Undertaker, tak znělo nepříliš lákavé jméno podniku, o jehož existenci neměl Jeongguk nejmenší tušení. Cestu z parku absolvoval po Krisově boku mlčky, a přestože se snažil držet zrak na chodníku pod sebou, oči mu sem tam zašilhaly směrem k vysokému muži, jehož kamenný výraz neprozrazoval, na co myslí. Pokud myslel vůbec na něco. Černovlásek sledoval jeho tvář s mnoha drobnými detaily, neschopen se odtrhnout ani v momentě, kdy ke stolu, ke kterémuž se posadili po příchodu do malé kavárny, přišel číšník a zeptal se na jejich objednávku.

"Pro mě, prosím, lungo s mlékem," pronesl s náznakem přátelského úsměvu hnědovlásek a zadíval se na Jeongguka. "Pro mého kolegu jedno perníkové latté." 

Mladík vykulil oči. Kris se ovšem jen pousmál, opřel se do židle a nadále mlčel, evidentně čekaje na kávu. Jeongguk tedy využil čas a rozhlédl se po celé kavárně. Její interiér byl laděn do kombinace tmavého dřeva a černých barev, přesto zde nic nepůsobilo příliš stísněně ani přeplácaně.

"Co tě k tomu vedlo? Proč jsi ho vyhledal?" promluvil Kris konečně, jakmile kávy přistály na stole.

"On... našel si mě sám," zamumlal zahanbeně černovlásek, nespouštěje zrak z vysokého černého kelímku, jehož obsah voněl jako perník čerstvě vytažený z trouby. Na vrcholku byl veliký kopeček šlehačky, jenž byl ozdoben zlatavou posypkou. A při pohledu na postavu Perníčka, šikovně naaranžovaného v oné husté pěně, se mladík chtě nechtě pousmál.

"Ah, tak," pokýval hlavou Kris a usrkl ze své vlastní kávy. Černovlásek jej počastoval zvědavým pohledem.

"Z-znamená to něco?" vykoktal, prsty přejížděje po povrchu stolu, občas zavadil o kelímek, jehož obsah byl zatím příliš horký, než aby se z něj mohl napít. Kris povytáhl obočí, na tváři pobavený úšklebek.

"Jako třeba co?" mužova otázka černovláska trochu urazila, ale neodvážil se to dát najevo.

"Možná jsem špatný člověk. Nechal jsem se zblbnout a-" zarazil se. V očích ho pálily slzy s každým dalším slovem, jež opustilo jeho ústa, proto musel přestat mluvit, zhluboka se nadechnout a uklidnit se.

"Nejsi špatný člověk. Právě naopak," ujistil jej milými slovy starší muž a natáhl se, aby na okamžik přiložil ruku na Jeonggukovu, nehybně položené na stole. "Proto tě oslovil. Tvoje nevinnost je jako lákadlo. Duše jsou jeho silou, kterou shromažďuje. Díky nim žije. Jestli tomu tedy chceš život říkat." 

Jeongguk kýval hlavou, pečlivě poslouchal každé Krisovo slovo, přestože cítil bolest ve středu hrudi. Tam, kde bilo a krvácelo jeho srdce.

"Co jsi zač?" vydechl mladík otázku, která ho pálila na jazyku od chvíle, kdy se poprvé dotkl mužovy děsivě ledové ruky. Kris se odtáhl a opřel se o opěradlo židle. "Hoseok mi řekl, co je Tao zač. Kdo jsi teda ty?"

"Hoseok?" podivil se hnědovlásek. To jméno slyšel poprvé a nic mu neříkalo. Mladík si brzy uvědomil, že ono až přespříliš lidské jméno nemůže být známo nikomu, bylo to takové malé tajemství, které se až nyní měl dozvědět další člověk. Ani v nejdivočejších snech by ho nenapadlo, že tou osobou bude někdo, jehož identita mu byla ze samé podstaty i nyní neznámá.

