Růžovovlásek se probudil neobvykle pozdě. Poznal to nejen díky digitálnímu budíku, postavenému na nočním stolku po jeho pravici, ale také dle množství světla, jež pronikalo skrze střešní okno přímo nad jeho hlavou. Jindy tmavá ložnice, laděná do poněkud ponurých barev, získala díky slunečním paprskům docela jiný nádech, evokující v Jinovi pocit domova. Se syknutím se posadil a studenými špičkami prstů si promnul čelo. Připadal si jako po celonočním flámu, ale ve skutečnosti by byl doopravdy raději, kdyby předchozí noc v klubu skutečně strávil. Nechtěl si pamatovat vůbec nic... A přece, kdykoli zavřel oči, viděl jeho tvář; spalující pohled plný hněvu a zloby, který se nikdy nezmění. Cítil z něj všechno to zlé, co ta proklatá osoba ztělesňuje.

Na jednu stranu to bylo hrůzné - všechny ty lži, přetvářka a nesmazatelné hříchy každé duše... Ale stačilo se na to podívat z Ďáblovy strany: to on ty lži slýchával nejčastěji, to on se musel přetvařovat a sám se s přetvářkou dennodenně setkávat, a taky to byl on, kdo na svých ramenech nesl všechny ty hříchy. Jin sám sebe přistihl, jak na okamžik Ďábla politoval, protože on si přeci svůj osud nevybral. Narodil se tak a toto byl jeho úděl, před kterým nebylo úniku. Pak ale zavrtěl hlavou. Na lítost vůči tomu stvoření nemůže najít místo. Věděl totiž, že by ho takové smýšlení mohlo zničit, rozcupovat a změnit v prach. 'Prach jsi a v prach se obrátíš... Já ti k tomu můžu velice rychle dopomoct, pokud nesplníš, co máš.' Ta slova ho bodala jako nůž. A břitva byla stále blíž k jeho srdci, a když se navíc zahleděl na dveře vedoucí do knihovny, ucítil ji ještě znatelněji. Náhle však ucítil něco jiného.

S tlukoucím srdcem se rozběhl do kuchyně, kde vytřeštil oči tak, že mu málem vypadly z důlků. Namjun stál u plotny a z jeho úst padala jedna nadávka za druhou, zatímco z pánve, na kterou Jin nemohl vidět úplně, se valil slabý, našedlý kouř. Několika dlouhými kroky došel k vysokému mladíkovi a uviděl, jak tmavě hnědý kus těsta, jenž měl být zřejmě lívancem, než jej Namjun nalil na pánev, hlasitě prská a síří.

"Co to vyvádíš?" 

Mladík sebou zprvu trochu cukl, ale když mu došlo, čí něžný hlas k němu promlouvá, nejistě se zachechtal a mávnul rukou.

"Chtěl jsem udělat snídani, ale... Nejsem moc dobrý kuchař," zamumlal nakonec s červenými tvářemi, jež daly na odiv jeho nekonečný stud. Číšník z úst vypustil tlumený smích, amatérského kuchaře něžně odstrčil a sám se vaření ujal. Spálený lívanec jednoduše z pánve seškrábl obracečkou a vyhodil, načež pánev pomazal olejem a nalil do ní novou dávku těsta, které předtím pro jistotu ochutnal. Bylo překvapivě dobré, a tak mohl nerušeně vařit, zatímco Namjun se vyhoupl na ostrůvek, z keramické mísy sebral veliké zelené jablko a zakousl se. Chvíli mlčky pozoroval Jinova široká ramena spolu s vypracovanými zády, jež se zužovala v neobvykle útlý pas.

"Proč se směješ tak tiše?" prohodil zničehonic Namjun . Odpovědí mu bylo krátké mlčení, než Jin promluvil.

"Trochu se za svůj smích stydím," odvětil s pokrčením ramen Jin a na připravený talíř vyklopil další lahodně vyhlížející lívanec, který spolu s ostatními provoněl kuchyni vůní skořice a vanilky.

"Proč?"

