"Už jsem vám to vysvětloval. Prosím, nemůžete mě tady jen tak držet," zanaříkal Jeongguk, když se již po několikáté pokoušel vysvětlit policistovi za pracovním stolem, že se nedopustil žádného přestupku. Bylo ovšem složité, ne-li zcela nemožné, vysvětlit skupině mužů v uniformách a s nepřístupnými výrazy ve tváři, že podepsal smlouvu s Ďáblem. A to, že byl stále ještě nezletilý, mu nijak nepomáhalo.

"A máte alespoň kopii té smlouvy?" povzdychl si muž ve středních letech s krátce střiženými, značně prošedivělými vlasy. Černovlásek zavrtěl hlavou a jazykem si navlhčil rty.

"Ne, tu má jenom on," odpověděl tiše a se sklopenou hlavou, pohledem míře na špičky bot. Ani jeho kajícný postoj policistu neobměkčil.

"A co teda chcete po mně?" pokrčil rameny muž a arogantně na mladíka povytáhl obočí. Kdyby Jeongguk neměl za zády spoutané ruce, právě by si je založil na hrudi. Musel si ovšem vystačit jen s pouhým zamračením, kterým nesympatického policistu počastoval.

"Poslyšte, znám svoje práva. Buď mě zašijte, nebo mě pusťte," odpovědí mu bylo dlouhé povzdychnutí, které nevěstilo nic dobrého.

"Nic jiného na výběr nedostanu?" všichni v přítomní v místnosti se tlumeně zachechtali, pouze mladíkovi přeběhl mráz po zádech. "Co s vámi... Zašiju vás. Za výtržnictví." 

Kolem chlapcových spoutaných zápěstí se obalila cizí hřejivá ruka. Krve by se v něm nedořezal, když mladík obrátil hlavu a zahlédl ho. Vlasy barvy ohně, okouzlující rysy ve tváři, které ovšem nebyly ani zdaleka tak přátelské, jak si Jeongguk vzpomínal.

"To je on! To je Ďábel!" vykřikl zoufale a ze všech sil se pokusil vytrhnout z bolestivě pevného sevření.

"A ať se na něj podívá psycholog," dodal policista nezaujatě a dál si černovláska nevšímal.

Na chodbě sebou Jeongguk stále škubal, avšak všechny jeho snahy byly zmařeny, jakmile dostal výchovný pohlavek, který jej uvedl do šoku tak velkého, že bolest ani nevnímal.

"Ještě slovo a skončíš mnohem hůř," zavrčel mu Ďábel do ucha. Jeho hlas vyslal do chlapcova těla vlnu mrazení, ale nebylo to totéž, jako když se spolu kočkovali. Viděl hněv v jeho očích, tvrdé rysy značící jeho urputnou snahu udržet se za každou cenu v klidu.

"Hoseoku," zašepotal vystrašeně, snaže se nevydat bolestný vzlyk, když mužův stisk kolem jeho zápěstí ještě zesílil. "Nech mě jít, prosím," s heknutím byl přiražen břichem na ohavnou žlutou stěnu, jejíž omítka byla místy popraskaná, jinde poškrábaná, tamhle v rohu se zas tvořila plíseň.

"Myslel sis, že můžeš jen tak utéct? Čekal jsem od tebe víc, Panenko," zavrčel výhružným hlasem, horko jeho těla na černovláskových zádech již nebylo nadále uklidňující. Každý dotek pálil jako oheň a Jeongguk měl pocit, že uhoří zaživa. Ten pocit mu byl tak blízký a zároveň vzdálený. Snažil se vzpomenout na ty momenty, kdy cítil tentýž žár. To byl ovšem žár touhy a potřeby, nutnosti se Hoseokovi odevzdat. Tohle bylo jiné, bolestně jiné, a chlapci se do očí tlačily slzy. Přesto dál držel jazyk za zuby, když Ďábel opět promluvil:

"Pamatuj si, patříš mi. A my dva máme mezi sebou dohodu." 

