Zoufale zalapal po dechu, jeho plíce žadonily o kyslík a srdce tlouklo s takovou silou, až měl černovlásek pocit, že se mu hrudník rozskočí bodavou bolestí. Přiložil si dlaň ke spánku a snažil se uklidnit, zatímco rukou druhou si z čela stíral lepkavý pot. Krom hlavy a hrudi jej ovšem pekelně bolel kotník. V krku se mu utvořil knedlík, prsty váhavě uchopil přikrývku a na několik vteřin bojoval sám se sebou, zdali se opravdu chce podívat. V realitě se mu přeci nesmělo nic stát, že? Tak proč se mu právě obrací žaludek a má pocit, že za okamžik omdlí? Trhnutím deku odstranil a následně úlevně vydechl. Odporný obrázek jeho zlomeného kotníku se neopakoval a on neměl daleko k tomu, rozplakat se radostí. Pak se ale radost změnila ve vztek. Co to má znamenat? Proč mu Hoseok odepírá štěstí a pokaždé si najde něco, co může zkazit natolik, že se musí vrátit do reality a pokoušet se znovu a znovu?

Očima prozkoumal celý pokoj, ale Ďábla, který na něj pokaždé čekal, nikde nezahlédl. Svěsil tedy nohy z postele a opatrně vstal. V noze jej párkrát krátce nepříjemně bodlo, ale bolest brzy zmizela, a když vešel do koupelny, aby si opláchl tvář, nebylo po ní již ani stopy. Vzhlédl a prohlížel si svůj odraz v zrcadle. Vlhké vlasy lepící se mu ke spánkům, unavené oči a výrazné kruhy pod nimi a i v šeru mohl vidět, jak je jeho kůže pobledlá. Ohlédl se za sebe v očekávání, že za ním bude Hoseok stát, ale v koupelně byl sám. Rozhodl se projít celý byt, pokoušel se ho najít, ale snaha, leč úctyhodná, byla marná. S rozčileným výrazem se vrátil do svého pokoje, otevřel skříň a oblékl se do prvních kusů oblečení, které mu padly pod ruku. Chtěl zavolat Namjunovi, aby jej odvezl, ale ten touto dobou buď spal, anebo už byl v práci. Navíc by ani neměl jak vysvětlit, proč chce odvézt do casina. Musel se tam tedy vydat sám.

Nepochyboval, že Hoseok tam je, ačkoli ještě není ani šest ráno. Zlo nikdy nespí, pronesl sám k sobě a přes ramena si přehodil i koženou bundu, jelikož i když slunce vycházelo brzy, bude trvat dlouho, než ohřeje vzduch, který byl téměř každé ráno v Las Vegas chladný.

Se zachmuřeným výrazem se tedy vydal na cestu ke casinu, na které bude mít alespoň čas pořádně si promyslet, co všechno vmete Ďáblu do tváře, než zruší smlouvu. Netušil, jak na to, ale byl pevně rozhodnutý nenechat sebou nadále zametat. Nebyl ničí hračka, ačkoli ten, s kým si zahrává, ho mohl snadno a rychle přesvědčit o opaku. A kdykoli mu věnoval úsměv, kdykoli se na něj podíval či se ho dotkl... Dokonce, i když ho nazýval tou stupidní přezdívkou, to všechno dokázalo v Jeonggukovi vyvolat pocit, že je pro Hoseoka něčím víc, než pouhým klientem, který se nechal zviklat a upsal mu duši. Zavrtěl hlavou. Nesmí na něj v tomto směru myslet, jinak jeho plán ztroskotá. Zatímco se pomalu blížil k centru města, a kolem se začalo objevovat daleko víc lidí, přemýšlel, jestli vůbec existuje způsob, jak smlouvu s Ďáblem zrušit. Ve škole mu vtloukali do hlavy, že si každou smlouvu musí pečlivě přečíst, než podepíše. Teď ho mrzelo, že neposlechl radu své učitelky a hrozilo mu něco, o čem nevěděl ani zbla.