Číšník s úsměvem, který Namjun neměl jak zahlédnout, zavrtěl hlavou. Nezdálo se, že by měl blondýn v plánu se jen tak vzdát. Neměl tedy na vybranou – musel odpovědět.

"Můj smích zní... divně." 

Blondýn k sobě stáhl obočí a seskočil na podlahu, nakousané jablko nechav na lince. Postavil se od Jina na jeden krok a usmál se. Byl to zvláštní úsměv, jako by něco skrýval. Růžovovlásek jej zprvu nijak nevnímal, ale nemělo to dlouhého trvání.

"Víš, co říká slepý, když umývá struhadlo?" pronesl hlubokým hlasem plným vážnosti. Jin se zasekl v polovině pohybu. Lehce zvedl hlavu, jelikož Namjun byl přeci jen o maličko vyšší, a zahleděl se mu do očí, hledaje v nich jakoukoli stopu humoru. K jeho zděšení tam nebyla pouze stopa.

"Tak takovou kravinu jsem ještě nečetl!" oba se na sebe chvíli dívali, bez známek emocí. Smích se ovšem dostavil; náhle, výbušně a hlasitě. Oba chlapci se lámali v pase a smáli se dost silně na to, aby jejich oči uronily pár slz.

"To ti teda pěkně děkuju," vyhrkl Jin bez dechu. Stále se tlumeně smějící, vypnul indukční sporák a horkou pánev odstavil bokem. Všechno těsto bylo spotřebováno a nyní už jen v podobě lívanců čekalo, až se do nich kluci pustí.

"Nemáš za co," odtušil sebevědomě blondýn, ale jeho výraz nyní vypovídal o upřímnosti, když k Jinovi opět promluvil: "Nestyď se smát. Možná zníš trochu legračně."

Číšník pokrčil rameny a prsty poklepal na kuchyňskou linku. Jeho sklopená hlava byla ovšem zvednuta, když Namjun zachytil jeho bradu mezi své prsty a koutky rtů roztáhl do sladkého úsměvu, který donutil Jina učinit totéž.

"Ale jsi to prostě ty. Dobře?" 

Jin překvapeně zamrkal. Netušil, co to bylo za pocit v jeho těle; mrazení v páteři a zároveň příjemné teplo, které se v něm rozlévalo, a které jako by pocházelo přímo z Namjunových  tmavých očí. Pak podivné šimrání v břiše a v místě, kde se jeho pokožka setkala s mužovou. Opravdu neměl zdání, věděl však, že se mu ten pocit líbí. Byl nový, a přestože se nového odjakživa bál, tohle bylo něco, co by chtěl možná cítit znova.

"D-dobře," kývl a s lehkým zklamáním, kterémuž se sám podivil, nechal Namjuna se odtáhnout.

"Fajn," zazubil se a napřímil. "Jdeš do práce, že?" 

Jin byl natolik mimo realitu, že nebyl schopen promluvit, pouze mlčky přitakávat. 

"Odvezu tě po snídani," a s hravým mrknutím se Namjun vytratil, zatímco Jin zůstal stát jako opařený. Byla to věčnost, než se jeho ruka pohnula a ukazovákem přejel po bradě, jež po mužově doteku stále hořela touhou, aby to zopakoval. Začínal bláznit? Kdo ví? Nedivil by se, měl k tomu víc než dost důvodů.

Ručičky hodin zanedlouho po snídani ukázaly půl jedenácté dopoledne, což by nejvyšší čas vyrazit. Jin na sobě měl již část ze své uniformy, aby se nemusel převlékat až v práci, ale když zahlédl Namjuna, málem mu to vyrazilo dech. Ačkoli byl blondýn oděn kompletně do černého, bylo na něm cosi, co Jin nebyl schopen popsat. Špičaté boty na malém podpatku a černé upnuté rifle zvýraznily jeho dlouhé, štíhlé a přesto svalnaté nohy, zatímco tričko s provokativním výstřihem do „V" a dlouhý svetr z tenké elastické látky, jež měl jako jediný barvu šedivou, působil módně a celý outfit doladily sluneční brýle, které měl Namjun na očích.

