S povzdychem vhodil další z mnoha a mnoha letáků do schránky. Vynechal však ty, na kterých se jasně psalo, že reklama rozhodně není žádoucí. Poté se mohl otočit, zatlačit do těžkých plastových dveří panelového domu a vyjít zpět na rušnou ulici. Ihned se do něj pustilo nemilosrdné horko, a kdyby mohl, ihned by si zastínil oči slunečními brýlemi, nebo jen rukou. Nic takového však nebylo v současnosti možné, jelikož v jedné ruce držel štos pestrobarevných letáků, ve druhé madlo černého vozíčku, ve kterém jich bylo ještě daleko víc, a přes rameno nesl tašku, kam se vešlo až překvapivě mnoho dopisů, včetně peněženky, kterou s sebou musel nosit. Práci poštovního doručovatele si jako svoji letní brigádu rozhodně nepředstavoval, ale rozhodl se poslední rok zatnout zuby a pokusit se užít si práci, než nastoupí na vysokou školu, na kterou si škudlí už tak dlouho. Nepatřil sice k chudým vrstvám obyvatelstva Las Vegas, ale to poslední co chtěl, bylo zatěžkávat své rodiče výdaji na univerzitu. Občas si představoval, jaké by to bylo, kdyby měl peněz víc než dost a nestaral by se o to, co bude zítra. Přesto byl docela vděčný za to, jaký život má.

Zrovna vhazoval do schránky bílou obálku, když za sebou zaslechl těžké, dusavé kroky. V dalším okamžiku se mu kdosi zavěsil kolem ramen takovou silou, až jej málem povalil k zemi. Kdyby se na něj jeho kamarád šťastně nezazubil, zřejmě už by se Jeongguk začal ohánět velice peprnými slovy a možná by mu dokonce omlátil o hlavu ty zpropadené letáky, pod jejichž tíhou už jej začínala značně pobolívat paže.

"Pořád jenom pracuješ, a přitom zanedbáváš svého nejlepšího kamaráda... Kde je spravedlnost?" 

Černovlasý mladík povytáhl obočí do tázavého oblouku a palcem ukázal za sebe, na další z desítek budov, do které musí vejít.

"Na rozdíl od tebe na vysoké ještě nejsem. Musím si na to vydělat. Takže jestli do mě chceš rýpat a nechceš mi pomoct, tak se otoč a srážej k zemi někoho jiného." 

Vysoký muž s rozčepýřenými blond vlasy se zaculil.

"My jsme pěknej bručoun," zacukroval a ukazovákem cvrknul tmavovláska do čela, kterému se na tváři objevil malý, pobavený úšklebek. "To víš, že ti pomůžu," ihned popadl do ruky všechny papíry, které Jeongguk nesl na ruce a odešel do vedlejší budovy. Mladík zatím vystoupal do třetího patra a zaklepal na dveře, které se po pár vteřinách otevřely, a stála v nich postarší dáma s prošedivělými vlasy.

"Dobrý den," zazubil se na ni Jeongguk automaticky. Tak nějak mu připomínala jeho babičku, která se vždy tváři stejně nadšeně, když k ní Jeongguk a jeho rodiče přijedou na návštěvu, ačkoli dáma před ním nebyla jeho rasy, či podobného vzhledu. "Nesu vám poštu," pokračoval milým tónem a předal ženě obálku, načež se s ní rozloučil a sešel schody dolů, kde na něj už čekal jeho kamarád.

"Říkám ti pořád, že po tobě jede." 

Jeongguk beze slov praštil staršího muže do ramene, ale přesto se zachechtal a znovu vyšel ven.

"Vždyť jí je přes šedesát,"oponoval obratem a spolu s blonďákem došel až k poště, kde se krátce zdržel, aby se mohl zbavit otřesné uniformy, a nahradit ji ležérním oblečením, ve kterém se nepotil a cítil se v něm pohodlně.

"Poslyš, měl bys občas někam zajít," nadhodil nenuceně dlouhán a špičkou boty nakopl kamínek, jenž se mu na chodníku připletl pod nohy. Ruce měl vražené do kapes, na očích sluneční brýle a nezdál se být nijak překvapený reakcí mladíka, jdoucího po jeho levici.

"Vždyť pracuju celý týden a o víkendu jsem rád za každou chvíli, kdy se můžu válet v posteli," argumentoval chytře, odmítaje si připustit, že by se opravdu potřeboval občas uvolnit a hodit starosti ohledně čehokoli za hlavu.

"To chceš celej život makat jako šroubek?" podivil se blondýn, možná trochu v šoku, a teatrálně přiložil dlaň na svoji hruď. Jeho herecké schopnosti vyčarovaly na Jeonggukově tváři úsměv, ale pak pokrčil rameny.

