Jeongguk už byl pryč několik minut a jeho starší přítel neměl nejmenší ponětí, kam se mohl s tou fialovlasou kreaturou podít. A tak, zatímco popíjel nealkoholický drink ohavné barvy, se rozhlížel po celém zpropadeném casinu v naději, že v moři lidí snad zahlédne tmavovlasou kštici, kterou se Jeongguk mohl pyšnit. Ale mladý číšník, který na něj až podezřele často pomrkával a usmíval se, byl velice značným rozptýlením. S knedlíkem v krku vytáhl na světlo přístroj s tmavomodrým lesklým krytem a přejetím palce odemkl obrazovku.

Prsty naklikal několik slov a stiskl odeslat:

"Kam jsi zmizel s tím fialovým monstrem? Mobil opět schoval, loktem se opřel o bar a na chvíli vypnul. Jediné, na co se dokázal plně soustředit, byl růžovovlasý muž s platem šampaňského v ruce. Bylo vůbec možné, aby byl někdo tak okouzlující? Namjunovy koutky samovolně vystoupaly do slabého úsměvu a v očích mu zajiskřilo. Ano, bylo to možné.

Jen pár vteřin nato ucítil na stehně silné zavibrování. Rozklikl SMS zprávu a dva krátké řádky přelétl očima, úsměv byl minulostí.

"Ředitel casina na mě přišel. Bude to asi na dlouho."

Na jednu stranu se Namjunovi ulevilo, protože věděl, že byl Jeongguk v pořádku, ale co má teď dělat? Má tu čekat bůhvíjak dlouho, než se vrátí? Má jet domů? Povzdychl si a mezi prsty si promnul kořen nosu. Tohle byla komplikace, se kterou ani jeden z chlapců ve snu nepočítal. Nepříjemnosti se stávají, ale bylo s podivem, že měli až takovou smůlu... Alespoň Namjun takového názoru rozhodně byl.

"Těžký den?" zaslechl sametový hlas blondýn a překvapeně zvedl hlavu. Jeho rty se od sebe oddělily, jak mu klesla brada, a krátce se rozhlédl kolem sebe. Opravdu právě ten hříšně sexy číšník promluvil k němu? Určitě k němu, jelikož nikdo jiný se kolem baru nepoflakoval. Číšník odložil prázdné plato za bar a obešel jej, aby se postavil blíže k Namjunovi. Zlehka se usmál, vedle koutků rtů se mu vytvořily rozkošné ďolíčky, a prstem si upravil ofinu.

"J-jo, trochu," zakoktal blondýn a málem sám sobě vrazil facku za to, že byl tak nejistý v momentě, kdy se snažil být nenucený. Netušil, co se to s ním děje. Vždy flirtoval bez problémů a nikdy se nezakoktal, ani se necítil nejistě. Něco na tom číšníkovi rozhodně bylo, jinak si to nedokázal vysvětlit.

Mladík se jeho nejistotě zasmál, avšak nijak posměšně, a jeho úsměv se ještě rozšířil. Když si však ještě skousl ret, málem tím dostal Namjuna do kolen. Sakra, to on chtěl ty rty právě teď skousnout mezi zuby a ochutnat je. Jaké tak mohly být? Byly hebké a měkké? Chutnaly sladce? Protože přesně tak ty dva nadýchané polštářky s růžovým nádechem působily.

"To se stává. Každý má občas den blbec. Určitě to bude zítra v pohodě," pronesl mile mladík a naklonil hlavu na stranu. Ano, Jeongguk právě trčí v úplně jiné části této budovy, je skoro půl jedné ráno a Namjunův plán si „trochu" přivydělat moc nevyšel. Nebyl si jistý, že „den blbec" úplně přesně vystihuje to, jak se právě cítí. A přesto, neubránil se jedné zvědavé otázce, která ho pálila na jazyku už pár chvil.

"V kolik tady končíš?" vypadlo z něj nakonec. Číšník pokrčil rameny a povyhrnul si sněhově bílý rukáv své košile, na jejímž pravém rukávu se nacházela černo-červená páska. Namjun občas zapomínal, že casino je ve stylu třicátých let. Růžovovlásek se, se záhadným pohledem, zadíval na hodinky na zápěstí.

"Končím zhruba... teď." 

