Voda v konvici dlouze zabublala, ke stropu stoupal průhledný sloup dýmu a Jin o několik okamžiků později zalil dva hrnky s kávou a jeden s čajem. Právě když se chtěl otočit a odnést je, vylekaně sebou cukl a téměř na sebe horké nápoje vychrstl. Kris jej propaloval pohledem svých tmavých očí a beze slov od něj převzal dva kouřící šálky.

"Proč jsi tady?" neubránil se otázce, zatímco bok po boku kráčeli do knihovny, kde na ně čekal Jeongguk. Kris neodpověděl hned. Jina to děsilo. Děsil ho Kris, jelikož vědomí, co je ten vysoký muž s kamenným výrazem ve tváři zač, otřásalo celou jeho bytostí strachy v základech.

"Chci Jeonggukovi pomoct najít řešení," pronesl svým hlubokým hlasem a než prošli dvoukřídlými dveřmi, ohlédl se na Jina, který mu pohled plaše oplatil. "A pokud budeš pozorně poslouchat, možná najdeš řešení i sám pro sebe." 

Číšník pokýval hlavou, přestože byl přesvědčen, že jediným řešením bylo odejít a přijmout následky svého jednání, čemuž se tak dlouho zbaběle vyhýbal.

Jeongguk seděl v křesle, na stehnech si dlaněmi vyklepával svižný rytmus písně, jež mu hrála v mysli, a netrpělivě vyčkával na oba starší muže, kteří brzy vystoupali po schodišti za ním. S tichým poděkováním přijal šálek ovocného čaje a sledoval, jak po jeho pravici Kris mlčky dosedá do křesla, zatímco Jin se k němu posadil ze strany levé. Dlouhé vteřiny mezi nimi vládlo trapné ticho, přerušované občasným usrknutím či tichým odkašláním.

"Proč jsi podepsal smlouvu?" promluvil jako první nejmladší hoch, tmavé oči se zabodly do Jinova třesoucího se těla, který se při otázce roztřásl ještě víc. Doufal, že na tu otázku dojde později, nejlíp vůbec, ale rozhodně nečekal, že by to měl být on, kdo bude vyprávět jako první svůj životní příběh. Nejprve střelil prosebným pohledem po Krisovi, ale když se od něj nedočkal žádné reakce, povzdychl si, odložil nápoj na stolek a vnitřně se připravoval na monolog, který čekal, až bude moci vyplout z jeho úst jako loď z přístavu na rozbouřené moře, které představoval Jeongguk, jenž na něj vyčkávavě hleděl a pátral v jeho obličeji po odpovědích.

"Byl jsem zoufalý," vydechl na hranici šepotu a s kajícně sklopenou hlavou. "Zoufalý a vystrašený malý kluk ve velkém městě. Myslel jsem si, že žiju šťastný život. Moji rodiče mi dávali všechno, co mohli, abych prožil šťastné dětství. Ale když jsem nastoupil do školy, zjistil jsem, že to štěstí byla jenom dobře myšlená iluze," jeho oči se zaleskly a ruce se mu klepaly a potily nervozitou. 

"Spolužáci se mi smáli, protože jsem nebyl jako oni. Byl jsem cizinec a taky šprt, poslouchal jsem učitele, nikdy jsem nezlobil. Prostě jsem nezapadal. Na střední škole se mi pak sice přestali smát, ale stačilo, abych se svěřil někomu, koho jsem považoval za přítele a začalo to znovu," sarkasticky se zasmál a zavrtěl hlavou, jako by litoval každého činu, kterého se během svého života dopustil.

"Ve třídě se mi líbil jeden chlapec. Byl hrozně hodný a měl spoustu přátel. To, že vypadal jako řecký bůh, to už byl jen takový bonus. Když se ale dověděl, že se mi líbí, byl on ten první, kdo mě nazval „teploušem", a celá třída, celá škola, každý druhý student, mi už neřekl jinak, než teplouši, buzerante,..." z oka se mu spustila osamocená slza, kterou nešetrně setřel prstem a skousl si ret. "Jen stěží jsem dodělal školu, ale můj život byl pořád tak dokonale zničený, že když jsem od někoho zaslechl o někom, kdo mi může změnit život, nepřemýšlel jsem," čím déle Jin mluvil, tím slaběji jeho hlas zněl a jeho oči nesly nepřítomný pohled, jako by prožíval denní snění a vzpomínkami se vracel do doby před několika lety. Jeongguk z něj cítil neskutečnou vlnu smutku, ze které se mu zhoupl žaludek a rozbolela jej hlava. Jazyk měl jako zauzlovaný, když vyslovoval svoji otázku:

"Co jsi mu řekl?" 

Růžovovlásek mu věnoval smutný úsměv, pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.

