"Kiyhuna jsem poznal v Koreji," špitl chlapci do vlasů tiše, jeho tělo si přivinul ke svému a objetí se stalo ještě pevnějším. "Dlouho předtím, než ses narodil." 

Jeongguk pokýval hlavou, v mysli se pokoušeje odhadnout Hoseokův věk, ale tušil, že by se zřejmě nedopočítal.

"Miloval jsi ho?" zeptal se mladík opatrně, nejistý si tím, chce-li znát odpověď.

"Ano," zazněla strohá odpověď, která i přes absenci jakýchkoli citů černovláska zabolela. Osten žárlivosti bodl do jeho srdce a on se pokoušel jej nevnímat. Nebylo by správné na muže bez tváře žárlit. "Byli jste si trochu podobní. On za mnou ale přišel sám. Tušil, kdo jsem a neskrýval svoji zvědavost. V momentě, kdy ale podepsal smlouvu, bylo to... nechtěl jsem, aby ji opravdu podepsal," mluvil tiše, skoro až na hranici šepotu, jeho dech narážel do chlapcovy tváře, zatímco si pohrával s prsty na jeho rukou a nespojil s ním pohled.

"Ale smlouvu jsi s ním uzavřel, že?" přitakal.

"Nemohl jsem ji ale dodržet. Nechtěl jsem dopustit to, že ho ztratím. Nemohl jsem. Ale čím víc jsem ho chtěl chránit, čím víc jsem oddaloval ten okamžik, tím blíž jsem mu mohl být. A představa toho, že to tak nezůstane, mě ničila..." 

Chlapec několikrát rychle zamrkal, zahnal slzy a přivinul se k ohbí mužova krku, kam mu věnoval konejšivé políbení.

"On ale věděl, že tohle nemůžu, ovšem," procedil skrze zuby a Jeongguk snadno poznal, že se snaží zadržet pláč. "Vždycky to tak bylo. Žádný náznak náklonnosti, žádná vášeň, ani touha. Žádná láska. Ani jediný cit." 

Jeongguk chtěl něco namítnout, ale Hoseok se nahnul k jeho uchu, dechem pošimral to citlivé místečko a hlasem vyslal do chlapcova těla vlnu třasu.

"Ale já můžu cokoliv..." 

Student zanaříkal a svaly v jeho těle se napjaly v očekávání, když mu Ďábel hravě skousl lalůček. Poté vztáhl ruku, odhrnul chlapovu ofinu a zahleděl se mu do unavených, tmavých očí. Vyměnili si úsměv a Jeongguk si se šimráním motýlků v břiše nechal věnovat polibek na čelo, špičku nosu a nakonec i cudný polibek na rty, který Ďábel nechtěl prozatím prohlubovat.

"Ještě," zaprosil s nevinným kukučem a Ďábel nedokázal odolat onomu sladkému vábení a překulil se nad něj. Následný polibek se ovšem něčím lišil, byl zvláštní. Jeongguk s ním ztrácel dech a celé jeho bytí na okamžik obklopilo těžko a nepříjemná tíseň, jež po chvíli záhadně odezněla. Nechápavě zamrkal.

"Duše je těžké břímě, že?" zavrněl mu hlubokým hlasem proti rtům, načež se pousmál, když chlapec překvapeně pokýval hlavou. Pažemi objal Ďábla kolem ramen a ruce spojil za jeho krkem.

"Ale stojí za to si ji nechat," zazubil se mladík a v očích mu poletovaly jiskřičky, které donutily muže se vesele zasmát.

"Ano, stojí," znova se vpil do jeho rtů, vkládal do polibku veškeré city a nepronesená slova. Tiskli se k sobě, jako by byli připraveni do sebe splynout a nikdy se neoddělit. S Ďáblovými slovy, že je noc ještě mladá, z nich pomalu stahoval tenkou přikrývku a bříšky prstů laskal Jeonggukovu hebkou kůži.

*

V pokoji stále ještě panovalo šero, ale sluneční paprsky co nevidět proniknou střešním oknem a jistě blonďatého mladíka probudí. Jin celou noc nezamhouřil oka, pouze přemýšlel nad tím, co má v plánu udělat a říci. Byl připraven převzít následky svých činů i za tu nejvyšší cenu – ztratit Namjuna. Nikdy si nepředstavoval, že je schopen tak hlubokých citů vůči komukoli a možná proto ho loučení tak děsilo a nedovolilo mu odpočinout si, než o vše přijde.

