Jeho kroky směřovaly k městskému parku, v němž měl možnost schovat se před neúprosným sluncem, jež nemilosrdně zahřívalo tuto ocelovou džungli a teploty se bez problému vyšplhaly ke čtyřiceti stupňům celsia. Sotva se černovlásek posadil na lavičku, před níž stál i mohutný stůl z tmavého masivního dřeva, uchvátilo jeho tělo takové množství myšlenek a rozporuplných pocitů, až jej z toho po chvíli rozbolela hlava. 

"Na co jsem to sakra myslel?" křičel na sebe polohlasně a mračil se, pohled upíraje na špičky svých bot. "Že si tam prostě nakráčím, řeknu mu, že chci skončit, on mi poděkuje a ještě mi skočí do náruče, ne?" mluvil k sobě nadále a jeho tělem zacloumal strach při vzpomínce na Ďáblův výraz ve tváři, když mu oznámil, že si přeje zrušit smlouvu. Ty dvě černé oči, černější než noční obloha, byly ještě temnější, než jak by si je byl schopen Jeongguk představit ve svých nejhorších nočních můrách. Krom zloby také cítil pevný stisk kolem svých boků, který mu do zbytku těla rozléval bolest a obavy o vlastní život. Když mu Ďábel bořil prsty do masa, měl chlapec na krátký okamžik pocit, že by mohly mužovy prsty proťat jemnou kůži a rozdrásat chlapce mrknutím oka. Venku bylo horko k padnutí, ale přes Jeonggukovu páteř se přesto přelila vlna chladu a na rukou mu vyskočila husí kůže.

Ten dotyk byl tak cizí, bolestivý a on nechtěl nic jiného, než jen další narážky, sladké úsměvy a žhavá laskání, díky kterýmž toužil po Ďáblovi ještě víc. Zatímco pěstmi silně praštil do dřevěné desky stolu a rukama se mu prohnala bodavá bolest, uvědomil si slané kapky slz hromadící se v koutcích jeho mandlových očí. Frustrovaně a se zatnutou čelistí skrze zuby zavrčel a obě oči si necitelně osušil do límce sněhově bílého trička.

"Stojí ti za ty slzy?" zaslechl nad sebou hluboký, uklidňující hlas. Nejdříve si myslel, že jde o Namjuna. Jenomže ten přeci nevěděl, co se v chlapcově životě děje. Zvedl tedy hlavu a okamžik nato musel čelit páru tmavohnědých očí, které se na něj dívaly s jakousi otcovskou přísností, před kterou měl zprvu chuť se přikrčit nejistotou.

Stál u okraje lavičky jako socha a sledoval ho několik dlouhých vteřin, než rysy v jeho tváři zjihly a na rtech se mu objevil nepatrný náznak úsměvu.

"Co chcete?" kuňkl Jeongguk slabě a zvědavě pozoroval, jak si vysoký muž vyhrnul rukáv, aby zkontroloval čas na svých hodinkách.

"Je deset hodin. Chtěl jsem si s tebou promluvit," odpověděl prostě. Mladík se na něj nedůvěřivě zadíval.

"Proč? Ani vás neznám," ohradil se, načež hnědovlásek povytáhl koutek rtů vzhůru a zhrdla uniklo pobavené uchechtnutí.

"Pravda," vypustil tiše skrze rty. "Takže tohle by mohla být dobrá příležitost se poznat, nemyslíš?" 

Chlapec si upravil ofinu, jež mu padala do očí, a chvíli si nervózně hrál s prsty.

"Asi ano," připustil neochotně. Poté zvedl zrak, aby neznámému muži, který dělal Taovi dnes ráno doprovod, mohl oplatit pohled. "O čem přesně chcete mluvit?"

"O tobě, o Ďáblovi. O tom, jak se vlastně celá tahle věc má. Chci ti pomoct." 

