, Panenko."

"Uhm, takže sedm přání, ano?" odkašlal si chlapec a ďábel se opřel do křesla, kývaje hlavou. "A můžu si přát cokoliv?" 

Odpovědí mu byl další z mnoha úsměvů, na které si začal zvykat. Pomalu, ale jistě. Svým způsobem byla ta osoba, sedící před ním... milá. Zvláštní, ale milá. A pokud takhle skutečně vypadá ďábel, tak peklo přeci nemůže být tak zlé. 

"Cokoli, na co stačí tvoje fantazie, Panenko." 

Bez dalších úvah, a aniž by četl cokoli ve smlouvě obsažené, objevil se jeho podpis na úplně posledním listu. S rázným zakončením písmene „K" odložil propisku a posunul smlouvu směrem od sebe.

Pro ďábla stačilo přes řádek pro podpis přejet prstem. Jeho jméno nebylo možno přečíst, ale zářilo rudě jako krev a Jeongguk jen valil oči.

"Smlouva je tedy platná," řekl ďábel a postavil se, aby mohl chlapci podat ruku. Když ji Jeongguk tiskl, byla mužova ruka hřejivá, možná až příliš, oproti jeho ledové, promrzlé a rozklepané. "Vidím na tobě, že jsi unavený. Jdi dolů, před casinem už na tebe čeká auto. Přijdu za tebou, jakmile si své první přání pečlivě rozmyslíš," pronesl něžně ďábel, ale chlapcova další slova jej překvapila. Příjemně.

"Jedno už bych měl," jejich ruce se rozpojily a zrzek pokynul, aby mladík pokračoval. "Chci ti nějak říkat. Určitě musíš mít nějaké jméno." 

Z mužova hrdla se ozval tlumený smích. Málem se nad tím nevinným stvořením rozplynul.

"Ne, Panenko. Žádné jméno nemám. Jen ta, co najdeš v Bibli," název knihy, obsahující Písmo svaté, vyslovil ďábel s odporem a nechutí. Jeongguk málem cítil, jak mu od rtů odkapává jed.

"Potom si přeju, abych ti mohl dát jméno, kterým tě můžu oslovovat, než naše smlouva skončí," Ďábel naklonil hlavu na stranu, založil si ruce na prsou a trpělivě vyčkával. "Uhm, co třeba... Hoseok."

"Je-li to tvé přání..." zacvrlikal muž a pokýval hlavou. "Dobře, říkej mi tak," svolil Ďábel s hravým mrknutím a Jeongguk se usmál, jako zázrakem z něj opadla nervozita a svižným, sebejistým krokem odešel z kanceláře.

"Je okouzlující. A jeho duše je nevinná a čistá. Ale bude s ním hodně práce," řekl tiše k muži s jasně fialovými vlasy, který se za ním vynořil jako stín, zdánlivě odnikud. "Dohlédni na casino," přikázal mu, zatímco si balil své věci a uklidil smlouvu na bezpečné místo, "svému klientu musím věnovat všechnu svoji péči. Obzvlášť jemu."

„Jistě, pane."  

***

Chtěla jsem tuhle kapitolu zkrátit, ale nešlo to, protože to prostě muselo navazovat tak nějak... normálně :D Omlouvám se za to, že je tedy delší, než obvykle bývá... Snad vás to neunudilo k smrti  a díl se vám líbil ':D :3

Ale znovu vám musím poděkovat, protože: WOW! Vaše podpora je něco úžasného, a já nevím, jak jinak vám vyjádřit vděčnost, než prostě použít to kouzelné slovíčko: DĚ-KU-JU! :3 Jste ti nejlepší čtenáři, které si můžu přát! :3

A teď trocha interaktivity, pokud budete chtít:

Nějaká přání, která Jungkook bude mít, mám sice připravená, ale přeci jenom, musím se vejít do té sedmičky, že ano :D And that's not easy, tho!

Proto se vás ptám: 

Jaká přání by měl podle vás Jungkook mít?

[Něco ve stylu Bohatství, oblíbenost ve společnosti, atd.] Po čem by měl zkrátka toužit :) 

Přání, která se mi budou nejvíc hodit do příběhu, bych použila a vy z toho budete mít... Mou nekonečnou vděčnost :D [Já vím, dohoda za všechny prachy :D]

Když vás tedy něco napadne, dejte vědět, ale není to vaše povinnost! Naopak, měla by to být moje práce, dělat vám radost tím, co má chabá mysl vyplodí sama od sebe, a tím dělat radost i sama sobě ^^