U vysoké budovy, jejíž stín ho donutil zastavit a zvednout hlavu, si povzdychl a opět si přečetl název, který se mu zdál směšný a zdál se mu jako největší možné klišé. Zoufale se uchechtl a sám nad sebou zavrtěl hlavou. Kdyby jen věděl, kolik pravdy se v tom názvu skrývá, nikdy by do té budovy nevkročil ni se k ní přiblížil. Nyní do ní ovšem vcházel, přesvědčen, že se již nikdy nebude muset vrátit. Nebo v to alespoň doufal.

Sotva se octl uvnitř, opět jej do sebe vtáhla atmosféra třicátých let, ačkoli nehrála hudba a ani zde nebyli hosté. Hlídači u výtahu se na něj krátce podívali, ale to byla veškerá interakce, kterou vůči Jeonggukovi projevili. Nevyžádali si občanský průkaz či jiný doklad o totožnosti, nezeptali se jej, kam má namířeno. Pouze jej pozdravili a nechali chlapce vyjet výtahem nahoru do casina, kde bylo prázdno. Bylo zde pouze několik zaměstnanců, kteří si mezi sebou tiše povídali, ale jakmile černovlásek vešel, všichni zmlkli a několik párů očí ho propalovalo pohledy od překvapených, přes smutné až po lítostivé. Bylo zřejmé, že vědí, co tu mladík dělá. A přestože to každý věděl, přeci jen si Jeongguk všiml jednoho páru tmavohnědých očí, které na něj hleděly v šoku a hrůze.

Jeho vlasy byly jako cukrová vata, měl malý nos a plné růžové rty. Číšník se na něj díval a Jeongguk si všiml, jak jemně vrtí hlavou. Chlapci rychle došlo, že je to přesně ten číšník, o kterém Namjun mluvil. To jeho ubytoval? V hlavě mu zazněla Ďáblova slova o tom, že všichni lidé zde jsou stejní, jako je teď on sám - Upsaní svou duší. Ví to Namjun? Pochyboval. A říkal mu Ďábel vůbec pravdu? Ani u této otázky si nebyl jist odpovědí. Jeho kroky samovolně zrychlily, jak spěchal k dalšímu výtahu, jenž ho vyvezl do nejvyššího patra budovy.

*

"Co tu chceš?" zavrčel Ďábel a zamračil se na dva muže, kteří bez ohlášení vstoupili do jeho kanceláře. Byl připraven vstát a okamžitě je odsud vyprovodit, ať už po dobrém či po zlém.

"Nevzrušuj se," mávl rukou muž s černými vlasy, sčesanými pryč z čela. "Od bratránka bych čekal vřelejší přivítání," ušklíbl se černovlasý muž a z ramen si sejmul kabát, pod nímž měl upnutý černý rolák. Černé rifle potom přidržoval pásek s velikou sponou ve tvaru lebky se zkříženými hnáty.

"Radši mi rychle řekni, proč jsi přišel, jinak přísahám, že v téhle místnosti bude víc, než jen jedna Smrt," procedil zrzek skrze zuby a pevně sevřel opěradla křesla. Hlavou mu ihned problikla myšlenka, že pohovku, v níž sedí jeho takzvaný a samozvaný bratranec, bude muset po jeho odchodu vydezinfikovat.

"Tak zaprvé," vyjel ostře černovlasý muž a z očí, rámované tmavým líčením, vyšlehly plameny zloby. "Neměl bys svůj vztek obracet na mě. Nejsem tu ze své vůle," zavrtěl hlavou černovlásek a přitiskl si dlaň na místo, kde mělo tlouct jeho srdce... Kdyby mu ovšem skutečně bít mohlo.

"A na čí příkaz?" 

Muž sedící před Ďáblem se pohodlněji opřel do křesla, kotník si opřel o koleno druhé nohy a ukazovákem ukázal přímo nad sebe. Ďábel se zamračil a zadíval se na druhého muže, jenž zůstal věrně stát po pravici svého pána. Ten mu ovšem věnoval nic neříkající pohled.

"Odkdy jsi jeho posluhovač?" zašklebil se znechuceně pekelník, zpět na černovláska.

"Nejsem," usmál se jedovatě muž a nahnul se o malinko blíž. "A teď k věci. Máme strach z tvých citů ke tvému klientovi."

Zrzek si odfrkl, avšak i přes jeho dokonalou masku arogance bylo možno zahlédnout obavy v jeho očích.

