S úlevným povzdechem došel do šaten a knoflík po knoflíku začal rozepínat sněhově bílou košili, kterou následně shodil z ramen, poskládal a vložil do tašky, která mu ležela u nohou. Totéž udělal s kalhotami i společenskými botami, které ovšem nejdříve vložil do plastového sáčku. Poté se oblékl do civilního oblečení, skládajícího se z obyčejného trička a černých riflí. Než odešel ze šatny úplně, nazul si tenisky s bílými pruhy po stranách a vyšel ven. Krátkým mávnutím se rozloučil s barmanem i zbytkem personálu, který v podniku ještě zůstal, načež opustil casino. Do tváře jej ihned udeřil typicky chladný pouštní vítr, čerchající mu světlé vlasy. Svižným krokem se po chodníku vydal na nejbližší zastávku a vyčkal na autobus, který jej zavezl do vzdálené čtvrti, do které si nemyslel, že kdy vůbec vstoupí, natož aby v ní rovnou bydlel.

Ještě než došel ke dveřím, už v tašce přehozené přes rameno hledal klíče, které se zachrastěním vylovil a do zámku vstupních dveří jeden z nich vložil. Normálně by uvažoval spíše o cestě po schodech, ale Namjunův apartmán byl zkrátka příliš vysoko na to, než aby se mu po dlouhém dni v práci chtělo šlapat dvanáct pater po svých.

V bytě, ve kterém se po stisknutí vypínače rozlilo příjemné světlo, které Jin ještě ztlumil díky bílému knoflíku. Aniž se obtěžoval s vlastními potřebami, zamířil do prostorné kuchyně, která se leskla čistotou. Už se nemohl dočkat, až se pustí do vaření v něčem tak jeho srdci blízkém. Obešel velký ostrov z bílého lesklého materiálu, jehož původ Jin nebyl schopen určit, u něhož stály tři barové židle, a dlaní přejel po dřevěné lince, na jejíž spodní straně se nacházel vypínač, jehož stisknutím se osvítila pracovní plocha. Díky Namjunově prohlídce, kterou absolvoval v den příjezdu a i ten další poté, dobře věděl, kde se co nachází, tudíž jakmile našel veškeré nádobí i suroviny, pustil se do přípravy zapékaného vepřového masa s vařeným bramborem, které zvolil jako přílohu. Na večer to sice nebylo zrovna nejlehčí jídlo, ale věděl, že dnešní večeře slušně poslouží i jako zítřejší oběd.

Nevšímal si rychle plynoucího času, pouze si s tichým popěvkem užíval stále silnější vůni připravovaného jídla, na které se mu už sbíhaly sliny. A nevšímal si ani vysoké postavy, stojící mezi dveřmi kuchyně. Blondýn už několik minut jen tak postával, opřený o stěnu v průchodu, kde by za normálních okolností byly dveře, ale vzhledem k praktičnosti se zde nikdy žádné nenacházely. S drobným úsměvem propaloval Jinova záda a sledoval jeho šikovné ruce, poslouchal jeho tlumený hlas, prozpěvující populární písničky, které znal z rádia a cítil se šťastně, nehledě na to, z jakého vlastně důvodu.

"Ah, bože!" vyjekl Jin, lapaje po dechu, když se náhodou otočil a spatřil Namjuna, který se na něj pobaveně koukal s roztomilým úsměvem na tváři.

"Promiň," omluvil se hlubokým hlasem a přistoupil k Jinovi tak blízko, až mohl mladík cítit jeho příjemnou mužnou vůni, tak jako Namjun tu jeho, jež byla svěží jako rozkvetlá louka na jaře. "Nechtěl jsem tě vylekat."

