Konec srpna se již nenávratně blížil. Namjun se ovšem na rozdíl od většiny lidí nevracel z žádné dovolené, ani se nechystal nastoupit do dalšího ročníku školy. Namísto toho seděl zavřený v kanceláři ve firmě svého otce a celé dny se věnoval nekonečnému množství korespondence, práci s desítkami lidí, z nichž někteří neměli o nic lepší náladu než on sám, a neustálému civění do obrazovky počítače.
Ručičky na nástěnných hodinách nade dveřmi ukazovaly několik minut po desáté večer. Věděl, že jeho spolubydlící už je téměř dvě hodiny doma, jelikož měl dnes kratší směnu. Jediná myšlenka na onoho růžovovlasého mladíka způsobila, že se jeho unavené oči maličko rozzářily a na tváři se mu usadil nepatrný úsměv. Víčka mu však stále padala a on pochyboval, že ještě vydrží. Tak moc se těšil domů...

Rázné klepání na dveře ho donutilo zvednout hlavu. Do kanceláře vstoupil poměrně vysoký muž v saku, košili a tmavých kalhotách. Ukazovákem si poupravil brýle na nose a nervózně se na Namjuna zadíval.

"Děje se něco?" optal se blondýn a ruce, jež měl doteď položené na klávesnici, stáhl a položil si je do klína. Hnědovlásek naproti němu si olízl rty a kývl.

"Pan Kim si přeje vás vidět," zakoktal mladík a Namjun svraštil obočí. Rozhovor s jeho otcem bylo to poslední, co si přál, ale neměl odvahu odporovat. Proto uložil dokument, který měl rozepsaný, a z opěradla stáhl černé sako. Před odchodem si vzal i zbytek svých věcí a zhasnul, načež se spolu s mladíkem za zády vydal do kanceláře svého otce. Koutkem oka si prohlédl chlapce od hlavy k patě, neschopen se ubránit pocitu lítosti.
Jeho otec byl perfekcionista, ještě větší, než byl on sám. Jakákoli chyba byla trestána a pracovní morálka byla tudíž v celé firmě na svém maximu. To se však na každém zaměstnanci podepsalo. Příkladem by mohl být právě asistent Namjunova otce, po jehož boku kráčel. Ačkoli se Baekhyun, jak vyčetl z jeho jmenovky na klopě saka, očividně snažil, tmavé kruhy pod očima, zarudlé bělmo a rozklepané ruce nebylo možno nijak skrýt.

"Odsud už to zvládnu. Běž si dát kafe a jeď domů," usmál se typicky širokým úsměvem Namjun, čímž odhalil i ďolíčky na tvářích. Baekhyun se na něj děkovně zadíval, uklonil se a zmizel za rohem.

Než vešel, musel se blondýn zhluboka nadechnout a pak i vydechnout. Kancelář jeho otce byla obrovská, majestátní, ale už na první pohled také snobská. Jistě, Namjunův byt by mohl být popsán týmiž slovy, ale on se nikdy nesnažil bohatství jeho rodiny dávat na odiv, nebo ho brát jako samozřejmost. Mohl být sice jediným synem svého otce, ale to neznamenalo, že se jejich bohatství dědí z generace na generaci. A možná i to byl důvod, proč Namjun vyrůstal tak, aby měl sice všeho dost, ale ničeho přebytek.

"Sedni si."

Blondýn se kousl do jazyka, aby mu skrze rty neunikla jakákoli nevhodná poznámka a posadil se do křesla přímo před pracovním stolem.

"Chtěl jsi se mnou mluvit?" mladíkův hlas se na konci věty povážlivě zvedl, tudíž vyzněla jako otázka. Černovlasý muž pokýval hlavou a otevřel první složky, které se mu dostaly pod ruku. Namjunovy oči putovaly po jeho tváři a všiml si, že jeho otec se zdá nervózní. Žaludek se mu sevřel obavami, ačkoli ty zatím nebyly oprávněné.

"Namjune, myslím, že je čas, abys věděl, že tady nebudu věčně..."

Blondýna nepříjemně bodlo v hrudi. Rty se mu pootevřely šokem a všechny svaly měl napnuté, připravené k úprku.