"Mám víc klientů, musíš být přesnější."

"Nemusíš si hrát na hlupáka. Máš k tomu chlapci blíž, než bys měl mít. Mysleli jsme si, že ses poučil z dřívějška." 

Ďábel sebou škubl. Vzpomněl si na tvář, na jejíž podobu věřil, že již zapomněl. Jeho mírumilovné oči a zamilovaný pohled v nich, sladký úsměv a láskyplná náruč, do níž ho kdysi dávno směl zabalit v naději, že ho nikdy nebude muset pustit.

"Nechceš snad, aby se totéž stalo i tomu klukovi?" pokračoval černovlasý muž nezastavitelně. Ďábel rozčileně praštil do stolu a ukázal na černovláska prstem.

"Nesáhneš na něj. Ani se k němu nepřiblížíš!" zvedl hlas popuzeně, ale jediné reakce, jíž se mu dostalo, byl pohled plný povýšenosti.

"Dostůj smlouvě, kterou jsi s ním uzavřel. Jsi Ďábel, ne člověk. Nemůžeš si vytvořit pouto," Smrt poučovala Ďábla, jako by to bylo malé nevychované dítě, které se nedokáže vzdát své hračky.

"A to mi říká ten, kdo si s sebou tahá svého mazlíčka." 

Vysoký muž v kabátě zatnul čelist a zamračil se, opláceje Ďáblovi stejně opovržlivý pohled, jakého se mu dostávalo.

"Je to pouze můj doprovod. A na světě existují pravidla. Ta platí stejně pro tebe, i pro mě." 

Ďábel praštil rukama do stolu a rozkřičel se, tón hlasu prozrazující jeho frustraci a bezmoc.

"Neříkej mi, co mám dělat a čím se řídit! Mohl bych tě teď hned zabít, a pak seškrabávat tvoje zbytky ze stěny!" 

Černovlasý muž se ani nepohnul, jeho tmavé oči pouze sváděly tichý boj s Ďáblovou zuřivostí.

"Totéž můžu udělat s tebou," procedil černovlásek skrze zuby chladně. Dveře pracovny se náhle rozrazily a rozhovor utichl.

*

Na chodbě, na niž po okamžiku jízdy výtahem vyšel, si vzpomněl na první zážitek s Hoseokem, kdy mu málem vyskočilo srdce z hrudi, když se za ním zničehonic objevil a lákal ho na smlouvu.

"Že já mu na to skočil," vydechl polohlasně a rozhodnou chůzí mířil ke dvoukřídlým dveřím kanceláře. Stál tam muž ve fialovém. Neznal jeho jméno, zato přezdívka byla chlapci jasná. King Dice k němu přistoupil a natáhl před sebe ruku, ve tváři nejistota a nervozita.

"Teď tam nesmíš," pronesl roztřeseným hlasem. Jeongguk se zamračil, ale jakmile se zaposlouchal, mohl slyšet dva různé hlasy, jeden ostrý jako břitva, ten patřil Ďáblu, druhý o něco výš posazený, ale zastřený. Jedno však bylo jasné, oba hlasy zněly rozhořčeně. V černovláskovi se cosi hnulo a fialovlasý muž jako by poznal, že nemá smysl mu bránit vejít, proto jen se sklopenou hlavou poodstoupil, aby mladík mohl dál.

Jeongguk neváhal a rozrazil dveře kanceláře, ale všechna slova, která měl doteď na jazyku, se vytratila a zanikla hluboko v jeho hrdle, zatímco sledoval Ďábla, jehož černé oči, šlehající spalující blesky, zjihly při pohledu na mladšího chlapce. Jeho zrak poté přešel na osobu sedící v křesle. Byl to muž, ale Jeongguk mu neviděl do tváře, jelikož se ani neobtěžoval na nově příchozího ohlédnout. Poslední osobou, jež byla v místnosti přítomna, byl vysoký muž s nepřístupně vyhlížejícím výrazem ve tváři, jehož tmavohnědé oči propalovaly mladíka přísným pohledem. Jeongguk si jej prohlédl od hlavy až k patě, ale nejvíce ho stejně zaujal obličej. Tmavé, lehce přimhouřené oči, jejichž klenbu rámovalo husté černé obočí. Pak tu byl i dlouhý a dokonale rovný nos, pod nímž se skvěly malé, ovšem plné a zvláštně tvarované rty. To vše orámované hnědými, částečně vyholenými vlasy. Oční kontakt byl přerušen se zazněním Ďáblova hlasu, jenž zněl poněkud ochraptěle.