"Připravený?" pronesl směrem k Jinovi, a v ruce zamával kličky od auta. Jin nejdřív přívěsku ve tvaru trojcípé hvězdy tak úplně nevěřil, ale když Namjun stisknutím otevřel garážová vrata, jeho pochybnosti odvál vítr stejně, jako odvane i písek z pouště.

"Páni," vydechl bezhlesně Jin a posadil se na místo spolujezdce. Pravda, od mladíka, jehož otec zřejmě bude velice zámožný podnikatel, čekal možná typická auta, jejichž logem bývá vzpínající se hřebec, či snad rozzuřený býk vrhající se na matadora. Ale Mercedes bylo elegantní a nepříliš z řady vystupující vozidlo. A když v něm chlapci jeli, měl Jin pocit, že se vznáší na obláčku.
Auto hltalo silnici před sebou a brzy tak vyměnili bohaté předměstí za ještě bohatší, živější a turisty přecpané centrum Las Vegas. Za tónovanými skly si Jin připadal jako úplně někdo jiný. Vůbec všechno mu s příchodem k Namjunovi připadalo nové a jiné. A někde hodně hluboko uvnitř na něj křičel tichý hlas, který tak dlouho dusil a odmítal ho nechat promluvit. Bylo to jeho svědomí, jež se probudilo z dřímoty. A tentokrát se nenechalo umlčet. Vyčítalo Jinovi všechno, co kdysi udělal špatně a naléhalo na něj.

Povzdychl si tak, aby jej Namjun nezaslechl, a otočil hlavu jeho směrem. Neubližuj mu, slyšel v mysli. A ta dvě slůvka mu rezonovala v hlavě ještě v okamžiku, kdy blondýn přibrzdil před casinem.

"Uvidíme se večer," způsob, jakým blondýn tu větu pronesl, připadal číšníkovi hřejivý a na okamžik cítil, jako by v tom mělo být i něco víc, než jen přátelský tón. I Namjunův výraz tomu tak trochu napovídal.

"Uhm-hm," bylo jediné, na co se Jin zmohl, než vystoupil a s červenajícími líčky spěchal do casina, připraven na další rutinu, která mu ovšem přinášela uklidnění před mužem, v němž se přestával vyznávat. Anebo se možná již nevyznával v sobě samém.

*

S mocným nádechem zaplnil plíce vzduchem a posadil se. Několik nepříjemně dlouhých vteřin ho třeštila hlava a před očima měl neprostupnou mlhu, kterouž nebylo možno nijak proniknout, ani se jí bránit. Musel čekat, než se rozplynula a jemu bylo umožněno vidět něco, co mohl vidět na fotografiích a v mnohých filmových zpracováních.

Místnost, v níž se nacházel, měla nezvyklý, kulatý tvar. Stěny byly bíle natřené, koberec na podlaze modrý jako obloha a závěsy za ním krémové. Výhled ze tří vysokých obdélníkových oken byl... děsivě známý. Už ho totiž viděl. Jen z druhé strany. Trávník zelenější, než by se na první polovinu srpna hodilo, několik stromů a obrovská přistávací plocha pro helikoptéru. Nemohlo být očividnější, kde se právě nacházel, a jaká role mu v tomto přání připadla.

"Pane prezidente, zasedání začne za deset minut," promluvil černovlasý muž v černém obleku, s rádoby neviditelným sluchátkem v uchu a propálil Jeongguka tmavýma očima. Až bude mít příležitost, bude muset Yugyeomovi říct, aby si za žádných okolností nebarvil vlasy na černou. Vypadal strašidelně, a i když byl Jeonggukovou ochrankou, spíše mladíka k smrti děsil. Nebyl to příjemný pocit, mít ho za zády celou cestu napříč změtí chodeb, po jejichž stranách se nacházelo tolik dveří, že je Jeongguk neměl šanci spočítat.