"Někdo musí. Každej není zazobanej, June," dlouhán si uraženě odfrkl. Pak se ovšem na jeho obličeji objevila přesně ta grimasa, která nikdy nevěstila nic dobrého.

"Zajdeme si do casina!" neznělo to jako podání návrhu, ale jako rozhodnutí o naprosto jasné věci. Jeongguk se začal smát z plných plic a setřel si imaginární slzy, zatímco na něj Namjun vrhal nevraživý pohled.

"Krucinál, June, ty mi dáváš," řekl se zavrcením hlavy a přidal do kroku. Namjun se za ním rozutekl a popadl ho za paži. Právě se procházeli po promenádě, všude kolem nich se nacházely vysoké, luxusní budovy. Byla to ta nejlepší casina a hotely, o kterých se nikomu nikdy ani nesnilo.

Krom nich se na několika místech nacházely fontány, ze kterých stříkala voda i několik desítek metrů do vzduchu, a i bez večerního osvětlení a podsvícení to byla slušná podívaná.

"Jsme ve městě hříchu. A hříchem by bylo, kdybychom nezašli aspoň do jednoho podniku. Jen tak. Prostě si zarelaxovat." 

Tmavovlásek založil ruce na hrudi. S každým slovem ho Namjun nahlodával a jemu se pořád víc chtělo si opravdu zajít do jednoho z více než stovek podniků, zariskovat si a kdo ví, možná i něco vyhrát. Bylo to lákavé, možná až moc.

"Slibuju, že výdaje půjdou na mě. Ty nedáš ani cent, co ty na to?" otočil si ho čelem k sobě Namjun, a kdyby neměl sluneční brýle, určitě by v těch dvou tmavých očích mohl Jeongguk vidět jiskřičky nadšení, které pak začaly přímo plát, jen co chlapec váhavě pokýval hlavou v souhlase, a přidal i nejisté:

"Tak fajn," ihned na to byl zabalen do pevného objetí, ve kterém se mu brzy nedostávalo vzduchu, a ve kterém bylo až nepříjemné horko, ačkoli bylo to hezké, protože měl Namjuna upřímně rád jako staršího bratra.

"Ani nevíš, jakou jsi mi teď udělal radost. Fakt že jo!" zaradoval se, popadl Jeongguka za zápěstí a dotáhl ho ke svému autu. Nyní už si i Jeongguk nasadil sluneční brýle, které měl doteď zavěšené za límec bílého trička, a posadil se na místo spolujezdce. Nemohl se dočkat, až se Namjun rozjede. Jeho Jeep byl totiž bez střechy a vrchní část tvořila pouze její kostra a čelní sklo, tudíž kolem nich všude vál vítr a všudypřítomné, dusivé horko, bylo ze hry.

"Slyšel jsem o jednom bezva podniku," houkl přes ševelení větru Namjun a přeřadil. Jeongguk se na něj na chvíli otočil, setkal se s blondýnovým pohledem, ukrytým pod tmavými skly, a následně se oba opět věnovali buď řízení nebo okolí.

"Tady jich je trochu víc," křikl nazpět tmavovlásek a opřel si paži o rám okna. Zavřel oči a nechal se unášet prouděním vzduchu a hlasitým předením motoru.

Než se nadál, zastavil Namjun před jeho bytem a brýle si posunul na vrcholek hlavy.

"Večer si na sebe hoď něco nóbl." 

Mladík se nechápavě zamračil. Léta už vídal lidi, kteří na sobě měli klidně žabky a havajské košile, zatímco vcházeli do nejluxusnějších casin, aby v nich utratili všechny své životní úspory.

"To myslíš vážně?" 

Muž za volantem pouze pokýval hlavou a zazubil se tak moc, až mu na tvářích vyskočily dva výrazné dolíčky. 

"A co si na sebe asi tak mám vzít?" povytáhl Jeongguk obočí do tázavého oblouku. Blondýn spustil ruce z volantu a promnul si samou frustrací oči.

"Co třeba ten oblek, co jsi měl na mým maturiťáku?" zamumlal do dlaní, a skrze škvíry mezi prsty uviděl, jak Jeongguk kýve hlavou, jako by došel prozření.

"Tak zítra večer?" ujistil se černovlásek, když zavíral dveře od auta, o něž se následně i opřel. Namjun si prohrábl už tak rozcuchané vlasy, ale na jistém půvabu mu to rozhodně neubralo.

"Co tě nemá... V devět jsem tady." 

Jeongguk vykulil své mandlové oči, ze kterých si sejmul brýle. On se mi snad jen zdá, prolétlo mu hlavou.

"Už dneska?!" 

Namísto odpovědi Namjun šlápl na plyn, tudíž musel chlapec pohotově uskočit, a dokud na něj ještě mohl vidět, zvedl ruku a ukázal prsty do tvaru „V".