"Moje první přání. Dát mu jméno," přiznal stydlivě černovlásek. Krisův údiv se ještě zvětšil, přesto se jeho ústa zkroutila do úsměvu. Ten chlapec zářil i přes svůj věk dětskou nevinností a bezelstností. Hluboko uvnitř pocítil osten lítosti vůči té hromádce neštěstí, sedící naproti němu.

"Jména mají velkou moc. Moc sbližovat lidi. Když někoho oslovuješ jménem, cítíš, že mu jsi blíž. Jako když učitel dovolí žákovi oslovovat ho jménem, nebo když podřízený může oslovit svého šéfa jinak, než „pane". Učitel se změní v kamaráda, nadřízený ve známého." 

Černovlásek zamrkal. Je mu tedy Ďábel blíž, protože mu dal jméno? Dávalo by to smysl?

"A co se mě týče," upil tmavé kávy jen s malou dávkou mléka. "Jsem něco, čemu bys nejspíš řekl nesmrtelný." 

Černovlásek se instinktivně odtáhl, což donutilo Krise se od srdce zasmát.

"Můžu se na něco zeptat?" pozvedl zrak tmavovlásek, ta otázka jej pálila na jazyku a nyní, když přišla řeč na to, co je Kris vlastně zač, byla vhodná příležitost. Kývnutí hlavy ze strany staršího muže bral poté jako souhlas. 

"Ty s Taem jste spolu?" natáhl se zvědavě přes stůl. Mužův smích zmizel spolu s jeho úsměvem, nahrazen jakousi smutnou grimasou, jež prozrazovala jeho zklamání ze sebe samého.

"Jak se to vezme," pokrčil rameny neurčitě. "Před lety jsem udělal chybu, které dodneška lituju. Možná si jen nepřeju, abys skončil podobně."

"Jakou chybu?" Jeongguk poznal, že ťal do živého, když sebou Kris cukl a olízl si rty špičkou jazyka, aby skryl nejistotu, která se v něm hromadila.

"Zamiloval jsem se do špatné osoby. Nepamatuju si, kdy se to stalo. Celý den mám v mlze, krom té chvíle, kdy jsem ho poprvé viděl."

*

Se zakašláním si ke krku přitáhl kabát, aby zabránil chladu dostat se k holé kůži. Nemohl si dovolit být nemocný ještě víc. Uprostřed ulice se zarazil a rozhlédl se kolem sebe. Dech se zrychlil, z úst unikaly obláčky páry a srdce splašeně tlouklo, bolestně naráželo do jeho hrudi a hrozilo, že se za okamžik rozskočí. Bylo to volání o pomoc. Tiché, tlumené ruchem ulice a neprostupnou temnotou, z níž hlas vycházel. S knedlíkem v krku a s roztřesenýma nohama se vydal k malé, úzké uličce, u níž se zastavil a zamžoural do míst, kam nedopadala ani špetka mdlého světla z pouličních lamp.

"P-prosím, nedělej to! Ještě mám čas!" ozvalo se skřehotavě, a v ten moment vytřeštil své hnědé oči, aby se střetl s pohledem vysokého, hubeného muže, jenž kolem lemu kabátu svíral neznámého cizince.
Tehdy na něj hleděl s bázní, ale na jediný okamžik jej nenapadla myšlenka, že by z té děsivé krásy spustil zrak. Vysoké stvoření s uhlově černými vlasy, které mu spadaly do čela a bránily perfektnímu pohledu do dvojice tmavozelených očí, se na chlapce pousmálo.

"Nevrť sebou," rozkázal ledově klidným hlasem černovlásek, zatímco se muž v jeho spárech pokoušel dostat pryč. Zrak z mladého chlapce ovšem neodvrátil. "Tvůj čas vypršel už dávno, nemůžeš se mi vzpírat," jeho stisk zesílil, vyděšený nebožák opět musel čelit spalujícímu pohledu, před nímž nebylo úniku. Začal sebou házet, když se věznitel přiblížil k jeho tváři. Čím blíže byl, tím hůře se muži dýchalo, jeho pleť začala ztrácet barvu a stisk kolem černovláskových zatnutých paží slábnul. Jeho nohy několik vteřin cukaly, oči zvrácené tak, že bylo možno vidět jen jejich bělmo a pak... už nic. Tělo s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem, nehybně tam zůstalo ležet, vyhaslé, bez života, chladné jako zem, na které se nacházelo.