Jeonggukovi spadla čelist. Netušil, proč by mu chtěl neznámý, divný a možná i trochu děsivý muž pomoci, ale zoufalá situace si žádá i zoufalé činy.

"Pomoct mi?" ujistil se. Muž přikývl a natáhl k chlapci ruku, pomáhaje mu vstát.

"A začnu tím, že tě pozvu na kávu." 

Černovlásek si jeho ruku přeměřoval pohledem, kterým jasně dával najevo, že neznámému nevěří, ale nakonec ji přijal a vložil svoji dlaň do mužovy, o malinko větší. Jeho kůže byla jemná, ale stisk pevný a silný, leč bezbolestný. Co však Jeongguka skutečně zaujalo, byla teplota mužovy ruky. Byla studená jako led, jako by snad na něj okolní teplota neměla sebemenší vliv.

"A prosím, nevykej mi. Nepotrpím si na formality," hnědovláskův úsměv byl širší než napoprvé, tudíž se zdál i upřímnější. "Mimochodem, jmenuji se Kris."

*

"Tobě se tu vážně líbí, že?" zasmál se blondýn, když vystoupal do druhého patra knihovny a věnoval Jinovi oslňující úsměv, jenž odhaloval jak dvě řady rovných bílých zubů, tak i ďolíčky ve tvářích. Číšník mu úsměv oplatil a odložil knihu, do níž předtím vložil záložku.

"To ta vůně. Miluju vůni knih, uklidňuje mě," přiznal Jin stydlivě a do tváří se mu nahrnula červeň. Ten pohled přišel Namjunovi až příliš rozkošný. Jeho slovům však musel dát za pravdu. Papír, inkoust a vůně dřeva, to vše mělo stejně uklidňující účinek i na něj samého.

"Kam se chystáš?" kývl po chvíli ticha číšník Namjunovým směrem, když si všiml jeho oblečení, které vypadalo, jako by se právě chystal vydat do pouště. Černé kapsáče, triko a sluneční brýle zavěšené za límcem. I Namjun sám sebe zhlédl v zrcadle a pokrčil rameny.

"Víš, když už máš dneska volno, chtěl jsem tě vzít ven. Buď jsi celý den v práci, nebo zavřený v bytě," na Namjunově hlase byla poznat nejistota, avšak starost, jakou vůči Jinovi projevoval, zalila číšníkovo nitro pocitem blaha.

"A kam ven?" narovnal se Jin zvědavě a nedočkavě si poklepával rukama o stehna. Na blondýnově tváři se objevil náznak toho, že kuje pikle a rozhodně nemá své plány v úmyslu prozradit. Ke rtům si přiložil ukazovák a hravě zakmital obočím.

"To je tajemství," poté se zasmál, jako puberťák, který zve někoho poprvé na rande. "Ale účast je povinná," dodal a palcem ukázal za sebe. "V ložnici máš oblečení, které bude dobré si vzít. Počkám na tebe před domem, dobře?" 

Růžovovlásek bez dlouhého váhání pokýval hlavou a vstal z křesla, knihu nechal ležet na stolku a zatímco Namjun opustil byt, sám vešel do ložnice. Na posteli leželo několik kusů oblečení, vedle nohou postele pak stál pár bot, který nápadně připomínal značku Timberland. Drahou. Velice drahou a žádanou.
Veškeré oblečení bylo přesně v Jinově velikosti, tudíž jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Kde mohl vzít Namjun jeho velikost? Procházel si snad jeho šatník, anebo jen odhadoval? Tak či tak, oblečení si Jin oblékl a na okamžik si sebe samého prohlédl v zrcadle. Nebyly to žádné kousky na módní přehlídku, ale musel uznat, že mu volné světlé tričko a černé rifle spolu s botami sluší.