Mladík v hrdle jen taktak zadržel útrpný sten, když se mužovy rty otřely o jeho ucho, přeběhly přes tvář a nakonec se krátce přisály na hranu jeho čelisti, kam Ďábel umístil polibek. Plný chladu, jedu a temnoty.

"Ještě ti pár přání zbylo," kovová pouta se uvolnila, ale Jeongguk se stejně nadále cítil spoutaný. Jak mohlo jeho srdce stále tak rychle bít? Proč jen lapal po dechu a jeho tváře hořely dychtivostí?

Téměř vyjekl, když jej Hosekovy silné paže popadly za pas a otočil si chlapce čelem k sobě, obdařil jej spalujícím pohledem, mladíkovy ruce uvěznil nad jeho hlavou, překřížil je a držel tak, aby mohl druhou rukou pohladit svou Panenku po tváři. Když se černovlásek pokusil otočit hlavou, surově jej uchopil za bradu, nedovolil mu uhnout ani o malý kousek. 

"Můžeš si třeba přát," drobný polibek na špičku nosu. "Abych tě odsud dostal," další políbení bylo mířeno na tvář, blízko chlapcových rtů, tak nebezpečně blízko, a přesto se nedočkal. A chtěl se vůbec dočkat? Povzdychl si a v duchu si zanaříkal: Co si to nalhávám, chci...

"Ne," vydechl, pyšný sám na sebe, že dokázal odolat.

"Jak myslíš," zavrčel Ďábel, v očích šlehaly blesky, klíčem otevřel dveře cely a Jeongguka necitelně strčil dovnitř. Se silnou ránou zavřel a zamknul. Černovlásek si okamžik třel bolavé zápěstí, ale poté udělal dva kroky a opřel se o mříže.

"Taky jsem od tebe čekal víc," prskl jedovatě, a i když mu bylo spíše do pláče, dokázal nasadit masku arogance a opovržení, což Ďábla dokonale zarazilo. "Věděl jsi, že Kris se s Taem setká. Proč jsi na tu smlouvu přistoupil? Proč jsi ho nechal podepsat?" 

I Hoseok se k mřížím přiblížil, opřel se o ně, lokty zapřel o kovové mříže a zamračil se tak, že se musel Jeongguk skutečně držet, aby neuskočil před silou pohledu jeho nekonečně černých očích.

"Byl zoufalý. Pomohl jsem mu dosáhnout toho, po čem toužil."

"A proč jsi nezarazil mě?" oba si přes mříže vyměňovali nevraživé pohledy, ale byl to Hoseok, kdo uhnul jako první.

"Byl jsi smutný, zklamaný životem. Chtěl jsem ti dát to, po čem jsi toužil." 

Mladík překvapeně vykulil oči, když uviděl v Ďáblově výrazu stopy výčitek. Nebo si to jen namlouval? Ne, byly tam, tím si byl jistý. Když si však Hoseok všiml jeho zkoumavého pohledu, jeho rysy opět zkameněly a obočí se svraštilo, místností se prohnal pronikavý zápach síry a kouře.

"Až si uvědomíš, že není cesty zpět, dostaneš se ven. A ukončíme to." 

Marné bylo chlapcovo volání, jeho výhrůžky a ostrá slova, která se po chvíli změnila v prosby a naříkání. Zlostně praštil do mříží a frustrovaně si projel tmavými vlasy, za které drsně zatahal. Skrze zuby procedil několik nadávek, zatímco několika kroky došel k dvoupatrové posteli a vyskočil na tu vrchní, z níž bylo možno vidět přes hustou síť na okně na slunnou ulici.

Zahloubán ve svých myšlenkách, nevnímal okolní svět.