A on to celé pozoroval, nevolal o pomoc, nesnažil se utéci. Jen se díval a mlčel. Mužovy kroky směřovaly přímo k němu. Jeho chodidla ve vysokých šněrovacích botách dopadala na bílý sníh zcela neslyšně, plášť naprosto nezvučně vlál v sílících poryvech větru.
Mladý hoch téměř nedýchal, v hlavě varovný šepot. Cosi mu napovídalo, že bytost kráčící jeho směrem zná, že ji už určitě spatřil. Kdysi dávno, myšlenky však příliš zasuté v šedavých koutech paměti.
Nepociťoval žádný strach. S každým okamžikem, kterým se vzdálenost mezi nimi zkracovala, se jeho srdce uklidňovalo, plíce již nadále nelapaly po dechu, nýbrž zcela klidně pracovaly a nasávaly chladný lednový vzduch. Stejně chladný jako mužova ruka, jež právě polaskala jeho tvář něžným dotykem, lehoučkým jako pírko.

"Nebojíš se," promluvil zastřeným hlasem, zněl měkce a hrozivě zároveň. "Zvláštní. Myslel jsem, že se bát začneš," dodal neurčitě a na tváři se mu usadil úšklebek.
Mladík zalapal po dechu, když ve dvojici zelených očí, které mu připomínaly rozkvetlou louku, zahlédl náznak lítosti. "Stále... stále jsi tak mladý, jako by to bylo teprve včera. Kéž bys dostal víc času," pronesl šeptem, kterýmž vyslal po páteři mladšího muže mrazení. Neřešil, odkud cizinec znal jeho tvář, jelikož oba, jak se zdálo, si byli navzájem povědomí. Soustředil se tak jen na malé detaily, ve snaze oživit ty vzpomínky, vehementně se bránící odhalit se mu. Ostré rysy a prazvláštní pohled v exoticky zbarvených očích, jejichž barva byla příliš jedovatá a nepřirozená, úsměv byl střídmý a opatrný. Znal ho, byl si tím jist.

Obešel ho, nechávaje mladíka stát uprostřed chodníku. Ten, když se konečně dokázal vzpamatovat a otočil se, aby mohl na muže, jenž mu tolik učaroval, promluvit, byl černovlásek dávno pryč. Zbyla po něm jen prazvláštní vůně květin a obraz tváře vypálený na vnitřní straně víček, který viděl, kdykoli zavřel oči.

*

"To bylo naše setkání na tomto světě," pronesl tiše Kris, pohled upřený na desku stolu, cítě mladíkův pohled propalující mu díru do čela. "Shledal bych se s ním tak jako tak, ale tou dobou jsem ještě nevěděl, co Tao vlastně byl. Čím stále je," sám sobě se trpce zasmál a zamrkal, pokoušeje zadržet pálící slzy. Ale i přes jeho snahu jedna černě se lesknoucí kapka překonala krátkou cestu od Krisova oka až po jeho líčko, ze kteréhož již slzu setřel.

"On ale věděl, že přijdu, samozřejmě," špitl se skousnutým rtem a prsty zabalil do pěstí.

"Upsal ses mu," poznal z jeho slov Jeongguk a hnědovlásek mu téměř ihned přitakal.

"Tak zoufale jsem toužil se s ním setkat. Nemohl jsem spát, nejedl jsem, nepil. Jen jsem na něj myslel dnem i nocí. Ale musel jsem to být já, kdo Ďábla najde," čišelo z něj pohrdání nad vlastní osobou. Jeongguk mohl totéž říct o sobě. I on byl zklamaný, protože se nechal přemluvit, aby zaprodal duši výměnou za stupidní touhy, které se ani nemohou skutečně splnit.

"Taky ti dal sedm přání?" 

Kris na okamžik vzhlédl a svraštil obočí. Přemýšlel, ale odpovědí bylo nakonec zavrcení hlavou.