"Během práce ve firmě jsi poznal, jak to tady chodí. Znáš lidi a oni znají tebe. A víš taky, co dělat, aby firma prosperovala. Chci proto, abys ji co nejdříve převzal a začal to tu vést. Není nikdo jiný, kdo by se pro tu práci hodil víc."

Namjun cítil slzy tlačící se mu do zarudlých očí. Ne, tohle není to, co chce. Ví, že nedokáže lidi vést. Vždyť, proboha, na jeho otci závisí stovky pracovníků, kteří si ve firmě vydělávají na živobytí. Tuhle zodpovědnost nebyl schopen převzít. A pochyboval, že vůbec kdy bude.

"N-ne," vyklouzlo z jeho úst samovolně, zatímco se rychle postavil. Jeho otec po něm vrhl překvapený pohled.

"Cože?"

"Tati, tohle já nezvládnu. Nemůžu převzít zodpovědnost, na kterou se prostě necítím," zamumlal tiše a pomalu couval ke dveřím, prchaje před otcovým přísným pohledem.

"Namjune, děláš si ze mě legraci? Vždyť to je přece to, co si přeješ."

Mladík zavrtěl hlavou a setřel si jednu zbloudilou slzu z tváře, nedávaje jí šanci stéct níž a zalesknout se v umělém světle, jež vrhalo studené bílé paprsky na celou místnost.

"Tohle si přeješ ty, tati," hmátl za sebe, otočil klikou a neobtěžuje se za sebou zavřít, vyběhl z budovy a nasedl do auta. Věděl, že v takovém stavu, kdy se mu chtělo plakat, křičet frustrací nebo cokoli roztrhat na kousky, by neměl řídit, ale teď jediné, co si přál, bylo se co nejdřív dostat domů.

Jel rychleji, než by bylo zákonodárcům Las Vegas milé a Namjun mohl mluvit o zatraceném štěstí, že na žádného skutečně nenarazil. Auto nechal stát před bytem u obrubníku a namísto výtahu, na který se mu nechtělo čekat, vyšel schody po svých, ačkoli to zabralo spoustu času.

Ruce se mu klepaly, když se snažil strčit klíče do zámku, ale stálo mu to za to. Sotva vešel, obklopilo jej příjemné teplo, světlo a vůně, na což se těšil tak dlouho. Po špičkách, aby se neprozradil, docupital až ke kuchyni, načež se na jeho tváři rozlil spokojený úsměv. Mlčky se opřel o zeď a sledoval Jinova záda. Vůně jídla mu připomněla, že za celý den nepozřel jediné sousto a jediným zdrojem energie mu byla káva, jíž za dnešek vypil víc, než za celý svůj život. Avšak čím déle se na číšníka, jenž o jeho přítomnosti zatím neměl ani ponětí, díval, tím víc si uvědomoval, že by si k snědku dopřál i něco lepšího. Do mysli se mu vkrádala jedna vzpomínka za druhou, kdy usínal a probouzel se po Jinově boku, přičemž se mu ke chřípí pokaždé dostala tatáž sladká vůně, připomínající jaro a podtóny jahod. Občas tápal... Chutnal Jin stejně sladce, jako i voněl? Doufal, že bude mít příležitost to někdy zjistit.

"Ahoj," broukl směrem k němu číšník, aniž se otočil. Už pár minut za sebou vnímal přítomnost někoho dalšího a nebylo to koneckonců poprvé, kdy jej Namjun takto pozoroval. Často se mu koukal pod ruce a učil se, ačkoli od doby, kdy se pokoušel udělat snídani, ho Jin málokdy pustil k vaření. A když už, tak pouze pro to, aby si blondýn mohl uvařit čaj, kávu a instantní polévky, které Jin neměl v lásce.

Namjun neodpověděl, což donutilo Jina otočit se. Rychle všeho zanechal, umyl si ruce a spěchal za blondýnem, kterého uchopil za ruce a zadíval se mu do zarudlých očí.

"Co se ti stalo?"

Teprve v ten okamžik si mladší uvědomil vlhko na svých tvářích a rozmazané vidění. Odkašlal si, aby se zbavil knedlíku v krku a zavrtěl hlavou.