Namjun se nad tou odpovědí zatetelil blahem. Další otázka na sebe nenechala dlouho čekat a on se v duchu modlil, aby číšník jeho nabídku přijal.

"A nechtěl bys odvoz?" vytlačil ze sebe, hrdý, že se nezakoktal, a prsty si prohrábl husté světlé vlasy, se kterými měl před odjezdem sem dost práce, aby vypadaly co možná nejlépe.

Muž naproti němu si překryl ústa dlaní a zasmál se co možná nejtišeji.

"Jsi sladký," broukl a jeho oči doslova zářily radostí. Palcem si přejel přes spodní ret a pokýval hlavou. "To bys byl moc hodný. Rád. Jen se převléknu, dobře?"

Aby neriskoval, že mu hlas přeskočí o oktávu výš, pokýval Namjun hlavou a uchváceně sledoval číšníkovu vzdalující se postavu. Pohledem sjel od růžových vlasů, žíhaných světlejšími pramínky, na dlouhý rovný krk a dechberoucí široká ramena. Pokračoval přes vypracovaná záda a možná by sjel očima ještě o kousek níž, ale to už jeho několikahodinová životní láska zahnula za roh a zmizela mu z dohledu.

Aby se Jeongguk nevyplašil, rozhodl se mu napsat zprávu. Tohle byla příležitost a on byl odhodlaný ji pevně chytit za pačesy. Jeho prsty, ačkoli tančily po klávesnici bleskovou rychlostí, zdálo se mu, že než dopsal zprávu, trvalo to až příliš dlouho.

"Nevadí, že už půjdu? Tohle je fakt neodkladný!" 

Normálně by ho ani nenapadlo se takto vypařit, jenomže výjimka je výjimka. Stačilo jen pár vteřin, než mu mobil v rukách zavibroval.

"Celej ty. Padej a užij si to, ty draku!"

Pobaveně se nad odpovědí zachechtal, ale to už mu kdosi poklepal na rameno a on se mohl skutečně zblízka podívat do těch nejkrásnějších a nejnevinnějších očí, jaké kdy viděl.

"Můžeme?" úsměv na číšníkově tváři odhaloval řadu rovných zubů, bílých jako perličky.

"Jasně, určitě," přitakal blondýn a okamžitě schoval mobil do kapsy, načež se bok po boku vydali oba muži z casina na poněkud chladný vzduch venku. Ačkoli bylo léto a oni se nacházeli v podstatě v poušti, byl takovýhle chlad v Las Vegas typický.

"Mimochodem, jsem Jin," představil se růžovovlásek a podal Namjunovi ruku.

"Namjun," odpověděl blondýn a ruku přijal, načež si jimi se smíchem potřásli. Neuniklo mu, jak jemnou pokožku Jin měl a navíc, když krátce zafoukal vítr, do nosu jej udeřila příjemná vůně bílého cedru a fíkových lístků. Svěží vůně zaplavila každou jeho buňku a jemu z ní naskákala husí kůže.

Kdyby mohl, určitě by se chtěl s takovou vůní probouzet každé následující ráno. Věděl ale, že dnešní to rozhodně nebude. Nebyla to ale vůně, vzhled nebo mužovo chování. Byl to Jin se vším všudy, po kterém Namjun začínal nevědomky toužit.

*

Tmavovlásek vešel do té nejluxusnější, největší a... nejděsivější kanceláře, jakou kdy viděl. Vzpomněl si, že když byl ještě na základní škole, zavolala si ho ředitelka k sobě. Tehdy se té pracovny tak bál, že po zbytek roku sekal dobrotu, protože se tam už nikdy nechtěl vrátit. Když se na to teď zpětně dívá, kancelář ředitelky byla nic oproti tomu, co viděl teď. Stěny byly tmavomodré, mramorované fialovou barvou. Všechen nábytek byl z tmavého dřeva, jež se blyštilo, jako by ho právě naleštila armáda uklízeček. Na stěnách visely prazvláštní obrazy s výjevy z pekla, včetně Dantova „Inferna". Jeongguk dokonce poznal i několik replik, jako byl „Výkřik" či nechutné zpracování Krona, požírajícího své vlastní dítě. Z posledního zmiňovaného obrazu se Jeonggukovi udělalo zle, překonal to však a rozhlédl se raději jiným směrem.