"Smlouvy jsou různé. Může ti splnit jedno přání, může za tebe něco udělat, pokud ho sám vmanipuluješ do toho, aby nezůstalo jen u těch jeho přeludů. Je toho opravdu hodně. Všechno ale končí stejně."

Jeongguk neměl daleko k dalšímu emocionálnímu výlevu. Cítil vztek, cítil strach a obavy o budoucnost. Pak tu ale taky byl pocit, který si nechtěl přiznat. To tlučení srdce, hořící tváře a touha se ho dotknout. Věřil... ne, chtěl věřit tomu, že to je jen potřeba fyzického kontaktu. V nitru ale věděl, že to není jen to. Nemohlo být.

"Každopádně, mít možnost splnit si přání je jedinečné," na krátký okamžik se černovlásek usmál. "Škoda, že já to své nevyužil lépe."

"Počkej," zamračil se mladík nechápavě. Probíraje se z transu, zavrtěl hlavou a zamrkal očima, zaháněje chvilkové zamlžení a vrátil se zpět do reality. "On tě nemiluje?"

"Chtěl jsem to tak," přiznal poněkud stydlivě Kris a poškrábal se na krku. "Ale Ďábel není všemocný. Věděl, co chci. A řekl mi, že láska je něco, co ani on nedokáže ovládat. Doteď jsem nepochopil, jak přesně to myslel." 

Jeongguk v hlavě slyšel Hoseokův hlas, připomínal si jejich rozhovor a po chvíli jeho rty zformovaly smutný úsměv.

"To proto, že lásku neovládáme my," řekl polohlasně. "A on je s tím, co všechno představuje, člověkem víc, než my všichni dohromady," dvě ztracené duše si vyměnily pohledy; Jungkookův byl plný pochopení, Krisovy oči prozrazovaly, jak moc mu chybí láska, která mu nebyla opětována.

"Co sis tedy přál?" pokoušel se opět černovlásek, doufaje v odpověď, po níž toužilo jeho zvědavé já.

"Taa. Prostě Taa," pokrčil rameny starší muž a v ústech na okamžik poválel hořkou chuť kávy s mlékem. "A splnilo se mi to. Jen ne tak, jak jsem doufal."

"Mrzí mě to," špitl s hlasem plným upřímnosti Jeongguk a tentokrát to byl on, kdo vztáhl ruku a položil ji na hřbet té Krisovy. Hnědovlásek se na něj děkovně zadíval a popotáhl. I když se do něj Jeongguk nedokázal plně vcítit, i jemu zabylo na okamžik smutno a uvnitř se cítil prázdně. Také jemu chyběla jedna osoba. Ta s ohnivými vlasy, drzým úšklebkem, ale zato to byla jediná bytost, která v něm dokázala vyvolat tolik pocitů naráz; cítil se poblázněný, šílený, toužící po dotyku, milém slovu i sladkém úsměvu; stejně jako se od něj chtěl na druhé straně držet dál, prchat pryč od toho dusivého vlivu, přetrhnout ona neviditelná pouta.

"Nemusí," vyrušil jej z přemítání Kris, zakašláním si pročistiv hrdlo, v němž se mu zadrhávalo kvůli touze vyplakat si oči. "Byla mi zaručena jeho blízkost, ne láska. Zaplatil jsem za to, ale můžu být s ním. To mi stačí," poté nastalo mezi oběma muži ticho. A jak se tak Kris na chlapce díval, sledoval jeho tvář a mandlové oči, patřící očím dítěte, neubránil se úsměvu.

"Jsi výjimečný," pověděl a posledním lokem dopil svoji kávu. Jeongguk se po jeho slovech začervenal. "Máš neobyčejně čistou duši. Jsi nevinný a taky trochu naivní a-"

"Nejsem naivní!" ohradil se černovlásek okamžitě, ale jeho rebelskému gestu se Kris pouze pobaveně zahihňal.

"A zamilovaný," dokončil myšlenku Kris nahlas a s jiskřičkami v očích sledoval ruměnce na mladíkově tváři a také to, jak se za každou cenu pokoušel vyhnout očnímu kontaktu.