"To nic," mávnul rukou Jin a vypnul sporák, na němž stál hrnec s bramborami. "Za chvíli bude večeře," dodal se zářivým úsměvem a Namjun s tichými slovy díků zasedl na jednu z židlí u ostrůvku a podepřel si hlavu. Ať už byl z práce sebevíc unavený, Jinův elán mu vléval energii do žil. Mohl tak zapomenout na stres, přísného otce a stohy papírů, které musí do konce týdne zpracovat. Růžovovlásek do jeho prázdného života dodával jakousi jiskru, a tak začal být den ode dne raději, že ho vzal k sobě. Bylo to poprvé za celou dobu, kdy se vrátil do příjemného tepla, bytem se nesla vůně dobrého jídla a Jin tu byl vlastně jako třešnička na dortu. Ovšem nezbytná třešnička.

"Děkuju," zatetelil se Namjun štěstím, když před ním přistál talíř s horkým jídlem, které nejen dobře vonělo a vypadalo, ale dozajista tak i chutnalo. Jin se posadil naproti němu a vyčkával, než jídlo vychladne.

"Nemáš za co. Jaký jsi měl vlastně den?" 

Blondýn se na okamžik zamyslel, jak by svoji práci popsal, aniž by to vypadalo, že si stěžuje. Slova se mu honila hlavou a prala se o to, která budou nakonec vyřčena.

"Nijak zajímavý. V práci dělám hodně monotónních věcí, takže není moc o čem mluvit," pronesl s úsměvem. "Určitě jsi měl lepší den než já." 

Jin se zmohl pouze na přitakání, ačkoli nerad, musel přiznat, že snadno z Namjunových slov vyčetl, že ho jeho práce nenaplňuje. Byl typickým příkladem člověka, který mohl říci: 'Štěstí si za peníze nekoupíš.' Alespoň ne to citové štěstí.

Jen co však Namjun ochutnal první sousto, a na jazyku se mu rozplynula chuť nekonečných možností, chmury byly jako zázrakem zažehnány. Jin na něj se špatně skrývaným smíchem pokukoval a cítil v sobě hrdost.

"Chutná ti?" zeptal se přesto a v duchu doufal, že nezněl příliš nabubřeně. Opravdu chtěl, aby Namjunovi chutnalo, přestože to jeho naducané tváře naplněné jídlem dokazovaly více než jasně.

"Uhm-hm," zahučel s plnou pusou blondýn a i když bylo jídlo ještě stále horké, neváhal ho rychle přežvýkat a polknout. "Přemýšlel jsi někdy o tom, že by sis otevřel vlastní restauraci?" vypálil následně, což donutilo Jina k zamyšlení, z něhož vzešlo vrtění hlavou a pokrčení rameny.

"Nikdy," odtušil prostě, přesto se usmál. Namjun byl na okamžik jako malé dítě. Neznal nikoho, kdo by se tak zapálil pro nějaký nápad.

"Tak to bys měl! Tohle bych neuvařil, ani kdybych uměl vařit aspoň něco," pak ovšem blondýnovy tmavé oči zabloudily na nástěnné hodiny, které ukazovaly skoro půl desáté v noci. "Poslyš, rychle si skočím do sprchy, pak můžeš jít ty, dobře?" 

Než Jin stačil kývnout, zmizel Namjun v koupelně s prásknutím dveří. Úklid zbyl tedy na růžovovláska, avšak ten si nijak nestěžoval.

Namjun vyšel ze sprchy pouze v teplácích na spaní, tričko měl přehozené přes rameno a stejně tak ručník nijak neskrýval horní část jeho těla, jelikož se mu houpal v ruce. Jin, přestože se velice snažil, nemohl sám sebe uhlídat a po očku sledoval Namjunova poměrně vypracovaná záda s výrazným prohloubením v místě páteře, spolu s mohutnými rameny, ne však širšími, než měl on sám. Jeho pokožka měla zvláštní zlatavý nádech a kapky na ní ulpívající, dodávaly celému obrázku jakýsi lesk a třpyt. 