Než odešel, sebral z nočního stolku telefon a peněženku, načež se i on odebral z bytu, který zamkl a výtahem následně sjel do přízemí. Namjun už na něj čekal a právě v momentě, kdy vzhlédl od svého telefonu, téměř mu spadla brada. Zdálo se, že neexistuje nic, v čem by Jin nevypadal skvěle. Neměl slov. Jinova ramena vynikala i v poměrně volném svršku a hubené nohy působily v černých riflích elegantně, ale celkový obrázek odrážel Namjunovu představu mužnosti.
Musel zrak odvrátit, než z úst vypustí něco, čeho by mohl později litovat. Vyčkal, až se číšník usadí na místo spolujezdce a poté vyjel na dokonale hladkou silnici, jejíž povrch byl v zapadajícím slunci na první pohled černý jako uhel, na němž se skvěl nekonečný pruh bílé přerušované čáry.

"Prozradíš mi už, kam mě to vezeš?" vyzvídal Jin, zatímco se stále více vzdalovali centru města i obydleným čtvrtím. Namjun ovšem zarytě mlčel, na tváři šibalský úsměv. Po dalších minutách jízdy odbočil ke garážím, které byly jen zanedbatelný kousek od pouště, ale stále ještě dost blízko civilizace, tudíž se zde nacházelo několik domů a po ulicích chodili lidé, kteří venčili své psy, nebo studenti vracející se od přátel.

"Myslím, že to za chvíli zjistíš," odpověděl po dlouhé odmlce blondýn, když vypnul motor a oba muži vystoupili. Namjun z kapsy kalhot vytáhl další svazek klíčů, přičemž jeho kroky směřovaly k jedněm z mnoha garážových vrat. Sehnul se, klíče vsunul do zámku a po tichém cvaknutí bylo možné bílá vrata otevřít. Jinovi spadla při pohledu na pouštní buginu čelist. Vozítko bylo už na první pohled vylepšené od střechy až po kola. Lak byl černý, ale potisky na něm vyvedeny ve stříbrné.

"My jedeme do pouště?" otázal se Jin, přestože odpověď byla naprosto zřejmá. Cítil zkrátka potřebu se ujistit, že se to skutečně děje.

"Přesně tak," přikyvoval nadšeně hlavou mladší z mužů. "Dneska se konají takové amatérské rádoby závody. Několik lidí se prostě sejde a jezdí po dunách. Říkal jsem si, že by se ti to mohlo líbit," několik vteřin mezi muži vládlo hrobové ticho, které nepřerušovalo ani tiché ševelení vánku.
Než se Namjun stačil zeptat, zdali je vše, jak má být, číšník se k němu rozutekl a pevně jej objal kolem ramen a tiše mu děkoval, zatímco blondýn nehybně stál, zcela neschopen pohybu. Nakonec však našel v rukách ztracenou sílu a objal muže kolem útlého pasu. Přivinuv si jeho tělo ke svému, zabořil nos do hustých, krásně vonících vlasů, do uší mu s úsměvem šeptal, že není zač děkovat. A Jin se mínil v jeho náručí rozpustit. Pevný stisk okolo pasu, stejně tak pevná hruď, do níž bořil tvář, mužná vůně v jeho chřípí a hluboký uklidňující hlas. Pro jednou se zase cítil v bezpečí.

"Pojedeme?" pobídl číšníka blondýn, přestože by nejraději v objetí zůstal ještě alespoň několik dalších vteřin. V hloubi duše ovšem tušil, že i kdyby oněch vytoužených vteřin dostal, chtěl by po nich jen další a další, tudíž nebylo zbytí. Jin se odtáhl a vyčkal, až Namjun vyjede před garáž a přeparkuje do ní auto, se kterým sem přijeli. Oba nasedli a Jin si okamžitě všiml, že vzadu, kde bylo jen málo místa, se přeci jen našlo dost prostoru na prkno, které bylo jasně určeno na sandboarding.