"To nestojí za řeč..." kuňkl a jako hadrová panenka se nechal odvést Jinem k barové židličce, na kterou se posadil. Číšník zůstal stát, nepouštěje Namjunovy veliké ruce ze svých, o něco drobnějších.

"Mně to říct můžeš," zamumlal Jin, a když se jejich pohledy střetly, usmál se. Namjun již nenacházel důvod, proč mlčet a tak si těžce povzdychl předtím, než spustil:

"Můj otec mi řekl, že budu vést firmu, až skončí on."

Číšník se nadechoval se slovy na jazyku, že na tom přeci není nic špatného, být sám sobě svým pánem, ale blondýn byl rychlejší.

"Odmítl jsem."

"Proč?" vydechl ohromeně číšník, nechápaje, jaký člověk by si nechal takovou příležitost protéct mezi prsty. Byl by to génius, či šílenec?

"Je to příliš velká zodpovědnost. A navíc... na tohle se nehodím," zavrtěl hlavou a mezi palci promnul kloubky Jinových prstů, jež působily křehce a něžně. "Dělám to proto, že si to přeje můj otec. Já ale nikdy nechtěl sedět v kanceláři a celý den vyplňovat papíry."

Jin chápavě kývl hlavou. Uvnitř však nechápal, proč by se toho Namjun vzdával. Blondýn jako by vyčetl jeho myšlenky z jeho výrazu ve tváři a usmál se.

"Je fuk, jestli tu firmu povedu nebo ne. Stejně nebudu někým na vrcholku hierarchie. Celý život jsme někomu podřízení. Zaměstnanec zaměstnavateli, politici zákonům, dítě svému rodiči... Partner partnerovi," to poslední vyřkl na pokraji šepotu, přesto jej Jin zaslechl, a i když nechtěl, musel přiznat, že má Namjun pravdu. Ale je možné, že oprostí-li se od smlouvy, kterou uzavřel, bude stále někomu podřízen?

"Můžu pro tebe něco udělat?" pronesl, zaplašuje temné myšlenky pryč z hlavy.

"Snad jenom..." polkl nejistě blondýn. "Obejmeš mě?"

Číšník se na okamžik zarazil, ale nenašel důvod, proč ne. A tak, váhavě a trochu nemotorně, objal Namjunova ramena, zatímco on Jinův uzounký pas. Stačil zlomek vteřiny, aby si mladík znovu a znovu zamilovával mužovu sladkou, přesto svěží a nijak dusivou vůni, která z kůže prosakovala do veškerého oblečení. Bůhví, jak dlouho takhle stáli, ale čím déle si navzájem předávali teplo toho druhého, tím slabší se Jin cítil v kolenou. Netušil proč, ale to objetí mu přišlo velice intimní. Jestli to byla Namjunova hlava, spočívající na jeho hrudi, ruce kolem pasu a spojené za Jinovými zády, či jen blondýnova mužná, kořeněná vůně, na tom až tak docela nesešlo. Na čem ovšem sešlo, byl chlad a pocit samoty, když se odtáhl a tiše poděkoval. Neřekli to nahlas, ale oba muži to objetí potřebovali. Namjun proto, aby se jeho starosti odplavily pryč a Jin proto, aby si uvědomil, že držet se od něj dál zřejmě nemá význam.

Po chvíli trapného ticha se číšník odebral k lince, aby dokončil večeři, jež se jako zázrakem nespálila na uhel. A ve chvíli, kdy si začínal říkat, že další objetí už nesmí nastat, ucítil dvojici paží, ovíjející se kolem pasu jako dva hadi. Blondýn si mužovo tělo zlehka přitáhl blíže k sobě tak, aby jej nevyrušil od vaření, ale i přes onu něžnost a opatrnost Jin cítil sílu blondýnova stisku. Před očima se mu vyjevil obrázek Namjuna vycházejícího ze sprchy bez trička. V hlavě mu zazněla věta, kterouž si sám pro sebe tehdy řekl, a to ta, kdy si představoval, jaké by to bylo, kdyby ho ty ruce pevně uchopily a přivinuly k sobě. Namjun jej ve spánku mnohokrát takto objal, ale nikdy to nebylo schválně a po pár chvílích se vždy odtáhl. Nikdy v nich tedy nebyla taková síla, jako byla teď. A nikdy jej takto neobjal vědomě.