V jednoduché tmavomodré mikině a riflích se posadil na okraj matrace a s uslzenýma očima hleděl na spícího mladíka, který vypadal klidně a vyrovnaně. Vlasy rozkošně rozcuchané, pohled na ně nutil Jina se červenat, jelikož dobře věděl, proč byly v takovém stavu, ale přinutil se uklidnit a dále studovat jeho spící tvář. Jeho pohled nakonec, ze všech možností, které se mu naskytovaly, zakotvil u plných, lehce našpulených rtů, které jako by čekaly na políbení. A tak to udělal - nahnul se blíž a s dotykem lehkým jako pírko se otřel o jeho ústa, která se podvědomě našpulila ještě více.

"Miluju tě," řekl s knedlíkem v krku, slza stékající po jeho tváři a bradě dopadla na prostěradlo, kam se ihned vsákla. Musel jít. Zůstal-li by byť jeden jediný okamžik, už by nebyl schopen odejít. A to nemohl riskovat. Nedovolil by, aby se Namjun dostal do nebezpečí.

Na chodbě se rychle obul a s tichým cvaknutím dveří opustil byt. Na výtah nečekal, všechna patra seběhl a vydal se ranními ulicemi Las Vegas. Po cestě potkal několik lidí ve sportovním oblečení, jak si dávají brzkou rozcvičku, někdy i v doprovodu domácích mazlíčků.

Šel dlouho, své kroky se snažil ze všech sil zpomalovat, aby se lépe připravil na okamžik, z něhož měl nepředstavitelný strach. Ah, kdeže strach, byl přímo vyděšený. Netušil, co ho čeká a každá další představa byla horší než předchozí. Ve všech však skončil na místě, které je lidmi nazýváno „Peklo". Netušil, jestli skutečně existuje, ani jak by mohlo vypadat.

Jeho srdce divoce bušilo, když stoupal po schodech do casina. Ochranka dnes nebyla na svém obvyklém místě a na baru, kde pracoval, a stále ještě oficiálně pracuje, nebylo živé duše. Jeho nervozita tak ještě stoupla a v momentě, kdy se chystal otevřít dveře Ďáblovy kanceláře, byla téměř neúnosná. Se srdcem až v krku zaklepal na dveře, načež vstoupil a obrázek, který viděl, otřásl jeho bytostí a on se ptal sám sebe: „Kde je Ďábel?"

Byl tam... ale jako by tam nebyl. Jeho vlasy byly rozcuchané a neupravené. Chybělo i jeho typické sako a košile – to bylo nahrazeno prachobyčejným tričkem a riflemi. Nepřítomným pohledem sledoval do sebe narážející kuličky na Newtonově houpačce, které byly jediným zdrojem zvuku v ponuré místnosti, kam dnes kvůli zataženým závěsům nepronikl jediný sluneční paprsek.

"Copak tu hledáš?" zazněl nakřáplý hlas, podivně mile znějící. Ďáblova tvář byla ztrhaná a unavená, kruhy pod očima přímo křičely, kolik probdělých nocí za sebou musí mít. Všechny dialogy, na které se Jin vnitřně připravoval, mu teď byly k ničemu. Byl připraven o jakákoli slova. Promluvit ovšem musel.

"Já... chci ukončit smlouvu dřív. Roz-hodl jsem se odevzdat svoji... vlastní duši," pronesl nejistě, větu proložil několika odkašláními a zvládl se i zakoktat. Ďábel však zůstal zticha, s povzdechem se opřel do koženého křesla a pozvednutím ruky pobídl Jina k dalšímu vysvětlení. 

"Ten kluk, který mě měl nahradit..." mělo smysl mlžit? Jediný pohled do Ďáblových očí stačil. Nemělo to smysl. "Nedokážu mu ublížit. Nechci ho zatahovat do něčeho takového. Nezaslouží si platit za chybu, kterou jsem udělal já," šeptal s kajícně sklopenou hlavou. Pozorovat špičky svých bot mu přišlo daleko lepší, než čelit pohledu muže, který mu černýma očima vypaloval do čela díru.

"Miluješ ho?" krve by se v Jinovi nedořezal, když tu otázku položil. Jeho hlas zněl zlomeně a plačtivě, což u něj Jin nepoznával. Bylo to prazvláštní. Umí snad Ďábel plakat? Protože jestli ne, tak co mají potom znamenat ty dvě perličky, které se právě kutálely po jeho tvářích?

"A-ano. Moc ho miluju," zaskřehotal mladík a nejistě si třel paži. Necítil se příliš dobře, jelikož tato situace byla nanejvýš nepohodlná a nepříjemná. Koukali na sebe, hysterčili tady jako malé holky a zdálo se, že každého trápí tatáž věc – láska. Proč jen je tak komplikovaná? Možná právě v tom je její kouzlo. Kdyby na ten dotaz dokázal někdo odpovědět, kolik dalších podobných otázek by zbylo?