"Čas vládnout zemi, že?" vyklouzlo mu z úst, aniž nad svými slovy měl jakoukoli kontrolu. Yugyeom se nad tím pousmál, ačkoli bylo jasně vidět, že se snaží svůj úsměv skrýt pod kamennou tvář profesionála.

Do jedněch ze dveří po chvíli chůze vešli. V křeslech s polstrováním, které se Jeonggukovi ani trochu nelíbilo, ale nemohl si na něj nijak stěžovat, seděla skupina mužů v oblecích. Většina z nich mu připomínala lidi, které pravidelně potkává při doručování.

Jen, co si na svou brigádu vzpomněl, viděl i svoji minulost předtím, než potkal Hoseoka. Před dvěma týdny by ho možná napadla myšlenka, že by bylo lepší ho nikdy nepotkat. Teď však myslel na to, jak prázdný a nudný jeho život bez Hoseoka byl. Nebo mu to tak přinejmenším připadalo. Jistě, měl své přátele a měl je rád.
Ale s Ďáblem se vždycky cítil jinak. A i když si to nechtěl přiznat, líbilo se mu to. Líbilo se mu jejich pošťuchování, líbily se mu momenty, kdy chtěl toho zrzka zaškrtit, ale v další vteřině ho chtěl jen obejmout, přitisknout se k němu a cítit, že Hoseokovi na něm doopravdy záleží. A fakt, že si Ďábel na nic nehrál a byl takový, jakým vždycky byl, tomu faktu jen přidával.

Zavrtěl hlavou, ve snaze vymanit se ze svých vlastních myšlenek a plně se začal soustředit na aktuální situaci. Hlava mu pukala ze všech vědomostí ohledně politiky, o kterých netušil, že jimi kdy disponoval. Nebylo třeba uvažovat nad tím, kdo mu je do hlavy nasoukal. Na tváři se mu objevil malý úsměv. Nebylo možné před ním uniknout. Otázkou však bylo: Chtěl Jeongguk vůbec utíkat?

Po neúprosných dvou hodinách, kdy se dověděl věci, o kterých by raději neměl zdání, se otevřely dveře, za kterými stála mladá slečna s dlouhými hnědými vlasy. V rukách svírala desky s několika papíry, které k nim byly připnuté, a vyčkala, až Jeongguk vstane a vyjde z místnosti ven. Věděl, že teď bylo načase opustit Bílý dům a letět na další setkání. Alespoň tak to pochopil z rozhovoru, během kterého bojoval sám se sebou a spánkem, který se jej pokoušel stáhnout do temnoty a snění.

Jeho těla se zmocnil třas, opravdu moc se totiž těšil na let helikoptérou. Nejist proč, ohlédl se do jednoho z koridorů, vedoucího do neznáma, ačkoli tudy proudilo mnoho lidí v oblecích a s kufříky v rukou.

A pak – ohnivá kštice, jiskřivé oči, přestože černé jako temná noc, a oslňující úsměv. Černovlásek mu chvíli oplácel pohled, načež i jeho tvář ozdobil úsměv a bůhvíproč, byl radostný. Hoseok pozvedl ruku, v níž třímal telefon, se kterým Jeonggukovi zamával a přiložil si jej k uchu, napodobuje hovor. Černovlásek tušil, že to bude dost důležitá informace, kterých se mu, pravda, od Ďábla zatím mnoho nedostalo.

Spolu se skupinou svých mužů vyšel na zahradu Bílého domu, kam právě přistávala helikoptéra. Vítr, který rotující lopaty vrtule rozvířily, čechral jeho vlasy a nadzvedal mu černé sako. Ve vrtulníku bylo poměrně stísněné prostředí, přesto se mohl Jeongguk pohodlně posadit a chvíli konverzovat s několika dalšími lidmi na palubě, když v tom zaslechl hlas vycházející z vysílačky. Žaludek se mu sevřel nervozitou. Yugyeom, který do vysílačky promluvil, byl bledý jako stěna a ruce se mu klepaly, avšak jeho tvář neprozrazovala žádné emoce.