Celé ohromné místnosti dominoval samozřejmě velký pracovní stůl, na jehož přední straně se skvělo logo casina. I na stěně za ním, částečně polstrované modrou kůží, částečně obložené dřevem, bylo zlaté logo. Stylizovaná písmena jasně říkala: DL. Písmena se nacházela ve zlatém kruhu a z písmene „D" dokonce vedl ocásek, nápadně připomínající ocas čerta.

Mladík se i v takto velké místnosti cítil jako v kleci, nesvůj a to ani nevěděl proč. Ředitel casina bude beztak sešlý šedesátiletý stařík, který bude mít seschlou vrásčitou kůži, vypadané bílé vlasy a falešné zuby.

Ticho náhle pročísl mladický hlas a tmavovlásek ztuhl. 

"Zdravím, Jeongguku." 

Pak za sebou uslyšel kroky a příkaz, který ten prapodivný zástupce King Dice uposlechl a dle zvuku zavírání dveří opustil kancelář. Místnost opět naplnilo ticho, přerušené zacinkáním skleničky, po které následně stékala tekutina, jež ji naplňovala. Ozval se smích.

"Klidně se na mě podívej. Nekoušu." 

Tmavovlásek chvíli váhal, než se nejistě otočil na patě a rázem se z jeho plic vytratil všechen vzduch. Žádný šedesátník, žádné vypadané vlasy a žádná vrásčitá kůže. Muž, stojící před ním, nemohl mít víc než dvacet pět let, nebo tak přinejmenším vypadal. Jeho vlasy měly netradiční, zrzavou barvu, oči mu plály vzrušením, že chytil podvodníčka při činu a pleť měl dohladka oholenou, vypnutou a bez jediné chybičky.

Přes ramena měl přehozené bohatě vzorované sako a hruď mu zakrývala jednoduchá černá košile s hlubokým výstřihem do „V". Kolem krku měl šátek uvázaný z široké látky a stejného vzoru jako sako. Dlouhé, hubené nohy mu pevně obepínaly kožené kalhoty, které zajišťoval pásek, jehož spona připomínala lebku se dvěma rohy. Největším šokem byly ale z celého outfitu zlaté špičaté boty, které vypadaly, že stály víc než pár stovek dolarů.

"Heh, tak jo," vydechl nejistě Jeongguk a promnul si ruce, "kde jsou kamery?" 

Muž před ním se nechápavě zamračil a lokl si červeného vína, které si před okamžikem nalil do neuvěřitelně široké sklenice.

"Prosím?"

"Skrytý kamery. Protože, nic proti, ale vy jste jako ředitel tohohle casina?" 

Muž v saku se pobaveně zasmál a zahýbal se sklenicí, aby víno lépe rozvoněl.

"Samozřejmě, že jsem. A teď... se prosím posaď," příkaz vyšel z jeho hrdla jako lví zapředení a Jeongguk nedokázal z nějakého důvodu protestovat. Okamžitě klesl na jedno ze dvou mohutných křesel, potažených tmavou kůží, jejíž barva evokovala barvu noční oblohy, a olízl si vyprahlé rty. Jeho tělo se začínalo přehřívat, ale ruce měl studené jako led. Hlava jej nepříjemně rozbolela a pulsovala stále víc s tím, čím déle se na něj muž s vlasy barvy ohně díval a propaloval jej pohledem. Když se pak posadil na křeslo z druhé strany stolu, které by se dalo nazývat spíše trůnem, Jeongguk cítil, jak mu po spánku stéká kapička potu. Nervozitě nepomohl ani ředitelův smích, kterému se při pohledu na vyděšeného chlapce neubránil.

"Zatraceně, klepeš se jako osika. Uklidni se," zaklel značně rozhozeně, přestože byl s podobnými reakcemi mnohokráte .

Tmavovlásek stáhl obočí k sobě a opřel se, aby vypadal vyrovnaněji, než jak se skutečně cítil. Ve skutečnosti měl strach, a to pořádný. Nevěděl, co od toho muže čekat.

"Nemám moc času, co mi přesně chcete?" zavrčel a muž naproti němu se zákeřně usmál. Jeongguk byl dle jeho vnitřního názoru pes, který štěká jako zběsilý, ale nekousne, ani kdyby za to dostal pamlsek.