"Je to Ďábel," ozvalo se ze stínu pod palandou. Chlapec sebou překvapeně cukl a rozhlédl se po cele. Na chvíli měl pocit, že se mu to zdálo, ale nakonec ho napadlo svěsit hlavu dolů. Někdo seděl na matraci. Přes šero neměl možnost vidět cizinci do tváře, cítil však jeho pohled, který v něm, bůhvíproč, vyvolal pocit klidu a míru. Byla to úleva, protože po tolika týdnech, kdy již nedokázal rozpoznat realitu od iluze, konečně pocítil vnitřní vyrovnanost.

"Cože?" zeptal se, aby se ujistil, že jeho spoluvězeň tu s ním skutečně je. Mladík zakašlal, když mu do tváře onen neznámý vydechl štiplavý kouř z elektronické cigarety. I když byl zvyklý na Yunkiho oblaka kouře, která mu vycházela z úst jako dým z tlamy draka, byl ten zápach stále příliš silný.

"Ten dozorce," zasmál se něžně neznámý a tiché zasyčení a cvakání prozrazovalo, že si dopřál další dávku aerosolu od plic. "Říkám, že je to Ďábel," dodal, ale Jeongguk se odmítal nechat zmást sladkým hláskem, jenž byl obohacený o slabý, měkký přízvuk.

"A kdo jsi potom ty?" přimhouřil oči podezřívavě, stále skloněný z palandy. Osoba se hnula. Jeho první reakcí byla potřeba úprku, ale namísto toho se chlapec zmohl pouze na zalapání po dechu. Muž, na pohled velmi mladý a pohledný, který s ním sdílel celu, vystavil svoji andělskou tvář světlu a obdaroval překvapeného černovláska širokým úsměvem, odhalujícím dvě řady rovných, bílých zubů, které byly do té doby schované za plnými, růžovými rty. Spolu s úsměvem jeho úst se usmívaly i jeho oči, které na krátký okamžik zmizely za naducanými tvářemi. Mužův úsměv maličko opadl, dvojice čokoládových očí se zadívala přímo do Jeonggukových, který nejistě polknul.

"Přítel," dostalo se mu stručné odpovědi, načež blonďáček opět zmizel ve stínu, tentokráte však následován Jeonggukem, který s menším zaváháním seskočil z palandy a posadil se vedle mladíka, jenž se sem už na první pohled nehodil. Ať už šlo o nevinnou tvář, či jeho křehké tělo skryté ve velikém, zářivě bílém oblečení.

"Proč jsi tady?" zeptal se blonďáček něžným hlasem a na tváři se mu opět rozlil anděla připomínající úsměv. Jeongguk se na něj zadíval, ale jeho jazyk neposlouchal hlavu a tak se z jeho úst začala valit první slova:

"Za svoji vlastní blbost," vzdychl smutně; ztěžklé, unavené tělo opřel se o stěnu, u níž palanda stála. "Prodal jsem duši Ďáblu." 

Mladík vedle něj se zasmál, což donutilo černovláska k nehezkému zamračení. 

"Co je tu k smíchu?" ohradil se vzápětí. Blondýn se s heknutím postavil na nohy a z úst mu unikla další dávka kouře, jejíž vůně nápadně připomínala lesní jahody.

"Tak zaprvé, máš pravdu," pronesl zpěvně. "Vážně jsi tu kvůli své hlouposti," pokračoval dál. "Zadruhé, žádnou duši jsi neprodal. Ani nemůžeš." 

Jeongguk překvapeně zamrkal, skoro až cítil, jak se mu o sebe otírají řasy. Otázka byla nasnadě:

"Jak to?" 

Blondýn vydechl kouř z úst a opřený o béžovou stěnu s mnoha rýhami, prasklinami a černými šmouhami od típnutých cigaret, propálil chlapce pohledem, který v něm vyvolal zprvu mrazení, poté příjemné teplo, rozlévající se mu hrudí. Proč jen mu to tolik připomínalo mateřské objetí?

"To proto, že ti ta duše vůbec, ale vůbec nepatří," zavrtěl hlavou a hravě na vykolejeného černovláska mrknul.

"A komu teda patří, když ne mně?" 

