San

Už jsem neměl náladu se houpat, a tak jsem na houpačce jen tak seděl. Špičkou boty jsem si pohrával s malými kamínky a při tom jsem přemýšlel nad tím, jestli by i Woo-Young mohl cítit to samé, co já k němu. Avšak odpověď jsem na svou otázku nedokázal nalézt. Z jeho dosavadních činů a slov nešlo vyčíst nic, co by dokázalo, že by tomu tak doopravdy bylo. Ale přeci jen jsem věděl, že se to úplně tak vyloučit nedalo. Přeci jen on byl ten, co mě oslovil a pozval ven. A taky ten, co se na mě celou tu dobu nepřestával milé usmívat, ale i přes to všechno jsem měl pochyby a bál jsem se, že by to tak vůbec být nemuselo.

„A co ty? Měl jsi i ty nějaké místo, kam sis chodil jako malý často hrát?" vyrušil mě z mých myšlenek svým dotazem Woo, který se na houpačce stále pohupoval. „Jo, se svou starší sestrou jsme si chodili často hrát na jednu pláž, kterou jsme měli blízko domu. Byli tam vždy krásné západy slunce," „Opravdu? I tady poblíž je jedna krásná pláž. I tam by mohl být hezky západ slunce," řekl s nadšením. „Avšak nevím, jestli bychom tam stihli dojít včas, ještě než slunce zapadne," konstatoval a při tom pozorně hleděl na oblohu, kde se slunce už chystalo zajít za horizont. „Kdybychom jeli na kole, možná bychom to mohli stihnout," řekl jsem mu svůj nápad, jež mě zrovna napadl. „Sedl by sis dozadu na kolo a já bych řídil. Jen bys mi musel říct kudy jet. Tuhle čtvrť moc neznám," dovysvětlil jsem mu a při tom jsem sledoval, jak se mu v jeho očích tvoří větší a větší jiskřičky nadšení.

„To z ní jako dobrý nápad," řekl celý nadšený a okamžitě seskočil z houpačky, na které se ještě před malou chvilkou pohupoval. „Musíme si ale pospíšit! Jinak slunce zapadne," vyhrkl a popadl mě za mou ruku, aby se společně mnou mohl rozeběhnout až ke vchodu hřiště, kde jsme měli úplně všechny věci. „No tak! Přidej!" tahal mě za ruku, za kterou jsem ho pevně držel. Už takhle jsem mu jen tak tak stačil a on mě ještě víc hnal. Nebýt jeho ruky, nejspíš bych už několikrát skončil na zemi. Běhání nebylo opravdu nic pro mě, a proto jsem byl rád, když už jsme doběhli až k našim věcem. Z čeho jsem však byl rád o něco miň bylo, když Woo pustil mou ruku a já už s ním neměl propletené prsty tak jako předtím. Posmutněl jsem, ale na smutné myšlenky teď nebyl čas. Ne když světlovlásek netrpělivě čekal, kdy vezmu kolo a kdy na něj oba dva konečně nasedneme.

„Doufám, že umíš řídit líp než já," narážel na svou předešlou jízdu, kdy si rozbil čumák. Tedy spíš koleno. „Nemyslím si, že bys řídil zle. To jen ta díra ti to pokazila," snažil jsem se mu polichotit mezitím, co jsem se došoural ke svému kolu, které bylo stále opřené o pařez stromu. „A co tvé koleno? Je to už lepší?" zeptal jsem se ho starostlivě, když mi můj pohled sklouzl na jeho koleno. „Jo! Je to v pohodě. Nemusíš mít obavu. Však je to jen malá odřenina," pousmál se a netrpělivě čekal, až konečně popadnou své kolo do rukou a dostanu se s ním přes výmoly ve hlíně až na betonovou silnici, kde byla mnohem lepší cesta. Když byl výraz světlovláska ještě víc nedočkavý, raději jsem kolo popadl a dotrmácel jsem se s ním až na silnici.

„Měli bychom si pospíšit," popoháněl mě svými slovy Woo, který byl víc a víc nedočkavý. „Dobře, tak si tedy naskoč," přikázal jsem mu hned poté, co jsem já sám na kolo nasedl. Woo hned okamžitě naskočil a usadil se dozadu na mé kolo. Když jsem se ujistil, že je vše v pořádku, opřel jsem se nohy do pedálů a vyrazil kupředu. Nebylo tak jednoduché šlapat, přeci jen jsem vezl Woo-Younga, který zrovna nebyl lehký jako pírko. Takže to nebylo tak jednoduché, jako kdybych jel jen sám. Tohle vše mi ale vynahrazoval příjemný pocit, který jsem díky jeho blízkosti pociťoval. Své paže měl obmotané kolem mého hrudníku a já se prostě nemohl nabažit toho pocitu, že je u mě tak blízko. Samozřejmě mé srdce bylo jako splašené a celé mé tělo poléval nepříjemný pocit horka.

Šlapal jsem, co nejvíc jsem mohl a Woo mi mezitím napovídal, kudy se dostat na pláž. Naštěstí to bylo celou dobu po rovince, ale jednu chvíli jsme jeli z mírného kopečku. V ten moment, když jsme sjížděli mírný kopeček, jsem měl pocit, že nejspíš z kola oba spadneme. Nebylo to však kvůli tomu, že bych byl schopný řádně řídit, ale protože mě Woo z ničeho nic ještě víc objal a já jsem na svých zádech pocítil jeho tělo a obličej. Byl celý nalepený na mých zádech a své paže měl pevně obmotané kolem mého trupu ještě víc než předtím. Vykolejilo mě to, avšak byl to příjemný pocit. Tedy když jsem nepočítal ten nepříjemný šimravý pocit v mém podbřišku. Své splašené srdce jsem už radši ani nekomentoval. Bylo ale doopravdy příjemné cítit jeho tělo na mém a také na svých tvářích cítit příjemný chladný vánek, který příjemně ochlazoval mé tělo.

Byl krásný večer a my jsme se projížděli po klidné čtvrti, kde nebylo ani živáčka. Sluneční paprsky nám svítili na cestu mezitím, co jsme se hnali na pláž, abychom stihli západ slunce, který si tak moc Woo přál vidět. Okrem toho byl poklidný nerušený večer s příjemným chladným letním vánkem, jež příjemně ochlazoval vzduch po celém parném dni. Blonďatý anděl se pevně tiskl k mému tělu a já v tento moment nemohl být radši. Jestli jsem se ještě před chvilkou na hřišti cítil smutně, teď už tomu tak rozhodně nebylo. „Už tu pláž vidím!" vykřikl z ničeho nic a odlepil se od mých zad, aby mi mohl prstem ukázat mezi stromy písčitou pláž. Slunce ještě stále nestihlo úplně zapadnout a my jsme skoro byli na místě. Čím blíž jsme byli, tím víc bylo slyšet šumění moře a Woo byl čím dál tím víc nadšený... víc než jakékoliv malé dítě.