Ředitel poklepal prsty o desku stolu a zhluboka se nadechl, skrze rty se prosmýkla špička jeho jazyka, kterou si je navlhčil a na okamžik zavřel oči. Přesně tohle hledal. Jeongguk byl výjimečný, to poznal už v momentě, kdy překročil práh jeho casina. Ale teď, když seděl přímo před ním, cítil jeho auru, jeho nevinnost a čistotu, kterou tvrdošíjně skrýval pod maskou nepřístupného člověka. Už se nemohl dočkat, až bude moci poskvrnit to světlo špetkou temnoty.

Zatřásl hlavou. Musí se ovládat.

"Nebudu chodit kolem horké kaše, jen to zdržuje od naší věci," řekl sebevědomě a skousl si ret, načež Jeongguk zareagoval ještě větším zamračením.

"Jaké věci?" zavrčel a uchopil opěrky křesla tak silně, až mu zbělely klouby prstů. Zrzek zavrtěl hlavou a postavil se. Elegantně pokládal nohu před nohu a neslyšně našlapoval na tmavý, luxusní koberec, na kterémž byly stovky malých verzí loga casina. "Nic na mě nemáte," dodal, snad aby sám sobě přidal na jistotě toho, že se mu nemůže nic stát.

"Tak to se pleteš, chlapče." 

V černovláskově tváři se zračilo zmatení, přesto zůstal sedět a poslouchal každé slovo, které ten podivín vypustil z pusy. 

"Řekněme, že počítání karet je legální a v tomhle ohledu na tebe opravdu nic nemám," 

Jeongguk se samolibě ušklíbl a sevření kolem opěradel povolil. Zrzek pak však zvedl ukazovák. 

"Ale! Sázení se mimo vyhrazené zóny... Proti tomu už bych i něco měl," poté nespokojeně zamlaskal a chlapcovo sebevědomí si dalo odchod.

Kurva, zaklel v hlavě, div tu nadávku neprocedil mezi zuby. Odvážil se zvednout hlavu a zahledět se do dvojice temných očí, které na něj shlížely s podivnou zvědavostí a snad i chtíčem. Co však chtěly, to bylo záhadou.

"Jak to můžete vědět? Dával jsem si pořádný pozor," pokusil se o další obranu Jeongguk. Z mužových rtů unikl bublavý smích.

"Mám oči a uši všude," zavrněl a rty opět smočil v kapce červeného vína. S labužnicky přivřenýma očima poválel na jazyku chuť černého rybízu, zeminy, kterou na tomto vínu nejvíce miloval, a do chřípí mu zároveň pronikala slabá vůně fialek.

Jeongguk rozčileně zatnul čelist. Nelíbilo se mu, jak si ten člověk věří ve všem, co řekne a zřejmě i udělá. Pak ale zavřel oči a z úst mu unikl skoro až zoufalý povzdych.

"Dobře, mám průšvih. Mám si to tady odpracovat, nebo co chcete?" 

Muž překvapeně zamrkal a odložil sklenici na stůl, o nějž se opíral.

"Odpracovat? Ne, kdepak," usmál se sladce a založil ruce na hrudi, poklepávaje prsty o paži. "Jsem ochotný tenhle tvůj malý... přešlap, přehlédnout. Za menší úplatu."

"Hm, úplatu? A jakou?" uchechtl se mladík. Jenomže když se chtěl tomu chlapovi vysmát do tváře, zarazil se. Přísahal by, že když mu prozradil, o jakou úplatu se jedná, v očích mu šlehaly plameny. Ne obrazně... ale doslova.

"Chci tvoji duši."

***

Ze všeho nejdřív, moc vám všem děkuju za ohlasy u minulého dílu :3 Vaší podpory u téhle povídky si velice vážím a mám vás, moje milé čtenáře, neskutečně ráda :3

A jak jste si přáli, je to tady. Hoseok přichází na scénu! Vím, že jeho entrée nebylo úplně epické, ale věřím, že se vám ve své roli brzy zalíbí :3

Jak na vás vlastně takhle napoprvé zapůsobil? Kdybyste byli v kůži Jeongguka , jak byste se cítili?

A co říkáte na Namjuna a Jina? Jak to mezi nimi podle vás bude? ;)

Doufám, že se vám dnešní část líbila a brzy snad přibude další :3 Ještě jednou moc děkuji, jste nejlepší! :3