"Jeongguku," oslovil mladíka Ďábel, a černovlásek sebou cukl. "Co tu děláš?"

"Chtěl jsem si promluvit," vyhrkl tlumeně mladík, stále po očku sleduje vysokého muže, který mu pohled oplácel. "Ale nebudu rušit."

"To nic, jen pojď dál. Stejně už jsme byli na odchodu," promluvil tmavovlasý muž sedící v křesle a vstal. Od stojícího hnědovláska si převzal svůj kabát a přehodil si jej přes útlá ramena, čímž je opticky zvětšil. Jeho rysy byly výrazné. Kolem očí měl decentní líčení, ale tmavé kruhy kolem nich přišly Jeonggukovi výrazné víc než dost. Měl až směšně velký nos a malé rty, jejichž koutky se malinko zvedaly vzhůru, aniž se usmíval. Když přistoupil k chlapci, tak ten raději vylekaně ucouvl. Těla se zmocnil strach, přestože muž před ním nevypadal hrozivě ani děsuplně. Do nosu jej pak udeřil zápach kadidla a síry, ze kterého se mu obracel žaludek.

Na tváři ucítil dotyk, studený jako led, přesto jemný jako když vločka něžně dopadá mezi své sestry a tvoří na zemi svou zářivě bílou pokrývku.

"Žádný div, že si tě vybral. Opravdu jsi čistý a nevinný," pronesl mile a s nepatrným úsměvem na rtech. Poté se ohlédl na Ďábla, který vnitřně soptil a vypadal, že je připraven kdykoli urazit Smrti ruku. "Byla by ho škoda. Rozhodni se dřív, než to za tebe udělají druzí," s těmi slovy se vytratil z pracovny. Muž, jenž mu celou dobu stál po boku, prošel kolem Jeongguka a povzbudivě se na něj usmál.

"Sejdeme se v deset hodin," pronesl hlubokým hlasem k chlapci, než vyšel ven, následuje svého pána. Jakmile se za nimi zavřely dveře, atmosféra byla hned o něco dýchatelnější.

"K-kdo to byl? Byl zvláštní a naháněl mi strach..." vykoktal chlapec a palcem ukázal za sebe.

"To byl Tao. Bál ses právem. Je to Smrt," zavrčel Hoseok bublavě, až z toho mladíkovi přejel mráz po zádech. Poté však jeho přísný pohled zmizel, nahrazen starostlivým, a několika kroky přistoupil k chlapci, kteréhož pohladil po tváři hřbetem ruky, druhou jej objímaje kolem pasu. "Není ti nic?" zeptal se s nakrčeným obočím a Jeongguk ho málem začal litovat. Poté si ovšem připomněl, proč sem vlastně přišel.

"Chtěl jsem mluvit o... o tom..." nedokázal dokončit větu. Nevěděl, jak Hoseok zareaguje a moc se toho bál. Muž se pobaveně usmál a přitiskl si mladíka víc na své tělo. Aby se ujistil, že je Jungkook stále u něj, položil mu bradu na vrcholek hlavy a vydechl úlevou. Jeho vůně a teplo, jež vyzařoval, dokázalo Ďábla zázračně uklidnit. To však nemělo trvat věčně.

"Hoseoku, já... Chci zrušit naši smlouvu," Jeongguk málem zaplakal bolestí, když Ďáblův stisk kolem boků zesílil. Prsty se mu zatínaly do masa jako drápy a on neměl daleko od toho, aby do muže praštil, jen aby se mohl osvobodit.

"Cože?" hlas prosycený temnotou, stejně jako pohled, jenž propálil do Jeonggukových nevinných očí hlubokou díru. "Já asi špatně slyším. Zopakuj to," příkaz vyšel z jeho úst a zabodl se chlapci do srdce jako dýka. Že on raději nemlčel. Možná by bylo lepší, kdyby se nechal připravit o duši a nepokoušet se zachránit to, co nelze být zachráněno.