Jinovy tváře zahořely studem a odvrátil zrak, přesto se mu do paměti vypálil pohled na blondýnovo ploché břicho, které ovšem, když si přetahoval tričko přes hlavu, vyjevilo na slabém světlé z lampy velice jemně rýsované svaly. A tak, když se na něj Jin opět odvážil podívat, zůstaly mu na odiv pouze jeho ruce, obalené svalstvem a jemu v hlavě bleskla myšlenka, jak by se asi mohl cítit, kdyby jej Namjun držel v náručí a on tak mohl cítit jeho sílu, o níž neměl Jin pochyb, že tam byla. Než však riskovat další rudnoucí tváře a myšlenky, které by ho neměly vůbec napadat, popadl své pyžamo s ručníkem a vystřídal Namjuna ve sprše.

V noci, kdy už ležel na své polovině ohromné postele, přikrytý tenkou přikrývkou z lesknoucího se saténu, nebyl schopen zamhouřit oka byť jen na jediný okamžik. Nejdříve z toho vinil nebohého blonďáčka, jehož hlasité funění chvilkami přecházelo do rádoby tichého chrapotu, ale nakonec stejně dobře věděl, že Namjun v tom byl zcela nevinně. Přetočil se na druhý bok, aby viděl mladíkovu tvář jen kus od své vlastní. Usmál se. Namjun vypadal neuvěřitelně klidně, když měl zavřené oči, oddechoval a hlavu měl podloženou svými dlaněmi, které zdůraznily výraznou tvář spolu s neuvěřitelně plnými rty. Pohled na něj Jina uklidňoval a pomalu ukolébával ke spánku, kterého by se možná i dočkal, kdyby nezahlédl děsivý stín, který oba ležící muže mlčky pozoroval. Jin zalapal po dechu, když stín zmizel, bytem se ovšem téměř neslyšně ozývaly kroky. Tiše, jako myška, vyklouzl z vyhřáté postele a po špičkách, aby Namjuna neprobudil, se vydal z ložnice pryč.

S knedlíkem v krku vykoukl na temnou, chladnou chodbu, na níž se nenacházela jediná živá duše, krom jeho vlastní. V momentě, kdy se chystal vrátit do postele, zaslechl další tlumené kroky, a když lépe zaostřil, všiml si dveří, jež vedly do knihovny, jak se zavřely. 

Polkl. Pot stékající mu po spáncích mu na odvaze nijak nepřidal, když se vydal přímo tam. Tuše, co ho za dveřmi zřejmě čeká, vztáhl roztřesenou ruku před sebe a uchopil železnou kouli, která jej do zpocených dlaní nepříjemně zastudila. Otočil jí a zobáček slabě cvakl. Se zatajeným dechem se octl v knihovně, jejíž normálně příjemná vůně ho nyní znejistěla. Krom pergamenu, papíru, inkoustu a kůže cítil i něco, co sem nepatřilo. Byl to slabý zápach síry a kouře, jako by se něco pálilo, ale když se v prvotní panice rozhlédl kolem sebe, nezahlédl nic, co by naznačovalo požár.

Pomalým, obezřetným krokem se rozešel ke schodišti. Došlápnuv na první nášlap, tichem se rozneslo až přespříliš hlasité zavrzání a on se vyděšeně ohlédl ke dveřím, snad jak kdyby tam měl Namjun stát a celou dobu ho pozorovat. S oddechnutím vystoupal zbytek schodů, jak nejrychleji po tmě dokázal, a rázem se octl na druhém podlaží. Jeho zrak nejdříve padl na kulatý stolek a dvě křesla, která u něj stála, ale nikdo ani v jednom z nich neseděl. Sám pro sebe si pokýval hlavou, šeptal si uklidňující slova, jež mu měla dodat kuráž, a vykročil dál. Očima mžoural po titulcích nespočtu knih, přes některé z nich přejel prsty a cítil, jak se jeho splašené srdce pomalu začíná uklidňovat a plíce mohly zase dýchat o něco volněji.