"Býval bych ho schoval líp, ale nebylo kam!" houkl přes řvoucí motor vozítka Namjun , jen co si všiml mužova pohledu, ale Jin se na něj nezlobil. Ba naopak, moc rád by si něco takového vyzkoušel, ale nikdy neměl příležitost ani prostředky. Jin ho chtěl o této skutečnosti informovat a ujistit ho, že mu to ani v nejmenším nevadí, ale přesně v moment, kdy otevřel ústa, šlápl Namjun na plyn a z Jina se tak vydral pouze výkřik, který značil nejen jeho úlek, ale i nadšení z pocitu větru šlehajícího jeho tváře a čechrajícího mu vlasy. Blondýn vedle něj pouze na okamžik odvrátil zrak od vozovky, jen aby mohl spatřit poletující jiskřičky v Jinových očích a široký úsměv na tváři.

Poušť nebyla daleko, tudíž stačilo jen několik minut, než dorazili k vysokým písečným dunám, před nimiž se na plácku nacházelo pár větších i menších stanů a kolem nich desítky lidí, kteří se mezi sebou bavili, v rukách drželi kelímky s pitím, kolem hrála hudba a kus od tohoto chumlu mladých lidí stála vozítka, podobná tomu, jakým sem právě přijížděli dva muži. Jen co vystoupili, už se k nim přihnal mladík s vlnitými rezavými vlasy, v nichž měl vpletený vzorovaný šátek. Oběma mužům předal kelímky, jejichž obsah byl díky ostré vůni citronu a cukru nad slunce jasný. Jin se zprvu napil jen zlehka, ale když v energetickém nápoji nenašel žádnou stopu po alkoholu, neváhal a napil se více.

"Čus," pozdravil blondýn o půl hlavy menšího mladíka a přidal i pozdrav, tvořený plácnutím a sražením pěstí. "Kde máš Jeongguka?" 

Jin sebou při zaslechnutí toho jména nepatrně škubl, ale dokázal to skrýt dost dobře na to, aby si jej ani jeden z mužů nevšiml.

"Přes prázdniny jsem ho viděl jen jednou. Chodím pořád do práce," pokrčil rameny zrzek a k ústům si přiložil hubici elektronické cigarety, jejíž aerosol voněl jako borůvky či podobný druh lesního ovoce.

"Jedeš dneska?" prohodil Namjun a zhoupl se z pat na špičky a zase zpět.

"Co bych tady jinak dělal?" odvětil drobný mladík a tmavýma očima propálil Jina, který se na něj nejistě usmál. "Ahoj," řekl po chvíli mlčení zrzek a natáhl k číšníkovi ruku, který ji přijal a krátce ji stiskl. "Jsem Yunki." 

Jinovi se ulevilo, když se na něj mladík usmál.

"Jin," odvětil prostě, jelikož vycítil, že Yunki není ten typ, který by si potrpěl na dlouhé představování.

"No, rád bych se s vámi ještě vybavoval, ale za chvíli už pojedeme, takže se musím jít nachystat," pokrčil rameny Yunki a s vydechnutím dalšího oblaku bílého kouře se začal vzdalovat.

"Taky bychom tě měli trochu připravit," zamumlal polohlasně blondýn a rozešel se zpět k vozítku, z jehož zadního prostoru vytáhl snowboard, který zapíchl do písku a ujistil se, že bude držet. Zároveň ale také vytáhl chrániče loktů, které si musel Jin nasadit.

"A helma?" vykoktal Jin maličko nejistě.

"Nejsme závodníci. A nemám v plánu se vybourat," ujistil ho Namjun s úsměvem, zatímco si sám nenasadil nic než sluneční brýle. Slunce již sice zapadalo za obzor a oblohu zabarvovalo do barev od tmavě lososové přes červenou až po nachovou v místech, kam už paprsky nedosáhly, ale stále nebylo od věci chránit si před posledními paprsky oči a nenechat se jimi oslepit. Mraky pak oblohu překrývaly a tvořily na ní jakousi tmavomodrou, místy až našedlou clonu.