"Dobře," řekl na to jen a vstal. Jeho kroky ihned zamířily na druhý konec pracovny, kde na vyleštěné kamenné desce stály lahve vína a skleničky. 

"Dáš si?" 

Číšník automaticky zavrtěl hlavou a očekával, kdy mělo přijít... něco. Cokoliv. Ale nestalo se naprosto nic. Dlouhé vteřiny, které Ďábel strávil pitím červeného nápoje, se kolem sebe rozhlížel a čekal na jakýkoli náznak, že se před ním otevře Pekelná brána, nebo že se propadne hluboko do podzemí a plameny jej uškvaří zaživa. Ticho přerušil tlumený smích, který v sobě skrýval bolest a utrpení. S opatrností sobě vlastní se otočil se na Ďábla, který mu věnoval slabý úsměv, příliš křečovitý, než aby byl uvěřitelný a rukou mávnul směrem ke dveřím.

"Jdi. Nic tě tady už nedrží."

Číšník se podezřívavě zamračil, Ďábel jeho chování chápal. Uvědomoval si, že není žádná důvěryhodná osoba, proto vyčkal, až Jin udělá několik kroků ke dveřím, než znovu promluvil: "Není to žádná past, opravdu," jeho koutky se roztáhly do dalšího chabého úsměvu, tentokráte maličko upřímnějšího.

Jin tedy neváhal, jeho kroky zrychlily a brzy po něm nebylo ani stopy, dokonce ani dveře za sebou nezavřel. Ďábel mu záviděl, mohl se vrátit. Měl totiž za kým. Lusknul prsty a dvoukřídlé dveře se s hlasitým prásknutím zabouchly. Vrátil se na své obvyklé místo a ze zásuvky, v níž byly desítky - nebo spíše stovky - složek. Prsty odhrnul ty, které nepotřeboval a na stůl pohodil dvě. Otevřel tu, jež na sobě nesla Jinovo jméno, a štíhlými prsty uchopil tenký papír, na němž byl podpis jak Jinův, tak jeho vlastní. Z toho listu papíru nespustil zrak dlouhé vteřiny, očima hltal každý řádek a náhle papír v jeho rukách vzplál. Téměř celou minutu hořel jasným plamenem, dokud se nezměnil v prach, který dopadl na desku stolu, ze kterého jej Ďábel sfoukl. Složku pak roztrhal na kusy a přisunul si druhou.

V momentě, kdy z ní vytahoval smlouvu, spustily se mu z očí další slzy. Neplakal dlouho, převelice dlouho. Naposledy to bylo tehdy, když musel sledovat smrt prvního člověka, kterého skutečně upřímně miloval. A nyní dobrovolně ztrácel dalšího, který v něm ty city, o nichž si myslel, že jsou v něm již dávno mrtvé a hluboko pohřbené, probudil s nevídanou prudkostí a silou. Na smlouvu hleděl, mezi zuby si žmoulal ret, ale nakonec stejně... z úst mu unikl tichý vzlyk. Smlouvu zmačkal a i ji brzy zachvátila oranžová záře, která zničila veškeré důkazy o tom, že kdy nějaká smlouva vůbec existovala.

*

Probudil se ve své posteli. Zmatený, opuštěný a vystrašený. Dlouho si myslel, že prožíval nekonečně dlouhý sen, a že nic z toho, co se zdálo být tak opravdovým, se ve skutečnosti nikdy neodehrálo. Pohled do zrcadla jej ovšem utvrdil v tom, že všechno byla pravda, nefalšovaná pravda a realita. Značka na krku a několik dalších na zbytu těla mu postačily k tomu, aby uvěřil, že se to skutečně stalo. Ale to bylo vše.

Čekal na něj celé dny. Kdykoli vešel do svého pokoje, doufal, že ho uvidí sedět v jeho křesle, nebo že se bude drze válet v jeho posteli. V koupelně neustále kontroloval svůj odraz, zdali za sebou neuvidí Hoseokovu usmívající se tvář. Na ulici se kolem sebe rozhlížel v marné snaze ho zahlédnout, ale nikdy neviděl nic, krom kolemjdoucích, kteří se jeho Pekelníkovi ani v nejmenším nepodobali. Co mohl dělat? Musel znovu navázat tam, kde skončil. Škola se blížila a jeho život se brzy začal točit jen kolem ní a příprav na maturitní zkoušky. Mimoto se musel učit na přijímací zkoušky na vysokou a tak se mu brzy podařilo zahnat myšlenky na Hoseoka do temných koutů mysli. Snad jen Jin mu občas připomínal, co všechno během necelých dvou měsíců zažil, jaké šílené věci má za sebou, včetně toho, že se zamiloval do Ďábla.

