San

Poté, co jsem se převlékl z pracovního oblečení a trochu se upravil, jsem si prošel několika stavy, kdy jsem byl plně odhodlaný vyjít ze šaten ven za světlovláskem a kdy jsem zase naopak téměř přijal fakt, že se na to všechno vykašlu a nechám blonďatého chlapce nadobro být. Moc dobře jsem ale věděl, že bych to nedokázal, hlavně pokud by chlapec stále navštěvoval naše bistro, nebylo by v mých silách dělat, že neexistuje.

Druhým faktorem, který mě nutil tohle vše nevzdat, byl Seong-Hwa. Bylo mi jasné, že kdybych se mu o téhle události svěřil, což bych se mu určitě svěřil, jelikož si nic nedokážu nechat pro sebe, tak by mě nejspíš roztrhal na kusy. Můj kamarád měl už totiž plné zuby mé neschopnosti chlapce, jakkoliv oslovit a kdybych se mu svěřil o dnešní příležitosti se s chlapcem více sblížit, nejspíš by mě už doopravdy rozčtvrtil na několik kusů. Vlastně jsem se mu ani trochu nedivil. Kdyby i on mě, tak jako já jemu, neustále básnil o chlapci z bistra a nic by pro to neudělal, asi bych už z toho byl také na větvi. Jenže já jsem si prostě nemohl pomoct. Nešlo to jinak. Nešlo na světlovláska nemyslet a nemluvit o něm.

Všechny pochyby a jiné myšlenky ohledně chlapce už ale nemělo cenu řešit. Stál jsem totiž před dveřmi s rukou na klice a věděl jsem, že poté co vyjdu ven, cesty už nebude zpátky. Srdce mi opět tlouklo zběsile rychle a nervozita zužovala mé tělo. Najednou jako by mi v hlavě přeplo a já měl opět náladu se na všechno vykašlat. V hloubi duši jsem moc dobře věděl, že je tohle jeden velký nesmysl. Jenže... jeho tvář a světlé vlásky, které vypadali tak jemně... kdyby jen byla nějaká malá šance se jich dotýkat! A ano ta šance byla právě teď! Věděl jsem sice, že mi nejspíš neumožní se dotknout jeho hlasů nebo jeho napohled jemné tváře, ale mě by vlastně stačilo se na něj hledět. Hledět do jeho hnědých očí plných jiskřiček a na jeho zářivý úsměv. V hlavě mi už opět přeplo a já se cítil jako emočně labilní člověk.

S hlubokým výdechem jsem nakonec otevřel dveře a vyšel ven z bistra. Na tváři jsem ucítil jemný letní vánek a na druhé straně silnice jsem spatřil světlovláska sedět na lavičce a zaujatě hledět do knihy. O mé přítomnosti však neměl ani sebemenší tušení, jelikož i po minutě, co jsem tu jen tak stál, pořad stejně zaujatě hleděl do knihy. Nejspíš to musela být opravdu hodně zajímavá kniha, protože ani sebevětší rozruch ho nedonutil od knihy odtrhnout pohled. Já jsem však nic nenamítal a byl dál okouzlen jeho dokonalostí. Jeho světlé vlásky, pro které jsem měl velkou slabost, mu už opět padali do očí a koutky pusy mu cukaly směrem nahoru, jako by se něčemu v duchu smál. Nejspíš tomu, co v knize právě četl. Svůj pohled však stále od knihy neodvrátil.

Až pak z ničeho nic knihu zavřel a pohlédl mým směrem, takže se naše pohledy střetly. Světlovlásek se na mě pousmál a svou knihu, kterou ještě před chvílí četl, si uložil do své tašky. Zvedl se z lavičky a pohledem upřený na mě se stále zářivě usmíval. Já jsem stál jako solný sloup a snažil jsem se potlačit všechnu svou nervozitu, která se rozhodla mé tělo neopouštět. Mezitím, co já jsem bojoval se svými strachy a pochyby světlovlásek stál na druhé straně chodníku a rozhlížel se na obě strany, zda něco nejede, a než jsem se nadál, byl tu, co by dup.

Světlovlasý chlapec stál přímo přede mnou a hleděl mi svýma kaštanově hnědýma očima do těch mých. „Je fajn, že už jsi přišel. Ani jsem nemusel dlouho čekat," řekl do trapného ticha, které mezi námi vládlo. Netušil jsem, co mu na to odpovědět, a tak jsem raději mlčel a dál se přihlouple usmíval. Cílil jsem se vážně trapně tak jako snad nikdy předtím. Nevěděl jsem, co říkat, co dělat a ani jak se tvářit. Stále jsem měl pochyby a nebyl jsem schopen se jich zbavit. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem tyhle pocity v takovéto míře nikdy nezažil a netušil jsem, co si s nimi počít.

„Tak tedy půjdeme?" opět přerušil svým dotazem trýznivé ticho, které mezi námi nepřestávalo ustupovat, ba naopak. Zdálo se mi čím dál tím horší a horší. Věděl jsem však, že si za to můžu sám a že kdybych alespoň trochu komunikoval nejspíš by na tom celá situace byla lépe. Nemohl jsem se však ale stále zbavit všech těch nepříjemných pocitů, které stále sužovaly mé tělo. Moc dobře jsem ale věděl, že by bylo správné vše hodit za hlavu a zbytečně se tím netrápit. To stejné by mi i nejspíš poradil Seong-Hwa, jak ho, tak znám. Vzpomněl jsem si i ta to, jak mě dnes ještě před necelou hodinou nazval malou zamilovanou třináctiletou holkou a nejspíš měl pravdou, protože jsem se tak vážně choval. Věděl jsem, že bych se měl chovat jako dospělý člověk, a ne jako dítě, které není schopno ničeho. Protože přesně tak jsem se právě teď cítil.

„Jdeme tedy? Nebo..." promluvil na mě už po několikáté světlovlásek, kterému jsem se divil, že tu ještě se mnou stojí a tráví svůj volný čas s takovým blbem, jako jsem já. „Jo, já jen..." vykoktal jsem ze sebe. „Jen si vezmu své kolo," dořekl jsem a s přihlouplým úsměvem, s kterým jsem se na světlovláska neustále usmíval, jsem se otočil ke stojanu na kola, abych si mohl odemknout své kolo. Světlovlásek na mou informaci jen souhlasně přikývl a já už ve své kapse hledal klíče. Naštěstí jsem je našel hnedka, co bylo však mnohem horší, bylo se klíčem trefit do zámku. Ruka se mi z nějakého důvodu třásla a fakt, že mě při tom sleduje světlovlásek, mi v tom vůbec nepomáhal.

Snažil jsem se být klidný, ale čím víc jsem se o to snažil, tím víc horší to bylo. Měl jsem chuť se vypařit a dělat, že vůbec neexistuji. To ale ovšem nešlo. Bože! Do čeho já jsem se to uvrtal? To byla ta jediná otázka, která mi teď pořád dokola kolovala mou hlavou. Byl jsem hloupý, že jsem vůbec chodil. Neuměl jsem se ovládat a každou chvilkou jsem se cítil jako čím dál tím větší hlupák. Už jsem nemohl snést všechny ty pocity a vědomý přítomnosti světlovlasého chlapce. „Omluv mě! Něco jsem si zapomněl, tak... tak si pro to skočím..." vyhrkl jsem na světlovláska, jenž stál hned vedle mě. Než stihl cokoliv říct, já už stál za dveřmi bistra. „Sakra! Co to se mnou je?" šeptal jsem si sám po sebe ztracen ve vlastních myšlenkách a pocitech. „Co se to děje?"