"Zopakuj mi to," pronesl ledově klidným hlasem. Jeongguk při dalších slovech z vysílačky rozpoznal Yunkiho lehce nakřáplý hlas.

"Narušitelé se dostali do... musíte... Neudržíme je!" signál nebyl stabilní, ale zpráva byla víc než jasná. Jeongguk křečovitě sevřel opěradla sedačky a zavřel oči, zhluboka se nadechl a vydechl, snaže se být co možná nejklidnější.

Yugyeom vstal ze svého místa a naklonil se k pilotovi, jehož blond kštice chlapci prozradila, kdo drží knipl. Jeho stisk ještě zesílil.

"Zvedni to!" houkl Yugyeom přes sílící zvuk motoru a Namjun kývl. Byli jen necelých šest sedm metrů nad zemí, alespoň podle Jeonggukova odhadu, když vyhlédl z okénka právě v momentě, kdy na trávník vběhla maskovaná postava. Jeongguk neměl ve filmech nikdy rád takovéto záporné postavy, které nemohl poznat a neviděl jejich tvář. Nyní ho ovšem nezajímal zjev onoho neznámého, ale obrovská zbraň na jeho rameni. V krku se mu utvořil knedlík, na čele se objevily první kapičky potu a začínalo mu být zle od žaludku. Hoseokovi očividně nestačilo způsobovat černovláskovi náběh na srdeční příhodu jen v realitě, ale bavil se tím i v těchto paralelních realitách.

V kapse ucítil zavibrování. Ihned hmátl po černém telefonu, který u sebe měl. Na jeho černém krytu se na něj zubila samolepka Ďábla s červenou kůží, rohy, bradkou a hravě zavřeným okem. A i v této situaci se Jeongguk dokázal zasmát, jelikož nyní už věděl, že takto Pán Pekel rozhodně nevypadá.

"Bude pálit!" křik jeho bodyguardů šel zcela mimo něj, když palcem stiskl na číselníku tři šestky a číslo vytočil. Poslední co viděl, byl kouř a vystřelující raketa mířící přímo na helikoptéru. To vše doprovázeno křikem, pachem strachu a nakonec i výbuchem.

*

"Podíváme se teda na vaše úkoly," třídou se ozvalo sborové zahučení. "Druhá světová. To patří minulosti, co se zaměřit na budoucnost? Teď už s tím stejně nic nenaděláme," učitel smazal jeden z řádků napsaný na tabuli.
"Francouzština, španělština a němčina. K čemu? Všichni v dnešní době umí anglicky. A ti, kdo ne, tak by se měli fofrem začít učit," další tři řádky zmizely a zbylo po nich jen pár černých šmouh.

"A k čemu je vůbec letní škola? Běžte ven a dělejte si, co chcete! Nebo jděte domů a hrajte videohry. Teď si s tím nemusíte zatěžovat hlavičky," učitel smazal každý úkol, který byl původně zadán a studenti se s jásotem a bujarým veselím vydali do ulic Las Vegas.

"Jeonggukie!" zvolal zrzek se širokým úsměvem a houbu, kterou doteď držel, nechal na tabuli, kde držela díky magnetu. Dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi sebou a svým klientem a posadil na lavici, stojící za černovláskovým místem.

"Kde to jsme?" řekl namísto pozdravu a rozhlédl se. Na stěnách visely mapy, tabulky prvků a další školní pomůcky. Jeho snaha se přes prázdniny vyhnout škole, byla zmařena.

"V letní škole. Je to vlastně týrání dětí, na které jejich rodiče nemají čas." 

Černovlásek pokýval hlavou, nevyptávaje se na detaily stylu Hoseokova vyučování. Povzdychl si.

"Děje se něco?" zeptal se hned muž a Jeongguk s úlevným pocitem cítil, jak se Ďáblovy hbité prsty ocitají v jeho vlasech, za které jemně zatahal. Kdyby ten pocit měl Jeongguk k něčemu přirovnat, byla by to nejspíš extáze. Hoseokovy doteky v něm probouzely jen samé příjemné pocity, kterých bylo těžké se nabažit. Do mysli se mu vkrádaly představy, kterým se tentokrát nechtěl bránit.