Náhle zamrzl v pohybu a snad i v čase. Všechny jeho svaly ztuhly, oči se vytřeštily a ten jeden jediný malý, bušící sval, mu vháněl do hlavy tolik krve, až měl pocit, že mu za chvíli pukne. Cítil jeho přítomnost přímo za sebou, teplo sálající z jeho těla a jakousi zlověstnou auru, kterou všude nosil s sebou jako neviditelný závoj.

A i když se otáčel v očekávání, že jeho tvář uvidí, přesto se zalekl a vykřikl. Jeho hlas zůstal ovšem uvězněn kdesi hluboko v něm, když se Ďáblova ruka obalila kolem Jinova krku. Mladík se pokusil muže odstrčit, bušil mu pěstmi do hrudi a ze všech sil se snažil zbavit prstů svírající jeho hrdlo.

"P-pusť mě, prosím!" zasýpal slabounce a stisk povolil, nezmizel však. Pohled do nekonečně černých očí muže stojícího před ním ho k smrti děsil, jeho tělo se třáslo a srdce bilo stále hlasitěji.

"Dal jsem ti dost času. Kolik ho ještě potřebuješ?" zavrčel ledově klidným hlasem Ďábel. Bez jediné stopy námahy uzvedl Jinovo tělo vzhůru a silně jej opřel do polic, které se varovně zaviklaly, a několik knih s rachotem spadlo na dřevěnou podlahu. "Ale polepšil sis," uchechtl se, zatímco se rozhlížel kolem sebe uhlově černýma očima.

"Už jen... chvíli..." promluvil Jin a ze všech sil se snažil zalapat po dechu. Ďábel nad jeho zoufalou snahou obrátil oči v sloup a pustil ho. Jin dopadl na podlahu, a jako vyděšené štěně se schoulil do klubka, vzhlížeje na muže tyčícího se nad ním, přičemž si opatrně třel bolavý krk. "Jen trochu času a... a můžeme to skončit," bázlivě před Ďáblovým pohledem uhnul očima, když se na něj zadíval.

"Hodiny tikají, Jine... Čas ti protéká mezi prsty a ani já nechci, abys dopadl jako jiní," řekl sladkým hlasem, o kterém Jin věděl, že je plný lží. Litoval každého dne, ale nejvíce toho, kdy ho poprvé potkal. Sám sebe nenáviděl za svou zoufalost, ale tehdy si myslel, že nemá na výběr. A když se rozhodl, že mu jeho sobecké přání nestojí za život, ukázala se cena za vysvobození příliš vysoká. Namjun byl nevinný a nezasloužil si to. A Jin si nezasloužil jeho.

"Kolik?" zašeptal na pokraji šepotu, s hlavou složenou v dlaních.

"Měsíc. Od teď. Nepokaz to, Jine. Další šanci ti totiž už nedám," pach síry a kouře zmizel, a když Jin zvedl hlavu, nezbyla po Ďáblovi jediná stopa. Když se ujistil, že je skutečně pryč, dal se do usedavého pláče, jenž vyplňoval knihovnu do té doby, než muži vyschla i ta poslední slza v očích a na tvářích. Opatrně, aby jej už tak rozlámané tělo nerozbolelo ještě víc, posbíral spadané knihy a vrátil je na jejich místo.

S posledním tichým popotahováním se vrátil do ložnice, ve které už bylo o něco víc světla, protože slunce co nevidět vyjde nad obzor a přinese s sebou nový den. Vidět Namjunovo tělo, jak bezbranně leží na posteli, mu vhánělo další slzy do očí, o nichž byl Jin pevně přesvědčen, že už tam žádné nejsou. Zničeně si lehl po jeho boku a opatrně, lehce jako pírko, pohladil mladíka ve světlých vlasech, které se rozvoněly příjemnou směsicí ovoce, dodávajíc Jinovi alespoň nějaký klid na duši, kterou již teď v podstatě neměl. Při té myšlence jej bodlo v hrudi, zatímco studenými špičkami prstů poškádlil Namjunovu  tvář. Ten při tom dotyku nevědomky nakrčil nos, což u Jina vykouzlilo drobný, ale bolestný úsměv.