"Nemusel jsem mu říkat ani půl slova. Byl jako dlouholetý přítel, kterému jsem se nevědomky svěřil s každým detailem, který se mě týkal. Řekl mi, že mi rozumí a že mi může pomoct. Bylo mi fuk, jak chce svých slov dostát, ale když jsem tu zasranou smlouvu podepisoval, měl jsem si raději dřív nechat useknout ruku," zavrčel na půl pusy, ruce pevně sevřené v pěst a z očí mu tekly proudy slz, v nichž se zrcadlil všechen vztek, který v něm byl. "A když jsem pak vyslovil svoje přání, měl jsem si nejprve jednu vrazit a neříkat nic. Byl jsem mladý, sobecký a pitomý, když jsem mu řekl, že nesnáším svůj život. Chtěl jsem začít nanovo. To jediné jsem si přál, začít znovu." 

Zatímco Jeongguk vstal ze svého místa, poklekl si před vzlykajícího Jina, který zoufale lapal po dechu a dlaněmi si pokoušel zakrývat tvář, Kris nehybně seděl ve svém křesle a vysílal mužovým směrem uklidňující vlny, které mu, stejně jako hochův letmý dotek na rameni, pomáhaly zahánět srdceryvný nářek.

"M-moc mě to mrzí," vykoktal vykolejeně černovlásek, neschopen ničeho lepšího, co by zmírnilo Jinovo bědování a zahnalo smutek, jenž byl téměř hmatatelný.

Jin se po chvíli skutečně uklidnil, a přestože mu z očí stále sem tam ukáplo několik horkých slz, usmál se a přidržel si chlapcovy ruce ve svých, jemně je promnul a v očích mu pohrávala téměř rodičovská něžnost.

"Nejhorší ale bylo, že když jsem se vrátil domů... rodiče mě nepoznávali," zašeptal zlomeně. "A nepoznával mě ani nikdo, kdo mě kdysi znát mohl. Byl jsem sám, neměl jsem nikoho, kdo by tu pro mě byl. Začal jsem znovu, přesně, jak jsem si přál. Zrovna mě si vybral k tomu, že mi jediné přání splní doopravdy, v tomto světě a nebude se mě doptávat, jak přesně jsem to myslel. Dal bych nevím co, abych mohl vrátit čas, ale od té doby se vyhýbám jakýmkoli přáním, protože stačilo jedno jediné, a můj život skončil," skřehotal nadále a Jeongguk měl pocit, že každou chvíli omdlí, nebo se rozpláče, nebo začne hysterčit.
Měl chuť si dát facku, protože Jina vinil z nejhoršího, a přitom sám nebyl o nic lepší. 

"Spěchal jsem zpátky, abych se pokusil smlouvu zrušit," pokračoval starší muž, čímž si opět získal chlapcovu pozornost. "Ale nešlo to. Asi... asi jsem byl ale dost zoufalý na to, aby se nade mnou slitoval a dal mi druhou šanci. Začal jsem pracovat v casinu a podepsal jsem druhou smlouvu. V ní jsem se zavázal, že namísto své duše, mu nabídnu duši jinou." 

Černovlásek tušil, jaká část příběhu bude následovat, ale přesto zůstal mlčky klečet před Jinem a poslouchal každé slovo. 

"Tehdy jsem o Namjunovi nic nevěděl. Jenom to, že jeho rodina je bohatá a on žije v obrovském bytě, pracuje ve firmě se svým otcem a přitom ještě stíhá obrážet kluby, casina a tak jsem si myslel, že ho nebude škoda," nebylo snadné poslouchat, s jakým klidem dokázal tu větu Jin vyslovit, přesto Jeongguk necítil vůči Jinovi žádnou zášť. Ne, když věděl, proč to všechno dělal.

"Věci se mění, co?" zamručel s náznakem úšklebku Kris, jenž promluvil po dlouhých minutách, tudíž jeho hlas udeřil náhle, jako blesk z čistého nebe. Jin se přesto dokázal usmát a přikývnout.

"Stačilo s ním strávit jenom chvíli a já věděl, že nebude možné ho... využít. On není někdo, kdo by si to zasloužil. A jakmile mi nabídl šanci na nový život, skutečnou šanci, začal jsem znova věřit, že lidé nejsou jen zlí. Všechno, co pro mě udělal, mě donutilo se do něj nedobrovolně zamilovat," při těch slovech se Jin nedobrovolně usmál a pustil Jeonggukovy ruce, aby si mohl osušit vlhké tváře.