"Nevadí ti to?"

Jin se té otázce uchechtl. Ačkoli už jej Namjun dávno objímal, stejně se zeptal a žádal o svolení. Co jiného mohl Jin odvětit?

"Nevadí," a stejně jako stydlivá školačka, i on si skousl ret, jehož plnost uváděla při tom pohledu Namjuna do rozpaků. S položenou hlavou na Jinově rameni měl totiž dokonalý výhled na to, jak plný ret vtahuje mezi zuby a jemně ho skousává.

"Ochutnej," pípl číšník a se lžící v ruce se přiblížil k blondýnovým rtům. "Nechybí tomu něco?" zeptal se hned, jakmile příbor zmizel v Namjunových ústech spolu s omáčkou na špagety, kterou Jin dělal zásadně domácí. Kupovaná nepřicházela zkrátka v úvahu.

"Je to dobrota," zaculil se mladík, přičemž spokojeně mlaskl a ještě o malinko víc se k Jinovi přitiskl. Ten nijak neprotestoval a s tichými slovy díků doladil poslední detaily před tím, než se pustili do jídla.

*

Jeongguk se probudil ve své posteli, poněkud rozlámaný, ale přesto vyspaný. Se zamručením se posadil a prohrábl si vlasy. Chvíli se kolem sebe zmateně rozhlížel, jako téměř každé ráno, než se postavil, roztáhl závěsy a otevřel okno, čímž do pokoje vpustil světlo i vzduch, který prozatím nebyl dusivý a nesnesitelně horký. Před odchodem z pokoje si oblékl vytahané tričko a vydal se do koupelny, kde si vyčistil zuby, načež jeho kroky mířily do kuchyně, kde si chtěl pod matčinýma rukama uzmout něco na zub. Jenomže to by v kuchyni nesměl stát vetřelec, jenž způsobil Jeonggukovi téměř srdeční příhodu a z hrdla se mu kvůli němu vydral polekaný výkřik.

"Tak moje čestná, ohleduplná a vlivná Panenka už se konečně vyspinkala?" zacukroval Ďábel, aniž se na Jeongguka otočil. Dle jeho pohybů bylo po chvíli jasné, že připravuje pozdní snídani, jelikož se blížilo poledne. Jeongguk takhle pozdě většinou nevstával, ale několik dní v práci mu dalo do těla. Jeho únava však nebyla hlavní.

"Co... jak ses sem ksakru dostal?" vypálil černovlásek. Pak mu došel jeden podstatný detail - jeho rodiče. "K-kde jsou naši?" vykoktal a s hořícími tvářemi sledoval Ďáblovy rty, které objaly lžičku a sňaly z ní cosi, co vypadalo jako omáčka. Spokojené mlasknutí pak donutilo mladíka sebou překvapeně cuknout.

"Řekněme, že tvoji rodiče si v tenhle moment užívají romantický víkend na druhé straně Států, k němuž si dopřávají lahodné krevetové koktejly a úžasný výhled na azurově modré moře," zanotoval hravě a konečně se otočil tak, aby se chlapci zadíval do očí. Dva černé uhlíky propálily Jeongguka dost hluboko na to, aby cítil, že se mu dívá přímo do duše. Ďábel se usmál a mrkl.

"Jak jsi..."

"Klid. Myslí si, že je to dárek od tebe," přerušiv veškeré Jeonggukovy protesty, mávl rukou a pokrčil ledabyle rameny. Zato černovlásek se zamračil a založil ruce na prsou.

"Kde bych na to vzal tolik peněz? Nemůžou si něco takového přece myslet," zavrtěl hlavou mladík a vítězně se usmál s pocitem toho, že s Hoseokem vyběhl.

"Uhm, řekněme, že jsem tomu trochu pomohl. Dal jsem věci do pohybu a zametl stopy," chlubil se Ďábel a nonšalantně zamával lžící, kterou poté ovšem odložil na linku.