Blondýn vytáhl koutky úst v potutelný úsměv, z plic mu unikl další oblak kouře doprovázený zvonivým smíchem. Poté zaklonil hlavu, jeho tmavé oči se zavřely, načež téměř neslyšně odpověděl:

"Bohu." 

Chlapec v ten moment ztratil slova. Hlava jej na okamžik rozbolela. Tak strašně moc se snažil přemýšlet, ale s každým mladíkovým slovem to pro něj bylo horší a horší, ztrácel se v každém nově získaném zjištění, které jej na první pohled naprosto nikam nevedlo. 

"Všichni mu patříme," pokrčil rameny blondýn. Černovlásek nejistě šoupal nohama po betonové podlaze, jeho dlaně vyklepávaly do tvrdé matrace, na níž seděl, nepravidelný rytmus. Ta otázka jej přímo šimrala na jazyku.

"I on?" špitl a blondýn na jeho otázku kývl hlavou. Jeho výraz zjihl, když v chlapcově tváři uviděl poznání a následné pochopení.

"I on."

Jeongguk si s andělsky čistou bytostí chvíli vyměňoval pohledy, pozoroval každý jeho detail, obdivoval každý rys jeho tváře; od podlouhlých, úzkých, avšak velkých očí barvy hořké čokolády, přes malý a poněkud plochý nos a plné rty až po zaoblenou bradu.

"Říkal jsi, že jsi přítel," vyhrkl přes knedlík v krku Jeongguk a vstal, jeho nohy se třásly, ale přesto se mu podařilo dojít k blondýnovi, který jej celou dobu pozoroval. "Jak přesně jsi to myslel?" 

V momentě, kdy si blondýn namísto odpovědi chtěl k ústům přiložit hubici cigarety, mu ji Jeongguk vytrhl z ruky a schoval do zadní kapsy džín. Za své netrpělivé gesto si vysloužil naopak klidný, snad jen maličko pobavený úsměv, širší než oceán.

"Jsem někdo, kdo s tebou je už od začátku. Kdo na tebe dával pozor. Celou tu dobu." 

Černovlásek se uchechtl. Nikdy toho muže neviděl, tudíž byla jeho reakce něčím, co blondýn čekal. 

"Podej mi ruku," muž zvedl svoji drobounkou dlaň, do níž Jeongguk vložil svoji, o poznání větší. A i tak si v přítomnosti toho podivného muže připadal malý, nicotný.

Blondýn si přiložil chlapcovu dlaň na svoji tvář. Zprvu necítil Jeongguk zhola nic, pouze sametovou hebkost zlatavé pokožky, když vtom se jeho tělem rozlilo příjemné teplo, před očima se mu mihnul snad celý jeho život v jediné vteřině. Jeden obrázek však zůstal déle než ostatní.

Viděl sám sebe jako nemluvně v postýlce a viděl i své rodiče, jak na něj seshora láskyplně shlížejí a šťastně se usmívají, objímajíce se. Krom nich ale viděl ještě někoho. Byl to tentýž člověk, který teď stojí přímo u něj. I jeho tvář zdobil úsměv a vypadal jako kdokoli jiný, koho by mohl potkat. Věděl ale, že tenhle člověk rozhodně není jen tak někdo.

"Jimin," řekl blondýn, když se Jeongguk vrátil zpět do reality. "Jsem Jimin." 

Černovlásek ucítil horké slzy tekoucí mu po tvářích, oči jej nepříjemně pálily a tyto slané kapky brzy doplnil i první z mnoha vzlyků ve chvíli, kdy se octl v Jiminově pevné náruči. Netušil, proč tomu tak byl, kdy se stalo, že opadla ta neviditelná hradba mezi nimi a chvílemi pochyboval, jestli tam někdy nějaká byla.

"Neměl jsem to dělat," zamumlal mu Jeongguk do ramene plačtivě. "Omlouvám se."