Jeongguk se ohlédl na Krise, který jemně pokýval hlavou a nenuceně upil ze své kávy. Černovlásek si uvědomil, že všichni tři tady byli kvůli lásce. Ať už lásce k rodičům, lásce k někomu, kdo city neopětuje, nebo lásce k někomu, ke komu by to mělo být špatné. Vzpomněl si na Jiminova slova a musel mu dát za pravdu – láska bolela. Byla to příšerná bolest, která srážela každého k zemi, ale taky to byl pocit toho, že se máme o koho opřít, že máme někoho, kdo nám pomůže znova vstát. Je to třepot motýlích křídel, když se na vás milovaná osoba usměje, její dotek vám způsobí mrazení a vy se v jeho přítomnosti cítíte, jako když létáte. Anebo je to žhnoucí dotek ohně, do něhož dobrovolně vstoupíte, abyste mohli zažít skutečnou vášeň a touhu, spalující vás až do samotného jádra duše. A Jeongguk všechno tohle cítil, ale zároveň ho na jazyku šimrala otázka, k jejímuž položení muselo dnes také dojít.

"Tao se zmínil o něčem, čeho se Hoseok kdysi dopustil. O co jde, Krisi?" 

Tmavovlásek si odkašlal a chlapcovým slovům dal za pravdu. Poté se pohodlněji usadil v křesle a odkašlal si.

"Nevím toho moc. Tao mi řekl jen něco málo, než jsme sem přijeli. Vím jen, že před lety, hodně dlouho předtím, než se kdokoli z nás narodil, Hoseok uzavřel smlouvu, kterou nedodržel. Nepamatuju si jméno, ale vím, že přestože si měl vzít duši toho kluka, odmítl to udělat. Začala v něm převládat lidská stránka, což se u Ďábla nemůže nikdy stát. Rovnováha, která na tomhle světě vládne, je z části i v jeho rukách. A asi proto Taa tak moc nenávidí." 

Jeongguk nejistě střídal pohled z Krise na Jina a zase zpět. Horší byl však osten žárlivosti, zabodávající se mu do srdce a ať už to znělo sebehůř, skutečně žárlil na někoho, koho Hoseok kdysi zřejmě miloval.

"Byl to totiž Tao, kdo musel duši toho kluka vzít, aby nebyla smlouva porušena. A teď mu vyhrožuje, že to udělá znova." 

Černovlásek stydlivě sklopil pohled, vyhýbaje se Krisovým očím, jejichž síla na něj byla příliš. "Smrt je totiž jediný způsob, jak ji zrušit. Alespoň pro nás." 

V mužích při první větě zamrazilo, její druhá část je ovšem zaujala daleko více. Oba měli ve tvářích vepsány otázky, které se neodvážili položit. 

"O dalších se nic neví a nikdo se na ně nezeptal," s těmi slovy dopil svoji kávu a vstal, upravil si koženou bundu, přičemž zipy na ní při prudkém pohybu hlasitě zacinkaly, a oběma mužům věnoval povzbudivý úsměv.

"Je to ale naděje, která umírá jako poslední. Jsem na vaší straně a budu vám fandit," mrkl, otočil se na patě a vydal se po schodech dolů. Chlapci chvíli konsternovaně hleděli do prázdna, snažíce se vstřebat všechno, co dnes bylo řečeno. Když se pokusili ještě vykouknout do spodního patra a zavalit Krise dalšími otázkami a prosbami o radu, nebylo po vysokém muži ani stopy. Jediné, co po něm zbylo, byl téměř neviditelný oblak šedivého kouře a vůně parfému, která Jeongguka spolu s Jinem na okamžik objala, než se postupně vypařila.

Zachrastění klíčů v zámku oba navrátilo zpět do reality. Vyměnili si krátký pohled z očí do očí a poté se rozběhli do chodby, kam už vcházela vysoká postava s blond vlasy a úsměvem na rtech. Když si Namjun všiml Jeongguka, který se k němu řítil jako uragán, měl jen několik vteřin, než mu černovlásek padl kolem krku a vítal se s ním. Namjun mu oplatil objetí a poplácal jej po zádech, když se odtahovali.

"Co tady děláš? Ani jsi nezavolal, že chceš přijít." 

Jeongguk se na dlouhána pouze zazubil a pokrčil rameny. S Namjunem se cítil jako se starším bratrem, kterého nikdy neměl, a v jeho přítomnosti si připadal bezstarostný a spokojený.

"Chtěl jsem si s tebou po dlouhý době pokecat, ale Jin se ukázal jako lepší posluchač a vypravěč než ty." 

Namjun nad chlapcovými slovy protočil tmavýma očima a rozcuchal mu vlasy, jako by byl malé dítě.

"Tak to teda díky," odfrkl si, ale pohledem přesto střelil na číšníka, který se na něj se skousnutým rtem díval a hravě na něj mrkal. Pokušitel, pomyslel si blondýn, ale jeho pozornost se přenesla zpět na Jeongguka, který se právě chystal opustit byt. Přiklusal za ním a uchopil jej za předloktí.