*

Jeho rodiče byli ještě v práci, a tak měl Jeongguk dost času prohledat celý svůj šatník v naději, že snad najde něco vhodnějšího než oblek, který na sobě měl na maturitním plese, který si navíc ani nepamatoval, na čemž měl největší zásluhu Namjun a taky Mingyu, který neváhal a strávil čtrnáct hodin v letadle, jen aby mohl vidět svého nejlepšího kamaráda z dětství zpitého pod obraz. Ještě dva týdny poté, co ples skončil, si z něj Namjun dělal legraci a přitom to měl být on, kdo stráví polovinu večera ve vášnivém objetí s toaletní mísou. Mladík se mohl jedině modlit, aby se totéž neopakovalo na jeho vlastním plese, na který se těšil, i když na něj bylo ještě dost času.

S mávnutím ruky nakonec však své snahy vzdal. Byl rozhodnut, že si vezme slušivé černé rifle, které neměly jedinou trhlinku. Ty doplní elegantní černou košilí a sakem, které si jen přehodí přes ramena, aniž by ho musel zapínat.

Jak čas utíkal a blížila se hodina Namjunova příjezdu, byl Jeongguk stále nejistější. Jeho rodiče se vrátili už asi před hodinou, a on pořád nenašel odvahu jim říct, že se chystá jít na celou noc a část brzkého rána ven.

"Broučku, co dělá ten oblek vytažený na posteli?" jeho matka se rozhodla vyřešit jeho problémy za něj, když vešla do pokoje a pochybovačně se na něj zadívala. Jeongguk se nervózně škrábal na zátylku a přemýšlel, co bude nejlepší říct, aby své matce úplně nelhal, ale ani aby neřekl celou pravdu.

"Já... chci říct Namjun, mě dneska bere ven. Jde o... oslavu. Kamarád má dneska narozeniny." 

Nevypadalo to, že by mu jeho matka uvěřila, soudě podle jejího výrazu a paží, jež měla založené na prsou. 

"Nešel bych, kdyby nebyl víkend."

"Já vím. Myslím, že pracuješ dost tvrdě a zasloužíš si pauzu. Ale slib mi, že se ti nic nestane." 

Jeongguk se zářivě usmál a nadšeně svoji mámu objal. Nečekal, že by na něco takového přistoupila, a možná proto mu ze srdce právě spadl obrovský kámen.

"Slibuju. Díky, mami. Ještě to dám vědět tátovi," pověděl a odběhl do skromného obývacího pokoje, přesvědčen, že dnešní noc se může pokusit odpoutat od stresu a povinností, které se na něj začátkem nového týdne opět sesypou.

*

"Připadám si v tom jako maškara," zavrčel mladík a ukazovákem zatahal za límec černé košile. Na jeho naříkání Namjun nijak nereagoval, a místo toho se vydal dál ulicí. Všude kolem svítilo tolik světel, že nebyla vidět jediná hvězda na černé obloze nad jejich hlavami. Z fontán se stávaly atrakce pro místní i turisty, kteří fotili jako zběsilí vše, co jim přišlo i jen malinko zajímavé. Jeongguk mohl zaslechnout desítky rozhovorů kolemjdoucích, motory aut a tlumenou hudbu, vycházející z několika podniků v okolí. Z přemýšlení, kolik ztracených duší tady muselo přijít úplně o všechno, ho vytrhl náraz. Namjun se totiž zastavil uprostřed cesty a s pobavením se na chlapce otočil, na tváři pobavený škleb.

"Co je?" vypadlo z Jeongguk nechápavě.

"Jsme tady," rozpřáhl ruce Namjun a černovláskovi spadla čelist.

***

Tímto vás oficiálně vítám u nové povídky - Contract with the Devil, neboli Smlouva s Ďáblem >:)

Všem vám moc děkuji za aktivní hlasování, i když byla spousta z vás velice nerozhodná :D Zvolili jste Hobiho a Kookieho. Snad vám tihle dva udělají pořádnou radost :3 

Doufám a věřím, že v povídce vše půjde jako po másle, a vy si její čtení užijete :3 Už brzy se povídka dá do pohybu, toto byl jen takový poznávací díl, abychom se trochu zorientovali v některých postavách a v časoprostoru ^^

Vím, že Las Vegas se pro bandu Korejců moc nehodí, ale mělo to svůj účel ;) Trocha efektu, chápete ^^

Ještě jednou moc díky, snad vás tento díl zaujal a dáte povídce šanci ^^ 

Uvidíme se u další části! :3

***

EDIT (13. 4. 2020): Povídka sice ještě není opravená... ale vím, jak jste Ďábla a jeho Panenku milovali. Nemohu vám slíbit, že budu díly stíhat opravovat bůhvíjakou rychlostí, ale trhá mi srdce vás nadále ochuzovat o tento příběh, který má i v mém srdci velice speciální místo ^^