"Chci odstoupit od smlouvy. Já... nemůžu přijít o duši," srdce se mu svíralo děsem, když od něj Ďábel odstoupil. Tichý hlásek v hlavě mu říkal, že kdyby setrval v objetí, jistě by byl rozdrcen v jeho rukách na prach.

"Takhle ta smlouva nefunguje, Panenko," oslovení, s nímž na chlapce promluvil, bylo prosáklé skrz na skrz jedem, jenž odkapával z jeho rtů. "Jdi. A vrať se, až se rozmyslíš, jaké přání ti mám splnit. Ještě ti totiž nějaká zbyla." 

První věta zažehla v chlapci naději. Druhá mu dopřála ledovou sprchu. Copak není žádný způsob, jak uniknout? Do očí se mu nahrnuly slzy, ale z kanceláře utekl dřív, než si jich Ďábel stačil všimnout.

"Počkej, zastav se přece!" neznámý hlas jej zastavil při zběsilém úprku. K východu mu zbývalo jen pár kroků. Jen pár kroků ke svobodě, která se mu zdála už jenom jako iluze. Kolem zápěstí se mu omotaly příjemně hřejivé prsty. Číšník s růžovými vlasy, na něhož se podíval, lapal po dechu a tváře měl červené.

"Co je?" kuňkl vzlykavě Jeongguk a několikrát rychle zamrkal, aby zahnal otravné slzy, které se odmítaly vzdát a stále zdobily jeho tváře.

"Od smlouvy jde odstoupit. Jen... to není tak jednoduché," vyhrkl ze sebe zadýchaně světlovlasý muž Černovlásek se vytrhl z číšníkova sevření.

"Co ty o tom víš?" 

Jin, jehož jméno mladík vyčetl ze jmenovky na klopě vesty, se mu zadíval do očí.

"Jsme na stejné lodi. Mohl bych..." 

Jeongguk vytřeštil oči.

"Upsal ses?! A Namjun? Ví o tom? Namočil jsi ho do toho taky?!" smutek byl zatlačen do pozadí a Jin skončil přitisknutý ke zdi rozzuřeným chlapcem, který byl připraven kdykoli zasadit ránu.

"Prosím, p-promluvíme si."

Jeongguk svraštil obočí a odfrkl si: 

"Mluvení jsem si za dnešek užil dost." 

Jin provinile sklopil pohled. 

"Jestli zjistím, že Namjun není v pořádku, bude moje další přání mít co do činění s tebou," dodal, opět na pokraji pláče, a odešel hlavními dveřmi, neohlížeje se zpátky.

Jin si upravil oblečení a vrátil se za bar. Tam se posadil na židli a opřel si hlavu do dlaně. Věděl, že Jeongguk nemohl myslet svoji pohrůžku doslova. Mluvil z něj strach. Ale jeho starost o přítele vzbudila v Jinovi pocit, že Namjuna nemůže využít jako nástroj ke své svobodě. Vlastně... od doby, co je s ním, se představa toho, že ho ztratí, stávala stále více nesnesitelnou. Nikdy navíc nezažil, že by o něj někdo s takovou láskou dokázal pečovat. Neznal něhu, láskyplné pohledy a kradmé doteky, které mu Namjun věnoval. A on si je všechny sobecky užíval a přijímal, zatímco se za jeho zády spolčoval s Ďáblem, jen aby napravil chybu, se kterou Namjun neměl ani nic společného. Nemůže ho ztratit. Raději bude sobec a zůstane tak dlouho, jak bude moci, než jeho čas vyprší. Ale bude sobcem, který nakonec přijme zodpovědnost za to, co udělal.

***

Nedokázala jsem odolat a rozhodla jsem se sesmolit další kapitolu ještě dnes ^^

Doufám, že jsem vám touto částí udělala alespoň trochu radost :3

Jak vidíte, vztahy se mezi hlavními postavami začaly trochu měnit. Jak to asi dopadne? :O

A co ona záhadná osoba, která se chce s Jeonggukem sejít? Kdopak to podle vás je? Ráda si vyslechnu vaše typy ^^