Když už je řeč o Jinovi, bylo to s ním od doby, kdy se, jak se Jeonggukovi svěřil, dostal ze spárů své smlouvy a v podstatě přežil vlastní smrt, k nevydržení. Kdykoli měl příležitost, snažil se naučit Namjuna vařit, což byl vskutku nadlidský úkol. Jeongguk se mohl při každé návštěvě těšit na obdobné lekce vaření, přesto s „Namjinem", jak začal oběma žertovně říkat, trávil většinu svého volného času. Jedl, učil se a mluvil s nimi. Byl rád, že alespoň Jinovi se povedlo vyváznout a zůstat tak s Namjunem, přičemž láska mezi kterými byla chvílemi skoro hmatatelná.

V jedno víkendové odpoledne, kdy si přivydělával roznášením pošty, které mu pomáhalo se odreagovat, chystal se vejít do panelového domu, který měl být jeho posledním místem toho dne. V momentě, kdy se chtěl vhodit dopisy do schránky, všiml si lesklé zlaté obálky, na níž bylo vyraženo jeho jméno. Nejprve vykulil oči a chvíli na dopis ve svých rukách nechápavě civěl, načež si jej schoval do tašky a roznesl poslední dopisy. 

Jeho kroky pak mířily do nedalekého parku, kde nebylo tou dobou ani živáčka. Do roztřesených prstů uchopil neobvyklou obálku, o níž rozhodně nevěděl, že by si ji vkládal do tašky předtím, než se vydal na obchůzku. Chvíli váhal, netuše, zdali chce její obsah skutečně znát. V jeden okamžik ho dokonce napadlo dopis prostě vyhodit do koše a nezajímat se o něj, ale písmena v rohu, velké „D" a „L", ho donutila narušit obal. Uvnitř nahmatal list papíru, který byl přehnutý na dvě poloviny. Papír byl sněhově bílý, ale jeho záhlaví obsahovalo vodotisk loga, které mu bylo důvěrně známo, a které vyslalo do celého jeho těla příjemné zamrazení, a ačkoli teploty se stále držely nad dvaceti pěti stupni, vyskočila mu na rukách husí kůže. Poté se pustil do čtení:

Panenko, přiznávám se, že jsem ti nevěřil. A doteď pořád nedokážu uvěřit, jak se mohla tak nevinná dušička zamilovat do někoho, jako jsem já. Ale moc to pro mě znamená, broučku.

Vím, že víš, že smlouvu může zrušit jedině smrt... Ale to není tak docela pravda. Zamiloval jsem se do tebe... a zamiloval jsem se tak moc, že není možné to vzít zpátky... a smlouvu jsem tak porušil sám. Teď jsi volný.

A protože teď už vím, jak to mezi námi je, musím tě požádat, abys mě nikde nezkoušel hledat, ani mě kontaktovat.

Nehledej mě v casinu, nebudu tam!

Mám teď nějaké vyřizování a ještě to nějakou chvíli musíš zvládnout beze mě.

Ale já si pro tebe přijdu, Panenko. Jen mi dej trochu času. Nebude to trvat dlouho.

Miluju tě,
Tvůj Hoseok

P.S.: Vím, že se pokusíš moje příkazy ignorovat. Ale já to myslím vážně. Jestli se mě pokusíš najít, tvoje sexy prdelka si to pěkně odskáče. A to je realita, Panenko.

Jeongguk se mezi krokodýlími slzami, které mu tekly z očí, zvládl i šťastně usmívat a na konci dopisu potutelně zasmát lacinému humoru. Dopis byl krátký a očividně psaný ve spěchu, ale bylo v něm vše, co potřeboval, aby mohl pořád doufat. Opět se podíval na podpis a musel se zasmát, jelikož jeho skutečné jméno bylo rázně přeškrtnuto a pod ním bylo krasopisným písmem napsáno to, které mu černovlásek sám dal.

"Počkám," kuňkl plačtivě, ale s koutky úst roztaženými v úsměv. 

***

Ještě chvíli to vydržte! Ještě nám zbývá malinký kousek! Prosím, neukamenujte mě... nebo, můžete, ale až to bude dopsané, dobře? ^^

Jinak vám zas mockrát děkuju za vaši skvělou podporu ^^ A i když vím, že je to pro některé nervy drásající, tuto sobotu se rozhodne, jak to mezi našimi hlavními protagonisty dopadne ^^ 

A pokud náhodou budete smutní, pamatujte si, že Namjin to zvládli ^^ Tak proč ne JungHope? ^^