"T-to není pravda," bránil se, založiv si ruce na hrudi.

"Cítím to z tebe. A taky jsem to viděl," mrkl na něj starší muž spiklenecky. "Když ses vřítil do kanceláře, celý jsi zářil, když ses na něj podíval." 

Černovlásek si na ten moment vzpomněl téměř okamžitě. Ano, trochu se zprvu bál. Pořád však cítil horko rozlévající se jeho tělem, kdykoli Hoseoka viděl.

"Jo, možná," připustil neochotně.

"Ale to on taky," usmál se Kris a usrkl si lok ze své kávy, jeden z posledních. Černovlásek se neubránil a spodní ret si něžně skousl. Nebyl mu lhostejný? Mohl by Ďábel mít jakékoli city? Krisova slova v něm zažehla plamínek naděje. Netušil, jak zareagovat, proto jen tiše poděkoval.

Poté vyhlédl z okna a zamračil se. Slunce bylo pryč a namísto děj visela nad městem těžká šedivá mračna, v dálce občas zahlédl modrý záblesk. Kdy se stačilo počasí tak rychle změnit?

Vstal, došel k proskleným dveřím a po rukách mu vyskákala husí kůže. Neměl z toho dobrý pocit.

"Co je to?" závan vzduchu za jeho zády a následná vůně bergamotu, tlumená svěžestí hrušky a podtóny dřevin, prozradila Krisovu přítomnost za Jeonggukovými zády.

"Smlouva ještě nevypršela," odpověděl Kris hlubokým hlasem, při němž se Jeongguk otřásl. "Hledá tě." 

Jeongguk se otočil na Krise, v očích prosebný výraz. 

"Najde tě. I kdybych tě chránil," hlasitý hřmot, pocházející z výšin, donutil černovláska se přikrčit. Přitom udělal malý krůček vpřed a octl se v pevném, chladném objetí Krisových paží, které se kolem něj ochranářsky omotaly, jako když matka balí své dítě do náruče, aby se nebálo.

"Mám strach," kuňkl slabě a neměl daleko od toho, aby se zhroutil na podlahu, čemuž Kris zatím úspěšně bránil.

"Neměj," zamumlal starší muž a od chlapce se odtáhl, uchopil jej za ramena a zadíval se mu do očí. "Neublíží ti. Nemůže."

Mladík pokýval hlavou. "Co mám dělat?" pípl slabě, žádaje o radu, avšak taková, jakou si přál slyšet, by byla jen prachsprostou lží.
Krisovy oči na okamžik sklouzly na oblaka, která každou vteřinou černala, bouřka tu bude za chvíli. A s ní i hustý liják.

"Jdi domů," stisk zesílil a Jeongguk tak vše vnímal ještě ostřeji. "Ničeho se neboj a dávej si na sebe pozor. Rozumíš mi?"

Co jiného mohl dělat, než pokývat hlavou? 

"Ještě si promluvíme. Později," slíbil mu Kris. Jeongguk tedy vyšel z kavárny s úmyslem se otočit a alespoň se s ním rozloučit, ale když tak učinil, jako by se po muži slehla zem.

Vydal se tedy ulicí ke svému bytu. Šel rychle, protože z nebe se začaly snášet první kapičky vody a on si rozhodně nepřál zmoknout.

Vtom za ním zahoukalo policejní auto.

***

Sobota je zde, takže je zde i další část ^^ Dnešní díl považuji za trochu slabší, ale slibuji, že Kris si s Jeonggukem ještě popovídá. Koneckonců, ještě neprobrali všechno :)

Snad se vám i dnešní část líbila!

A jako vždy vám převelice děkuji za neuvěřitelně velkou aktivitu, která mě donutila se rozplývat jako zmrzlina pod pražícím sluncem ^^ Jste nejlepší! :3

A taky jsem ráda, že se vám Kris v povídce líbí 😄 Začínám ho mít až nezdravě ráda, tudíž je fajn v tom nebýt sama ^^