Cítil, jak mu tělem prostupuje příjemné horko, zmocňuje se ho třas a z úst mu uniká tiché zakňučení, značící jeho naprostou spokojenost.

"Užil sis prezidentování?" zaslechl Ďáblův tlumený, lehce nakřáplý hlas u ucha a usmál se. Ruka se z jeho vlasů přemístila na rameno a brzy se k ní přidala i druhá. Masáž, jež mu byla poskytována, by byl ochoten podstupovat denně. Svaly se pod Hoseokovým dotekem postupně uvolňovaly a Jeongguk ztrácel schopnost dostat ze sebe pohotovou odpověď, jelikož ta se mu na jazyk dostala až o dlouhé vteřiny nato.

"Užívat si, když tvoji helikoptéru sestřeluje raketa, zatímco v ní sedíš? To dřív bude v Pekle mrznout," s pobaveným zachechtáním si za zády vyslechl nespokojené zamlaskání.

"Nesnáším zimu," stisk zesílil. Mladík na zádech ucítil Hoseokovu váhu, teplo jeho těla a jestli už skutečně neblouznil, tak snad i tlukot jeho srdce. "Mám raději horko..." Ďáblův hlas přešel v šepot, jenž vyslal do Jeonggukova těla vibrace a na rukách mu naskočila husí kůže. "Pekelné horko, Panenko," muž přiložil ruku na chlapcovu bradu a zaklonil jeho hlavu. Jeongguk pomalu otevřel své oči barvy hořké čokolády, jejichž pohled se střetl s párem černočerných očí. Nemohl jinak, než se usmát. Hoseok byl... Prostě byl. Nedokázal pro něj najít žádná přízviska, která by bytost, jež na něj shlížela, mohla dokonale popsat.

Ďábel se ušklíbl, skrze zavřená ústa prostrčil špičku jazyka, jímž si navlhčil rty. Dlaněmi putoval od chlapcových ramen přes šíji, lehce jimi poškádlil klíční kosti a táhlým pohybem překonal Jeonggukovu hruď, dokud se nezastavil na pevném břiše. Sklonil se, mladík mohl cítit dech dopadající na jeho tvář a přes tělo se přehnala vlna vzrušení z očekávání dalšího doteku, po kterém zoufale toužil. Pozvedl třesoucí se ruce a oběma uchopil Hoseokova předloktí. V momentě, kdy od sebe jejich tváře dělily pouhé centimetry, zadržel Jeongguk dech a napínal se v naději, že se mu podaří okusit zakázané ovoce.

Škleb se změnil ve vážnost. Ani Ďábel neměl daleko od ztráty kontroly, kterou nadevše miloval, ale dokázal se ovládnout a políbení směřoval na chlapcovu tvář, téměř se dotýkaje koutku jeho úst. Překvapeně sebou škubl, když chlapec zabořil prsty do masa na jeho rukách a Ďábel mohl cítit jeho stisk i přes rukáv černobílé bundy.
Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv, a když se odtahoval, mohl vidět Jeonggukova rdící se líčka, která přímo hořela studem a touhou zároveň. Oči držel mladík přivřené a rty naopak maličko pootevřené. Jeho Panenka vypadala lákavěji než kdy předtím.

Musel být ovšem opatrný. Ocital se na tenkém ledě.

***

Jsem zpět s dalším dílem! Opět vám děkuji za vaši úžasnou podporu a neskutečně milé, krásné a mnohdy i zábavné komentáře, u kterých se culím jako pitomec :D Jste nejlepší na světě! :3

Snad se vám dnešní díl líbil a... že už jsme ten polibek skoro měli, že? Mno, třeba někdy příště se to konečně povede a Hobi se strefí tam, kam měl >:)

A mimochodem, opožděně přeji všechno nejlepší géniovi! Min Yunki oslavil narozeniny a já doufám, že si to užil!  🎉 🎂