"Dělat chyby je lidské," Jiminův hlas byl jako balzám na chlapcovu bolavou duši a srdce, cítil se v bezpečí. A cítil se také milován, když se díval do Jiminových očí. Bylo až děsivé, že dokáže cítit takové množství lásky, které mu je dáváno. Byla to ovšem jiná láska, téměř mateřská, měl-li by to k něčemu přirovnat.

"Ale já ho m-mi..." nemohl. Nedokázal ze sebe ta slova dostat, přestože to cítil. Jimin chápavě pokýval hlavou, stále se usmíval a zářil víc než slunce.

"Láska je krásná," zašepotal. "I když bolí. Je to ta nejhorší bolest, jakou můžou lidské bytosti cítit. Bolí, pálí a bodá, umí zradit a zmást. Stejně tak je to ale ta nejlíbeznější píseň ve chvílích, kdy si milenci projevují své city. Je to sloup, který nás podpírá ve chvílích, kdy nám hrozí pád. A pokud přeci jen spadneme, láska nám pomůže vstát."

"On mě ale nemiluje," odvětil se zavrcením hlavy Jeongguk, jehož tvrdohlavost byla jako tvrdohlavost malého dítěte, které si nechce připustit fakt, že jeho rodič má v něčem pravdu.

"Ďábel cítí lidské tužby. Ty, o kterých ani sami nevíte. Snaží se je dostat na povrch, probudit je ve vás a svést na scestí. Ale to, co cítí srdce, o tom nemá nejmenší ponětí. Ďáblovi nebylo dovoleno zasáhnout lidská srdce, a ta se mohou dál statečně bránit, ukazovat tu správnou cestu, kterou znají nejlépe."

"Kam tím míříš?" broukl nechápavě černovlásek, což vyvolalo u Jimina zvonivý smích, který se nesl v chlapcových uší a nutil ho se alespoň usmát nazpět. Palci pohladil chlapcovy červenající se tváře, setřel těch pár slziček, které se odmítaly vzdát a třpytily se ve světle slunce.

"Musíš mu to říct, ukázat. Neví, jací lidé jsou tady," Jimin mu následně zabodl prst do hrudi a sladce se usmál. Konejšivě Jeongguka pohladil po vlasech. "Dokud mu to neukáží."

"Copak není špatné Ďábla milovat?"

Jimin pokrčil rameny, jako by na tom nesešlo.

"Když víš, že miluješ, tak to není špatné. Láska je sice slepá, ale není hloupá," upozornil jej rodičovsky blondýn a pustil Jeongguka ze svého objetí. Poodešel ke dveřím cely a jemně do nich strčil. Se zavrzáním se vězení otevřelo a černovlásek byl připraven vyběhnout ven, avšak stisk kolem zápěstí ho rychle zastavil.

"A-ano?" Jeongguk v ten moment zněl jako žák, přistižený učitelem ve chvíli, kdy se pokoušel vyplížit ze třídy.

"Krom něj je tu ještě někdo, kdo si s tebou chce promluvit," stačila jediná myšlenka na muže s růžovými vlasy a Jimin pokýval hlavou. "Když se vyslyšíte navzájem, můžete si tak pomoci. Teď už je to ale jen na tobě." 

Chlapec kývl hlavou.

"Děkuju," zašepotal, zatímco se mu v očích třpytily slzy. Poté jej Jimin pustil a mladík se rozeběhl chodbou pryč. Jeho kroky se ovšem ještě zpomalily.
"A ty jsi něco jako můj-" cela však již byla prázdná. I to však byla odpověď.     

***

Rovnou se vám omlouvám, jestli tahle kapitola byla tak trochu "cheesy". Ale já se jí nedovedla ubránit ^^

Opět vám taky chci poděkovat za neuvěřitelnou podporu u této povídky, které si neskutečně vážím ^^ Hrozně moc to pro mě znamená :)

Snad se vám díl alespoň malinko líbil ^^ V sobotu se pak můžete těšit na další :3

P.S.: Hobi se zas netrefil... já vím, a omlouvám se. Ale vynahradím vám to, slibuju!