"Celej ty," zavrčel Jeongguk na půl pusy. Z úst mu za zlomek vteřiny uniklo poplašené vypísknutí. Zrzek si jej totiž, bez jakéhokoli varování, vzal do náruče a on nemohl nic jiného, než omotat ruce kolem jeho krku a nohy kolem pasu.

"Kdybych byl jiný, byla by to nuda," zavrněl Ďábel a málem se roztekl, když zahlédl chlapcovy červenající se líčka a stydlivě sklopený pohled. Slyšel, jak chlapcovy myšlenky křičí, ne-li přímo řvou, aby si jej hned teď odnesl do ložnice a tam s ním naložil tak, jak si sám bude přát. V hrdle mu zabublal smích. Netušil, že i Panenky mohou mít tak hříšné myšlenky, ačkoli nemohl popírat jedno - líbily se mu vize, jejichž obrazy mohl vidět stejně jasně, jako si je Jeongguk v tentýž okamžik představoval v hlavě.

Dvěma dlouhými kroky došel ke kuchyňské lince, na niž chlapce posadil. Ten sice uvolnil jeho boky, ale ruce měl stále křečovitě omotané kolem mužova krku. Jejich obličeje od sebe byly vzdáleny na pouhé centimetry, dýchali si navzájem do tváře a jejich nosy se o sebe sem tam otřely. Černovlásek spojil čokoládový pohled se dvěma očima černýma tak, jak je mohl mít černé jen jeho Ďábel. Jeho? Málem se sám sobě zasmál, snad aby zahnal myšlenku, že by se mu ta skutečnost zamlouvala. Ale pochyboval, že by Hoseok snad kdy mohl být jeho. Co však bránilo tomu, aby byl on Hosekovým?

"Opatrně, Panenko,"

Mladík sebou při tichém, svůdném tónu hlasu škubl, víc se však nepohnul. Dál nasával mužovu opojnou vůni, nechával se zalévat horkem jeho těla a třásl se pod dotyky na bocích, kde Ďáblovy ruce spočívaly, jemně je hnětly a pomalu se posouvaly níž. Zastavily se na jeho stehnech, způsobujíce, že se přes Jeonggukova  záda přelil chlad spolu s husí kůží, kterou obratem nahradilo horko a krev hrnoucí se do míst, kde to bylo zcela nepatřičné.

"N-na co?" slova pronesena tiše a doprovázena čímsi, co bylo na pomezí obyčejného výdechu a tichounkým zasténáním.

"Tvoje myšlenky jsou nebezpečné," zašeptal proti jeho rtům Ďábel, aniž se jich dotknul, což málem až vehnalo slzy frustrace a zoufalství do Jeonggukových nevinných oček. Se slastným výdechem zaklonil hlavu, jakmile Ďábel silněji stiskl chlapcovo stehno, zatímco druhou rukou poklepal na jeho spánek.

"S-sakra..." zaklel šeptem Jeongguk a jen, co uvolnil stisk, se Hoseok odtáhl.

"Co tvé další přání?"

Mladík se neobtěžoval s odpovědí, jeho oči pouze zbožně směřovaly na výtečně vypadající snídani.

"S prázdným žaludkem toho moc nevymyslím."

Hoseok téměř okamžitě spustil svůj nakažlivý smích, přesto však nabral svému mladému klientu pořádnou porci a ještě kouřící směs přiblížil k chlapcovým ústům.

"Foukej," zapředl jako kočka. "Je to pekelně žhavé."

Jeongguk sebral veškerou odvahu, kterouž v sobě byl schopen najít a propálil Ďábla sebevědomým pohledem.

"Ne víc než ty," vydechl těsně před tím, než mu muž lžíci vložil do úst. Ďábel nijak jeho větu nekomentoval. Proč taky, když s tím sám souhlasil?

***

Ozývám se vám spolu s dalším dílem! ^^

Vaše milé, úžasné a trefné komentáře mi zas a znova vzaly půdu po nohama a já vám chci moc poděkovat za vaši skvělou podporu u této povídky. Opravdu si toho vážím ^^

Doufám, že se dnešní část líbila a slibuju, že se budu snažit i dál ;)

Btw, co říkáte na Namjina? Už si jsou poněkud bližší, že?