"Hele, já vím, že o tom nechceš ani slyšet," 

Mladík se nechápavě zamračil a naklonil hlavu na stranu.

"Ale já ti tu školu zaplatím," dořekl blondýn s upřímností v očích a úsměvem na tváři. Chlapec obrátil oči v sloup a založil si ruce na hrudi. Jeho nejlepší přítel měl pravdu, nechtěl o něčem takovém slyšet jediné slovo. Už na konci školního roku mu Namjun nabídl, že studium zaplatí, ale něco takového by Jeonggukovi nedovolila vlastní tvrdošíjná hrdost.

"Hyung, říkal jsem, že to zvládnu," řekl zatvrzele, jenomže Namjunův lehce provinilý výraz mluvil za vše. Černovláskovi spadla čelist a srdce vynechalo úder. "Tos neudělal..." zavrčel, v hlase jasné stopy podrážděnosti.

"Můžeš pracovat dál, vydělávat si na všechno, co chceš. Jen si prostě nemusíš dělat starosti se školou." 

Jeongguk si prsty promnul kořen nosu, ale v očích ho pálily slzy. Necítil, že by si něco takového zasloužil. Namjun si jej stáhl do dalšího krátkého objetí a ujišťoval ho, že všechno je v pořádku, proto mladík několikrát zamrkal a slané kapky zahnal pryč.

"Už musím. Potřebují mě i jinde," uculil se děkovně, rozloučil se s oběma muži a vypařil se dřív, než se naplno rozpláče.

Hned nato se kolem Namjunova pasu omotaly dvě paže, které si jej přitáhly na Jinovu hruď. Následný polibek na krk a hranu čelisti donutil blondýna zaklonit hlavu a zasténat.

"Chyběl jsi mi," zavrněl mu Jin do ucha, ale stačila jediná vteřina nepozornosti a kontrola nad vysokým mužem byla tatam. Jejich role se obrátily a růžovovlásek byl přiražen ke stěně, Namjoonovo tělo tisknoucí se na jeho a jejich tváře od sebe neoddělovalo víc, než několik centimetrů. Stačil by jediný pohyb a jejich rty se mohly setkat ve vášnivém polibku.

"Jak moc jsem ti chyběl?" 

Jin spokojeně zamručel při zaslechnutí hypnotického hlasu, hustého jako med. Pevně jej objal kolem ramen a krku, tiskl se k němu a marně se snažil spojit jejich ústa, jelikož Namjun skutečně chtěl slyšet odpověď.

"Hrozně moc," zakňučel číšník s hlasem propleteným zoufalostí, potřeba utišení jeho duše exponenciálně rostla směrem vzhůru rychlostí světla. "Prosím, netrap mě," žadonil, tahaje blondýna za límec trička blíž k sobě.

"Ukážeš mi, jak moc?" pokračoval mladší z mužů v provokaci a s téměř až zlomyslným úšklebkem si užíval Jinovu zoufalost po naplnění touhy, kterou jeho tělo doslova překypovalo. Ta vůně vzrušení mu naplňovala chřípí a on už se nemohl dočkat, až se rozvíří jejich ložnicí.

A Jin si vše nechal líbit. Chtěl si užít ten pocit, být milován a možnost milovat, dokud mohl. Musel být ještě chvíli sobcem a uzmout si poslední momenty s Namjunem, které mu ještě zbývají, protože nebude trvat dlouho a bude se s ním muset rozloučit. S vyjeknutím omotal nohy kolem mužova pasu a konečně se dočkal onoho vytouženého políbení, které neváhal prohloubit.

"Miluju tě," zamumlal do polibku, což donutilo Namjuna k úsměvu a zatímco jej pokládal na matraci a proplétal jejich prsty, zadíval se Jinovi hluboce do očí.

"Já tebe taky," zašepotal, přikládaje ústa na Jinovu tvář, přímo u koutku plných, růžových rtů. "Hrozně moc." 

***

Dnešní díl byl ve znamení dlouhých rozhovorů a nic moc se v něm nedělo... ALE!, v příštím díle už se zas něco dít bude! Nebudu ani říkat co, protože si jsem jistá, že vám to s touhle větou došlo >:)

Snad se vám dnešní část alespoň trochu líbila ^^ Navíc jsme se dověděli, proč Jin vlastně zaprodal duši našemu pekelníkovi ^^

Mockrát vám děkuji za neuvěřitelnou podporu u této povídky ^^ Nekonečně moc si toho vážím ^^ 

Ale aby nebylo těch pozitivních zpráv zas tolik... Zbývají nám už jen asi dva nebo tři díly (respektive spíš jen dva nebo dva a půl dílu), takže se s touto povídkou zanedlouho rozloučíme :/ Do té doby si ji ale ještě můžeme pořádně užít, co? ^^