"Promiň..." naznačil rty, přesto mu z úst unikl tenký hlásek. S neslyšným pláčem odvážně zabořil tvář od ohbí chlapcova krku a s husí kůží cítil jeho paže kolem svého pasu, jak si jej k sobě ve spánku tisknou. "Tohle si nezasloužíš," šeptal Jin dál a objímaje ho kolem ramen, rozvzlykal se.

*

"Už jsem si ani nemyslel, že chodíš ven," Jeongguk vylekaně vyskočil z lavičky a se zamračeným výrazem se ohlédl po zrzkovi, který se hlasitě smál a nemohl se nabažit chlapcova nakvašeného pohledu, který mu věnoval.

"To se stává, když trávíš většinu času v jiné realitě," odpálkoval ho černovlásek a uraženě si založil ruce na prsou.

"Jedna nula pro tebe, Panenko," pokýval uznale hlavou Hoseok a bez jakékoli námahy přeskočil opěradlo lavičky, na kterou se posadil, poklepávaje si na stehno. Mladík zprvu vykulil oči, načež zavrtěl hlavou.

"Ani omylem," zavrtěl mladík hlavou, ale Ďáblův úsměv jeho odhodlanost rychle a snadno nalomil.

"Nekoušu, přísahám," zavrněl zrzek a se samolibým úsměvem sledoval, jak si Jeongguk obkročmo sedá na jeho klín. Bez zaváhání pohladil jeho stehna a skousl si ret, na což chlapec nereagoval jinak, než intenzivním červenáním a odvrácením hlavy.

"Uhm, není ti v tom horko?" prohodil na oko nenuceně černovlásek a posunkem brady ukázal na černou bundu s bohatě zdobenými rukávy, překypující ostrými barvami, mezi kterými bylo možné nalézt žlutou, zářivě červenou a také tyrkysovou.

"Chceš mi ji svléknout?" zavrněl mu nebezpečně blízko ucha Ďábel. Jeonggukovi přeběhl mráz skrze celou páteř a celičké tělo se na zlomek vteřiny otřáslo vzrušením. Na jeho tváři se usadil úsměv. Netušil proč, ale tohle jejich škádlení se mu začínalo líbit. Na druhou stranu si ovšem nedovolil fantazírovat příliš dlouho. Zavrtěl hlavou a bouchl Hoseoka do ramene. Ten předstíral ukrutnou bolest, kterou mu rána způsobila, čímž se z Jeonggukova hrdla dostal hlasitý upřímný smích.

"Neodpovídej mi na otázku otázkou a... nic si od toho neslibuj," zamumlal polohlasně mladík a zadíval se do Hoseokových tmavých očí skrze jeho zvláštně řešené brýle s červeným filtrem.

"Jsi sladký. Přesně tak, jak Panenky bývají. Nejradši bych tě celého slupl," broukl Ďábel a otevřel ústa, která obratem hravě secvakl. Mladík se začervenal studem. Aby nemusel mluvit, natáhl před sebe ruku a opatrně sňal z mužova nosu jeho brýle, které si sám nasadil. Oba si věnovali úsměv. Možná, kdyby je teď někdo mohl spolu vidět, myslel by si, že jde o celkem roztomilý pár, ačkoli byli již na první pohled oba plní protikladů. Ty se však navzájem přitahovaly stále blíž a blíž, a to bez vědomí obou mužů.

"Sluší ti," konstatoval milým hlasem Hoseok a objal Jeongguk kolem pasu, jako by skutečně párem byli. Tmavovláska překvapilo, když sám sebe přistihl, jak drží Ďábla kolem ramen a jejich tváře jsou si navzájem o dost blíž, než by normálně připustil.