"Ah," vydechl chápavě Jin. Namjun k němu přistoupil a do rukou mu vtiskl obdélníkovou krabičku, vyrobenou z tvrdého materiálu, jehož původem si růžovovlásek nebyl jistý. Uvnitř se nacházely sluneční brýle, které jistě nebyly levné. Kovové obroučky byly extrémně tenké a spojení obou skel bylo taktéž na první pohled poněkud vachrlaté.

"Opovaž se mi je vracet," zachechtal se pobaveně Namjun , když se mu je Jin pokusil nacpat do kapsy u kalhot, když se zrovna nedíval. Ani růžovovlásek se neubránil smíchu, přesto se o navrácení pilotek pokusil ještě jednou, ale to už Namjun uchopil jeho zápěstí a na okamžik se s ním hravě přetahoval, než se Jin konečně vzdal a nechal si brýle nasadit. Všiml si, jak opatrný Namjoon při nasazování byl, což ho donutilo se zasmát.

"Víš, jednou, když jsem si nasazoval sluneční brýle, se mi povedlo ulomit nožičku," zasmál se poněkud zahanbeně blondýn. "Roztáhl jsem je moc od sebe a najednou: Křup!, a bylo po nich." 

Jin se od srdce zasmál, ale nebylo to myšleno ve zlém. Byl čas vyrazit. Oba muži se posadili a rozjeli se, snowboard nechávajíce za sebou.

Jízda po dunách byla něco bláznivého. Jin celou dobu křičel a strhával na sebe pozornost ostatních řidičů, jejichž spolujezdci se brzy k povyku přidali a jízda byla tedy ještě o mnoho zábavnější. Kdykoli Namjun přidal plyn a vozítko se rozjelo téměř strmě vzhůru po dunách, vzedmul se v Jinovi nepříjemný pocit, jenž se mu usídlil v žaludku, ale ten se vytratil v momentě, kdy se octli na vrcholu vysokých kopců. Vracel se ale zpět, když sjížděli zase dolů. Slunce zmizelo za obzorem již skoro před půl hodinou a vzduch se značně ochladil. Ale i na to byl Namjoon připraven. Zastavil a předal Jinovi tenkou mikinu, která dost dobře postačila na to, aby mu nebyla zima. Sám si nasadil podobnou a brzy znovu brázdili poušť, zanechávajíce za sebou rozvířený prach a koleje po pneumatikách, které byly ovšem brzy pryč buď díky ostatním jezdcům, nebo kvůli sypkému písku, který stopy sám skryl.

Namjunova jízda se náhle změnila. Jel klidněji, vzdaloval se od skupiny a Jin si toho všiml, neřekl však ani půl slova. Náhle byli na místě daleko od všech, kolem nich jen nekonečná poušť a vzdálená světla Las Vegas spolu se sloupci světla ze silných reflektorů, jež osvětlovaly noční oblohu. Ani ta však nebyla dost silná na to, aby znemožnila chlapcům výhled na nebesa, nyní již bez jediného mráčku, posetá tisíci a tisíci hvězd. 

Motor přestal hlasitě pobublávat. Ticho, které nastalo, bylo ohlušující, jelikož do teď Jin nemohl slyšet nic než řev vozidla a svůj vlastní křik. Teď nebylo slyšet nic, pouze švitoření větru. Po blondýnově vzoru i Jin vystoupil a sňal si z loktů chrániče, které během jízdy zabraňovaly tomu, aby se zranil o kovovou konstrukci auta, ničím nekrytou.

Hnědýma očima pozoroval Namjunovu vytáhlou vzdalující se postavu. Ušel několik metrů, dokud nezastavil na vrcholku duny a zahleděl se na překrásné hvězdy. Váhavě došel za ním, chvíli pozoroval, jak sledoval nespočet souhvězdí, z nichž některá poznal i on sám. Se skousnutým rtem na něm zůstal viset očima, když Namjun pohledem vyhledal jeho tvář.