"Díky," špitl a upravil si brýle pomocí ukazováku. "Víš, pozítří už bych měl jít zas do práce." 

Ďábel naklonil hlavu na stranu, vyčkávaje, co dalšího mladík vysloví. Nedostalo se mu však žádných dalších slov.

"Takže?" pobídl mladíka a palci hnětl jeho útlé boky, pod kterými ovšem cítil vypracované svaly.

"Takže bychom možná měli trošku zrychlit," vydechl slabě hoch a pozdě si uvědomil, jak ta věta mohla vyznít. Obzvlášť, byla-li pronesena směrem k Ďáblovi, který se na něj potutelně usmíval a jedno obočí držel zvědavě zdvižené. "Myslím s těmi přáními!" vyhrkl a Jeongguk zvedl ruce v obranném gestu. Než to Jeongguk zaregistroval, byly mu brýle uzmuty a octly se zpět na Hoseokových očích. Jeho pohled ovšem mířil poněkud níž, a to na černou košili, kterou měl Ďábel rozepnutou hned na tři knoflíky, tudíž odhaloval daleko víc opálené kůže, než byl mladík schopen snést.

"Tak povídej,"

"Nejdřív si chci určit podmínky," řekl naoko přísně chlapec a ukázal na Ďábla prstem. Zrzek se jeho gestu zasmál a uchopil chlapcův štíhlý prst do své ruky a zhoupl s ní zleva doprava, jako by byl Jeongguk dítě, které si chce hrát. A přitom byl Ďábel tou hravou kočkou, která se hnala za kutálejícím se klubkem, s nímž si chtěl hrát. "Žádné drogy, ani manželky," odpočítával na prstech ruky druhé, kterou mu Hoseok nevěznil v jemném sevření. "Nechci být ani gangster." 

Muž pokrčil rameny.

"No, to je sice všechno moc hezké, Panenko. Ale já potřebuju vědět, co chceš." 

Černovlásek ohrnul ret, na nějž Hoseok ihned vrhnul pohledem. Až příliš lákavé, pomyslel si.

"Přál bych si udělat pro lidi něco dobrého. Přeju si být čestný, ohleduplný ale zároveň vlivný. Chci, aby mi lidi naslouchali a vážili si mě. Ale ne z donucení." 

Ďábel se nad jeho smýšlením podivil, ale nakonec kývl hlavou.

"Je úžasné, že jsi tak mladý a přitom tolik myslíš na blaho druhých. Dojímá mě to, opravdu," přiložil si muž ruku na srdce a Jeongguk se zatetelil štěstím. Dělalo mu radost, že to na Hoseoka zapůsobilo.

"Takže mi to splníš?"

Ďábel vypustil z úst pobavený smích.
"Jak bych mohl odolat tak sladké, nevinné Panence? Dělej, co musíš," to byla poslední slova, než si pro chlapce přišla temnota a při odchodu si jej vzala s sebou.

***

Mockrát vám všem děkuju za úžasnou podporu také překonání +1k přečtení! Je to něco neuvěřitelného a já si toho velice, velice cením! :3 Jste nejlepší! :'3

Snad jste si dnešní část užili a slibuju, že ani u těch dalších nepolevím!

2. 3. 2018... HIXTAPE... Já nemám slov! Hobi odvedl kus práce a v tom albu je všechno, co jsem čekala, že by mohlo být! Snažím se jeho songy [a že jsou to zatraceně chytlavé songy] neposlouchat pořád dokola, ale je to těžké, co si budeme povídat :D

Jak se vám jeho práce líbila? Jaká písnička je podle vás top? ^^

A jako bonus to video... osobně jsem byla hotová, když jsem videoklip viděla. Působil na mě všemožnými dojmy, ale je jasné, že je to prostě pecka! ^^

Jen tak dál, Hobi!