"Jel jsem sem, protože... ti chci něco říct," pronesl tiše, hlasem vyvolav mrazení putující přes Jinovu páteř až po špičky prstů u nohou. Blondýnův pohled byl přímý a nebylo možné se od něj odvrátit, schovat se. Musel se dívat nazpět.

"Ano?" pobídl ho.

"Neznáme se moc dlouho, ale... Jsem si jistý, že k tobě cítím daleko víc, než jsem si myslel. Nevím, jestli se tomu dá říkat láska, ale rozhodně vím, že nechci být jen tvůj spolubydlící." 

Jin hlasitě polkl, neodvážil se však udělat krok zpět, když se k němu Namjun postavil čelem a jejich těla se téměř dotýkala.

"Chtěl bych být tvůj přítel. Myslím to teď jako tvůj partner. Pochopím, když to nebudeš cítit stejně, ale..." hlasitě si povzdychl, větu nechávaje nedokončenou. Netušil, jak správně formulovat slova, dlaní si třel kůži na krku a očima těkal po okolí, jen aby nemusel sledovat Jinův zmatený výraz.

I Jin byl na vážkách. V jeho těle se hromadil dosud nepoznaný pocit. Cítil teplo zalévající jeho hruď. To se později měnilo v horko a nakonec ve spalující žár. Dech se mu zkracoval a srdce bilo na poplach. Byl to strach? Nejistota? Nebo cítil jen lítost? Ne, lítost to nebyla, už ne. Ale co to tedy potom bylo?

"Promiň, asi jsem ti to neměl říkat," vydechl zklamaně mladík. Nemohl se však zlobit, jelikož Jin přeci nemohl za to, jaké pocity v Namjunovi vyvolával. Rozešel se k autu, připraven zavézt Jina domů a zároveň zpytovat svědomí, když vtom se kolem jeho zápěstí omotaly Jinovy prsty. Zastavil se.

Jin jej obešel, znovu k sobě stáli čelem a číšník omotal paže kolem mladíkova krku a ramen, zatímco ten objal Jina kolem boků, za něž si jej něžně přidržoval, aby Jin neztratil rovnováhu. Jejich obličeje byly nebezpečně blízko, dýchali si do tváří a hleděli si do očí. A přestože doufal v polibek, ani cudná pusa na tvář a koutek rtů neuchránila Namjuna od husí kůže a téměř ochromujícího pocitu, kdy se mu podlamovala kolena a on se na několik chvil octl kdesi vysoko v oblacích, z nichž si nepřál kdy spadnout.

Jin se odtáhl, úsměv zdobil jeho rty a oči prozrazovaly, že svého činu ani maličko nelituje. Namjun mu úsměv oplatil a přivinul si Jina k sobě, zatímco on se tváří tiskl do jeho pevné hrudi.

"Půjdeme zkusit ten sandboarding?" zamručel Namjun staršímu muži do vlasů, čemuž se Jin tiše pousmál. Odpověď pak byla prostá:

"Jo."

***

Není sobota... A co má být? Dokud jsou prázdniny, není důvod vám nepřidat díl i "mimořádně" den předem ^^

Vaše reakce u minulého dílu byly úžasné a já vám za ně moc děkuji, stejně jako děkuji za podporu, kterou téhle povídce vyjadřujete vším co děláte :3

Taův doprovod byl prozrazen. Jste překvapeni? :D Kdo tipoval Krise, měl naprostou pravdu, kdo ne, možná byl příjemně (snad ne nepříjemně! :/) překvapen.

Kris tu ještě každopádně bude mít menší roli, takže doufám, že se na něj budete těšit :)

A co myslíte - Bude Kris moct nějak pomoct naší Panence? A co Jin - Povede se mu odchytit Jeongguka, aby s ním promluvil?